III. BALANCOVÁNÍ: Kniha druhá

Prolog
Líbilo se mi její bojovné naladění. Líbil se mi její obranný postoj. Jako kdyby stála za hradbou a nechtěla za ni nikoho pustit. A já se tam chtěl tolik dostat.
Stála v prádelně a zoufale bojovala s takovým hi-tech zařízením, jakým dokáže být automatická pračka. „Musíš do ní kopnout. Pořádně.“
Postavila se a nadzdvihla obočí. Jako kdyby říkala: Můžeš mi pomoct, ale pak vypadni.
Kopnul jsem do dvířek. Vyšlo to. Tohle chce jen trochu cviku.
„Otevřu ji ještě někdy?“ našpulila pusu. Pochybovala o mých schopnostech hospodyňky. Nedivil jsem se jí.
„Jasně. Takhle tu zacházíme se všema pračkama.“ Přesunul jsem se k pračce vedle ní a začal třídit prádlo. Ona se posadila na zem, opřela se zády o zeď a otevřela tlustou učebnici Ekonomie.
„Ty jsi z úháčka?“ zeptal jsem se a kopnul do svého pracího stroje.
„Jo. Předpokládám, že ty jsi z úkáčka.“ Její tón naznačoval, že s námi šprty z Univerzity Karlovy nechce mít absolutně nic společného.
Přikývl jsem a zašklebil se. Ona taky nevypadá nijak extra.
„Na co koukáš?“ vyjela na mě. Připomínala mi toulavého psa. Toulá se světem a ňafe. Ňaf ňaf.
„Jen si tak říkám, co tady děláš, když nesnášíš doktory.“


Michaela
První zářijové dny a pro vysokoškoláky poslední dny prázdnin se táhnou jako žvejka. Taky jsou stejně lepkavé a stejně chutnají.
Máma mi dala volno, takže jsem nemusela sedět na pokladně. A věřte nebo ne, práce mi chyběla. Neměla jsem totiž v čem utopit stres. Vystresovaná jsem byla především proto, že jsem v Hradci nedostala kolej, a tak jsem si rychle zařizovala jinou a sháněla privát. Nakonec mě přijali na koleje Karlovy univerzity. Vyhlídka na obrovský barák plný šprtů, v něm pokojík, do kterého pošlapu osm pater, a společný záchody mě příliš nevzrušovala, ale měla jsem kde složit hlavu, a to bylo hlavní.
Pak přišlo dilema jménem zápis a kredity, které jsem pořád nemohla naskládat do požadovaného počtu. Ne, že bych jich měla málo. Měla jsem jich moc. Že jste to nečekali? Já taky ne!
Teď se nacházím v protivném mezidobí, kdy čekám, až si budu moci předměty zapsat na určitý čas. A vzhledem k jejich množství si to moc neumím představit.
Vypnula jsem Dům u jezera, na který jsem koukala už asi po desáté, a podrbala Michelle za ušima. „Panička ti odejde, uvědomuješ si to vůbec?“
Upřela na mě veselé oči a olízla mi tvář. Nevěděla jsem, jak si to mám vysvětlit.
Vstala jsem z gauče a šla do svého pokoje. Ze skříně jsem vyndala světlé džínové kraťásky a růžový top s mašlí. Dneska s Vilémem protančíme naši poslední společnou noc. Trošku jako Kate a Javier v Hříšném tanci 2. Až na to, že ti dva spolu něco měli, já s Vilémem nic.
Vilém nebyl jen tak obyčejný kluk. Byl to kluk mých snů. Vypadal, jako kdyby právě vylezl z nějakého amerického seriálu pro náctileté. Nikdy se nestalo, že by mu došly peníze. Měl vlastní byt a neměl rodiče. Ale byl to upír, což mi v teoretické rovině připadalo hrozně cool, ale v praktické už tolik ne.
Víte, člověk o někom sní a když ho potká, zjistí, že si vysnil někoho, o koho vůbec nestojí.
A tak jsem se rozhodla, že na koleji o nikom snít nebudu. Ani nebudu nikoho vyhledávat. Balit. Soudit.
Protože evidentně nemám ponětí, co je pro mě to nejlepší. Zjistit to můžu jedině praxí.
Nalíčila jsem se a vyčesala si vlasy. Let's dance!

„Míšo!“ volala nějaká zlitá holka a položila mi paži kolem ramen. „Budeš nám strašně chybět!“ dušovala se.
„Jasně,“ nakrčila jsem obočí, setřásla její paži a vykročila k mixážnímu pultu. „Můžu mít prosbu, Pájo?“ zamrkala jsem.
„Ty vždycky, Watsonová!“ zašklebil se a nastavil tvář. Dala jsem mu rychlou pusu.
„Zahraj mně a klukovi mých snů, kterýho tady zanechávám! Zahraj nám tu naši!“
„Ale to už je starý,“ chtěl protestovat, ale přiložila jsem mu ukazováček na rty.
„Tohle je naše poslední noc, Pavle.“
Přikývl a kývnul k Vilémovi, který se opíral o bar a točil v prstech skleničkou s Fernetem.
Vilém se ke mně naklonil a zašeptal, ano, opravdu, jako by šeptal, ale já ho stejně slyšela naprosto zřetelně, jako kdyby promlouval uvnitř mé hlavy: „Jen mi slib, že jim ukážeš, jak se správně kalí.“
Usmála jsem se, vzala ho za ruku a táhla doprostřed davu.
Zas mě hlaď, zařiď, ať už mi nescházíš, dej zpátky čas... Chyť mě fest, ať jsem zas jako v extázi, dej zpátky čas...

Když jsem poprvé prošla recepcí kolejí, zaujal mě velký nápis A1. Pokračovala jsem tmavým tunelem a dlouhou prosklenou chodbou, která byla sice chladná, ale plná světla. Za sklem se skvěla velká zahrada. „Bože, tady je to úžasný,“ říkala jsem si. Zahnula jsem doleva a další chodba mě zavedla neomylně k mému pokoji. Kamrlíku. Prostě malinkaté místnůstce, kam se vešly dvě postele, dva stoly a poličky na hrníčky. Skříně byly naštěstí zabudované ve zdi. Výhled mi zastiňovala strž, na které se nacházela čtyřproudá silnice. Jo, a pak ještě ty borovice, co do oken nepustily ani trochu světla.
Kohoutky na společných toaletách a sprchách nejspíš nikdy nikdo neumýval. Byly zanesené takovou vrstvou vodního kamene, kterou jsem vídala jen v reklamách na čistící prostředky. Myslela jsem si, že v těch reklamách přehání, že taková špína se nevyskytuje na místech, kde se vyskytují normální lidi. Zmýlila jsem se.
Moje spolubydlící se jmenovala Lenka. Studovala Speciální pedagogiku, neustále ležela v knížkách o hrách pro děti a mlela o svým klukovi.
O jejím klukovi jsem toho věděla víc než o ní: že se jmenuje Dan, má psa, sestru a bohaté rodiče. Že hraje závodně bowling, studuje práva a miluje svíčkovou. K devatenáctým narozeninám jí dal krabici, ze které vyletělo devatenáct motýlů. A jednou budou mít malý domeček se zahrádkou, na které si budou hrát jejich dokonalý děti. Bla bla bla.
Jediný kluk, kterého jsem si pustila k tělu, byl už v té době mrtvý. A nedokázala bych o něm říct tolik věcí jako Lenka o Danovi.
„Chodíš s někým?“ zeptala se Lenka a odložila knížku o dětské psychologii na svůj psací stůl. Upřela na mě zkoumavý pohled. Co si o mně tahle slušná chytrá holka asi myslí?
„Ne,“ opřela jsem se o zeď a přikryla své holé nohy teploučkou dekou. Voněla domovem a soukromím. „Rozešla jsem se s ním už před lety. Pořád jsme se scházeli, ale... Před příjezdem do Hradce jsme se rozešli nadobro.“
„Proč?“
Protože není naživu. „To je složitý.“
„Mám ráda zamotané příběhy. Pokud tě to neobtěžuje.“
„Ne, neobtěžuje, jen si nejsem jistá, že mě pochopíš. My jsme prostě byli hodně dobří přátelé, ale z jistých důvodů nemá naše přátelství budoucnost.“
„Pohádali jste se?“
„Ne, nikdy.“
Její rty vykroužily bezhlasé O. „Nikdy jste se nehádali?“
„Nehádali. Víš, my k sobě nebyli tak docela upřímní. Někdy jsme si naschvál lhali. Nikdy jsme si nemohli být jistí, jestli žijeme v pravdě nebo v klamu.“
Nemohla pochopit, jak šíleně to s Vilémem bylo vzrušující. Připadala jsem si jako hlavní postava nějakého šíleného amerického seriálu. Připadala jsem si neskutečně volná, jako kdybych mohla udělat všechno, co si zamanu.
„Víš, s ním jsem měla pocit, že mi jednou bude patřit svět. Ale jemu ne.“
Usmála se a potřásla hnědými prstýnky. Vypadala při tom hrozně pozitivně. „Myslím si, že jsi ho milovala. Jistým způsobem.“
„Nemilovala jsem ho dost.“ Ale budu někdy schopná někoho milovat dost na to, abych s ním zůstala do konce života?

Ty první dny mě neštval malý pokoj, vodní kámen, ani to, že jsem byla v cizím městě. Štvalo mě, že si nemám s kým promluvit. Lenka buď četla, nebo byla někde s Danem. Koleje byly zatím prázdné jak po vymření. A školní rok ještě nezačal. Protože mi zatím na pokoji nefungoval internet, nemohla jsem ani nikomu napsat. A komu bych napsala? V posledních letech jsem se stýkala především s Vilémem-upírem a Marcelou-holkou upíra, o které jsem nepochybovala, že dřív nebo později bude svou lásku následovat. A s tím už jsem nechtěla nic mít.
Toulala jsem ses městem, vyhýbala se autům a cyklistům, hledala budovy kateder, abych tam v pondělí trefila, a bylo mi smutno.
V Jasově jsem taky zažila pár takových dnů, kdy jsem za celý den neviděla známou tvář, ale ve spojení se známým místem jsem si to tak nebrala k srdci. Tady bylo všechno tak nové a to jsem milovala a nenáviděla zároveň.
Po jedné ze svých toulek jsem sotva pletla nohama. Posadila jsem se na schody v recepci přímo pod nápis A1 a položila si hlavu na kolena.
Na schod padl stín a vzduch kolem mě se zaplnil teplem lidského těla.
„Je ti špatně?“ zeptal se mě milý klučičí hlas.
Narovnala jsem se a zírala do tváře modrookému klukovi s hustými slámovými vlasy. Něco mi říkalo, že tenhle kluk studuje zubařinu. Asi ten bezchybný úsměv mi to říkal.
„Tahle poloha je přeceňovaná,“ prohlásil.
Myslím, že jsem na něj zírala s otevřenou pusou. Zavřela jsem ji.
„Já jsem Mirek,“ dodal.
Sakra, měla bych něco říct. Jak se jmenuju? „Míša.“ Napřáhla jsem k němu ruku a on mi jí potřásl. Ani málo ani moc.
„Jedla jsi už?“ změřil si mě pochybovačným pohledem.
Mé břicho odpovědělo za mě. Jídlo jsem neviděla od rána. Nemohla jsem polykat! Žaludek se mi stáhl stresem a nechtěl povolit.
„Pojď, něco si uvaříme,“ ukázal do prosklené chodby. Za rohem se skrývala kuchyňka.
„Tak jo,“ usmála jsem se. No konečně! Tohle je mé pravé já!
Dělali jsme těstoviny se sýrovou omáčkou z pytlíku, což není žádný kuchařský výkon, ale hodně jsme se při tom nasmáli. Ne proto, že by na těstovinách nebo omáčce v prášku bylo něco k smíchu. Smáli jsme se tomu, jak je tenhle kluk nešikovný. Kdyby si mě k tomu svému vaření nepřibral, neměl by co jíst. Vypadal, že spálí i slanou vodu. Ne, že by měl sůl. Měl jen těstoviny, hrnec a pytlík s omáčkou.
„Už je ti líp?“ zeptal se, když jsme proti sobě seděli v prosklené chodbě, házeli do sebe náš společný výtvor a zapíjeli ho colou, kterou jsme někomu čmajzli v ledničce.
„Jo, moc děkuju. Nějak mě to přemohlo,“ ukázala jsem na sebe vidličkou.
„První dny jsou nějtěžší. Pak zjistíš, že sis ještě nezařídila fůru věcí a začneš si je vyběhávat. Budeš chodit na všechny ty přednášky a na začátku jistě budeš chtít stihnout úplně všechny. Pak ti dojde, že to ani při nejlepší vůli nejde, a to především proto, že to po tobě profesoři nechtějí. Chtějí, abys používala svoji hlavu, ne tu jejich, a tak tě zaženou do knihovny.“
„Mezi slovníky a učebnice ekonomie,“ usmála jsem se. „Studuji Angličtinu a Francouzštinu pro hospodářskou praxi.“
„Plánuješ odchod do ciziny?“
„Proč si to myslíš?“
„Tak... Studuješ jazyky, měla bys je poznat na vlastní kůži.“
„Já nevím,“ přiznala jsem. V posledních dnech jsem si připadala tak strašně osamělá, že jsem si odchod do jiné země neuměla představit. „Dřív jsem o tom přemýšlela. Chtěla jsem odjet za tátou.“
Zvědavě nadzdvihl obočí.
„Můj otec žije v Anglii. V Oxfordu,“ objasnila jsem.
„Proč jsi neodešla studovat tam?“ Dával mi zajímavé otázky.
„To mě nikdy nenapadlo. To bych mámě neudělala.“
„Ach, ošklivý rozvod?“
„Moc ošklivý.“
„Lidi se k sobě dneska chovají tak ošklivě, všimla sis toho?“
Sebrala jsem mu prázdný talíř, položila ho na svůj a zamířila zpátky do kuchyňky. „Ne, nevšimla.“

Moje univerzita měla výborné kantory na jazyky. Dřív jsem měla jazyky docela ráda, ale teď jsem je milovala. Jen kdyby katedra jazykové přípravy nebyla tak z ruky.
Večer už jsem měla v nohách nejmíň tisíc mil, takže jsem se jen vysprchovala a zalezla do postele. Nikdy se mi nepovedlo jít spát déle než Lenka nebo současně s ní. Vždycky jsem usnula při rozsvícené lampičce.
Moje sny nebyly nijak utišující. Byl tam Vilém. Stáli jsme na břehu řeky a líbali se.
„Měla jsi zůstat se mnou,“ řekl.
„Jako navždy?“ naklonila jsem hlavu ke straně a koketně zamávala řasami.
„Ano, navždy.“
Zasmála jsem se. „Dřív nebo později bych tě omrzela a co by se mnou pak bylo?“
Dlouze se na mě díval a najednou se začal rozmazávat.
„Ne, Viléme. Mně stačí jeden šťastný lidský život.“
Probudilo mě hlasité zatroubení z dálnice. Vstala jsem a nedbajíc pyžama s žirafou ani rozcuchaných vlasů vykročila chodbou k toaletám.
Na konci chodby stál Mirek a čekal na výtah. Usmál se na mě. Zatvářila jsem se otráveně a ztratila se v umývárně.

Stála jsem u tyče v autobuse a nedůvěřivě si měřila malou krabičku, která by mi měla cvaknout jízdenku. Ale jak?
„Musíš ji procvaknout,“ řekla Lenka. „Tady nahoru strčíš jízdenku a pohneš páčkou.“ Na mém papírku za čtrnáct korun se objevily čtyři dírky.
Nadzdvihla jsem obočí. „Bože, co to je?“
„Starý procvakávátko. To neznáš?“
Zakroutila jsem hlavou. Jako malá jsem nevytáhla paty z vesnice a když jsem poprvé přijela do Jasova, dávno tam fungoval nový systém. „Nám to tam samo natiskne datum,“ řekla jsem. Cítila jsem se jako v jiném světě. V nějakém dávno minulém.
Vystoupila jsem u Adalbertina a vydala se přes most k jedné z univerzitních budov. Kolem mě projížděla pospíchající vozidla a cinkali stejně nedočkaví cyklisté.
„Nesnáším tohle město,“ zabrblala jsem.
„Co říkáš?“ otočila se na mě Lenka. Přitom ťukala do mobilu dlouhatánskou smsku. Určitě je pro Dana.
„Já? Vůbec nic.“ Co bych taky říkala?

Rozhodla jsem se, že si vyperu. Prádelna se nachází ve stejném patře jako můj pokoj. Vedle ní je výtah. Jeho dveře se otevřely a Mirek mě vzal kolem ramen.
„Jen jednu noc, Míšo, dej mi jen jednu noc,“ zašeptal mi do ucha.
Trhla jsem sebou. Co tím myslí?
„No tak, neříkej mi, že jsi ještě panna.“ Měřil si mě ošklivým pohledem.
A já si myslela, že je to slušný kluk. Tůdle.
„Nevyspím se s tebou.“
„Proč ne?“
Co je to za otázku? Málem jsem koš s prádlem upustila na zem. „Proč ano?“
„Hm, protože nám to oběma udělá dobře. No tak, Myšáku, zítra píšu písemku z chemie, dopřej mi malé povzbuzení!“
Zakroutila jsem hlavou. „Vypadám jako děvka? Nejsem děvka! A dej mi pokoj. Nenávidím tě. Celou tuhle budovu nenávidím!“ Poslední slova se rozléhala chodbou a šířila se i do vyšších pater, odkud se mi vracela ozvěnou.
Roztřesenými prsty jsem odemkla a hlasitě za sebou třískla dveřmi.

V jedné paži jsem třímala koš se špinavým prádlem a v druhé Samuelsovu Ekonomii. Rozhlédla jsem se po místnosti s pračkami a jednu si vybrala. Nacpala jsem prádlo do bubnu a přibouchla víko.
Nic.
Zkusila jsem to ještě jednou.
Sakra. Tohle je ale den!
Už jsem to všechno chtěla zase vytahat, když se nade mnou ozvalo: „Musíš do ní kopnout. Pořádně.“
Vzhlédla jsem ke krátkovlasému snědému klukovi. Příjemně se na mě usmíval. Ani sladce, ani přihlouple, prostě příjemně. Postavila jsem se a nadzdvihla obočí.
Dotknul se špičkou boty dvířek a vší silou do nich kopnul. Pračka se zapotácela, ale zůstala zavřená.
„Otevřu ji ještě někdy?“ našpulila jsem pusu.
Zasmál se nahlas. „Jasně. Takhle tu zacházíme se všema pračkama.“ Přesunul se k pračce vedle mě. Sypala jsem do zásobníku prádlo a po očku sledovala, jak třídí prádlo. Když jsem pračku zapla, posadila jsem se na zem, opřela se zády o zeď a otevřela učebnici.
„Ty jsi z úháčka?“ zeptal se kluk a zavřel svoji pračku hlasitým kopnutím. Gól!
„Jo. Předpokládám, že ty jsi z úkáčka.“ Vypadáš jako šprt. Černé džíny a obyčejná modrá košile. A voníš se Old Spice. Bleee!
Přikývl a kriticky si mě měřil. Mě!
„Na co koukáš?“
„Jen si tak říkám, co tady děláš, když nesnášíš doktory.“
Uh? „Neznám nikoho, kdo by miloval doktory.“
„Promiň, zapomněl jsem to specifikovat. Nesnášíš studenty medicíny.“
Nadzdvihla jsem obočí. Jak tohle ví?
„Proč vlastně?“ zeptal se.
„Protože vy všechno tak zvládáte! Máte dvakrát víc učení než já a tváříte se, jako kdyby to nebyla pravda.“
„Jen si otevřeně nestěžujeme. Samozřejmě, že je to děs. Víš, co si myslím? Že vy filozofové, učitelé a manažeři jste nechutně nespokojení. Stresujete se a kde skončíte? U nás. V ordinacích a na operačních stolech.“
Tady někdo jedl vtipnou kaši a já to nebyla. Zašklebila jsem se na něj.
„Nevycházíš se šprtama. Nějaké trauma z dětství?“ pokračoval. Burácejících praček si vůbec nevšímal. Díval se jen na mě.
„Jsi psycholog?“
„Ne, studuju farmacii.“
„Takže jsi přechytračelý chemik.“
Zasmál se. „Vlastně jsem byl rád, že jsem udělal maturitu. Ale protože jsem na Karlově univerzitě, podle tebe jsem automaticky šprt, o kterého by sis ani neopřela kolo.“
„Já nemám kolo,“ sykla jsem a přemýšlela, kdo mě takhle hnusně prásknul. Tohle přece nemohl vypozorovat z toho, jak jsem do pračky strkala špinavé ponožky!
„Jsi naštvaná?“
„Ne. Jsem zmatená.“ Proč mu tohle říkám? Nejsem zmatená! Vím úplně přesně, že přede mnou stojí nějaký pitomec a dělá si ze mě dobrý den!
„Možná bysme to měli vzít za trochu jiný konec,“ zamyslel se. Na čele se mu při tom vytvořila hluboká vráska.
„Jak to myslíš?“
Klekl si ke mně a napřáhl ke mně ruku. „Já jsem Tonda.“
„Míša,“ zamumlala jsem a vložila svoji dlaň do té jeho. Měla jsem při tom hrozně divný jakoby prázdný pocit. Ale ne kvůli němu. Kvůli sobě. Kvůli tomu, jak nemožně se před ním chovám.
Usmál se a důvěrně se ke mně naklonil. „Řeknu ti tajemství, Míšo. Nejsem žádný jasnovidec.“
Zatajil se mi dech.
„Slyšel jsem tě, jak se hádáš s Mirkem.“
Takže ty jeho kecy o tom, jak nesnáším šprty vycházely z jistého zdroje. Blbec. Vystrašil mě k smrti. Potom, co jsem se osobně setkala s upíry a vlkodlaky, jsem byla ochotna věřit skoro všemu.
Pustil mou ruku, rychle vstal a naklonil hlavu ke straně. „Pohlídáš mi to prádlo, viď?“ Otočil se na podpatku a odkráčel. Na rtech měl protivně vítězný úsměv.
Dívala jsem se do prázdného prostoru před sebou, který ještě před chvílí zabíralo jeho vysoké štíhlé tělo. Vydechla jsem a zamávala si rukou před očima. To byl divný kluk! Co to říkal? Že mu mám hlídat špinavý trencle? To určitě!
Otevřela jsem Ekonomii a snažila se začíst. Ale nešlo to. Hlavu jsem měla plnou nenaplněných představ a úvah nad mou hádkou s Mirkem. Možná měla Pěna pravdu a já nejsem víc než prázdná nádoba ověšená sexy oblečením a vyzbrojená umělým úsměvem, kterým neobalamutím už ani sama sebe.

Šla jsem k Terce na filmový večer. Dneska bylo na programu Pevné pouto Petera Jacksona. Strčila jsem jí do ruky křupky a rychle zaplula na zatím volný gauč. Až potom jsem si uvědomila, vedle koho jsem si tak ochotně sedla.
Tonda. Sledoval mě pobaveným pohledem.
„Co tady děláš?“ vyjela jsem na něj.
Pokrčil rameny. „Napadlo mě, že tady budeš. Pobrečet si nad neštěstím někoho jiného, to by tě mohlo bavit.“
Přimhouřila jsem oči. Dělá si ze mě srandu. A já jsem tak vystresovaná, že mu to žeru.
„A taky je to dobrý film. Dobrý režisér. Dobrá kniha. Myslím jako námět. Četla jsi Lovely bones?“
„Vypadám na to, že jsem četla nějaké Lovely bones?“ Cože, já to řekla nahlas? A sakra, já už se fakt vůbec neovládám. Snažila jsem se to zachránit: „Vypadám na to, že mám čas číst? Jestli na to vypadám, tak se moc omlouvám, ale nechtěně klamu své okolí. Víš, nemám čas vůbec na nic. Jen se učím a sháním učebnice a běhám po přednáškách a hlavu z toho mám tak velkou, že když se v mém časovém rozvrhu objeví volné okénko, rozhodně ho nezaplním tak, že otevřu nějakou další knihu, ještě k tomu anglicky...“ To poslední souvětí jsem si mohla odpustit, uvědomila jsem si. To není jeho věc!
„Fajn, už nic neříkám. Brzdi.“ hlas měl pobavený, ale zaslechla jsem tam i pochopení. Možná.
Otočila jsem se na obrazovku. „Nic o tom filmu nevím. Jen jsem potřebovala vypnout,“ zamumlala jsem.
„Tohle ale není film, u kterého by se dalo vypnout,“ prohlásil.
„Na to kašlu.“
„Nechceš jít... Jinam? Podívat se na něco... Optimističtějšího?“
„Ne.“ Nikam s tebou nejdu. Jsi bláznivý chemik a voníš se stejnou vůní jako můj děda.
„Čeho se bojíš?“
Podívala jsem se na něj. „Já se nebojím.“
„Tak proč nezajdeme do kina?“
„Protože se mi nechce opustit tuhle budovu, tenhle pokoj, tuhle sedačku...“ A pak mi docvaklo, že na té sedačce sedím s ním a že by vlastně nebylo na škodu ji opustit.
Všimnul si toho dvojsmyslu. „Fajn, zaplatím Terce, aby nám tu sedačku přenechala a přinesu jinej film.“
„Ne,“ stála jsem si na svém. „Já... Chci vidět tenhle... hodnotný film. Natočil ho Peter Jackson, ne? Měl by to být dobrý film.“
„Je to dobrý film, když chceš holku vidět brečet,“ prohlásil.
„Ty mě nechceš vidět brečet?“
Terka si odkašlala. Asi se na rozdíl od nás dvou na Pevné pouto dívala. Já věděla jenom, že je tam holka, co fotí a fotí jako divá.
„Radši bych tě viděl upřímně se smát,“ zašeptal Tonda.
„Nemám náladu.“
„Na smích?“
„Na smích, na tebe... Prostě nemám náladu. A víš co? Zavřu se ve svém pokoji a budu se učit použití would v budoucích větách po minulém času.“
Zamrkal. Vypadá to, že našemu chemikovi angličtina nic neříká. „Víš, každý umí něco jiného. Od toho jsme lidi,“ zašeptala jsem mu důvěrně do ucha, jak jsem to dělávala klukům, kteří se mi líbili. Ale on se mi vůbec nelíbil. Ani trochu. Myslím.
No, líbilo se mi, jak mi na nic neskočil. Nebyl to kluk, který by se dal utáhnout na vařenou nudli. A víc než to, jak vypadám, ho zajímalo, jaká jsem, jak se chovám. Neřekl, že nejsem hezká, řekl jen, že nesnáším studenty medicíny. Nevšiml si, že mi neladí oblečení, všiml si, že jsem smutná. Nechtěl mě zatáhnout na diskotéku a opít, chtěl mě vzít na film, který mě rozesměje.
Odtáhla jsem se, ohlídla se na Terku a rychle vstala. „Víš co? Tenhle film teď asi nebude to pravé. Mějte se!“ Vyběhla jsem z pokoje. Zavřela jsem za sebou dveře a zády se opřela o zeď. Proč je mi tak úzko, Bože, proč je mi tak úzko?

Vrátit se domů bylo jako vklouznout do černobílého filmu.
Když se koukáte na černobílý film, vnímáte ho jako něco, co bylo a přešlo jako voda, co už se nikdy nevrátí.
A já najednou stála ve svém pokoji, Michelle se snažila vyskočit a olíznout mi tvář a máma na mě zezdola volala, jestli bych si zítra nechtěla na pár hodin sednout na pokladnu.
„Dobře,“ zavolala jsem na ni a zabořila Michelle tvář do chlupů na krku.
Chyť mě fest, ať jsem zas jako v extázi, dej zpátky čas...
Ale čas je přesně ta veličina, která se nedá spravit, ani ničím nahradit. Udělala jsem rozhodnutí a teď se musím poprat s jeho důlsedky.
Podívala jsem se na sebe do zrcadla nad toaletním stolkem. Tos teda dopadla, Watsonová...

Když jsem se po víkendu stráveném doma opět ocitla ve svém kamrlíku u dálnice, jen jsem za sebou zavřela dveře a svalila se na postel. Co tu vlastně dělám? Co od tohohle místa očekávám? Co mě nutí se sem stále vracet a hledat?
Nevím.
Ale něco mě sem stále táhne. Něco, co převrací žaludek naruby a celým mým tělem šíří nepochopitelné očekávání.
„Kdo bydlí tady?“ slyšela jsem z chodby. Následovalo nesmělé ťuknutí na naše dveře. Nějaká dívka na ně ukázala a přitom do nich nepatrně uhodila.
„Taková divná holka,“ odpověděl hlas, který jsem tak trochu znala. Mirkův hlas. „Myslí si, jak je krásná a zajímavá a to všechno a přitom je to chudinka z vesnice. Chodí si ohřívat i vodu na čaj.“
Přimhouřila jsem oči. Co že dělám? Chodím si ohřívat vodu na čaj? To snad každý, ne?
„Nedostal jsi ji do postele, co?“ zasmála se dívka.
„Já dostal každou,“ prohlásil Mirek. „Ale tahle nebyla nic moc. To víš, s pannami to jde ztuha. S tebou to bude určitě jiný ohňostroj.“
Zavřela jsem oči a kousala se do tváře.
Myslela jsem si, že je to slušný kluk. Opravdu jsem tomu věřila. Ale on nejenže není slušný, navíc o mně vypráví lži. Můj úsudek na lidi je horší, než jsem si myslela.
Hlasy utichly a já se rozběhla kolejí a utíkala a utíkala.

Zalomcovala jsem klikou dámských toalet, ale dveře nepovolily.
„Do pytle!“ uhodila jsem hlavou do zdi a sesunula se na podlahu. Bylo mi na nic, bylo mi do breku, vztek mnou lomcoval. Vztek na mě. Ještě nikdy jsem na sebe neměla vztek! Moje volby a činy byly moje, stála jsem si za nimi. Ale tentokrát jsem si nadávala, jako jsem Pěně nikdy nenadávala.
Vedle dámských toalet se nacházely také pánské. Ty se teď otevřely a nevyšel z nich nikdo jiný než Tonda. No super, zrovna on by mě takhle vidět nemusel.
„Míšo?“ klekl si ke mně a položil mi ruce na ramena. Vpíjel se do mě tázavýma očima. Teprve teď jsem si všimla, jak jsou borůvkově modré. Pocítila jsem poklid a žaludkem se mi šířilo příjemné teplo.
„Na co čumíš?“ zamumlala jsem ze zvyku, ale chybělo tomu obvyklé odhodlání nepustit ho do své osobní zóny.
Jen na chvíli se usmál. „Na krásnou smutnou holku, která je sice velice inteligentní, ale neumí to ukázat světu. A nejspíš jí někdo ublížil.“
„Nikdo mi neublížil. Já bych si nenechala ublížit,“ odvrátila jsem oči. Určitě jsem je měla zarudlé a rozmazané. V koutku mě pálila sůl. Co to řekl, že jsem krásná? To ještě nikdy neřekl.
„Nelži.“
„Nelžu. Nikdo mi nic neudělal. To já. Já jsem ta kráva.“
Na tváři jsem ucítila jeho váhavý dotek. Najednou jsem z něj chtěla cítit mnohem víc. Jeho úsměvy mi o něm dokázaly říct vše, jeho slova byla laskavější, než se zdála a voněl mi jinak než tenkrát v prádelně.
Asi jsem se zbláznila.
„Co tě to vůbec zajímá?“ vyjela jsem na něj, abych prolomila trapné ticho.
„Líbíš se mi,“ oznámil mi vážně.
Čekala jsem, až se začne smát a do očí mi vpálí, jak jsem se nechala napálit.
Čekala jsem marně.
„Dej mi pusu,“ vyhrkla jsem.
Tak, ale to už přeháním-
Jeho rty tvrdě narazily na mé dřív, než jsem to stihla odvolat. Ruce mu z mých ramen sklouzly na záda a přitáhly si mě blíž. Moje ruce se mu samovolně proháněly hustými hnědými vlasy. Teplo v mém žaludku se vařilo, přímo vřelo. Bolely mě všechny klouby v těle. To se mi nejspíš krví šířil adrenalin.
„Slíbila jsem jednomu upírovi, že vám ukážu, jak se u nás kalí. Místo toho sedím na podlaze v obchodním centru a líbám studenta farmacie.“ Odtáhla jsem se od něj.
Upíral na mě zvědavý pohled. „Upírovi?“
„Jo,“ špitla jsem. „Upírovi.“
„Řekni, že nejsi ničím nadopovaná, řekni, že jsi mě líbala dobrovolně.“ V hlasu měl podivnou touhu.
„Nejsem nadpovaná,“ usmála jsem se a najednou mi to šlo. Úplně přirozeně, vůbec jsem se nemusela snažit.
Byla jsem zachráněna.