III. BALANCOVÁNÍ: Kniha třetí

Prolog
Zabil jsem holku, kterou jsem miloval, a daroval nám tak věčný život.
Zabil jsem prevíta, který to způsobil, a vrátili jsme se domů.
Happy end? To bych netvrdil.
Petr
Běžel jsem, jak nejrychleji jsem mohl, ale můj pronásledovatel byl o něco rychlejší než já. Taky o nějaké to století starší. A naštvanější.
Utíkal jsem směrem z města a ocitl se mezi nevábnými budovami opuštěných komunistických továren. Zahnul jsem za roh a zastavil se uprostřed bývalého parkoviště. Rozhlížel jsem se kolem sebe, počítal nádechy a modlil se, aby to dopadlo dobře. Jan se ke mně blížil a zastavil se asi tři kroky ode mne.
Vítr mu zavál vlasy do obličeje. Karliny vlasy. Kdysi jsem se budil s jejími vlasy pod bradou. Voněly jako med, ale vyvolávaly ve mně hořké zklamání.
„Vždycky jsem tě nenáviděl. Od začátku jsem věděl, že její posedlost tebou ji přivede do pekla,“ prohlásil Jan. Sledoval mě vyhaslýma černýma očima.
„Taky si myslím, že je v pekle,“ prohlásil jsem.
Přiskočil ke mně a strhl mě k zemi. Hlava mi narazila na beton takovou silou, že kdybych už nebyl mrtvý, určitě by bylo po mně. „Takhle o mé matce nemluv! Co jsi? Nic!“ Neovládal se. Toho by se dalo využít.
Překulil jsem se a chytl ho za límeček košile. „Co jsem nebo nejsem, není tvůj problém. Ani problém tvé matky. Jenže to nepochopila. Takže je mrtvá. Smiř se s tím, nebo jdi za ní.“
Ušklíbl se. „Ty si myslíš, že to tak nechám?“
Pustil jsem ho. Beton kolem nás se začal zbarvovat šedivými tečkami. Za krk mi padaly ledové kapky podzimního deštíku. Posadil jsem se na paty. „Tak mě zabij,“ vyzval jsem ho.
Opřel se o lokty a naklonil hlavu ke straně. „To by ti neublížilo.“
Chňapnul jsem po něm, ale byl starší, a tudíž rychlejší. Stál nade mnou a vrhal na mě pohrdlivé pohledy. „To neuděláš.“
Rozhodil rukama a zašeptal: „Myslíš?“ A rozběhl se pryč.
Seděl jsem tam a nechal se zmáčet deštěm. Pak mi došlo, že to je přesně to, co bych dělat neměl. Měl bych jít domů.

Marcelka seděla na pohovce, houpala na kolenou naši dceru a u ucha si držela mobilní telefon.
„To víš, že můžeš přijít,“ říkala zrovna. Určitě mluvila s Nikol. Nikol Melanii milovala. Naštěstí jen natolik, aby si s ní pohrála a šla domů.
„Tak zítra? Ve čtyři? Pozdravuj Mel!“ slyšel jsem Nikol. Nesnášel jsem, když jí říkala Mel.
„Fajn, budeme se těšit,“ smála se Marcela. Mateřství jí dělalo dobře. Až jsem se divil. Bez jediného slova jsem si od ní Malanii vzal. Smála se na mě jako sluníčko a zavřískala vysokým hláskem.
„Juuu!“
„Povíš něco tátovi?“
„Juuuuuu!“
Posadil jsem ji do židličky v kuchyni a otevřel jahodovou přesnídávku. Krmil jsem ji a zíral na ni a přemýšlel, co bych dělal, kdybych o ni nebo o Marcelu přišel. Nebo o obě.
„Jsi ještě příliš maličká,“ zašeptal jsem. Zvedla ke mně oči barvy medu a natáhla se po lžičce. Uhnul jsem pohledem a lžičku si strčil do pusy.
„Myslela jsem, že jsi džentleman,“ zamumlala Marcela a opřela se o desku stolu.
Zadíval jsem se na ni.
„Ujídáš vlastnímu dítěti,“ poukázala a vyndala mi lžičku z pusy. Melanie zavřískala. „A navíc jedla, než jsi přišel.“ Zavřela přesnídávku a vrátila ji do lednice.
„Vlastnímu dítěti. Nenapadlo by mě, že to někdy řeknu. Zní to pěkně. Vlastní dítě.“
„Ty máš náladu! Kdes ji nabral?“
„Na hlídce.“
„Děje se něco?“
Ne, jen se přede mnou zjevil syn mé bývalé milenky, kterou zabila tvoje matka, ale on si evidentně myslí, že jsem to byl já. Co mi za to udělá? Bože, nezáleží na tom, co udělá mně, ale co udělá vám. „Nic. Nuda.“
Ucítil jsem v mokrých vlasech její laskavé prsty a vzhlédl k ní. „Nechceš odejít?“ zeptala se.
Myslela si, že potřebuji odejít tak jako před dvěma lety. Možná by bylo dobré odejít, ale nebylo by to řešení. Jan by mě našel tak jako tak. „Ne, zůstaneme tady.“
„Proč? Můj táta...“ Zakroutila hlavou. „Je, jaký je. Žila jsem s ním devatenáct let. On... Se se mnou nechce usmířit. Neudělá to.“
A to mě trápilo. Jen jeden její rodinný příslušník byl naživu a ona se s ním hádala.
„Navíc... Já se s ním nechci usmiřovat. Takhle je to lepší.“
Chtěl jsem ji vzít za ruku, ale uhnula. Nechtěla, abych věděl, že mi lže. Tak jsem si na klín posadil Melanii. Její myšlenky byly jednoduché a nevinné.
„Promiň,“ zašeptala a sklonila se k rychlému polibku.
Zakroutil jsem hlavou. „Neřeš to.“
„Petře...“
„Prostě to neřeš.“ Nic mi neříkej a já ti taky nic neřeknu, nebude to fajn?

Marcela
„V čem je problém?“ zeptala se Nikol a začala cosi žvatlat na Melanii. Ta ji chvíli vyjeveně pozorovala, pak zavřískla a začala si hrát s malým autíčkem na setrvák. Něčím mi připomněla Petra. Vlastně mi ho připomínala každýn pohybem. Ušklíbla jsem se.
„Já nevím. Asi jsme spolu moc dlouho. Nebo máme nějakou krizi. Víš, jak říkají, že když se narodí dítě, partneři se začnou hádat. Jenže my se nehádáme kvůli Melanii. Melanie je to jediné, o čem se nehádáme.“ Opřela jsem se zády o pohovku a upravila deku, na které Melanie seděla. Natáhla autíčko a to se ke mně rozjelo. Poslala jsem jí ho zpátky.
„Kvůli čemu se hádáte?“
„No, hádáme asi není to správné slovo. My o tom 'mlčíme'“ Kousla jsem se do rtu. Mlčeli jsme a mlčeli a mlčeli. Možná jsme si i trochu lhali. Trochu. Trochu víc. Sakra.
Obrátila oči v sloup. „Nechoď kolem horké kaše, Marcelko, a řekni mi, co ti na něm vadí.“
Podívala jsem se na své spojené ruce. „Neříká mi všechno. Přitom by chtěl všechno vědět. Neposlouchá mě. Vždycky jsem si myslela, že ano, ale mýlila jsem se. Něco po něm chci, ale když má jiný názor...“
„To mi Marek dělal taky,“ pokrčila rameny.
„Co vy dva, jste v pohodě?“
„Jo,“ pohladila Melanii po vláskách. Vlasy měla stejně černé jako Petr. I oči měla po Petrovi.
„Tenhle rok končí vysokou, že jo?“ vyptávala jsem se. Vlastně mě to nezajímalo, ale nechtěla jsem myslet na Petra. Byla jsem z něj unavená. „Co potom?“
„Začne pracovat. Seženeme si byt. Budeme spolu,“ usmála se.
„Těšíš se na to?“
„Jistě. Myslíš si, že dopadneme stejně jako ty s Petrem?“
To byla ošklivá otázka. My nijak nedopadli. Jen jsme si zrovna nerozuměli. „Ne. Vy jste stejný živočišný druh.“
Bouchla mě do kolene. „Chtěla bys být stejný živočišný druh jako Petr?“
„Byla by to katastrofa, viď?“ Měla z Petra panický strach. Ne kvůli němu, ale proto, že jí to radila příroda. Nikol byla vlkodlak. Petr byl Popravčí. Jeho přítomnost ji dusila.
„Marcelo.“ Řekla to hlasem, který moc často nepoužívala. Jen, když mluvila hodně vážně a chtěla, abych to věděla. „Jestli si myslíš, že to vyřeší vaše problémy a chceš si ušetřit ty, co přijdou, až začneš stárnout, tak to udělej.“
Údivem jsem otevřela pusu. To myslí vážně? Mám umřít, abych Petrovi zabránila hrabat se mi v hlavě? Z tranzu mě vytrhlo Melaniino zavýsknutí. Poslala ke mně autíčko a chtěla ho zpátky.
„Neříkej, že jsi o tom nepřemýšlela.“
Kousla jsem se do rtu. „Přemýšlela. Jen na to nejsem připravená.“
„Na smrt nebudeš připravená nikdy,“ pokrčila rameny.
Malanie chňapla po ovladači a mačkala knoflíky. Jedním zapla televizi. Na obrazovce se objevila nějaká detektivka. U špinavého okna stál otrhaný muž s velikým kynžánem v ruce a slintal. Další záběr ukázal na jeho oběť – mladou dívku ležící v kaluži krve. Svět byl plný násilí. Můj svět byl násilím přeplněný. Ale byl přeplněný také láskou a něžnostmi, které ze mě dělaly nejšťastnější holku pod sluncem. Nejšťastnější mámu. „Já to zvládnu, Nikol. Nevím, jak. Ale zvládnu to.“

Vilém
Posadil jsem se na barovou stoličku a rozhlédl se kolem sebe. Některé lidi jsem znal, ale ne déle než pět let. Skoro nikdo se pravidelně nepotloukal po barech a diskotékách déle než pět let. Lidé se měnili, dostávali rozum.
Tomášovi rodiče nebývali doma, tak chodil, balil holky a trávil s nimi noci.
Martin své rodiče nesnášel, pil jim na truc a tajně snil o dráze rockového zpěváka.
Kuba se ve dne staral o malou sestru a v noci osahával holky svého věku.
Elena mrkala na všechny kolem a tancovala celou noc. Tancovala, aby se odreagovala. Když se jí to povedlo, vyspala se a pokračovala v učení na příjmačky na medicínu.
Eliška nepřicházela často. Celé dny pracovala a šetřila na pobyt u moře. Byla už na všelijakých místech, ale nikdy o nich nemluvila. Byly jenom její.
Monika byla psychicky nevyrovnaná. Vždycky se nám opila, smála se, a pak to na ni přišlo a přemlouvali jsme ji, aby neskákala z mostu.
Jiřina milovala mentosky a voněla po jahodách.
Lenka se schovávala za Hanku.
Hanka kouřila.
Tereza jí do ruky strkala vodku.
Silva plakala.
Neměl jsem ty holky rád. Vlastně jsem teď měl rád jen jednu holku. A té ještě nebyl ani rok.
Zvedl jsem se a šel pryč.
„Tak brzo, Vilíku?“ smála se na mě Tereza.
Rozhodil jsem rukama, jakože co se dá dělat. Zazvonil jsem u Petrova bytu a čekal. Mohl jsem použít klíče, ale nechtělo se mi je hledat. Otevřela mi Marcela.
„Čau, tetko.“
Usmála se.
„Je tu Petronel?“
„Ne.“ Otrávený tón.
„Nechte si tuhle krizi, je to trapný,“ zamumlal jsem a nacpal se dovnitř.
„Tobě to přijde trapný, ale já v tom žiju.“
„Petr taky nevypadá, že ho to baví.“ Vlastně vypadá, že ho to dost štve.
„Může si Petr přečíst tvé myšlenky?“ zeptala se zničehonic.
Nakoukl jsem do pokoje s Melaniinou postýlkou. Spinkala. Zavřel jsem dveře a ukázal do obýváku. „Ne, moje myšlenky číst nemůže. Nejsem... Nejsem k jídlu.“
Nadzdvihla obočí. „Chceš, abych zařvala a utekla odsud?“
„Ne.“
„Tak nepoužívej taková... silná slova.“
„Promiň. Myslel jsem, že spolu spíte, pijete ze sebe a všechny tyhlety věci. Myslel jsem, že tvoje proměna je jasná věc.“
„Jasná věc,“ zašeptala.

Petr
Domů jsem dorazil těsně nad ránem. Končil úplněk. Vlkodlakové se vraceli do svých lidských podob. Ne, že by se v Jasově kromě Marka a Nikol nějací vlkodlakové vyskytovali. Osprchoval jsem se a aniž bych rozsvítil, pokračoval jsem do ložnice. Když se pode mnou zhoupla matrace, Marcela se otočila a natáhla ke mně ruku. Stiskl jsem ji.
„Proč nespíš?“ zašeptal jsem, sklonil se k ní a zlehka ji políbil do důlku mezi ramenem a krkem. Voněla heřmánkem a únavou.
„Melanie,“ zamumlala jenom, položila mi dlaň na zadní stranu krku a přitáhla si mě vedle sebe. To mě překvapilo.
„My spolu zase to... mluvíme?“ Sevřel jsem ji v náručí, jako kdybych se bál, že to není pravda. Ne, že bysme spolu od doby, co se narodila Melanie, nic neměli, ale většinou to nebylo z jejího popudu, ale prostě proto, že už jsem to nevydržel a 'řekl si o to'.
„Nemluvíme,“ zamumlala mi do kůže pod bradou a přitiskla mi rty na čelist. „Nebudeme při tom mluvit.“
„Při čem?“ nadhodil jsem a nechápal jsem, kde se ve mně vzal ten lehký tón, když mi nebylo ani trochu lehce.
Neřekla mi to. Ukázala mi to.
Ztěžkl mi žaludek a kousl jsem se do tváře, abych potlačil žádostivý sten. Posadil jsem se a přitáhl si ji na prsa. Její prsty mi putovaly po zádech nahoru k ramenu a po krku a po tváři.
„Veverko,“ zašeptal jsem a přitiskl svá ústa na její.

Když už z noci vůbec nic nezbylo, řekl jsem: „Bojím se o vás.“
„Proč?“ Marcela ležela na břichu a zamyšleně mi po paži kreslila malé kroužky.
„Byl za mnou Jan a říkal něco v tom smyslu, že kdyby zabil mně, neublíží mi tak.“
„Myslíš si, že bude chtít zabít mě nebo Melanii?“ Upřela na mě zelená kukadla. Mrzelo mě, že je naše dcera nezdědila.
„Jsem si tím jistý.“
V hlavě se vyrojilo hned několik otázek. Jednu si vybrala. „Kdy ti vyhrožoval?“
„Před pár týdny.“
„Pár týdny? Co si pod tím mám představit?“
„Asi tak tři týdny.“ přiznal jsem.
„Proč jsi mi o tom neřekl?“ Věděla, že tohle je zbytečná otázka a stejně mi ji položila.
„Nemluvíme spolu.“
Obrátila oči v sloup. Tohle gesto nás provázelo stejně často jako polibky. No, v poslední době častěji. „Je ti skoro stodevadesát, ale chováš se stejně dětinsky jako-“
„Jako ty,“ skočil jsem jí do řeči.
„Budeme se hádat?“
„Ne, budeme mlčet, to nám jde.“
„Já nechci mlčet. Chci se s tebou hádat.“ Opřela se o lokty a nasadila vážný výraz.
„Fajn, můžeš začít.“
„Štveš mě.“
„Čím tě štvu?“
„Vším.“
Nadzdvihl jsem obočí. „Vším? Dřív tě to 'všechno' neštvalo?“
Uhnula pohledem.
Neubránil jsem se úsměvu. „Předtím jsi na mě nebyla tak očividně závislá. Finančně. Kvůli Melanii. Myslíš si, že jsi se mnou, protože musíš. Ale nemusíš, Marcelko.“
„Nemusím?“
„Nemusíš.“
„Máš ze mě srandu. Super,“ odfrkla si.
„Mluvím naprosto vážně. Stačí říct a můžeš jít. Převedu ti na konto nějaký peníze a...“ Zastavil mě dotyk její dlaně.
„Já nechci odejít.“
„Tak o čem se to bavíme?“
„Bavíme se pouze v teoretické rovině.“
„To je od nás pěkně pitomé, víš to?“ zamumlal jsem a políbil ji na čelo.
„Jo,“ usmála se.

Marcela
Potřebovala jsem si provětrat hlavu. Nikol Melanii pohlídala a já se vydala na nákupy. Podzimní chlad mi profukoval pod bundou. Zachumlala jsem se do ní a zaplula do obchodu s oblečením. Vzpomněla jsem si, jak jsme s Míšou dokázaly strávit několik hodin ve zkušebních kabinkách. Fotily jsme se v modelech, které nikdy nespatřily vnitřek našich šatních skříní, a fotky dávaly na internet. Byly jsme svobodné, naivní a čisté.
Ne, že bych si připadala špinavá, ale měla jsem pocit, že moje nevinnost je neodvratně pryč.
Rozhlížela jsem se po hedvábných šálkách a úsporných tílečkách a přemýšlela, kam se poděla má chuť ukázat světu, jaká ze mě vyrostla krásná holka.
Petr, proběhlo mi hlavou. Začátek a konec všeho. Moje volba, můj cukr i sůl, všechno, co mám na dně mý lžičky.
Vyšla jsem z obchodu a můj život se otočil o stoosmdesát stupňů.

Petr
Zase přišla ta hrozná doba, kdy mě dásně bolely touhou po krvi. Držel jsem se v šedých ulicích a zaplavovala mě melancholie. Skoro jsem slyšel Smrt, která se za mnou plížila a vyhlížela mi oběť. Slyšel jsem, jak si brousí kosu. Rukojetí narážela do země, tak jako starci svými holemi.
„Půjdeme se trochu projít, Petroneli, co ty na to?“ ozval se za mnou znuděný Janův hlas.
Zastavil jsem se a usilovně přemýšlel, kde jsou v tuhle chvíli moji milovaní. Neměl jsem ponětí. S Marcelou jsme sklouzli zpátky do ticha a Melanie ještě neuměla mluvit. „Co máš v úmyslu, Jane?“
„Pojď se mnou a uvidíš.“ Líně se protáhl.
Podíval jsem se na něj a studoval jeho výraz. Vypadal hladově. V těchto dnech se cítil stejně jako já.
„Nemáme na to celý den. Ta tvoje zrzka už na tebe čeká.“
Zrzka? A co Melanie? proběhlo mi hlavou. Věnoval jsem mu nenávistný pohled. „Co máš v plánu?“
Byl vyhladovělý po lidské krvi, bylo jasné, co má v plánu.
„Zabiju tě. Přísahám, že tě oddělám vlasníma rukama,“ sykl jsem a skočil mu po krku.
Pevně mě uchopil za paži a nesmlouvavě táhl za sebou jako malé neposlušné dítě. Jinak o mně nikdy nesmýšlel.
Sám na něj nestačím. Je příliš starý. Příliš umanutý. Je po Karle. Jedině kdybych mu zdrhnul a zavolal Vilémovi.
Vedl mě ke starému domu na konci ulice. Natáhl se po klice. Chtěl jsem toho využít a utéct mu, ale řekl: „Já ji nezabiju.“
Překvapením jsem otevřel pusu a podezřívavě mu hleděl do tváře.
„Zabiješ ji ty.“

Zmýlil jsem se. Jan byl stejně prohnaný jako jeho matka. Věděl, že když ublíží Marcele, ublíží tím mně. Ale taky věděl, že když nechá mě, abych jí ublížil, bude to pro mě ještě horší.
Dostrkal mě do domu a vedl po schodech dolů do sklepa. Nebyl to žádný špinavý zavšivený sklep. Byl to spíš byt bez oken. Odtamtud se dalo zamřížovanou dírou sejít ještě o patro níž. Nadzdvihl poklop a ukázal dolů.
„Za tohle mi zaplatíš,“ oznámil jsem mu. Nevypadal, že by si z toho něco dělal.
Klekl jsem si k díře. „Marcelko?“ zavolal jsem.
„Au, do háje,“ ozvalo se odtamtud.
Podíval jsem se na Jana. „Zvláštní. Vlastně jsem to nebyl já, kdo Karlu zabil. Ale kdybych to stihl...“ Bylo mi líto, že jsem jí nezakroutil krkem vlastníma rukama.
„Nemám na tvoje prolhaný kecy čas, Petroneli. Mám hlad,“ ušklíbl se. „Ty určitě taky.“
Sestoupil jsem dolů.

„Jsme v pytli, co?“ ozvala se Marcela, když jsem asi po padesáté bezvýsledně udeřil do mříže nad sebou.
Začal jsem se probírat haraburdím, které nás obklopovalo.
„Myslela jsem si, že máš sílu jak nikdo jiný. Že nás dostaneš z každé bryndy,“ posmívala se mi.
Otočil jsem se na ni. Stejně je blbost něco zkoušet. Jan moc dobře věděl, jaké mám nebo nemám schopnosti, určitě to nenechal náhodě.
Teď bych se měl soustředit na něco jiného: jak ji nezabít. Bolest v dásních zesílila. Hrdlo jsem měl vysušené. Polkl jsem. „Ty se vůbec nebojíš?“ zeptal jsem se jí.
Zahučela do staré pohovky a zadívala se na strop. Světlo nám obstarávala jediná obyčejná žárovka. Taková ta, co už se nesmí prodávat. „Já nevím, zlato. Miluješ mě ještě?“
„Musíš se ptát?“ Svezl jsem se po zdi a zatínal prsty do stehen tak vytrvale, že mě to bolelo. Snažil jsem se nemyslet na jinou bolest, která mi měla způsobit další, ještě větší.
„Musím. Vypadáš, že se neovládáš. Jestli s tebou mám být po zbytek času vyměřeného pro tento svět, musím vědět, že to za to stojí.“
„Miluji tě. Víš to. Cítila jsi to. Tolikrát...“ ztichl jsem.
„Máme se rádi,“ zamumlala. V hlase měla podivný smutek.

Marcela
Petr se tiskl k nejodlehlejšímu rohu místnosti, hlavu měl mezi koleny a ztěžka oddychoval. Nikdy jsem ho neviděla v takovém stavu. Bylo mi jasné, že se snaží s tím bojovat. Tolik let bojoval za to, abych zůstala naživu, abych zůstala člověkem, a teď by to měl být on, kdo kdo mě o to připraví?
Myslela jsem na naši dceru a na naši lásku a na to, jestli by nás to zničilo, kdyby podlehl.
A pak mě poprvé napadlo, že by nás spíš zničilo, kdyby nepodlehl.
Třeba měla Nikol pravdu a naše problémy zmizí s odlišností našeho druhu. Protože: já stárnu a on ne. Jak bysme mohli být příštích deset, dvacet, třicet... jak bysme mohli být spolu, když já budu brát důchod a on bude pořád chodit na univerzitu? A co na to řekne Melanie?
Melanie... Tolik jsem se k ní chtěla vrátit. Věděla jsem, že nechci umřít, ale taky jsem věděla, že se k ní vrátím radši polomrtvá než vůbec.
Petr si lehl na podlahu a stulil se do klubíčka. Bylo mu mizerně a mně z toho pohledu taky. Ale věděla jsem, že pokud mu nedám svolení, neudělá to. A pokud ho to dřív přemůže, bude si to pak vyčítat. O to jsem nestála.
„Petře,“ vydechla jsem. Můj vlastní hlas mi zněl cize.
„Nemluv na mě,“ zanaříkal. Trhalo mě to na kousky.
„Pojď sem,“ zašeptala jsem.
„Ne.“
„Pojď sem a napij se ze mě.“
Obrátil se na bok a upřel na mě překvapené oči. Ty oči jsem milovala. Co bych pro ně neudělala. Už neuslyší moje myšlenky. A budeme spolu navždy...
„Prosím.“ Nechtěla jsem to opakovat. Asi bych to ani nedokázala.
„Nevíš, co říkáš. Já to neudělám. Ne.“
Vstala jsem a blížila se k němu.
„Ne,“ kroutil hlavou, ale cítila jsem, jak se jeho odhodlání s každým mým krokem hroutí. Sklonila jsem se k němu, vzala jeho obličej do dlaní, zavřela oči a políbila ho. Jeho rty byly celý můj svět, tak měkké a něžné a milující. Líbal mě, jako kdyby to mělo být naposledy, a vlastně tomu tak bylo. „Veverko... To nemůžu.“ Ale v těch slovech nebylo žádné odhodlání. V mých ano.
„Bude to poprvé, co to uděláš s láskou,“ zašeptala jsem.
Zvedl se do sedu a já taky. Vážně se mi zahleděl do očí. Ty jeho byly tak smutné jako nikdy předtím. „Miluji tě. Nikdy tomu nepřestávej věřit. I kdyby se dneska stalo... Cokoliv.“
Přikývla jsem. Znovu mě líbal. Ze začátku to bylo jako vždycky, byl to prostě on, něžný a ohleduplný. Mírumilovně mě svlékal, já neohrabaně bojovala s knoflíčky u jeho košile. Hladil mě po zádech, a pak mě položil na naše oblečení a položil se na mě.
Doléhaly ke mně ještě větší vlny touhy než obvykle a ještě větší sebekontrola. Pořád váhal.
Nos jsem měla plný jeho vůně, ruce plné jeho těla, rty zaměstnané jeho polibky. „Miluji tě,“ zašeptala jsem a myslela to vážně. Ne, že bych to dřív nemyslela vážně, ale teprve teď mi došlo, co to znamená: že ho miluji tak, že jsem ochotná pro něj umřít.
Milovali jsme se spolu a bylo to o tolik banálnější a nelidštější, nebylo to jen milování, byl to pud, pohánělo ho něco, co jsem neznala, čeho jsem se bála, ale přitahovalo mě to.
Už nebyl ani něžný, ani ohleduplný. Vlastně to vůbec nebyl on. Ani staletí sexuálních zkušeností by mě na to nepřipravilo, natož těch pár měsíců, které jsme měli za sebou.
Bože, to je bolest, běželo mi hlavou, ale to se nedalo srovnat s tím, co následovalo. Jen na vteřinu jsem zahlédla jeho špičáky, a už se mi zahryzl do hrdla. Chtěla jsem ho od sebe odstrčit, ale jeho silné paže mě obepínaly jako provazy. Paže, které pro mě dřív znamenaly bezpečí, teď byly smrtí. Cítila jsem podivné táhnutí, jak sál, srdce mi bilo jako o život, nikdy jsem nezažila nic děsivějšího. A můj život ze mě unikal s každým Petrovým polknutím.
Miluji tě. Nikdy tomu nepřestávej věřit. I kdyby se dneska stalo... Cokoliv.
Myslela jsem na všechno to hezké, co jsme spolu prožili. Myslela jsem na naše první polibky a první doteky a první milování. Myslela jsem na naši dceru a na to, že se z toho prostě musím dostat.
A pak jsem umřela.

Tu noc, kdy jsem potkala Petra, se mi zdál sen o ženě se zrzavými vlasy. Stála na vysoké hoře pod vzrostlými stromy a dívala se na kulatý měsíc. Za ruku držela malé černovlasé děvčátko.
„Co je to, mami?“ ptalo se děvčátko a ukazovalo na oblohu.
„Úplněk, Melanie,“ zamumlala žena a podrbala na hlavě světle šedivou vlčici, která jí seděla po boku.
K zrzce přišel Petr, objal ji zezadu kolem pasu a položil jí hlavu na rameno.
„Úplněk,“ zašeptal jí do ucha.
Zašeptal mi do ucha.
A to je všechno.





Děkuji, že jste si přečetli ZTRACENÝ HOLKY a budu ráda, když...
… mi napíšete do komentářů
… mé příběhy doporučíte svým přátelům
… se aspoň na chvíli zamyslíte nad pomíjivostí života
Konec ;-)





DOSLOV
ZTRACENÝ HOLKY jsem napsala za čtyři horké měsíce a je to na nich vidět. Neprošly žádnou editací, nedbala jsem na žádné gradování děje, nepřemýšlela jsem nad dějovou linkou. Jednotlivé části jsou různě dlouhé. Od ZTRACENÝCH HOLEK jsem chtěla jediné: Dokončit je. A to se mi povedlo. A tak doufám, že i vy jste k nim přistupovali se shovívavostí.
Psala jsem o vlkodlacích, kteří si svůj osud nevybrali a nemůžou ho nijak změnit, můžou se s ním pouze smířit. Psala jsem o upírovi, který si užívá svého neživota, ale 'život' ho učí, a tak i on třeba dospěje do bodu, kdy si uvědomí, jak je osamělý. Psala jsem o Popravčím, kterého nikdy nenapadlo sprovodit se ze světa, a to přes všechny výčitky, které v sobě měl. Psala jsem i o lidech, a ty jsem měla nejradši.
Autor by asi neměl mít někoho raději nebo někomu více fandit, ale já přesto celou dobu fandila Míše. Věřila jsem v ni a směřovala její osud tak, aby se nenechala zlákat, aby se nestala ZTRACENOU HOLKOU, aby dokázala říct 'ne' všemu nepřirozenému a zlému a šla svou vlastní cestou. A ona to dokázala a já jsem na ni neskonale pyšná!
Nakonec bych chtěla říct, že nikdo není takový, jakým se na první pohled zdá. Do člověka nevidíte a ani nemusíte. Musíte se jen správně rozhodnout, jestli mu můžete věřit nebo ne.
Mějte se krásně, vyhýbejte se upírům (přivedou vás na vrchol nejvyšší hory a shodí dolů...) a třeba se zas někdy potkáme... Tam za závěsem =).



Jeninas


15. září 2010 v Liberci