BONUSY

Zamilovaní
Petrova a Marcelina první noc. Zamilovaní obsahují pouze zkrácenou verzi.

PETR: Nikdy, upozorňuji nikdy, jsem od života nežádal lásku. Chodil jsem světem, spíš se toulal, plnil své povinnosti Popravčího a nijak se nepozastavoval nad tím, že jsem sám. Chtěl jsem být sám. Když jsem s někým byl, byl to buď upír, nebo byl do několika hodin mrtvý. Tak to prostě bylo. Chodil jsem sám a v patách mi šla smrt. Nepovažoval jsem ji za zlo. Bral jsem ji jako nutnost. Zabíjela lidi kolem mě a ve mně zabíjela touhu milovat.
Když jsem potkal Marcelu, potkal jsem život. A život, to je láska. V životě jde vždycky o lásku. Může to být láska k milované osobě, ale může to být i láska k zaměstnání nebo k penězům. Pořád je to láska. A láska je posedlost.
Zamiloval jsem se do života a zamiloval jsem se do lásky. Marcela měla pravdu, když říkala, že jsme celou tu dobu směřovali právě do tohohle bodu.
Podíval jsem se jí do očí a přečetl si v nich pozvánku, která se neodmítá. Vmáčkl jsem ji do polštářů, posadil se na kolena po stranách jejích boků a sklonil se k polibku. Její ústa zpívala neslyšnou píseň lásky. Cítil jsem její jemné dlaně na svých zádech, nos mi naplnila vůně očekávání a touhy. Mé prsty mapovaly její tělo odshora dolů a zase zpátky, toužily dotknout se každého centimetru. Bylo to jako vrátit se na místo, na kterém jsem už nebyl stovky, možná tisíce let.
Povzdychla si a roztřesenými prsty bojovala s páskem u mých levisek. „Počkej,“ sklouzl jsem jí rty k uchu a narovnal se, abych se co nejrychleji zbavil oblečení.
Vmžiku jsem byl zpátky a zase ji líbal. Vypadala překvapěně, ale nechala to být.
„Postrádal jsem tě,“ zašeptal jsem jí do kůže. Chyběla mi tolik, že si to určitě ani nedokázala představit. Připadal jsem si neúplný, osamělý a mrtvý.
Povzdychla si a dlaněmi mapovala moji neobvykle horkou kůži. Postupovala pomalu od ramen do klína, kde se zastavila. Celý jsem se napjal. Hlavou jí prolétlo: Sakra, tohle se tam nemůže vejít!
Normálně bych se asi začal smát. Normálně mi moc nezáleželo na tom, co si o našem sexu moje partnerka myslí. Normálně jsem totiž nespal s Marcelou.
Snažil jsem se ignorovat naše myšlenky a poslouchat jen naše těla.
Nepřestával jsem ji hladit po vlhkých zvlněných vlasech. Zajel jsem jí dlaní do klína a kontroloval, jestli je připravená.
Byla strašlivě sevřená.
Sakra, vždyť tahle holka ještě s nikým nespala. S nikým. S žádným člověkem.
„Uvolni se, Marcelko.“
Moje prsty se odvážily hloub, prozkoumávaly zakázané území. Sledoval jsem její reakce. Zafňukala, spojila mi ruce za krkem a pokrčila nohy v kolenou.
„Dobře,“ pochválil jsem ji a políbil ji na rozechvělá víčka.
Jemně jsem ji vzal za boky a pomalu, opatrně spojil naše těla.

Jej, já už dál nemůžu psát, já se stydím! :-D

Balancování
Tuhle část jsem napsala, abych měla nějaký záchytný bod do budoucna. Nakonec jsem příběh Petra a Marcely ukončila dřív...

Probuzení bylo úžasné a děsivé zároveň. Fyzicky mi bylo líp než kdy předtím: příjemně teplo, hlavu jsem měla prázdnou, v břiše mě příjemně šimralo.
Jenže pak se mi hlava naplnila vzpomínkami na to, co jsem provedla. Co moje tělo provedlo. A v tu chvíli mi bylo hrozně mizerně.
Podívala jsem se vedle sebe. Muž vedle mě byl bledý jako smrt. Jak by ne, zabila jsem ho.
Uslyšela jsem kroky blížící se ke dveřím jeho bytu. Vyskočila jsem na nohy a hnala se tam, překvapivě rychle a svěže, ale dotyčný už vypáčil dveře a věnoval mi omluvný pohled.
Padla jsem Petrovi do náruče a rozplakala se. Pevně mě k sobě přitiskl, vzal na ruce a odnesl do obýváku. Seděli jsme na pohovce, která už nikomu nepatřila, a mlčeli. Řinuly se ze mě potoky slz a vsakovaly se Petrovi do trička.
„Ššš,“ snažil se mě uklidnit, ale při zvuku jeho hlasu jsem se rozbulela ještě víc.
Zabila jsem ho. Nemohla jsem jinak.
A líbilo se mi to.
Bože...
Petr mě od sebe násilím odtrhl a vzal můj zmáčený obličej do dlaní. Zavřela jsem oči. Nechtěla jsem se na něj dívat. Zradila jsem ho. Byla jsem mu nevěrná. A on mi byl nevěrný celou dobu.
„Podívej se na mě, Veverko.“
„Neříkej mi tak.“ Veverka byla nevinná. Veverka by nikoho nezabila.
„Otevři oči.“
Udělala jsem to. Jeho černé duhovky se do mě vpalovaly a jeho slova nabrala na vážnosti.
„Musíš se sebrat. Teď hned.“
Zakroutila jsem hlavou. „Měla jsem umřít.“
Pustil mě.
Připadala jsem si tak sama a hloupě a špinavě.
„Ne. Teď vstaneš, umyješ se, já to tu zařídím, a půjdeme za Melanií.“
Melanie. Moje miminko. Zapomněla jsem na svoje miminko. Oči mi zalil nový příval slz. Ale setřela jsem je, vstala a zamířila do míst, ve kterých jsem tušila koupelnu. Mrtvého těla jsem si nevšímala. Tomu už nepomůžu.
Pustila jsem sprchu a stoupla si pod ni. Nebyla jsem s to udělat něco dalšího. Třeba sáhnout pro šampon. Nevím, jak dlouho jsem tam stála. Pak přišel Petr, vypnul vodu a podal mi ručník.
„Kdes byl ty?“ zeptala jsem se.
„Jen o dvě ulice dál.“
Díval se na mě tak nejistě, jako kdyby nevěděl, jak mi pomoct. Omotala jsem mu ruce za krkem a políbila ho.
Je fuk s kým jsem spala. Je fuk, s kým spal. Jeho jsem milovala, s ním jsem byla proto, že jsem chtěla. Dal mi tenhle život a měli jsme dceru a společnou budoucnost. Svět není dokonalý, je jen dokonale vyvážený. Jin a jang. Černá a bílá. Voda a oheň.
Jeho rty byly něžné a opatrné. Ruka mi sklouzla po jeho tričku k okraji džín. Přitáhla jsem si ho blíž. Vpíjel se do mě stále intenzivněji. Vtiskl mě zpátky pod sprchu. Opírala jsem se zády o mokré dlaždičky, lapala po dechu a nemyslela na nic než na jeho rty, přitisknuté k mým, jeho ruce, kterými mapoval mé tělo, na vůni, kterou budu milovat až do konce tohohle světa.
„Lásko,“ vydechl. „Tady ne.“
Ne, tady ne.
Ještě jednou mě něžně políbil a smetl mokré vlasy z čela. „Půjdeme domů.“
Přikývla jsem.