LO IV: 66. kapitola Hořím

Ten den bylo obzvláště větrno. Stromy se prohýbaly a mlátily o sebe větvemi. Plakaly a já musela plakat s nimi.
Zubožení obyvatelé Eleska se schovávali ve svých obydlích, tak by tomu ovšem nejspíš bylo i bez takového vichru.
A právě v tomhle nehostinném počasí mi Richard přišel oznámit tu novinu. Asi mě chtěl potrápit. Asi využil Oliverovy nepřítomnosti. Nevím. Každopádně tím odstartoval vlnu událostí, která po tom, co se dala do pohybu, už se nemohla nikdy zastavit.
"Král si žádá tvé dítě. Bude vychováno na našem dvoře, jak se na královského potomka sluší a patří."
Ta slova mi nedávala smysl. "Královského potomka? Felifek by měl vládnout?"
"Král si ho žádá a co si král žádá, to také dostane."
"Ne."
Richard se zasmál. "Už jsou na cestě."
"Ne," zopakovala jsem.
Bylo mi zle. Nikdy jsem se tak hrozně necítila. Hořela jsem vztekem a beznadějí a rozdmýchala jsem uvnitř svého mateřského nitra oheň, který nakonec opravdu vzplál. Poznala jsem to tak, že se Richardovi rozšířily zorničky a odráželo s v nich světlo. To světlo mě celou obklopovalo a začalo se volně šířit po pokoji.
Princ Richard nelenil a prchl z místnosti. Rozběhla jsem se za ním a skočila mu po krku. Zařval. Mě ten oheň nepopálil, ale jeho ano. Jeho a všechny kolem. "Kde je můj syn!" zařvala jsem, svalila se s ním k zemi a přimáčkla ho hořící dlaní k podlaze.
Opět zařval a snažil se mě odstrčit, ale žár, který mě obklopoval, mu to nedovolil.
"Dozvím se to?"
"Je... Na cestě do Islamina," zasípal.
Vyskočila jsem na nohy, nedbala vystrašeného služebnictva, ani spouště, kterou jsem za sebou zanechávala, když jsem utíkala městem. Cítila jsem se plná síly; vítr rozdmýchal plameny; sahaly snad až do nebes.
Jen jednou jsem se otočila. To se z Eleska stávala obrovská žlutá koule, která ničila a zabíjela a možná tak končila éra jednoho velkého utrpení.