Vlk a pes

Sandor hleděl, jak štíhlá dívčí postava mizí mezi stany a ze směru jejího pohybu usoudil, kam by mohla mít namířeno. Nehodlal ji pronásledovat, naopak. Chystal se na ni počkat. Zatřásl hlavou a těžkým krokem se rozeběhl mezi stany a pavilony po své levé ruce. Zastavil se až za hodnou chvíli, když dorazil do stínu stromu dále od tábora, kam už nedopadalo žádné světlo a nechodili tam ani žádní lidé. Opřel se zády o kmen stromu, zavřel oči a naslouchal nočním zvukům. Otevřel je až ve chvíli, kdy zaslechl divoké oddechování a splašený běh. Nemýlil se tedy. Pokřiveně se pro sebe usmál a odlepil se od kmene stromu.

Arya se ohlédla jen jednou a uviděla za sebou obrovskou postavu Ohaře, který se jí rozhodl pronásledovat. Srdce jí vyskočilo do krku a donutilo nohy zrychlit. Bezhlavě se hnala táborem, aby mohla být sama. Chtěla být sama. Potřebovala být sama. Neodvažovala se zpomalovat ani ve chvíli, kdy již byla mimo tábořiště. Nacházela se jen kousek od hlubokého lesa, ale ani to nedokázalo zpomalit její zběsilý úprk do neznáma od kruté reality, kterou pro ni přichystala královna s králem a jejím vlastním bratrem Robem. Oči jí štípaly, ale nedokázala brečet.

Ze tmy se náhle vyloupl stín, který ji vyděsil. Byl obrovský a díky nedostatku světla ani neviděla, kdo to je. Nedokázala však již zpomalit natolik, aby se mu vyhnula. Stín rozevřel náruč a ona vletěla přímo do ní. Najednou se kolem ní ruce sevřely v železném objetí, které jí nedovolovalo se ani pohnout. Vyjekla. Nejdříve bolestí z nárazu na mužskou hruď. Přišlo jí, že spíše, než do živého člověka, narazila do kamenné zdi. Náraz jí na okamžik vyrazil dech. Když si uvědomila, že ji svírají cizí mužské paže a ona je těsně přimknutá k onomu cizinci, tak ji zachvátila panika. Klidná, jako voda, problesklo jí myslí a zabralo to.

„Pusť mě!“řekla rozhodným tónem, jenž byl hodný královny. Cizinec se ani nepohnul, jeho sevření nepovolilo. Arya se však nyní již nedala vyvést z míry a uhodila ho drobnou pěstí do ramene, ale bylo to, jako praštit do zdi – bezvýsledné. Jediné, čeho docílila, bylo pevnější sevření jeho paží kolem jejích boků a zad. Zasykla bolestí.
„Víš vůbec, kdo já jsem?“ptala se stále stejným tónem.
„Má budoucí žena,“ozvala se konečně mužova odpověď. Arya ztuhla a zajíkla se. Cítila, že jí srdce hrozí vyskočit z hrudi nebo minimálně protržením jejího hrudního koše.
„Pusť, Ohaři!“křikla na něj se vztekem doutnajícím jí v šedých očích, která nyní víc, než kdy jindy připomínaly bouřková mračna. Aryina slova zafungovala přesně opačně. Stisk jeho paží kolem jejího těla zesílil a ona proti své vůli vyjekla, když jí hrudníkem projela palčivá bolest.
„Když tě pustím, vlče, tak utečeš. A já vážně nemám ani tu nejmenší náladu na další honičku,“zavrčel temně. Zavrtěla hlavou, i když měl pravdu. Utekla by.
„Drtíš mi kosti! Co ode mě sakra chceš?“ptala se ho vztekle a zavrtěla se v pokusu vymanit se mu, ačkoliv věděla, že nemá nejmenší šanci.
„Taky nejsme nadšený vidinou sňatku a k tomu ještě s takovou, jako ty,“řekl tvrdým hlasem narovinu. Přestala se ošívat a ohromeně mu zírala do obličeje.
„Tak to jsme dva,“odpověděla nakonec. Ohař se štěkavě a bez humoru zasmál.

Bolela ji žebra, jak ji drtil ve svém medvědím objetí. Jeho blízkost jí byla nepříjemná. Připadala si proti němu křehká, zranitelná a nicotná, zatímco on byl obrovský a tvrdý, jako by ho někdo vytesal ze žuly. Zhluboka, jakoby rezignovaně si povzdechla, avšak poté se znenadání rozmáchla a vrazila mu facku tou největší silou, jaké byla schopna. Úder mu pootočil hlavu o kousek na stranu. V očích se mu zlostně zablesklo. Uchopil ji rukama v pase, zvedl ze země, otočil se s ní a nedbaje jejích bolestných výkřiků a protestů ji zády narazil na strom tak jemně, jak jen byl ve vzteku schopen. I tak jí náraz vyrazil dech. Přišpendlil mě svým tělem ke kmenu stromu, jako nějakého motýla nebo brouka, problesklo jí hlavou vztekle. Jedna jeho obrovská ruka se objevila u jejího obličeje a dvěma prsty ji lehce chytil za bradu.
„Tohle už nikdy, nikdy nedělej. Rozumělas?“zavrčel temně a Arye se nedostávalo slov, takže jen pokývala hlavou a znamení, že rozuměla. Pustil její bradu a přitiskl se blíž k ní. Zalapala po dechu.
„Neopovažuj se,“zavrčela. Snažila se mu vykroutit, čímž ho jen rozesmála, a tak přestala. Obrovskou rukou ji uchopil v pase a přejel jí výš přes její žebra. Arya zasténala bolestí.

Jako by ho to probralo z nějakého transu, pohlédl na ni, a pak na svou ruku s prsty těsně vedle jejího prsu.
„Co je, vlče?“
„Bolí to,“odpověděla prostě hlasem poznamenaným bolestí. Nevěřícně se na ni podíval. Věděl, že se nechoval zrovna jemně, ale tohle ji v žádném případě nemohlo bolet. Nedbaje na její protesty a snahu klást mu odpor, jí rozšněroval tkanice šatů u výstřihu, které je držely pohromadě.
„Prosím, ne,“napůl vzlykla. Styděla se a bála se, co s ní zamýšlí.
„Jestli se ještě hneš, tak vezmu nůž a ty šaty ti rozpárám přímo na těle,“umlčel její protesty. Když rozvázal tkanice, stáhl jí šaty z ramen až k bokům. Snažila se zakrýt si ňadra pažemi, ale on na to nebral ohled, pootočil ji na bok, aby viděl na její žebra. Zhrozil se, když uviděl obrovské podlitiny, které se tam rýsovaly a již se barvily černou a žlutou barvou. Žebra zlomená nebyla, ale i tak ho přitom pohledu zamrazilo až v kostech. Sám si dobře vzpomínal jaké to je, když je někdo slabší. Arya vzlykla studem. Ale tohle rozhodně nezpůsobil on, ať už k ní byl hrubý, jak chtěl, tak tohle rozhodně nebyla jeho práce. Trhnutím ji otočil obličejem k sobě a zadíval se jí do očí. Viděl v nich odvahu, hrdost, stud a strach.
„Kdo?“zeptal se prostě. Neodpovídala, jen zavrtěla hlavou. Jak by mu asi tak mohla říct pravdu? Stejně by jí neuvěřil, tak proč se namáhat.
„Kdo ti to sakra udělal?!“křikl na ni zvýšeným hlasem. Opět zavrtěla mlčky hlavou. Chytil ji za ramena a zatřásl s ní, až jí o sebe cvakly zuby. „Pokud mi to neřekneš, vytřesu z tebe duši,“prohlásil klidně a ona mu věřila.

Narovnala se, spustila ruce podél boků a tvrdě mu pohlédla do očí. Chce pravdu a dostane ji, pomyslela si. Arya Stark nikdy nelže a rozhodně s tím nehodlá začít zrovna teď. Hleděla na něj v celé své oproti němu tak nicotné výšce.
„To ty,“zasyčela s pohledem upřeným do jeho tváře, na níž se objevila nechápavost, jakmile k němu její slova pronikla.
„Blbost,“odsekl a stále jí nepouštěl. Pohled jí ztvrdnul.
„To tys mi udělal ty podlitiny, které tě tak šokovaly. To ty sám, Sandore Clegane!“upřesnila. Přimhouřil oči. Nevěřil jí, nechtěl jí věřit. V jejím obličeji se zračilo uspokojení z jeho zmatku.
„Doteď jsem se tě ani nedotknul, lady, a ty podlitiny jsou staré několik hodin,“prohlásil jedovatě.
„Jen si vzpomeň, ty vládce světa, komu všemu jsi dnes zasadil rány,“poradila mu se zlomyslným úsměvem. Nad kořenem nosu mu naskočila vráska, jak usilovně přemýšlel.
„Dnes jsem zasadil rány jen mužům, co se účastnili turnaje,“řekl zmateně a v hlase mu opět probleskovalo rozladění. Přikývla.
„Přemýšlej dál,“řekla s nevinným výrazem a nenápadně pohnula rukou, kterou držela podél těla, směrem k noži, který mu visel na opasku. Věděla, že musí být opatrná, a tak se snažila zužitkovat výcvik vodního tanečníka, který jí kdysi poskytl Syrio. Stále mu hleděla do očí a kousek po kousku posunovala svou ruku, zatímco on se snažil přijít na to, kdy jí podle ní udělal ty příšerné podlitiny. Nedocházelo mu to a ona za to děkovala bohům, poněvadž jí to poskytovala čas. Na špičkách prstů ucítila chladný dotek rukojeti nože. V duchu se vítězoslavně usmála, navenek však nehnula ani brvou.

Rychle, jako útočící zmije mu vytrhla z opasku nůž a přiložila mu ho k hrdlu tak, že na kůži vykvetla krvavá linka. Necukla a stále mu hleděla do očí, v kterých se na okamžik mihlo překvapení. Uskočil od ní a bleskurychle vytáhl z boty druhý nůž.

Stáli proti sobě, oba s jednou nohou vykročenou tak, že mohli kdykoliv udělat obrat na jednu nebo druhou stranu. Ruce na nožích měly pevné a jisté. Oba byli zvyklí zacházet se zbraněmi. Pro oba byli zbraně jejich součástí. Arya naprosto zapomněla na svou částečnou nahotu a sledovala jeho oči. Byl na tom stejně. Provedl jeden rychlý výpad na její hrdlo, jemuž se vyhnula obratem do strany a oplatila mu sekem na paži. I přes svou obrovskou velikost se jí dokázal hravě vyhnout.
„Hraješ si s ohněm, vlče,“zavrčel temně a vycenil zuby v parodii na úsměv. Zamrazilo ji. Vyměnili si ještě několik úderů, než jí ranou za pomoci hrany dlaně vyrazil nůž z ruky. Prsty, jako by jí ochrnuly, nečekala to. Opětovně ji přitlačil ke stromu, tentokrát již ne jemně, ale hrubě a tvrdě. Čepelí nože jí tak jemně, aby jí neublížil, přejel přes hrdlo v náznaku, co by jí udělal, kdyby byla muž a ne jeho nastávající manželka. Zadržela dech a nasucho polkla.
„Tak dělej,“řekla nakonec. Zadíval se jí do očí, jež mu najednou přišly překrásné, stejně jako její tvář, kterou rámovaly nyní rozcuchané vlasy. Zavrtěl hlavou a nechal nůž vypadnout z prstů na zem k jeho bratříčkovi, který již spočíval zapomenutý na tvrdé zemi vedle jejich nohou.

Naklonil hlavu blíž k ní, až se skoro dotýkali nosy.
„Tak jednoduché to se mnou mít nebudeš,“řekl tiše, skoro mazlivě. Zalétla očima k jeho ústům a přemýšlela nad tím, jak asi chutnají. Zatřepala hlavou, aby tu myšlenku zahnala a pohlédla mu zpět do tváře. Nedokázala z ní nic vyčíst a to ji mátlo.
„Tak už víš, kdy jsi mi udělal ty podlitiny?“ptala se tichým hlasem. Uviděla, jak mu v očích svitlo poznání. Pohled na jeho ohromenou tvář jí působil radost a jakési zadostiučinění.
„Ten poslední rytíř turnaje,“prohlásil ohromeně. Přikývla.
„Jak jsi to dokázala?“
„Bratr o tom samozřejmě nevěděl a nesmí vědět,“vysvětlila. „Má pocit, že pro ženu se hodí jen jehla a nit, ne jízda na koni, lukostřelba a umění ovládání meče a boje. Ale mě vyšívání nikdy nešlo, ale se zbraní jsem se cítila celá.“ Ani nechápala, proč mi to vysvětluje, ale už to z ní muselo ven. Nějakým šestým smyslem věděla, že on její tajemství nevyzradí. A nemýlila se.
„Jsi opravdová dcera Severu a potomek Prvních lidí,“řekl po chvíli ticha. Konečně vypustila z plic vzduch.

Vzrušení pominulo a ona si opět začala s nepříjemným pocitem uvědomovat, že je do půl těla nahá a přimáčknutá k jeho tělu. Roztřeseně se nadechla a položila dlaně na jeho ruce, které se opřely o strom vedle jejího těla. Shlédl na ni dolů, sklonil hlavu a z náhlého, nepochopitelného popudu přitiskl své rty na její. Tvrdě a neústupně. Zasténala, protože ji to zabolelo, ale neucukla. Její sten si vyložil jako svolení a snažil se vydobýt si její ústa jazykem. Nedovolila mu to, a tak zvedl jednu ruku a prsty jí chytil za bradu. Nedokázala vzdorovat jeho síle, a tak pootevřela ústa. Zkoumali svá ústa navzájem. Zjistila, že ta jeho chutnají po sladkém víně, které tohoto večera vypil. Sjel jí hrubou dlaní k dlouhé šíji a tvrdě se k ní přimáčkl. Nevěděl proč, ale potřeboval, jí být co nejblíže. Dlaní sjel z šíje na její ňadro, které překryl a palcem přejel bradavku, která ztuhla a ztvrdla. Potěšeně se do jejích úst usmál, ale ona ucukla a snažila se vyprostit. Bylo jí trapně, že to dovolila.
„Nech mě jít, sere,“zaprosila tiše a snažil se zakrýt, což bylo díky jeho tělu, které ji zakrývalo zhola nemožné. Odstoupil od ní a zasmál se hlubokým hrdelním smíchem, který jí zježil všechny chlupy na těle a v břiše jí z toho zavířil milion motýlů. Urychleně se oblékla a odešla bez rozloučení nebo jediného pohledu zpět. Ohař zvedl ze země oba nože a dal je na jejich obvyklá místa.
„Stejně budeš moje, dívko ze Severu,“řekl tiše jejím zádům a usmál se.

Arya nedokázala usnout. Stále se převalovala v posteli v pavilonu, který jí vyhradili. Rty ji bolely od jeho polibku a na těle stále cítila jeho velkou ruku zhrublou prací s mečem. Nechtěla nebo snad nedokázala si připustit, že ten muž ji dostal. Málem ho podřízla a jemu to bylo jedno. Jeho oči, stejně jako ty její, už viděly příliš mnoho smrti na to, aby se dokázal bát své vlastní. S touto myšlenkou nakonec přece jen usnula neklidným spánkem.