Dobrodruzi z Antaru: Kapitola VIII - Bella a její osud

Uplynulo již mnoho dní od velkého boje. Podzim v tu dobu přišel v plné síle a sedláci dávno sklidili svoji úrodu. V tu dobu bylo již málo slunečných dní, oblohu často halili šedé mraky, častěji pršelo, stromy postupně ztráceli listí a tráva též ztrácela svoji zelenou barvu. Antar pokračoval v náboru a výcviku nových lidí do městské hlídky a armády. Dokončovali se práce na opravách poničeného opevnění. Všichni padlí ve válce s Almendeici byli pohřbeni na městském hřbitově. Ten však již přestával stačit svoji kapacitou a zvažuje se jeho rozšíření. Padlí Almendeici byli pohřbeni do hromadného hrobu daleko za městem.

 

Dobrodruzi si užívali zaslouženého odpočinku. Po bitvě dostali od Dandara velkou odměnu. Daniela dále pobývala v paladinském chrámu a pomáhala s výcvikem nové armády. Rogr většinou zůstával ve městě a užíval si peněz získaných za osvobození Antaru. Vidaath zůstával v lesích druidů na jihu od města. Pomohl také znovu vysadit posvátnou lípu na náměstí Antaru, která byla Almendeici pokácena. Alessander se dále věnoval studiu magie. Yzergin se též věnoval ve zlepšování svých mentálních schopností .

 

Občas se všichni sešli ve městě, trochu posedět u pivka a popovídat si. V podstatě se vše začalo vracet do normálu.

 

To jednoho chladného podzimního dne se dobrodruzi opět sešli v oblíbené hospůdce „U mrtvého draka“ a opět si udělali příjemný večer. Kromě nich seděly ještě v hospůdce další dvě party. Oheň v krbu příjemně plápolal a poskytoval hostům teplo. Po dobrém jídle a pivě, dobrodruzi právě vzpomínali na svá nedávná dobrodružství.

 

Večer příjemně plynul, avšak do doby než do hospůdky vstoupila jedna žena. Dobrodruzi na ní jen letmo pohlédli, aby si prohlédli nově příchozího. Poznali v ní čarodějku Bellu. Již dlouho o sobě nedala vědět. Naposledy ji viděli při osvobozování města, jak bojovala s Almendeici. V dalších dnech ji už ve městě nezahlédli, ale občas přeci jen zaslechli zvěsti o jejím dalším setrvávání ve městě.

 

Samozřejmě neunikla pozornosti Daniely. Ta byla odhodlána ihned řešit to, co bylo započato dříve a přistoupila k ní.

 

„Odvážila jsi se opět vrátit. Budu muset dořešit, co jsem započala.“

„Zase ty. Už jsem ti to několikrát vysvětlovala. Lituji svých špatných rozhodnutí a snažím se změnit,“ podrážděně reagovala Bella.

„Prodala jsi tajemství zlého rituálu Almendethovi. K ospravedlnění tohoto činu jen pouhá lítost nestačí.“

„A co mám jako podle tebe dělat. Zabiješ mě?“

„Ne. Budeš souzena, a poté se budeš kát.“

„Myslíš, že bych jako měla podstoupit vaše způsoby očištění?“

„Ano. Jedině tak můžeš dostát spravedlivého odpuštění. Ale jedině spravedlivý soud rozhodne, jaký bude tvůj osud.“

Bella se na chvíli zamyslela. Po chvíli se vyjádřila.

„No dobrá tedy. Podstoupím spravedlivý soud. Ale odmítám ty vaše způsoby očišťování.“

„Nabídla jsem ti očištění, jedině tak ti může být odpuštěno.“

„Protože ty vaše způsoby se mi vyložení příčí a nutí mě poplivat to, v co věřím. Každý má přece nárok věřit tomu, co uzná za vhodné. Ale dobrá. Souhlasím s tím, ať rozhodne soud o mé případné vině nebo nevině.“

„Jak tedy chceš. Zítra se setkáme na náměstí a tam ti sdělím naše rozhodnutí,“ zakončila Daniela jejich rozpravu.

 

Bella v rychlosti dopila pivo a celá naštvaná opustila hospodu. Daniela poté přistoupila k ostatním a prohlásila: „Budu muset ještě dnes něco důležitého vyřešit. Tak se tu mějte,“ rozloučila se s partou dobrodruhů a též opustila hospodu. Ostatní dále setrvali v hospodě a mysleli si své.

 

„Proč ta Daniela po ní tak vehementně pořád jde?“ optal se ostatních Yzergin.

„Však víš, že Bella kdysi spáchala zlé činy. Hlavně jak prodala tajemství rituálu Almendethovi. Ten rituál má na svědomí možná už přes stovku nevinných lidí,“ odpovídal mu Rogr.

„To je sice pravda. Ale při boji o město jsem ji spatřil na náměstí, jak schopně bojuje s Almendeici a mnoho jich skolila. Já si myslím, že dostatečně litovala svých hříchů a snaží se změnit,“ oponoval Yzergin.

„Však znáš paladiny. Ta jejich fanatická snaha po dodržování řádu mi též přijde hodně přehnaná, skoro až na škodu,“ souhlasil Alessander s Yzerginem.

„Kdyby po ní Daniela pořád tak nešla, tak jsme tu mohli krásně posedět a popovídat si s ní,“ povzdechl si Yzergin.

„Přitom se už dávno změnila. Sama mi to řekla, že lituje toho, co se stalo a udělá to nejlepší, aby odčinila vše, co způsobila. Dokonce pomáhala v boji proti Almendeicům,“ pokračoval Alessander.

 

Mezitím Daniela dorazila do chrámu paladinů. Byl již pozdní večer, a tak byl již v celém chrámu klid. Daniela zašla za hlavním paladinským knězem.

 

„Zdravím tě Danielo. Co bys potřebovala?“ uvítal paladin Danielu, hned jak vstoupila do jeho komnaty.

„Jsem tu ve věci ohledně Belly. Dnes jsem ji opět potkala ve městě.“

„Co jsem zaslechl, tak pro zásluhy v posledním boji o město, byl její zákaz pobytu v Antaru zrušen.“

„Jde o její minulé zlé činy, za které by se měla kát.“

„Je pravda, že napáchala za svého života velké zlo, ale alespoň má snahu o nápravu, avšak máš pravdu o tom, že by se měla očistit od své zlé minulosti.“

„Tady je právě ten problém. Odmítá naše způsoby očištění. Souhlasila pouze se soudem.“

„Nechť tedy bude po jejím. Avšak jedině očištění by ji zbavilo viny. Rozhodnutí o jejím potrestání nechám na tobě Danielo. V životě jsi toho hodně zažila, a tak věžím, že se rozhodneš správně. Nyní tě pověřuji jako soudce v jejím případu.“

„Děkuji vám za vaši důvěru. Nezklamu vás,“ poděkovala Daniela pokorně za projevenou důvěru.

 

Daniela poté opustila komnaty vrchního paladina a vydala se do svého pokoje. Ještě než ulehla ke spánku promýšlela si své rozhodnutí. Avšak už při odchodu z komnat vrchního paladina byla víceméně rozhodnutá, jaký trest stihne Bellu. Čím více o rozhodnutí přemýšlela, tím více si jím byla jistá. Své rozhodnutí byly připravena sdělit Belle zítra ráno.

 

Ostatní dobrodruzi mezitím dále seděli ve své oblíbené hospůdce a popíjeli. V tu dobu pozdního večera v hospůdce již mnoho hostů nesedělo a i ti brzy odešli. Rogr, Vidaath, Alessander a Yzergin nakonec zůstali sami. Za celý večer toho už hodně vypili, a tak se rozhodli, že dnes nepůjdou do svých domovů, ale přenocují zde. Také jim o nic nešlo, za své hrdinské činy měli ve zdejší hospodě nocleh vždy zdarma a se zdejším hospodským si často rádi povídali. Všichni ještě něco popili a v parádní náladě si pak šli lehnout.

 

Druhý den časně ráno Daniela vstala, opláchla se a připravila se na vynesení rozsudku Belle. Hned na to se vydala na náměstí doufajíc, že Bellu brzy potká. Dorazila na ranní náměstí, kde se již procházelo několik obyvatel a první trhovci se připravovali na další den. Daniela zde v lidu čekala a vyhlížela Bellu. Ta se skutečně dostavila. Daniela k ní ihned přistoupila, aby ji sdělila své rozhodnutí.

 

„Jsem tu. Tak jaké je tvoje rozhodnutí,“ ptala se Bella.

„Byla jsem pověřena, abych tě soudila já osobně.“

„A jaké je tedy tvé rozhodnutí?“

„Máš poslední možnost přijmout naše způsoby očištění.“

„Už jsem ti vícekrát říkala, že nesouhlasím s vašimi způsoby očištění,“ odpověděla rázně Bella

„Pak tedy nezbývá nic jiného než tvá smrt.“

„Cože? To jako myslíš vážně?“ podivila se Bella.

„Ano to je mé rozhodnutí.“

„Taková zrada od tebe. To mě jen utvrdilo v mém názoru, že paladinové nejsou o moc lepší, než Almendeici. Dobrá tedy jak chceš. Chtěla jsem se změnit, ale vaše názory a způsoby mě donutili dokončit to, co jsem začala,“ naštvaná Bella si odplivla a poté se otočila a vydala se rychlým krokem k severní bráně.

 

Daniela ji okamžitě začala pronásledovat, ale Belly rychlému kroku nestačila. Vypadalo to jakoby Bella byla urychlena nějakou magií. Daniela potom přestala Bellu pronásledovat a raději šla najít ostatní dobrodruhy. Šla je hledat samozřejmě do známé hospůdky „U mrtvého draka“ Tam vstoupila, když trpaslík právě otevíral.

 

„Zdravím vás. Nejsou tu Rogr, Vidaat, Alessader a Yzergin?“

„Jasně. Jsou. Najdeš je nahoře v pokojích. Dnes se tu rozhodli nocovat.“

 

Daniela vyběhla do patra a hned vyvolala rozruch.

 

„Nazdar Danielo. Co se tak najednou děje?“ udivil se Alessander.

„Musíme se ihned vydat na cestu. Není času na vysvětlování, vezměte si svoji výzbroj a hned vyrážíme.“

 

Všichni tedy v rychlosti zabalili veškeré své věci, výbavu a výzbroj. Během krátké doby už opouštěli hospůdku. Rychlým krokem prošli městem až k severní bráně. Cestou jim Daniela vysvětlila situaci okolo Belly a že je třeba rychle jednat. Ostatní zrovna neměli příliš chuti do pronásledování jedné čarodějky, která byla prakticky neškodná a toto pronásledování je jen fanatická snaha dosáhnout dodržení řádu za každou cenu. Ale co jim zbývalo. Z předchozích zkušeností už věděli, že nemá smysl ji její záměr vymlouvat, protože bude stát za svým do skonání světa.

 

Dorazili k severní bráně, kde se kousek od brány nacházela i královská stáj. Daniela zaběhla ke správcovy stáje.

 

„Zdravím vás. Pronásledujeme zlou čarodějku a potřebovali bychom půjčit koně.“

„Též vás zdravím. Není problém. Vy jste přece ti hrdinové, kteří pomohli osvobodit naše město. Kolik jich potřebujete?“

„Bude nám stačit pět koní. Bylo by lepší nějaké rychlé, abychom tu čarodějku mohli dohnat.“

„Jasně. Pojďte za mnou. Myslím, že tihle koně vám budou vyhovovat,“ stájník Danielu a další dobrodruhy zavedl k několika pěkným hnědákům.

„Děkujeme vám. Až se vrátíme zpět, tak je vám opět předáme.“

„V pořádku a dejte na sebe pozor.“

 

Stájník a Daniela vyvedli hnědáky před stáje a následně všichni dobrodruzi na ně hned nasedli. Všichni se rychlejším poklusem vydali cestou na sever. Za krátko se blížili ke hřbitovu. Zde Daniela zastavila. Chtěla se podívat, zda se tu ještě nachází kámen země, který zde před pár dny ukryli. Vešla do krypty. Ostatním dobrodruhům došlo, že v tom zápalu boje proti Almendeicům a následným oslavám vítězství, na kámen země úplně zapomněli. Po chvíli spatřili Danielu vycházet z krypty s vážným výrazem.

 

„Kámen země je pryč. Zřejmě ho vzala Bella. Stopy jsou čerstvé.“

„Úplně jsme na něj zapomněli. A kam budeme pokračovat dále?“ optal se Alessander.

„Myslím, že vím, kam se chytá. Do pevnosti Chaledath. Říkala, že dokončí to, co kdysi začala a kde jinde jde provádět ty nejtemnější a zlé rituály, než tam. Ale teď neztrácejme čas. Musíme ji dostihnout, než tam dorazí.“

 

Pokračovali poté dále cestou na sever. Krajina na severu byla v tento podzimní čas velice chmurná, úroda byla dávno sklizená, a tak v okolí nebylo vidět živáčka. Podzimní ticho jen občas narušilo zakrákání vrány. I zvěř v tu dobu byla dávno někde zalezlá. Z počátku přidali do kroku, avšak po nějakém čase už nemohli koně hnát takovou rychlostí, protože by se brzy unavili. Čím více se blížili na sever, tím více byla obloha zatažená. V pustých údolích se občas snášela mlha a slunce zářilo stále slaběji.

 

Blížili se k odbočce, která dříve pokračovala k městu Corft a dnes vede pouze k vypleněné vesnici. Náhle v dáli zahlédli postavu na koni a s ní i dalších pět jezdců. Přiblížili se k neznámé skupince, aby zjistili, o koho se jedná. K jejich překvapení se jednalo o Bellu a početnou skupinku temných jezdců, se kterýma se již několikrát setkali. Dobrodruhy tohle udivilo, poněvadž bylo o jezdcích známo, že se zjevují jen v noci.

Daniela přistoupila do blízkosti Belly a hned se sní dala do vážné řeči.

 

„Vyzývám tě Bello, abys ses vzdala!“

„Myslíš, že se nechám jen tak zabít? Uznala jsem to, že jsem kdysi udělala špatnou věc, ale poté jsem se snažila vše odčinit. A co z toho. Mám se nechat popravit?“

„A co těch desítky nevinných lidí, kteří byli při rituálu obětováni.“

„Ty jsi mě utvrdila, že vaše pojetí dobra nedokáže odpouštět. Dokončím tedy to co jsem kdysi dávno začala.“ klidným hlasem odvětila Bella, otočila svého koně a zamířila dále na sever.

 

Temní jezdci se postavili před dobrodruhy, tak je částečně obklíčili a byli připraveni k útoku. Tím poskytli dost času pro útěk Belly. Když zmizela za horizontem, temní jezdci se otočili též a následovali ji. Daniela se nenechala odradit a pokračovala dále. Ostatní dobrodruzi běželi za Danielou. V dáli spatřili, jak Bella i s jezdci odbočili na starou cestu vedoucí ke Corftu.

 

Brzy se krajina zahalila do tmy. V tento podzimní čas jsou dny stále kratší a kvůli zatažené obloze, nebylo už pořádně vidět na cestu. Dobrodruzi dorazili k vypleněné vesnici, kde se rozhodli přenocovat. Zdálo se to mnohem bezpečnější, než zase strávit noc někde na planinách, kde stále řádí temní jezdci, nebo na nepřátelském území Almendeiců.

 

Vypleněná vesnice byla ve stejném stavu, jako když tu posledně nocovali. Rozbitá brána do palisádou obehnané osady, opuštěné domy, rozbité povozy poházené po návsi. Stejně jako minule koně ustájili ve stáji největšího domu. V tomto domě se také ubytovali. V přízemí dosud zůstal povoz s výbavou z minulé výpravy do prokletého hvozdu.

 

Riziko možného útoku temných jezdců nebylo radno podceňovat, proto Rogr poopravil poškozenou bránu, obnovil past u vchodu a Vidaath zde nalíčil znovu ohnivou past. Ještě se porozhlédli po nejbližším okolí, avšak v okolí to byla stále stejná pustina. Zvláště teď na podzim už byla tráva suchá a stromy pomalu ztrácely veškeré své listí. Zkrátka v tuto dobu už krajina ztrácela veškeré barvy.

 

Dobrodruzi se sešli v pokojích domu, kde si schovali své věci po jejich příjezdu. Ještě před ulehnutím ke spánku se radili o svém dalším postupu. Rozhodli se ulehnout co nejdříve, aby hned po probuzení mohli už časně z rána pokračovat v pronásledování Belly.

 

První hlídku držela Daniela. Rogr a Vidaath ulehli do druhého pokoje, zatímco Alessander a Yzergin zůstali ve společném velkém pokoji. Skrze pootevřené okenice Daniela občas zkontrolovala krajinu. Přes velkou tmu toho moc ke sledování nebylo, stěží byly rozeznatelné rysy okolních domů a palisádového opevnění. Okolní úplné ticho, které po celou dobu nenarušil jediný zvuk umožňovalo alespoň trochu včas zaznamenat blížící se nebezpečí.

 

Po celou dobu své hlídky se Daniela pravidelně rozhlížela skrze škvíry mezi okenicemi po okolí a doufala, že v okolí někde spatří Bellu. Daniela cítila, že Bella nemůže být daleko. Jako každý tvor i ona potřebovala doplnit síly spánkem.

 

Nastal čas střídání hlídek. Daniela probudila Rogra a sama se pomalu chystala ulehnout. Ještě pro jistotu jednou zkontrolovala okolí. V tu dobu se noc trochu rozjasnila, takže byly již patrné obrysy okolní krajiny. V ten moment měla Daniela pocit, jakoby v dáli někoho spatřila. Otevřela tedy okno, aby se přesvědčila, zda je jednalo o Bellu. Postava v dáli jakoby se dívala přímo směrem na dům, kde dobrodruzi nocovali. Po chvíli Daniela rozeznala ve tmě i na takovou dálku částečné rysy patřící Belle. Neváhala ani vteřinku a hned se vydala ven, připravena okamžitě řešit to, co už jednou začala.

 

Rogr ji jen sledoval z dáli Danielu, jak vyšla z bezpečí opevněné vesnice a jak se nebojácně blížila k tmavé siluetě. Daniela se brzy přesvědčila o správnosti své domněnky. Ona postava byla skutečně Bella.

 

„To mě jako budeš pronásledovat po celou dobu svého života?“ stále naštvaně promluvila Bella k Daniele, hned na to, co ji spatřila.

„Ano. Dokud nebude spravedlnosti učiněno za dost.“

„Máš to marné. Já se nenechám jen tak popravit. Jsem už pevně rozhodnuta dokončit to, co jsem v minulosti začala a ty mě nezastavíš.“

 

Následně Bella pronesla zaklínadlo. Daniele už bylo trochu známé. Krátce na to se přesvědčila, že se nemýlila. Opět měla podivný pocit nehybnosti u nohou, podívala se dolu a zjistila, jak se její tělo se znovu pomalu mění v kámen. Poslední co si pamatovala, bylo jak Bella odchází přes kopec kamsi na sever.

 

Rogr celé setkání sledoval z velké dálky, tak nepostřehl, že Daniela byla opět zakleta v kámen. Divil se, jak Daniela jen nehybně stojí, zatímco Bella si v klidu odešla pryč přes kopec někam do neznáma. Pomyslel si: „Proč Daniela nechala Bellu najednou jít? To nebyl její styl. Vždy za svou pravdou šla až do konce.“ Chvíli ještě čekal, ale Daniela stále nehybně stála. To už Rogrovi přišlo velice podezřelé a rozhodl se za ní přijít. Opatrně prošel okolo nalíčených pastí a zamířil si to přímo k Daniele.

 

Až na místě zjistil, co je špatně. Daniela která tam dosud stála zcela nehybně jako socha, byla změněná na kámen. Vzpomněl si na tehdejší incident na hřbitově, kde už Bella jednou zaklela Danielu v kámen. S tímhle sám nic nesvede, pomyslil si. Jediný Alessander má schopnost tuhle kletbu zvrátit. Vrátil se rychle zpět k ostatním. Vešel zpět do pokoje kde Alessander nocoval a ihned ho začal budit.

 

„Co. To už mám hlídku?“ divil se Alessander, který byl ještě řádně unaven.

„Ještě ne, ale máme tu velký problém. Daniela se před chvílí střetla s Bellou a Danielu změnila v kámen.“

„Cože? Už zase?“

„Nemůžeme jí tam takhle nechat. Co když se vrátí ti temní jezdci,“ naléhal Rogr.

„No dobrá. Uvidím co zmůžu. Ideálně by bylo pro mě dobré ještě chvíli spočinout, abych plně obnovil své síly.“

 

Oba nakonec přišli ke zkamenělé Daniele. Nejprve se oba rozhlédli po okolí, aby se ujistili, že nehrozí žádné nebezpečí. Okolí se zdálo být klidné. Všude bylo úplné ticho. Alessander se dal do příprav sesílání kouzla, které umožňují zlomit kletbu. Za silného soustředění pronášel různá zaklínadla, avšak únava byla znát. Zprvu se nedokázal plně soustředit, a tak první pokusy skončily nezdarem.

 

„Nevím zda se mi to teď podaří. Spal jsem jen krátce,“ povzdychl si Alessander.

„Zkus to ještě. Když se to nepovede, tak ji odneseme do bezpečí vesnice.“

 

Alessander se znovu koncentroval a opět pronášel zaklínadla. V jednu chvíli měl pocit, že už přišel na to, jak kletbu zlomit, avšak jeho soustředění opět selhalo. Alespoň tentokrát věděl, jak na to. Zkusil to ještě naposledy. Opět se řádně soustředil a pronášel znovu svá zaklínadla.

 

Povedlo se. Kámen se pomalu začal měnit opět v živou hmotu. Daniela byla chvíli zmatená a také značně vyčerpaná. Rogr a Alessander ji pomohli s návratem do vesnice. Cestou ji sdělili, co se odehrálo. Všichni dorazili do domu, kde nocovali. Rogr pokračoval v hlídkování zatímco Daniela a Alessander vyčerpáním brzy usnuli. Během Rogrovo hlídky se už nic zvláštního nestalo. Okolí nenaznačovalo žádném nebezpečí, nikde ani stopa po temných jezdcích.

 

Další hlídku držel Yzergin, tomu Rogr sdělil co vše se odehrálo, zatímco spal. Yzergin proto sledoval okolí obezřetněji. Nakukoval skrze mezery mezi okenicemi. Mraky na nebi trochu ustoupily, a tak měl dobrý rozhled po okolí. V krajině nebylo nikoho vidět, žádný náznak někoho příchozího dokonce ani zvěře. Prázdnotu okolí umocňovalo ticho. Nebyl dokonce slyšet ani žádný šramot. Yzergin během hlídky zkontroloval pohledem okolí několikrát, ale vždy se stejným výsledkem. Všude pusto a prázdno.

 

Když se přiblížil čas střídání hlídek, Yzergin vzbudil Vidaatha. Ten mu pověděl vše co se během noci stalo, hlavně mu popsal incident mezi Bellou a Danielou. Vidaath celé to neúnavné pronásledování Belly považoval za zbytečné, protože během posledních událostí se vskutku snažila změnit a odčinit to zlo, které napáchala. Avšak se ji nesnažil přemluvit, protože stejně věděl, že to nemá smysl. Když se Daniela do něčeho pustí, tak je k nezastavení.

 

Vidaath tedy pokračoval dál ve hlídkování, ale situace v okolí byla totožná jako během Yzerginovo hlídky. Čas od času zkontroloval okolí a jen čekal, než se ostatní vzbudí, aby se mohli opět vydat na cestu.

 

Jako první vstal Rogr a po chvíli ho následoval Yzergin. Daniela a Alessander byli unaveni po incidentu, který se odehrál na konci Daniely hlídky, a proto ještě spali dál. Ostatní ještě nějaký čas počkali, a poté je probudili. Na Daniele i Alessandrovi byla znát únava, ale Daniela už dále nechtěla ztrácet čas a byla odhodlána pokračovat v pronásledování.

 

Sklidili veškerou svoji výbavu, ke které přibrali ještě něco z výbavy zanechané zde od jejich poslední návštěvy. Rogr poté odstranil past u vchodu, aby mohli všichni v klidu opustit vesnici. Když se přichystali na cestu, nasedli všichni na koně a vydali se na cestu. Zamířili směrem, kde Daniela naposledy spatřila Bellu. Zastavili se na tom místě, aby se pokusili nalézt alespoň nějaké stopy. Podle řádně zválené trávy snadno nalezli místo, kde byla Daniela zakleta v kámen. Vidaath se rozhlédl po okolí a všiml si několika koňských stop. V tomto čase bývá již půda měkká a koně zanechávají viditelné stopy. Vydali se tedy po nich.

 

Stopy pokračovali na sever. Dobrodruzi po čase zřejmě překročili severní hranici. Neměli však tušení, co se momentálně dělo na severu. Možná, po porážce v Antaru se stáhli Almendeici stáhli do ústraní a v Calthedaře se připravují na další protiútok. To vše však byli pouze domněnky, nikdo neměl v současnosti zprávy o dění na severu. V tomto kraji bylo třeba se mít na pozoru.

 

Kolem poledne dorazili na dlážděnou cestu. Vidaath se snažil určit směr kudy Bella pokračovala. Nějaké stopy nalezl, a tak mohli pokračovat v cestě. Brzy na obzoru spatřili město. To místo jim přišlo povědomé. Poznali okolní usedlosti, políčka a hlavně město. Byla to Borová, kde při jejich poslední návštěvě Almendeiští kněží zajali Rogra. Moc se jim nechtělo vstupovat do města. Nechtěli riskovat další incident. Jenže nebyl čas město obcházet, nebo vymýšlet nějaký plán. Daniela se rozhodla běžet skrz.

 

Celá skupinka dobrodruhů běžela na koních přímo do města. V tu dobu bylo v okolí města jen minimum zdejších obyvatel. I ulice zely prázdnotou, v tento podzimní čas jsou obyvatelé většinou ve svých domovech v teple krbu. V momentě kdy se prohnali hlavní bránou, se jim do cesty opět postavila skupinka čtyř Almendeiských kněží. Daniela se jich však nezalekla. Vytasila meč a stále běžela vstříc Almendeiskému knězi. Mohutně se napřáhla a sekla. Almendeiec tu ránu neměl šanci ustát a svalil se zraněn na zem. Ostatní Almendeici jen nevěřícně sledovali, jak do města vtrhla na koních skupinka neznámých dobrodruhů a beze slova na ně zaútočila. Almendeici se jich zalekli a všichni se dali na útěk.

 

Dobrodruzi poté trochu zvolnili a zastavili se až před hospodou „Prostřené tabule.“ Rogr vešel na chvíli dovnitř, aby pořídil na cestu nějaké zásoby. Kromě toho chtěl také zjistit nějaké informace ohledně další cesty Belly. V tu dobu už bylo v hospodě dost hostů. Rogr zašel přímo za hospodským, který to tam vedl. Byl tam opět ten dlouhovlasý mladý chlap, jako při jejich první návštěvě.

 

„Zdravím vás.“

„Vítejte u prostřené tabule. Co byste potřebovali?“ opětoval pozdrav hospodský.

„Cestujeme a potřebovali bychom nějaké zásoby.“

„Pro kolik a na jak dlouhou cestu?“

„Je nás pět a odhaduji naši cestu ještě na tři možná čtyři dny.“

„Snad by mohl stačit tenhle kus uzeného,“ ukázal Rogrovi pěkný a velký kus poctivého uzeného.

„To by nám mohlo stačit.“

„Osm stříbrnáků to bude.“

„Tady jsou,“ podal Rogr hospodskému hrst stříbrňáků.

„Ještě bych se zeptal, zda tudy dnes neprocházela nějaké čarodějka? Možná se tu také stavovala,“ zeptal se Rogr jakmile si schoval kus zabaleného masa.

„Pamatuji, že dnes krátce po poledni tu nějaká čarodějka skutečně byla. Zmiňovala se o nějaké pevnosti na severu, nebo něco v tom smyslu. Přesné detaily však nevím. Nevyptával jsem se ji. Však tu denně pojde mnoho lidí, takže abych si vše pamatoval, by byl asi nadlidský úkol.“

„Jasně. Ale to mi stačí. Tak snad ještě se někdy setkáme a my se pomalu vydáme na cestu.“

 

Rogr se zásobami nasedl na koně a společně s ostatními pokračovali dále na sever. Rogr mezitím ostatním sdělil, co zjistil. Nepochybně měla Bella namířeno do pevnosti Chaledath. Mohli se jen dohadovat, s jakými úmysly tam cestovala.

 

Cestovali celý den. Za celou dobu Bellu ani na moment nezahlédli. Přestože cestovali poměrně svižně, musela mít před nimi velký náskok. Nepotkali ani příliš mnoho Almendeiců, spíše to byly jen dvojčlenné hlídky. Kolem nich prošli vždy bez povšimnutí. I kdyby se Almendeici o něco pokusili, tak by proti přesile dobrodruhů zřejmě moc šancí neměli. Armáda této země byla po porážce v Antaru poměrně oslabena. Zřejmě bude převážná část armády ve velkých městech. Mimo velké města se nacházelo jen několik hlídek pro udržení pořádku.

 

Brzy přišla noc, ale dobrodruzi stále pokračovali na sever poměrně dlouhou dobu. Tato část světa nebyla příliš osídlená. Zdejší drsné severské podnebí už neposkytovalo tak vhodné podmínky pro obdělávání, jako na jihu, a proto cestou minuli jen málo usedlostí.

 

Po čase dorazili do míst, kde se oddělovala menší prašná cesta z hlavní dlážděné cesty. To byl směr k trhlině. Touto cestou se dobrodruzi před nedávnem vraceli z pevnosti Chaledath. Krajina zde byla už velmi skalnatá. V mnohých skalních stěnách se nacházely i nejrůznější jeskyňky, které mohli poskytnout dobrodruhům vhodné nocoviště. Nalezli si tedy vhodnou pro přenocování a v ní se utábořili. Po celodenní cestě byli všichni řádně unavení. Rogr s Vidaathem rozdělali oheň, který jim poskytl trochu tepla v tomto chladném podnebí.

 

Rozdělili si opět hlídky vesměs v obvyklém pořadí, Daniela, Rogr, Yzergin, Vidaath a Alessander, tak jak to dělali vždy na cestách a v nebezpečných situacích. Všichni velmi rychle usnuli, a tak Daniela zůstala sama. V okolní krajině bylo ticho a vál chladný severský vítr. Nikde nebylo slyšet živáčka, toto místo bylo skutečně pusté. Během její hlídky se nestalo vůbec nic, co by stálo za řeč, jen občas v dáli houkla sova, nebo zavyl vlk. Celá noc proběhla zcela klidně, všichni se postupně vystřídali a celkem slušně se i vyspali. Avšak v hlavě jim stále kolovaly myšlenky ohledně konání Belly a jejího neznámého záměru v pevnosti Chaledath. „Co tím myslela, že dokončí co začala?“

 

Ráno toho dne bylo už řádně chladné. Plápolající oheň poskytoval trochu příjemného tepla. Drsné podnebí severu bylo v tuto dobu už řádně znát, zvláště po ránu. Jedině Vidathovi nevadilo chladné ráno. Ani tohle ráno se nechtěli zdržovat, Daniela byla rozhodnutá, pronásledovat Bellu dokud to jen půjde a pokud možno ji dostihnout ještě před pevností Chaledath. V rychlosti si sbalili svoji výbavu. Při přípravách se trochu zahřáli, tak aby nebyl ranní chlad tak nepříjemný. Nasedli na koně a pokračovali rychle dále po cestě na sever. K trhlině, kudy se dalo vstoupit do pevnosti, už to nebylo daleko. Odhadli, že jim cesta potrvá možná méně než půl dne.

 

Za zataženého dne putovali dále pustou a chladnou krajinou severu. Úzká prašná cesta se klikatila ve skalnaté krajině. Celou cestu stoupali do kopce. To bylo již znamení, že se blížili k pohoří severu. V dáli byly již vidět vysoké štíty Calderovo pohoří, které se tyčilo až do oblak. Co se nachází za nimi, věděl jen málokdo. Málokdo se dostal tak daleko na sever, aby mohl vyprávět, co spatřil. Říká se jen, že tamější krajina je zcela zmrzlá a nevhodná pro přežití.

 

Krátce po poledni konečně spatřili malé opevněné místo pod strmými svahy Calderovo pohoří. Dobrodruzi přemýšleli o tom, zda ještě Bellu dostihnou na povrchu, málokomu se chtělo opět do útrob té obří podzemní pevnosti.

 

Opatrně se přiblížili k tomuto místu. Při jejich útěku bylo posledně toto místo hlídáno Almendeici, takže se rozhlíželi po okolí, a pátrali nějakých hlídkách. Avšak to místo bylo teď jiné, všude tu bylo ticho. V okolí nespatřili ani živáčka i hradby se zdály být opuštěné. Přistoupili opatrně blíže k hradbám. Chtěli obhlédnout zdejší situaci. Skutečně to bylo podivné, hlavní brána byla otevřená a nikým nebyla hlídaná. V okolí však byl cítit silný mrtvolný zápach, který bývá obvykle v různých hrobkách a na dalším místech, kde řádí nemrví.

 

Dobrodruzi přišli až k hradbám, kde sesedli z koní a šli se podívat co se uvnitř stalo. V čele party šla Daniela, Rogr a Vidaath ji následovali. Opatrně nahlédli pootevřenou bránou dovnitř. Zápach hniloby z rozkládajících se těl byl mnohem silnější. Všem se zakrátko naskytl pohled na obrovské množství mrtvých Almendeiců. Celé vnitřní prostranství v okolí trhliny bylo pokryto desítkami možná i stovkami těl. „Co se tu stalo?“ honilo se v hlavách dobrodruhů. Mnoho těl bylo potrháno neznámo čím. Na jejich kůži se nacházelo mnoho hlubokých ran. Dle stádia rozkladu tady mohly ležet už více jak 10 dní

 

Kromě těl, zde spatřili i pronásledovanou Bellu. Ta nyní stála u propasti a zdálo se, jakoby chtěla sestoupit do útrob pevnosti. Všichni věděli, že musejí ihned jednat, pokud chtějí Bellu ještě zastihnout

 

Alessadner s Yzerginem navrhli Daniele, že se Bellu pokusí přemluvit, aby nedělala to, co zamýšlela, ať to bylo cokoliv. Vydali se proto za ní.

 

„To mě chcete pronásledovat až do pevnosti?“ znechuceně odvětila Bella hned poté jakmile spatřila dobrodruhy.

„Mě se přece nemusíš bát. Pamatuješ na mě?“ uklidňoval Bellu Alessander.

„Ano, tebe pamatuji.“

„Takže víš, že jsem nebyl proti tobě.“

„Ano. To vím, jenže ta vaše paladinka je proti mně od začátku a marně jsem se ji mnohokrát snažila vysvětlit, co se kdysi stalo.“

„Také nesouhlasím s jejím pojetí dobra, které nadělá možná i víc škody než užitku.“

„Ještě se stále můžeš rozhodnout, zda dokončíš nebo nedokončíš to, co jsi kdysi započala. Když půjdeš třeba do jiného města, tam tě Daniela už nebude pronásledovat,“ přesvědčoval Bellu Yzergin.

„Teď už je na to pozdě. Jsem pevně rozhodnutá dokončit to, co jsem začala v minulosti. Poznala jsem jací jsou lidé ve světě. Pamatují si jen to zlé a to dobré je brzy zapomenuto. Jinde to nebude o nic lepší, proto bude lidstvo trpět. To jediné si zaslouží.“

 

To už Daniela nečekala a přišla k nim, zatímco se Alessanderem s Yzerginem snažili Bellu přesvědčit.

 

„Tak co je to tady. Jsi připravena se mi vzdát.“

„Vzdát se? Abys mě potom mohla zabít?“

„Takové je rozhodnutí. Je to trest za tvé činy.“

„Už jsem to jednou řekla. Dokončím co jsem začala. Díky tobě jsem poznala jací doopravdy jste. Lidstvo bude trpět, to jediné si zaslouží a ty mě nezastavíš,“ pohrozila Bella Daniele.

 

Než stačil kdokoliv z dobrodruhů cokoliv udělat, Bella se otočila a skočila do propasti. Avšak nepadala volným pádem, nýbrž levitovala a pomalu se snášela do hlubin propasti. Poté zašla do jedné z chodeb hodně hluboko. Mohlo to být tak do třetího možná čtvrtého podzemního patra, pořádně to neviděli, protože v té hlubině byla už velká tma.

 

Mezitím i Rogr a Vidaath přišli k ostatním, aby dozvěděli co se stalo.

 

„Chvíli jsme se snažili Bellu přesvědčit, aby nedělala to, co zamýšlela, ale už byla rozhodnutá. Nenechala se přesvědčit a zmínila se o tom, že lidstvo bude trpět. Poté sestoupila do hlubin pevnosti,“ popsal jim Alessander poslední dění.

„A co tedy teď?“ zajímal se Vidaath.

„Měli bychom jí zabránit v tom co se chystá udělat,“ navrhla Daniela, která byla pevně rozhodnutá Bellu pronásledovat i do podzemí..

„Abych pravdu řekl, moc se mi do té pevnosti zase nechce. Minule jsme vyvázli jen se štěstím. Vůbec nevíme jak funguje systém portálů a akorát bychom se znovu ztratili,“ promluvil Rogr. Tomu se dolů skutečně moc nechtělo.

„V tomhle souhlasím s Rogrem. Je to tam příliš spletité a nebezpečné, než abychom riskovali své životy. Minule to bylo skutečně štěstí, že jsme nalezli cestu ven,“ souhlasil Alessander.

„Dost možná ji tam něco zabije, nebo se taky ztratí, přece to tam nemůže znát,“ uvažoval Vidaath.

 

Dle pocitů všech, byla snad jediná Daniela odhodlaná sestoupit dolů. Než se však dobrodruzi stačili jakkoliv poradit ve svém dalším postupu, stalo se něco podivného. Celé místo jakoby ovál velice chladný vzduch a ještě silnější mrtvolný závan. Mrtvoly Almendeiců začaly jedna po druhé vstávat ze země. V tom se dobrodruzi řádně vyděsili, protože nyní se nacházeli na odvrácené straně trhliny od brány, a tak zde zůstali uvězněni. Zbývaly jen dvě možnosti, buď se probojovat skrze mnohonásobnou přesilu nemrtvých, nebo sestoupit do podzemí. Ani jedna varianta nenabízela moc nadějí na přežití. Okolní skály byly příliš vysoké a strmé, než aby se po nich dalo vyšplhat nahoru.

 

Než se stačili poradit, Vidaath raději na nic nečekal a vykouzlil ohnivou zeď mezi levým koncem trhliny a přilehlou skálou. Tím tak odřízl alespoň jeden směr od postupu nemrtvých. Rogr se rozhlížel ještě po okolních skalách a hledal alespoň nějakou možnost úniku. Všiml si jedné skalní římsy zhruba ve výšce padesáti stop, avšak skála byla velice příkrá.

 

„Kdyby se nám tam podařilo uvázat lano, tak bychom mohli tamtudy uniknout,“ ukázal Rogr ostatním skalní římsu.

„To je ale pořádně vysoko. Vyškrábat se tam bude téměř nemožné,“ namítal Yzergin při pohledu na strmou skálu.

„Já si myslím, že to by šlo. Vydrž chvilku,“ oponoval Alessander Yzerginovi a vzápětí seslal na Rogra kouzlo pavoučí šplhání. „A teď už by neměl být velký problém, vyšplhat nahoru.“

 

Rogr rychle přiběhl ke skále a začal pomalu stoupat vzhůru. Armáda nemrtvých mezitím postupovala pomalých krokem stále blíže k dobrodruhům. Alespoň na straně s ohnivou zdí se nemrtví prozatím zastavili. Alessander se snažil nemrtvé na pravé straně alespoň trochu zdržet. Vypálil proto mezi postupující armádu nemrtvých ohnivou kouli.

 

Ozvala se rána a několik nemrtvých ohnivá koule sežehla na uhel. Ani Vidaath nečekal a mezi nemrtvé seslal plamenný úder. I ten jich několik sežehl. To však další nemrtvé neodradilo a brzy další následovali vstříc dobrodruhům. Alessander proto nelenil a do postupující armády vypálil další ohnivou kouli.

 

Opět se ozvala rána a další nemrtví padli. Rogr mezitím za pomoci efektu kouzla pavoučí šplhání stoupal po příkré skále. I přes toto kouzlo bylo lezení velice náročné, Rogr musel pečlivě zvažovat místa, kde se bude držet. Mezitím však z armády vystoupilo blíže k propasti několik nemrtvých, vzhledem a hábitem, připomínající mágy. Jejich ohledu neunikl Rogr lezoucí po skále. Vypálili po něm několik temných paprsků. Několik z nich Rogra zasáhlo, avšak nezranili ho. Nyní cítil se mnohem sláb, jako kdyby se náhle unavil. Jen stěží se na skále udržel, až nakonec mu prsty povolily a navzdory kouzlu pavoučí lezení spadl z výše deseti stop.

 

Paprsky upoutaly pozornost Viddatha, a poté hned jednal. Za pomoci přírodní magie vytvořil v oblasti nemrtvých mágů u kraje propasti oblak husté mlhy, a tak jim prozatím zabránil v dalších oslabujících útocích. Yzergin hned přistoupil k Rogrovi a snažil se zlomit kletbu, kterou na něj nemrtví seslali.

 

Alessander na další postupující nemrtvé seslat tentokrát ledovou bouři. Ve výši se během krátké doby zformoval temný mrak, ze kterého brzy na to začaly padat velké ledové kroupy ve tvaru kuželů, které tvrdě dopadaly na postupující armádu. Některé nemrtvé toto krupobití srazilo na zem, jiné alespoň zranilo.

 

I přes veškerou snahu padla jen menší část nemrtvé armády, která stále pokračovala v útoku na dobrodruhy, avšak magické síly dobrodruzi pomalu vyčerpávali. Věděli, že pokud se Rogrovi nepodaří vyšplhat na skálu, tak to s největší pravděpodobností tady nepřežijí. Yzergin mezitím zlomil kletbu a Rogr mohl opět znovu šplhat vzhůru. Vidaath seslal na pravou stranu propastí, kudy postupovala armáda nemrtvých, efekt zapletení. Ze země vyrašilo mnoho mohutných kořenů, které postupně zapletly nohy mnohých nemrtvých v oblasti působení tohoto magického efektu. Tím došlo alespoň k dočasnému zpomalení většiny nemrtvých.

 

Avšak se tomuto efektu někteří stačili vyhnout. Alessander dal signál Daniele, která mezitím vyčkávala na vhodný okamžik. Ta se pustila v boj s příchozími nemrtvými.

 

Mezitím dobrodruzi zaslechli za opevněním nějaký hluk. Chvílemi to znělo na nějakou přicházející armádu. Podivili se, kdo to mohl být. Za celou cestu na sever nepotkali jedinou hlídku Almendeiců a ani města nevypadaly na to, že by se někde formovala nová armáda na další útok. Vojska Antaru to rozhodně nemohla být, protože co by zde také dělaly. I kdyby se sem dostaly, tak by jim to trvalo mnohem déle, protože by jistě na nějaký odpor narazily.

 

Z mlhy vytvořené Vidaathem, vystoupili opět ti mágové, kteří zasáhli Rogra temnými paprsky. Vidaath nečekal na jejich útok a seslal na ně další plamenný úder. Ohnivý úder sežehl veškeré viditelné mágy a těla byla explozí rozmetána po okolí.

 

Dobrodruzi krátce na to zpozorovali někoho na hradbách. Podívali se pozorněji, aby zjistili o koho se jednalo a zjistili nemilou skutečnost. Po celé délce hradeb stálo spoustu Almendeiských válečníků a bavili se pozorováním marné snahy dobrodruhů uniknout ze spárů nemrtvé armády. Na hradbách nad bránou stál přímo onen válečník, kterého Daniela zastavila u severní brány Antaru Také kázal Almendeiským válečníkům v Calthedaře. Zřejmě to byl doopravdy Corveirath, o kterém se kdysi zmiňovala hraničářka Laia Vidaathovi. Ten pouze stál opřen o svoji velkou sekeru a náramně se též bavil pohledem na boj.

 

Tento fakt celou situaci ještě více zkomplikoval. Teď už dobrodruhům nezbývalo než uniknout buď po skalní římse, nebo opět sestoupit do útrob pevnosti Chaledath. Kromě toho ještě ani netušili, zda se nahoře nacházela nějaká vhodná možnost úniku

 

Vidaath mezitím cítil jak ohnivá zeď pomalu slábne a brzy nebude už bránit postupu nemrtvých z druhé strany. Alessander a Vidaath již vyčerpali většinu své magické moci, a tak už už nemohli dál vzdorovat. Nezbývalo něž doufat v lezecké schopnosti Rogra. Byla to v podsratě jediná možnost záchrany z jisté pasti.

 

Daniela se snažila ubránit pravý průchod, ale nemrtví ji postupně tlačili stále blíže ke skále. Protože ohnivá zeď stále slábla, Vidaath ještě za pomoci svých schopností, proměnil zem před ohnivou zdí v jemný písek, který alespoň částečně zpomalil postup nemrtvé armády. Dobrodruzi nervózně vyhlíželi Rogrův postup. Ten jen pomalu a obtížně stoupal výše, už byl sice téměř u římsy, ale nalezení vhodného místa k uvázání lana, nějaký čas potrvá. Dost času už ale neměli.

 

Ohnivá zeď dohořela, stejně tak i mlha se rozptýlila, a dobrodruzi byly vystaveni na pospas dalších nemrtvých mágů a postupu značné přesily. Odhadem jich mohli pobít sotva třetinu a to ještě za pomoci silných kouzel. Tato mocná kouzla ovládali už schopnější kouzelníci a i ti mohli seslat podobná kouzla jen párkrát denně. Na poražení této přesily by potřebovali minimálně třicetičlennou armádu a i to by možná bylo málo.

 

Vidaath chtěl vyzkoušet ještě jedno své kouzlo, které dosud ještě nevyužil. Mohlo by je to zachránit, nebo alespoň získat trochu potřebného času. Pronesl své zaklínadlo. Ostatní dobrodruzi netušili co chystá, ale ať to bylo cokoliv, doufali, že jim to alespoň nějak pomůže.

 

Náhle se celé opevněné prostranství, až dosud suché a pusté, jen s několika málo keři, začalo měnit k nepoznání. Ze země začaly růst mohutné vzrostlé stromy a další keře. Když jedny vyrostly do plné výše, začaly mezi nimi růst další a další. Během krátké chvíle byl ve zdejším prostranství velice hustý a téměř neprostupný les. Ostatní dobrodruzi byli trochu zmatení. Nechápali, kde vzal Vidaath takovou moc, stvořit hluboký les během tak krátké chvíle.

 

Všichni se stáhli blíž ke skále, kde vyčkávali příchodu nemrtvých. Yzergin se pokusil vyšplhat na strom, aby měl trochu více přehledu na okolní situací. Něco však bylo špatně. Chtěl se chytnout stromu, ale pouze jimi rukama promáchl jakoby skrze strom. „Co to?“ podivil se. Zkoušel rukou sahat na strom, aby zjistil co se děje. Ale ať se snažil sebelépe, tak nemohl strom nahmatat. Jakoby ten les neexistoval.

 

„Na ten strom se nedostaneš. Je to jen iluze. Doufám, že to nějak ty nemrtvé zmate do doby, než nám Rogr hodí lano,“ upozornil Vidaath Yzergina.

„A jo. Máš pravdu. Měl jsem to poznat.“

 

Napjatě poté pohlíželi po iluzorním lese. V okolí byl klid. Nezdálo se, že by nemrtví dále pokračovali. V tom uslyšeli volání Rogra: „Můžete šplhat! Lano je uvázané!“ Dobrodruzi na to hned začali šplhat postupně jeden po druhém. Nejdřív šplhal Yzergin, pak Alessander, Vidaath a nakonec Daniela, která do poslední chvíle hlídala okolí.

 

S velkou úlevou všichni vyšplhali na skalní římsu odkud byl pěkný výhled na okolí. Vál zde chladný horský vítr. Dobře bylo odsud vidět na lesem zarostlé opevněné místo. Skoro to lákalo si zde na chvíli sednout a jen se kochat krajinou. Na to však nebyl čas, bylo nutné uniknout před Almendeici.

 

Rogr se zeptal: „Co se tam najednou stalo? Vylezu nahoru, otočím se a co nevidím, najednou celé dosud pusté prostranství bylo zarostlé lesem.“

„To byla moje práce. Je to ale jen iluze. Naštěstí to nemrtvé zpomalilo, jinak by bylo nejspíš po nás, nebo bychom museli uniknout do podzemí,“ odpovídal Vidaath.

„Pěkné. Netušil jsem, že něco podobného umíš.“

„Našel jsi tu nějakou únikovou cestu?“ optala se Daniela.

„Kousek dál je ve skále jeskyně, která vede někam do hlubin. Jinak římsa nikam nevede.“

„Doufejme, že jeskyně není slepá. To by bylo hodně nemilé.“

 

Všichni poté utichli, protože se z lesa ozývaly zvuky velkého boje. Zřejmě se Almendeici pustili do boje s nemrtvými a dost možná měli spadeno i na ně. Nezdržovali se dalšími řečmi. Rogr vytáhl nahoru lano, a poté ho odvázal. Všichni se rychle šli do jeskyně schovat.

 

V jeskyni byla tma. Alessander proto vyndal svítící klacek, a tak měli dost světla na postup dále. Jeskyně vedla dále do útrob hor. Dobrodruzi zde cítili slabý průvan. To jim dávalo naději, že jeskyně slepá nebude. Pokračovali dále do hlubin jeskyně.

 

Ušli zhruba vzdálenost 200 stop do míst, kde se v jeskyni nacházel malý výklenek. Nacházela se zde pohodlná zdobná židle jaké mívá ve svých palácích nejvyšší šlechta. Byla zcela v pořádku, jako kdyby nepodléhala vlivům zdejšího vlhkého prostředí. Dobrodruzi se divili, co dělá takový pěkný kus nábytku zrovna v tomto místě. Daniela se domnívala, že to může být nějaká past, a proto nedoporučovala na ní sedat. Rogr židli pohledem prozkoumal, ale žádnou past neobjevil. Ať to bylo cokoliv, dobrodruzi se rozhodli zde neztrácet čas a pokračovat dál.

 

Udělali sotva pár kroků a před sebou spatřili trhlinu o šíři osmi stop táhnoucí se napříč jeskyní i přilehlých stěn. V tom se jim v jeskyni za zády ozvaly rány. „Co to mohlo být?“ otočili se za sebe, aby zjistili zdroj hluku. Nic však nebylo vidět. „Možná Almendeici něco chystají, zřejmě nás sledují,“ uvažoval Rogr.

 

Pakliže tu byli v pasti, nezbývalo než překonat propast a uniknout dále do hlubin. Jako první se chystal propast přeskočit Rogr. Pro jistotu si kolem pasu ovázal lano a ostatní ho tak jistili. Rogr se rozeběhl a snadno prospat přeskočil. Další následoval Alessander. Ostatní ho jistili stejně jako Rogra a též propast přeskočil. Následoval Yzergin a Vidaath. Jako poslední skákala Daniela. Ta však byla ve zbroji, a tak při ji skoku museli všichni ostatní pomoc přitahováním lana k sobě. Díky tomu Daniela doskočila na okraj kde se chytila půli těla, ostatní ji jen pomohli vytáhnout nahoru.

 

Pokračovali dále do jeskyně. Po ujití dalších stovky stop, dorazili ke kamennému průchodu, který vedl do velké čtvercové místnosti. Bylo zde slabé namodralé světlo. Všichni se rozhlédli po místnosti. Prostředí zde připomínalo pevnost Chaledath. Zdi byly opět z velkých hnědočervených kamenných bloků. V levé i pravé zdi se nacházely velké kamenné brány ze tří velkých bloků. Kromě bran se ve dvou protějších rozích nacházely portály z bílého kamene. Na boční straně portálu umístěný vlevo byl vytesán nápis „KRUH PRÁVA“ a na druhém byl nápis „KNIHOVNA“ Oba nápisy byly opět ve starém Chaldeiském jazyce.

 

Dobrodruzi se hned rozhodli, že portály nepůjdou a zkusí pokračovat nějakou bránou. Alessander přistoupil k bráně v levé zdi a přiložil na ni ruku. Nic se však nestalo. Daniela, nacházející se na druhé straně místnosti, proto přistoupila k bráně vpravo a též na ni přiložila ruku. Nad její hlavou se ozvalo se cvaknutí. „Co to? Nějaká past?“ očekávala, co se bude dál dít a hlavou se dívala po okolí. Nic nenaznačovalo, že se mělo něco stát. Ruku přesto držela stále přiloženou na bráně.

 

„Děje se něco?“ ptal se Rogr.

„Když jsem přiložila ruku na bránu, slyšela jsem nějaké cvaknutí.“

„Měl jsem dojem, že jsem také něco před chvíli zaslechl. Zřejmě to bude nějaká past. Vydrž chvíli. Zkusím to prozkoumat.“

 

Rogr pozorně prohlížel nejprve podlahu, pátral po nášlapné dlaždici. Všechny vypadaly obyčejně bez nějakého mechanismu. Poté zkoumal bránu a okolí, ale též si ničeho nevšiml. Jeho pohled poté spočinul na stropě, kde zahlédl jasné rovné škvíry tvořící čtverec o rozměru pět stop. Při podrobnějším prozkoumání odhalil zde velký kvádr, zasazený ve stropě, který měl zřejmě po uvolnění ruky spadnout.

 

Všichni přemýšleli jak Danielu z pasti vysvobodit. Základní myšlenka spočívala v tom, když by rychle uskočila, vyhnula by se dopadajícímu kamenu. Avšak tu stále zůstávalo riziko neúspěchu. Rozhodli se kolem Daniely uvázat lano a na povel, při úskoku, lanem rychle trhnout, tak aby nebezpečné místo opustila co nejrychleji. Jiná možnost nezbývala. Zajistit velký kamenný blok nebylo čím.

 

Rogr opatrně ovázal okolo pasu Daniely lano stejně jako to provedli při přeskoku propasti. Všichni ostatní se chopili lana v dostatečné vzdálenosti a připravili se na trhnutí lanem.

 

„Takže až budeš připravena, tak na tři.“ dával Rogr Daniele poslední instrukce.

Nervozita mezi dobrodruhy stoupala. Dobře si uvědomovali, že pokud by selhali, tak bude mít Daniela zkažený den.

„Myslím, že už můžu.“

„Takže tři, dva, jedna, teď!“

 

Daniela se odrazila ode dveří. Ostatní v ten moment mohutně trhli s lanem. Daniela se však úplně nejlépe neodrazila, a tak jí ostatní spíš odtáhli lanem. Mohutný blok se uvolnil ze stropu a velkou dunivou ránou dopadl na zem jen těsně od Daniely. Pomoc jí lanem bylo skutečně správné rozhodnutí, jinak by to pravděpodobně nestihla. Všichni si s úlevou oddechli.

 

Nyní byl jeden vchod zatarasen mohutným kamenným blokem a druhý nešel otevřít. Zbývali už jen portály. Nikomu se samozřejmě do nich nechtělo, protože to opět znamenalo cestu do neznáma. Cesta zpět je též však blokována. Možná jsou jim Almendeici v patách a brzy sem dorazí.

 

Na výběr byl „KRUH PRÁVA,“ do kterého se nikomu vůbec nechtělo. Všichni mají v paměti marný boj z obří žábou. Druhý portál s nápisem „KNIHOVNA“ byl mnohem příznivější, tak bylo rozhodnuto. Všichni vykročili směrem k tomuto portálu. Něco však bylo špatně. Nic se nestalo. Přitom stáli přímo na vyvýšeném místě portálu. Zkoušeli to ještě několikrát, ale vždy se stejným výsledkem. Ani magii kolem něho necítili. Zřejmě byl ten portál už nefunkční. Zbyla jen jediná možnost. Projít portálem vedoucí do kruhu práva a doufat, že mohutná žába nebude přítomna.

 

Připravili se k boji a ač se nikomu nechtělo, nakonec zamířili k poslednímu portálu s nápisem „KRUH PRÁVA“ Opět měli ten známý pocit, kdy se všem zatmělo před očima a chvílemi měli ten zvláštní pocit nepřítomnosti.

 

Jakmile byli všichni přeneseni, rozhlédli se po okolí. Nacházeli se nyní ve velkém sále, který nepřipomínal vůbec arénu v kruhu práva, ale knihovnu. Byla možná stejná jako ta, ve které byli při minulé návštěvě tohoto místa. Rozhlíželi se po okolí, zda zde nezahlédnou Beholdera, který knihovnu strážil. Nikde však po něm nebylo ani památky. Při podrobnějším průzkumu zjistili drobné odlišnosti v postavení polic s knihami. Nebyla to ta knihovna, ve které byli minule, ale nějaká jiná.

 

Během průzkumu spatřili v dáli u zdi nějakou postavu. Přistoupili k ní blíže. Daniela okamžitě poznala Bellu a ihned k ní přistoupila. Bella vypadala velice nešťastně.

 

„Tak tady se ukrýváš.“ zvolala Daniela na Bellu. Ta však vůbec nereagovala.

„Jsem tu, abych vykonala co bylo rozhodnuto a spravedlnosti se učinilo za dost,“ pokračovala Daniela. Bella se tentokrát nijak slovně nebránila. Zdálo se, že to bylo Belle jedno. Ani se nehnula a stále dál zůstávala zkroušená.

„Vše je ztraceno,“ naříkala Bella.

„Z jakého důvodu?“ zajímal se Alessander.

„Nechápu to. Portály se změnily. Přeneslo mě to do úplně jiné knihovny. Tady to není ta, co jsem hledala.“

„Jak je to možné? Myslel jsem, že jsou portály stabilní.“

„Vůbec to nechápu. Celá léta fungovaly portály stejně. I naši předkové popisovali stejnou stabilní funkci portálů. A teď jsem prošla stejnou cestou, ale najednou jsem se nacházela jinde. Myslela jsem si, že šlo jen o nějakou místní anomálii, nebo poruchu. Podařilo se mi nalézt opět známá místa a pokračovat v cestě, ale další portál opět fungoval jinak.“

„Nebudeme to dále prodlužovat. Připrav se na vykonání spravedlivého rozsudku.“

„No tak mě teda zabij. Vždyť už je to stejně jedno.“

 

Daniela nečekala ani chvíli a připravila se zasadit Belle poslední ránu. Bella se tentokrát nijak nebránila. Jen tam tak smutně seděla v rohu knihovny a čekala na vykonání rozsudku. Daniela se mohutně napřáhla a chystala se Bellu probodnout svým dlouhým mečem. Všichni napjatě čekali až Daniela vykoná to, o čem už usilovala dlouhou dobu. Alessander stále v tichosti nesouhlasil s Daniely rozhodnutím, přemýšlel jak by mohl ještě zasáhnout a Bellu ušetřit, avšak Daniela byla stále pevně rozhodnuta a o její nevinně nechtěla slyšet.

 

Náhle se ozvalo ve zcela tiché knihovně hlasité cinknutí čepele meče o kamennou dlažbu. Ostatní se divili, co se stalo. Rukojeť meče Daniele nějak v rukách proklouzla a mohutná rána Bellu minula. V dlažbě akorát zůstala malá rýha od zásahu mečem. Téměř to vypadalo jako nějaké znamení.

 

Alessander ihned vyřkl svůj názor. „Nechceš si to ještě rozmyslet? Tohle mohlo být znamení.“

„Ne! Už jsem dávno rozhodnutá,“ stála Daniela stále za svým.

Opět se Daniela napřáhla a chystala se provést smrtící úder.

 

Tentokrát se již úspěšně trefila. Meč zasáhl Bellu přímo do hlavy, který s hlasitým mlasknutím prošel skrz. Bezvládné tělo Belly se skácelo na zem. Z rány v hlavě sršela ještě dlouhou chvíli krev. Daniela byla spokojená. Po mnoha desítkách dní snahy a dlouhém pronásledování bylo spravedlnosti bylo učiněno za dost.

 

Daniela prohledala mrtvé tělo Belly, ve snaze nalézt ukradený kámen země. Po chvíli hledání jej našla. Kámen země měla Bella stále u sebe. Vidaath zběžně prohlédl její věci, zda nenalezne něco užitečného, co by mohlo dobrodruhům pomoct. U sebe však měla pouze malý svazek bylinek. Vidaath tento druh vzácných bylinek dobře znal. Dal se z nich vyrobit lektvar, který po nanesení na zbraň, umožňoval snadno zasahovat nehmotné bytosti.

 

Poté se všichni chystali nalézt cestu z tohoto místa. Alessander se ještě předtím nenápadně přiblížil k tělu Belly s úmyslem nalézt ještě něco užitečného. Nenápadně proto, protože Daniela zrovna nesdílí názor obírat mrtvé o vše. Bella měla u sebe malou dýku. Na pohled se příliš nelišila od jiných zdobných dýk. Když ji Alessander uchopil, cítil z ní zvláštní silnou magii. Opatrně si jí schoval do svého pláště a přitom stále dával pozor, aby ho Daniela neviděla.

 

Stejně jako v předešlé knihovně, měla i tato čtyři východy, každý uprostřed zdi. Po otevření první brány však nenásledovala chodba, ale jen malá místnost o rozměrech 10 stop a uprostřed portál z červeného kamene. Vzpomněli si na slova Beholdera v knihovně při jejich první návštěvě. „Červené portály jsou pasti.“ Proto se ihned otočili a zamířili k další bráně. Otevřená brána se po chvíli zavřela. U další brány se situace opakovala, i zde byl červený portál. Pokračovali k třetí bráně. I zde byla malá místnost, pouze portál měl tentokrát černou barvu. Černé portály vedli pro změnu do zakázaných oblastí. Dobrodruzi se však potřebovali dostat nahoru.

 

Zbývala poslední brána. Pokud by se za ní nacházel jen další portál, tak by pro ně nezbylo než se vydat dále do neznáma.

Rogr nahlas uvažoval nad nastalou situací: „Jestliže se portály skutečně změnily, tak je možné, že budou pasti jiné a červené portály budou někam vést. Nevíme ani zda ta změna postihla všechny portály nebo jen část. Zda došlo ke změně pouze v rámci každé barvy, nebo se všechny změnily zcela náhodně.“

„Rogr má pravdu. Nevíme jaké zde nastaly změny, proto bude bezpečnější nechodit portály dokud nezbude jiná možnost a i poté bych se raději držel barev,“ souhlasil s Rogrem Alessander.

 

Otevřeli poslední bránu vedoucí z této knihovny. Za ní se tentokrát nenacházela malá místnůstka, ale chodba svažující se dále dolů. Byla v ní úplná tma, nebylo vůbec vidět, kam pokračovala, ale nic jiného dobrodruhům nezbývalo. Vstoupili do chodby. Velká kamenná brána se krátce za nimi zavřela.

 

Úplnou tmu narušovalo slabé světlo svítícího klacku, který stěží osvětloval chodbu o šíři a výšce deseti stop. Úplné ticho občas narušil zvuk kápnutí vody. Nikdo neměl tušení kam je tato temná chodba zavede a co se dole může nacházet za bytosti. Doufali jen v to, aby nepotkali další obří žábu. Už jen ta myšlenka byla děsivá. Cokoliv při cestě potkají, tak uvidí na poslední chvíli a to může být pozdě. Jediný způsob obrany, bylo pozorně naslouchat.

 

Cesta úplnou tmou pokračovala dost dlouho. Dobu sestupu odhadovali tak na deset minut, i když v podzemí se čas těžko odhadoval. Za celou dobu nezaslechli kromě kapání vody nic jiného. Náhle při pohledu v před, zahlédli v dáli nějaké světlo. Zprvu si mysleli, že se jim to zdálo. Ale jak se stále blížili, bylo světlo stále jasnější. Vycházelo z nějakého většího sálu nacházející se na konci chodby. Po chvíli kromě světla zaslechli zvláštní jemné cinkání. To místo mělo zvláštní příjemnou atmosféru, jakoby by to dobrodruhy lákalo dovnitř. Pokračovali opatrně dál. V tomto neznámém místě mohlo být mnoho nástrah a léček.

 

Na konci chodby se nacházel větší sál, zhruba dvakrát větší než běžné místnosti ve zdejší pevnosti. V celém sálu byla žlutobílá záře a všude tu znělo jemné cinkání zvonkoher. Na tomto místě se všichni cítili velice příjemně, ani Daniela zde necítila žádné zlo. V sále se nacházely pouze dva podstavce a další brána oproti vchodu, jinak byl sál prázdný. Pomalu popošli k bráně. Záhy však zjistili, že se touto bránou dál nedostanou, protože se u ní nacházelo zařízení na přiložení rukavice černé barvy. Žádnou takovou samozřejmě neměli, takže cesta byla pravděpodobně zapovězená.

 

Chvíli se ještě rozhlíželi po sále. Příliš se nikomu nechtělo opustit toto místo. Po chvíli pobytu zpozorovali na jednom podstavci postavu ženy. Zdála se částečně nehmotná. Téměř to vypadalo, jakoby tu byla po mnoho staletí. Alessander se s ní pokusil dát do řeči.

 

„Zdravím vás.“

Postava zprvu nereagovala, chvíli se zdála být trochu zmatená než odpověděla: „Tady je ještě někdo živý? Nevšimla jsem si vás. Nikdo tu nebyl po celá staletí.“ povídala tichým zamyšleným hlasem.

„Kdo jsi?“

Postava se na chvíli zamyslela a tichým hlasem odpovídala dál: „Vzpomínám si, jak kdysi dávno na tento svět přišlo několik bytostí portálem otevřeným Chaldethem. Bylo nás tuším osm. Už je to hodně dávno, vše vidím po těch letech jen v mlze. Vzpomínám si, že se někteří přidali k Chaldethovi a bojovali pro něj. Jiní utekli. Já byla Corveriova sestra a též jsem pro něj bojoval. Už si však nepamatuji proč.“

„Co se stalo pak? Jak to že jsi skončila zde v osamění?“

Postava opět chvíli přemýšlela a pokračovala: „Vzpomínám si, jak si silou Chaldethovi armády podmaňovali tento svět. Nesouhlasila jsem s některými jeho praktikami. Náš rozpor se táhl celá léta, až mě jednou Chaldeth uvěznil v této rozsáhlé podzemní pevnosti.“

„Jak dlouho jsi zde?“

„Ani nevím. Může to být celá staletí, již dávno jsem ztratila pojem o čase.“

„Nevíš jak bychom se odsud mohli dostat?“ vložil se do rozhovoru Yzergin.

„Cestu ven už si nepamatuji. V téhle pevnosti jsem málokdy před uvězněním byla. Tehdy se to tu poměrně často přestavovalo. Jak to vypadá v okolí nemám nejmenší tušení. Nicméně jedna možnost jak vás odsud dostat existuje.“

„Posloucháme.“

„Avšak měla bych od vás jednu prosbu. Za ta léta jsem vycítila, proč má duše nemůže opustit toto místo. Jsem vázána na jeden jistý magický meč. Ten meč má momentálně v držení jedna žena. Cítím, že jste se stou ženou někteří z vás už setkali. Pokud se vám podaří tento meč zničit. Mé uvěznění na tomto místě skončí.“

„Uvidíme co se dá dělat. Snad se nám ten meč podaří získat.“

„Ještě jedna věc. Ten meč není tak obyčejně magický, jako jiné. Dá se údajně zničit pouze rituálem Zraň magii. Jak ten rituál probíhá však už nevím, na to budete muset přijít sami. Jediné co si pamatuji, tak že se dá provést jen na několika málo místech na souostroví.“

„Jak zjistíme, že ti můžeme věřit,“ zeptala se Daniela.

„Nahlédněte do svého nitra. Uvidíte, že nemám v úmyslu nic zlého. Já byla jedna z prvních, která nesouhlasila s Chaldethem. Navíc po tak dlouhé době v osamění bych již nebyla ničeho schopná. Chci jen aby má duše mohla opustit tento svět.“

Yzergin se na chvíli ponořil do svých myšlenek. Jeho mentální schopnosti umožnili vycítit mnohem více, než kdokoliv z ostatních a pak prohlásil: „Já jí věřím. Jediné co chce je opravdu opustit tento svět navždy.“

„Dobrá tedy. Věříme ti.“

„Rozhodli jste se správně. Mohu vás tak přemístit na vámi známé místo, avšak nemám už téměř žádnou moc a můžu vás přenést nejdále k místu, kterému říkáte prokletý hvozd.“

„Děkujeme vám mnohokrát,“ děkoval Alessander.

„A nezapomeňte na mě,“ rozloučila se tichým hlasem s nimi.

 

Poté bytost započala sesílat hromadné kouzlo. V ten moment, kdy kouzlo dokončovala, se dobrodruhům náhle zatmělo před očima, podobně jako při průchodu portály a hned následoval ten známý pocit nehmotnosti.

 

Dobrodruzi se náhle nacházeli na písčité pláži. Byla již noc. Rozhlédli se po okolí. Všude v okolí byl klid, který narušoval pouze mořský příboj. Na pláží nad útesem spatřili kraj známého prokletého hvozdu. Všichni přemýšleli o tom, co před malou chvílí zažili v pevnosti Chaledath. „Bylo to skutečné?“ uvažovali. Události se zdály být dávné. Pochybnosti jim vyvrátil hlas, který se dobrodruhům náhle ozval v hlavě: „Nezapomeňte na mě.“

 

Poté se vydali pomalu dále podél moře. Únava po náročném dni byla již znát, a proto zde hledali vhodné místo k přenocování. Okolí jim po chvíli skutečně připadalo povědomé. Poznali některé skalní útvary a tvary útesu. Byla to ta pláž, kde nocovali při jejich první návštěvě prokletého hvozdu. Pokračovali dále po pláži, až narazili na místo, kudy se prve dostali nad útes, kde předtím tábořili. Když vylezli na útesy, rozhlédli se opět. V hlubokém temném lese bylo ticho a ani zde nebyli ty svítící oči.

 

Dobrodruzi nalezli ono místo, kde před tím tábořili. V nízké trávě byly ještě zbytky popela. Všichni si zde s únavou sedli na zem, zatímco Rogr a Vidaath poodešli k lesu, aby nasbírali nějaké dřevo na oheň. Poblíž lesa se nacházelo ještě dostatek suchých větví a klacků, které byly vhodné na oheň. Oba však v blízkosti lesa neměli vůbec příjemné pocity. Zdálo se jim, že je něco z lesa pozoruje. Proto raději nelenili, posbírali tolik větví co unesli a rychle se vrátili k ostatním. Hned rozdělali oheň, aby se taky trochu ohřáli. Podzimní noci jsou už chladné a zvláště zde u severních moří.

 

V tom se z dáli opět ozval ten ječivý křik, který tu slýchali každou noc. Za krátko se v lese opět začali zjevovat ty záhadné svítící oči. Stále nevěděli komu patřili. Uvažovali i o nějaké iluzi, ale některé věci by se neměli zkoušet.

 

Rozdělili si obvyklé noční hlídky v pořadí Daniela, Rogr, Yzergin, Vidaath a Alessander a ulehli ke spánku. Další noc pod širým nebem proběhla tentokrát bez jakýkoliv setkání. V hlubokém temném lese stále zářilo mnoho očí. I tuto noc se v moři zjevilo to zvláštní světélkování. Možná jen patřilo nějakým vodním tvorům, kteří žijí v této oblasti a není to součást toho zla, které kdysi ovládlo toto místo. To byli však jen domněnky. Jak se blížilo ráno, počet očí dívající se z lesa, se postupně snižoval.

 

Všichni se probudili chladného podzimního rána. Alessander, který držel poslední hlídku, ještě přiložil poslední klacky na oheň, kde si ráno ohřáli poslední zbytky jídla, než se vydali na cestu. Dnes je čekala opět celodenní cesta domů, proto se museli ještě posilnit. Když snědli své poslední jídlo, uhasili oheň a vyrazili na cestu.

 

Venku se oproti předchozím dnům poměrně ochladilo. Slunce nebylo vidět a ze zatažené oblohy občas i sprchlo. Cesta byla proto náročnější než jindy. Po poledni už začali pociťovat hlad. Museli to však ještě vydržet. V této pusté krajině příliš možností získat nějaké jídlo nebylo ani v létě, natož na podzim. Veškeré plodiny byly buď sklizeny, nebo dávno nerostly. Ani zvěře v krajině moc nepotkali. Nebyla to však žádná tragédie, vždyť kolikrát byli o hladu celé dny.

 

Po celkem klidné cestě, dorazili konečně k prvním usedlostem severně od města Antar. To už se krajina pomalu halila do tmy. Z komínů usedlostí se kouřilo a ve světnicích zářila slabá světla, to už se většina obyvatel chystala ke spánku. Do města dorazili až po setmění. Ulice Antaru již zely prázdnotou.

 

Nejprve chtěli navštívit Dandara a předat mu znovu získaný kámen země. Dorazili ke královskému paláci. Při prvním pohledu zjistili, že v Dandarových komnatách je tma.

 

Daniela se zeptala stráží u vstupu: „Potřebovali bychom mluvit s Dandarem. Máme pro něho důležitou informaci.“

„Dandar tu dnes není. Odešel někdy po ránu a ještě se do teď nevrátil.“

„Myslíte, že se mu mohlo něco přihodit? Přeci jen poslední doba byla poněkud divoká.“

„Já doufám, že ne. I když v tuhle dobu už venku málokdy pobýval. Pokud se nevrátí, pošlu pár lidí ho hledat,“ odpovídal strážce vážným hlasem.

„Jen doufejme, že se jen opozdil,“ doufal Rogr v dobrý konec.

 

Dobrodruzi měli již pořádný hlad. Rozhodli se proto navštívit oblíbenou hospůdku „U mrtvého draka,“ kde byli vždy vítanými hosty. S trpaslíkem byli pomalu nejlepšími přáteli, proto dobrodruhy hostil vždy tím kvalitnějším a též za dobrou cenu.

 

V hospůdce byli v tuto pozdní dobu pouze dva hosté. V krbu ještě plápolal menší oheň, ale i tak bylo v hospůdce příjemné teplo. Dobrodruzi zasedli k většímu stolu. Trpaslík je radostně uvítal a hned tradičně natočil každému pivo. Co si přejí k jídlu se samozřejmě ptal, až když měli na stole pivo. K jídlu jim nabídl čerstvé srnčí. Takovou hostinu nabízel pouze těm nejlepším hostům a známým. Dobrodruzi se dali do vytouženého jídla.

 

Když dojedli, Daniela se rozhodla jít zpět do paladinského řádu. Ostatní jako obvykle zůstali v hospodě dlouho do noci a dále popíjeli.

 

Do hospody vstoupila hraničářka Laia, sestra Belly.

„Neviděli jste Bellu?“ ptala se hraničářka se zájmem.

Chvíli bylo ticho.

„Je tu snad něco co bych měla vědět?“ otázala se opět Laia hlasitěji, snad tušila něco o čem by neměla vědět.

„Naposledy jsem ji spatřil, jak vyrazila směrem na sever,“ odpověděl Yzergin doufajíc, že tato odpověď bude Laie stačit.

„Snad se zmiňovala o pevnosti na severu,“ dodal Vidaath

„Tak jak? Jeden tvrdí, že šla někam na sever a druhý, do pevnosti?“ pojala Laia určité podezření.

„Možná ty bys mi mohl prozradit pravdu.“ obrátila svůj pohled směrem k Alessandrovi.

„Nakonec skončila v pevnosti Chaledath, dá se říci, že ji tam Daniela zahnala.“

„Chceš říct, že je má sestra...“ na chvíli se odmlčela.

Alessander též nic neříkal.

„Ta vaše paladinka. Jí ji snad zabim,“ odvětila naštvaným hlasem a odešla svižným krokem z hospody.

 

Chystala je najít Danielu a vyříkat si to s ní ohledně Belly, a proto zamířila nejkratší cestou k paladinskému řádu. Danielu potkala ještě u brány, kde se bavila s několika paladiny. Laia k ní přistoupila a oslovila.

 

„Danielo. Potřebuji s tebou ihned nutně mluvit.“

Daniela poodešla od skupinky paladinu a přistoupila k Laie: „Ano. O čem chceš teď mluvit?“

„Jde o věc s Bellou. Ráda bych věděla proč jsi to udělala.“

„Jak jsem několikrát říkala. Spáchala zlé činy, a proto byla odsouzena k smrti.“

„Chtěla se změnit, ale ty jsi ji nedala žádnou šanci. Prostě jsi ji chladnokrevně zabila, aby si ukojila svou touhu po odplatě.“

„Jen jsem hájila zákon. Její činy mají za následek smrt stovky nevinných lidí, copak jsi zapomněla, co se stalo v chrámu?“

„To ale netušila, co tam Almendeth chystal. Kdyby věděla, že svým jednáním zemře stovky lidí, neudělala by to,“ dále hájila svou sestru Laia.

„Rituál vyžadoval spoustu obětí. Byla si vědoma, že tyto oběti bude muset Almendeth někde získat,“ trvala na svém názoru Daniela.

Nastala chvíle mlčení, až poté Laia jen prohlásila: „Snažíš je jen hledat další důvody, abys obhájila smrt mé sestry. A já ji pomstím. Tímto tě vyzývám na souboj. Zítra odpoledne „U mrtvého draka.“

„Přijímám tvoji výzvu.“

 

Poté se oba vydali každý svým směrem. Daniela se vrátila zpět do paladinského chrámu, kde poté ulehla do postele ve své komnatě. Musela si řádně odpočinout, aby byla připravena na zítřejší souboj. Ostatní dobrodruzi dále popíjeli v hospodě a do postele šli až pozdě v noci.

 

Druhý den ráno ještě odpočívali po dalším náročným dnu. Daniela se mezitím dopoledne připravovala na nastávající souboj s Laiou. Nesměla nic podcenit, protože Laia už podle vzhledu byla velice zkušená a již vybojovala mnoho bitev. Stačilo zavzpomínat na dobu nedávnou, kdy velice statečně bojovala na straně Antaru.

 

Nastalo příjemné podzimní poledne. Paprsky slunce pronikaly otevřenými okenicemi do hospůdky. Dobrodruzi si zde dali k jídlu zbytek ze včerejšího dne. Ještě všichni nějakou dobu posedávali u stolu a probírali své poslední zážitky a domněnky.

 

Nastalo poledne. Daniela vstoupila do hospody a přisedla se ke zbytku. Ostatní se divili co v tuto dobu dělá v hospodě, když mnohdy ani vítězství neslavila u piva a ještě zde v hospodě „U mrtvého draka,“ když existuje ve městě spousty lepších. „Jsem tu poněkud z jiného důvodu,“ odpověděla Daniela. Poté objasnila její momentální situaci. Ostatní ji nabízeli svoji pomoc, ale Daniela odmítla, protože se jednalo o čestný souboj jedna na jednu a ať ten ukáže, kdo bude vítězem.

 

Do hospody vstoupila Laia. Rozhlédla se. V tu dobu byly v hospodě pouze dobrodruzi, a tak ihned spatřila Danielu. Pomalu přistoupila blíže k ní.

 

„Tak já jsem připravena,“ Daniela neváhala a ihned vstala. Neohroženě vykročila vstříc Laie.

„Víš přemýšlela jsem včera o životě Belly a o tom co jsi říkala ohledně rituálu.“

„A k čemu jsi dospěla?“

„Měla jsi zřejmě pravdu. Musela si uvědomit, že svým jednáním zemře mnoho nevinných lidí. Sice se chtěla změnit, ale v minulosti spáchala podobných činů více. Nevím zda dobré skutky převážily nad špatnými. Často hranice mezi zlem a dobrem může být pomíjivá. Avšak co se už stalo, se stalo,“ vyprávěla Laia tichým hlasem.

„Jsem ráda, že jsi k tomuto názoru dospěla. Celou dobu jsem upozorňovala, že vědomě spáchala mnoho špatných skutků a dobré zdaleka nepřevážily nad špatnými. A co tedy náš souboj?“

„Nebudeme bojovat. Není proč. Rozhodla jsem se skoncovat s dosavadním životem bojovnice. Chystám se někde usadit a v klidu si žít,“ pokračovala ve vyprávění Laia.

„Pak tedy souboj nebude. Je to tvé rozhodnutí.“

„Kromě toho jsem se rozhodla se vzdát svého meče a věřím, že bude v tvých rukách v bezpečí. Již ho mám velice dlouhá léta. Není to jen tak ledajaký meč. Má zvláštní magickou moc. Ale přeci je něčím ještě zvláštnější, někdy až mám pocit, že na mě občas promlouval,“ dále vypravovala Laie. Meč nabídla Daniele.

„Děkuji ti za tvůj dar a slibuji, že meč nepadne do nesprávných rukou,“ skončila Daniela rozhovor. Uchopila meč do ruky, aby ho schovala k sobě.

 

V ten moment však v mysli zaslechla onen zvláštní hlas: „Nezapomeňte na mě.“ Přesně takový, jako zaslechli včera na pláži poté, co byli přeneseni pryč z pevnosti Chaledath. Bylo nepochybné, že se jednalo přesně o ten meč, o kterém mluvila zvláštní postava v pevnosti.

 

„Budiš tobě odpuštěno. Ty jsi byla ke mně upřímná. Ale tihle, kteří mi lhali, ti zaslouží trest, aby věděli, že lhát se nemá,“ řekla Laia a obrátila svůj pohled na dobrodruhy, konkrétně na Vidaatha a Yzergina. Přistoupila k nim a pořádně je praštila. Nejdříve Yzergina a poté Vidaatha. Ten se až skácel na zem.

 

Laia poté beze slova opustila hospodu. Vidaath se mezitím zvedal ze země a Yzergin se vzpamatovával. V duchu si Vidaath říkal: „Že já raději nemlčel, vyřešilo by se to tak jako tak.“