Cesta hrůzy - 2. kapitola

2. kapitola

Cizinec dojedl brzy. Na hliněném talíři tak zůstaly jen poslední zbytky mastnoty, které navíc muž vytřel zbytkem chleba. Když to hostinský zbystřil, poslal děvečku, ať špinavé nádobí odnese, ačkoliv pojem špinavé nádobí bylo v tomto případě velmi nadnesené. Talíř ani nevypadal, že byl použit.

V tu samou chvíli už hostinec opouštěla většina hostů. Prohodili ještě pár slov s hostinským a pak se za nimi zabouchly těžké dveře. Nejspíš to byla úmorná cesta domů, vzhledem k současnému počasí.

Déšť venku neustával, pouze bouře se zmírnila a odtáhla do dalších krajů. Cizinec mlčky seděl u stolu a vyprazdňoval další korbel piva.

Hostinský úkosem pohlédl na svoji dceru, která namočeným hadříkem utírala stoly a vůbec uklízela celý lokál. Oheň v ohništi dohasínal, zbytky pečínky se předhodí psům, zejména kosti.

Jakmile dívka byla se vším hotová, vrátila se k barovému pultu, něco zamumlala směrem k otci, načež se s viditelnou úlevou odebrala do soukromých pokojů.

Poprvé za večer si ale všimla, že ji cizinec občas pozoruje. Nebylo se čemu divit, dívka byla opravdu krásná, dalo by se s klidným svědomím říct, že vůbec nejkrásnější v celé vesnici. Měla dlouhé černé vlasy, vystouplé lícní kosti, díky čemuž především vynikaly její ostré rysy, hluboké, přesto oslnivě modré oči, a hebkou bledou pleť, avšak, ne zas až tak úplně bledou.

I postavou neměla daleko k dokonalosti. Nebyla ani moc přehnaně štíhlá, ale ani boubelatá. Zkrátka něco mezi.

Aniž by to věděla, cizincův pohled ji patřil i poté, co opustila lokál a zmizela v temných zákoutích horního patra.

,,Hola, cizinče,“ zvolal náhle hostinský a obrátil se směrem k poslednímu hostu. ,,Budeš si přát nocleh? Osobně si myslím, že ano, v takovým počasí bych ani psa nevyhnal.“

Sedící muž se na chvíli zamyslel.

,,Ale jo, proč ne?“ řekl a zvedl se.

Přišel k pultu a položil na jeho dřevěnou desku cinkající měšec.

,,Za večeři i nocleh. Snad to bude stačit.“

Hostinský rozevřel kožený pytlík a vysypal cinkající zlato, ke svému velkému údivu.

,,Chlape, tohle by pokrylo i měsíční ubytování. Ani si nepamatuju, kdo mi tu naposled platil zlatem, ještě k tomu pravým jarodským,“ pravil užasle. Vzal si dva zlaté, zbytek shrábl zpět do měšce a ten pak podal cizinci.

,,Já jsem poctivej a to zlato se ti jistě bude hodit, nemám pravdu?“

Cizinec přikývl a převzal si zpět své peníze.

Užuž byl na odchodu, když v tom se ještě otočil.

,,Vlastně bych si dal ještě jednu pintu medoviny, nebude – li to vadit, šenkýři. Slyšel jsem, že zrovna tvoje je v místním kraji velmi vychvalovaná.“

Po posledním slově se lehce pousmál.

,,Cha,“ zasmál se hostinský, ,,ať ti to řekl kdokoliv, tak měl zatracenou pravdu. Na, to jde na účet podniku.“

Zanedlouho už před ním stál další korbel, tentokrát s lahodným medovým nápojem. Cizinec ochutnal a uznale kývl hlavou.

,,Opravdu měl ten sedlák pravdu,“ přisvědčil a hostinský se usmál. Sám si načepoval a pak zvedl svůj korbel do výše.

,,Na hluboké výstřihy,“ pronesl s bujarým smíchem.

,,Na prožitá dobrodružství,“ přidal se cizinec, oba si přiťukli a zhluboka se napili.

,,Na prožitá dobrodružství?“ zeptal se hostinský, když dopil. ,,Odkud jsi, smím – li se zeptat? Ze Zweridanu? Ne, tak rozhodně nevypadáš. Nebo snad z Nordameru? Ách, kouzelný sever, jak rád bych se tam ještě někdy vrátil.“

,,Z Aluvianu,“ opravil ho cizinec. ,,Říkají mi Wariath.“

Hostinský zpozorněl.

,,Ty jsi jižan? Vůbec na to nevypadáš, chlape.“

Wariath pokrčil rameny.

,,Inu, ne všichni jižané vypadají jako jižané. Ale v jedné věci si měl pravdu. Z Nordameru sice nepocházím, ale můj otec se tam narodil.“

,,Tím by se vysvětloval to tvůj zevnějšek,“ řekl hostinský a dopřál si další doušek medoviny. Wariath následoval jeho příkladu.

,,Kam vůbec cestuješ? Co vím, tak záležitosti Aluvianů se málokdy týkají Čtyř království.“

,,Vypadáš jako dobrý člověk, šenkýři…“

,,Dareen, říkej mi Dareen,“ představil se hostinský.

,,Dobrá tedy, Dareene, vypadáš jako dobrý člověk, takže ti to mohu říct. Cestuji do Divočiny.“

Hostinský se zakuckal medovinou. Odložil korbel a šokovaně pohlédl na cizince.

,,To si děláš prču? Do Divočiny? Tobě dočista muselo hrábnout v kouli. Žádný bojovník tam nepřežije víc jak dva dny.“

,,Já nejsem jen tak nějaký bojovník, to mi věř, Dareene. Ale víc ti k tomu neřeknu. Zkrátka cestuju směrem do Divočiny, kde chci vyřešit jisté záležitosti související s mou minulostí.“

,,Hmm,“ hostinský založil ruce na prsou. ,,Tak až to tam vyřešíš, zastav se zase U jednookého draka. Za statečnost tu budeš mít večeři gratis.“

,,Lákává nabídka, děkuji,“ řekl cizinec. Vyprázdnil korbel a položil ho na pult.

,,Půjdu spát. Po dnešku mám dost.“

,,Jak je libo. Jen otázka – zdržíš se nějaký čas?“

,,Možná,“ pravil cizinec na odchodu a zanedlouho zmizel v horních patrech, stejně jako dívka.

Hostinský Dareen si sundal zástěru, pověsil si ji na mosazný věšák poblíž šenku a sám se odebral do zadní místnosti za pultem, kde měl svoji soukromou ložnici.

Wariath vklouzl do svého pokoje, sundal si většinu svého oblečení a ihned vklouzl do peřin.

Déšť neustával. Bičoval do okenic a jak to tak vypadalo, blížila se další bouře. Ale to kupodivu válečníkovi nevadilo. Celé to počasí mělo jakýsi zvláštní uspávací účinek, takže za chvíli se pokojem neslo pravidelné a spokojené oddechování.