Cesta hrůzy - 3. kapitola

3. kapitola

Ještě než začala druhá etapa této noční bouřky, patnáctiletý Roxeet se vrátil pod ochranná křídla stodoly statkáře Radirra. Dorazil akorát včas, neboť krátce po jeho příchodu déšť zesílil a ke všemu tomu se přidaly další hromy a blesky.

Uvnitř stodoly ale panovalo celkem ticho, vzduch byl prosycen vůní čerstvého sena a chmele, který si statkář pěstoval a ukládal zrovna sem, namísto sýpky, kde už zkrátka nebylo místo.

Roxeet dorazil až k zadní části stodoly a vyšplhal po žebříku až do vrchní části. Tam, na půdě, sejmul ze zad svůj luk nevalné kvality a spolu s toulcem plný šípů jej odhodil na svůj slamník. Jelikož to měl dovoleno, zapálil si malou olejovou lampu. Jeho skromná komůrka se ihned zalila mihotavým oranžovým světlem.

Pak se posadil k malému stolku, položil na něj balíček z bílé látky a hladově ho rozbalil. Oči se ve tmě rozzářily při pohledu na tučný bochník chleba a nádherně žlutý sýr. Po celodenní práci měl hlad jako vlk.

Jak tak jedl a naslouchal zvukům bouře, vybavoval si události předešlého dne.

Roxeet, byť to bylo velmi smutné, neměl rodiče. Jeho otec, dřevorubec, skončil velmi špatně – spadl na něj strom. Roxeetovu matku to velmi zdrtilo a zanedlouho si sobecky vzala život a nechala na tomto světě svého syna samotného. Roxeet po ztrátě matky neměl žádné příbuzné a vyrůstat v přísném prostředí mu rozhodně nevyhovovalo. Nebyl zrovna řádový typ člověka, proto se raději toulal ulicemi města Edenartenu a tu a tam zavítal i do jeho venkovní části. To se především skládalo z různě rozmístěných zemědělských budov a jednoho hostince. Nedaleko jak od města, tak i vesnice, protínala krajinu dlouhá řeka, táhnoucí se na míle a míle daleko. Místní jí říkaly Divoká, ale ve skutečnosti nesla název Zipirita, takže se nebylo ani čemu divit, proč si obyvatelé název zjednodušovali.

Když bylo Roxeetovi čtrnáct let, v celém okolí se hojně rozšířili bandité. Na město si netroufli, neboť to chránily městské hradby, ovšem vesnice na tom byla podstatně hůř. Kapitán městských stráží si nemohl dovolit do vesnice posílat každou noc několik čet mužů, protože ve městě byly také zapotřebí, ale zajistil, aby vznikla jakási domobrana. Tu složil především z dobrovolníků – silných a zdravých mužů od patnácti let a výš.

Roxeet, v tu dobu živořící na ulicích, si takovou příležitost nenechal ujít. Předpoklady na to měl a pravdu o svém věku zamlčel.

Byl přijat, absolvoval několikaměsíční výcvik a poté byl spolu s ostatními nasazen jako ochránce vesnice. Taktika kapitána se rozhodně vyplatila, členové domobrany zanedlouho představovali velmi silnou jednotku a nikdo se již nebál dalších nájezdů. I když bandité pak útočit přestali, domobrana neusínala na vavřínech a pořád nabírala a cvičila nové rekruty.

Co se týče Roxeeta, tak ten vynikal ve střelbě z luku. Krom toho uměl moc dobře šplhat a vždycky v době nějakého útoku vylezl na nějakou vysokou budovu, odkud na nepřítele sypal jeden šíp za druhým.

 Jedinou nevýhodou domobrany byl plat. Ten se skládal z mizerných pěti měďáků denně a vystačilo to vždy jen na jedno jídlo. Možná právě proto Roxeet kývl na nabídku statkáře Radirra. Byl to vlivný muž v nejlepších letech, krom tučnějšího výdělku nabízel také dvě jídla denně a to pod jedinou podmínkou: hlídat po celý den jeho stádo pravých ovcí z Nordameru.

Zrovna dnešek začal poměrně klidně. Roxeet vstal při západu slunce a ihned se statkářovým pomocníkem Giodanem hnal ovce na blízkou pastvu. Zatímco mladý pastevec běhal kolem zvířat, Roxeet obešel celou ohradu během dne několikrát dokola, jak to ostatně dělal vždycky. Když ne bandité, tak alespoň vlci z lesů se o vždy o něco pokusili a to dokonce i ve dne. Naštěstí byli plaší a jeden dobře mířený šíp, byť žádného z nich netrefil, je vyděsil a oni vzali do zaječích.

Den se vlekl pomalu, ale svítilo slunce a jeho hřejivé paprsky doslova tančily na rozlehlé louce. Bouře pak přišla znenadání a hromy vyděsily několik zvířat zrovna ve chvíli, kdy je Giodan a Roxeet přemisťovali zpět do chléva. Samozřejmě jich pár vzalo kramle a zůstalo jen na Roxeetovi, aby se s tím vypořádal. Naštěstí je sehnal všechny, bohužel za cenu úplného promoknutí.

Hned co dojedl svoji večeři, svlékl se ze šatů a přehodil je přes natáhnutou šňůru poblíž svého slamníku.

Statkář byl natolik velkorysý, že dovolil Roxeetovi si zařídit ve vrchních patrech stodoly vlastní komůrku. Většina členů domobrany totiž měla kde bydlet a tak nebylo třeba zřizovat nějaké oficiální sídlo.

Roxeet byl za tuto možnost vděčný. Koneckonců, on pomáhal statkářovi, statkář zase pomohl jemu.

Všichni byli spokojení.

Doufaje, že mu šaty do rána uschnou, se Roxeet odebral do postele a ukolébáván pravidelným a rytmickým bubnováním kapiček deště o dřevěnou střechu stodoly, zanedlouho usnul a ponořil se do klidné říše snů.