Světlo žívota kapitola 12.-Země

KAPITOLA 12.- Země 2

„Vodo, vodo drahá,
Ukaž svá tajemství,
Kde je tvá dráha,
Jenž v tobě spí.“

Jen co to dořekla, měla modré nehty a z konečků jejich prstů vytryskla voda. Bylo to však jiné než předtím, jakoby si s tím teď hrála. Mohla ovládat, jestli bude proud silnější, nebo slabší, to už bylo jenom na ní.

„Páni.“ Vydala jsem ze sebe jen, nebylo k tomu třeba slov, prostě to bylo kouzelné.

„Zkus to taky!“

„Dobře, dobře, ale nejdřív to zastav!“

„Okay!“Z prstů nevytekla už ani kapička, ale nehty měla stále modré.

„Už nepotřebuju víc teď tvé náklonnosti,
Už jí bylo dosti,
Děkuju tobě vodo,
Všech potůčků, řek i moří vévodo!“

Po těchto slovech i nehty změnily svoji barvu v normální.

„A teď ty!“ Řekla Bella rozradostnělým tónem.

„Povolávám tebe plamínku,
Můj blízký příteli,
Buď se mnou prosím chvilinku,
Ať oheň se všude tetelí!“

Náhle z mích dlaní vytryskly dva červené plameny. Cítila jsem jejich tep, jako by byly živé. Mohla jsem jim poručit, zda budou silnější nebo slabší. Vyhodila jsem je do vzduchu a přivolala zpět na dlaň. Bylo to nepopsatelné! Byla to chvilka malého štěstí, bohužel po pár vteřinách zmizela, když se mezi námi rozvířilo malé tornádo. Obě dvě jsme věděli co se děje, návštěva.

V tornádu se objevila postarší žena, dnes oblečena v černých šatech až na zem s krátkými rukávky. Nejdřív se zahleděla na Bellu, ale pak její pohled spočinul na mích dlaních, kde jí očividně zaujaly plameny. V duchu jsme plamenům poručila, aby zhasly. Stalo se tak a žena se usmála.

„Geniální, jste opravdu chytřejší, než jsem si myslela, dobrý den slečny!“

„Dobrý den!“ řekli jsme sborově.

„Ani nevíte jak jsem ráda, že už jste přišli na to, jak ovládat své schopnosti a očividně jste i zjistily co znamenají a jestlipak si Bello našla nějakou novou?“ Řekla razným hlasem, z kterého mi mrazivá ruka přejela po zádech a nahnala mi husí kůži.

„ Ne tak docela, ale už vím, jaká to bude, neumím jí ještě ovládat, ani jí ještě nemám v srdci, ale brzy se tam dostane“ řekla Bella úzkostlivě.