Oči mlčenlivých XI.: Odveta

Pan Gesar si ráčil přijít až ráno. Mezitím jsem zvládla okousat celé dveře od boxu. Když jsem ho viděla, jak si kráčí bez jediného zaškobrtnutí, jediného náznaku bolesti s úsměvem ve tváři zmocnil se mě vztek. Tak on si byl v naprostém pořádku a já se tu zbytečně celou noc strachovala. Jistě, jsem jen kůň, ale mohl mi dát vědět ne? To by ho nezabilo. Povzdechla jsem si. Vztekáním si nepomůžu, měla bych být ráda, že je v pořádku.
„Hojky, Týsho!“ poplácal mě zvesela po krku a šel dovnitř. „Ahoj, Borky!“ slyšela jsem jak zdravý svého spolubydlícího.
„No ahoj chlape, už jsem myslel, že tě na tý ošetřovně zavraždili.“ slyšela jsem jak se Borky směje a mě se konečně ulevilo. Celou noc jsem se užírala pocitem viny, ale bylo to očividně zbytečné. Gesar byl v naprostém pořádku.
„Hamary jen tak někdo neskolí!“ opakoval posměšně Mehamova slova, než dostal pěstí. Oba se zasmáli. Měla jsem radost, že je v tak dobré náladě, ale nemohla jsem se zbavit toho podráždění. Kdyby někdy zemřel tak mi to snad ani nikdo nesdělí. Prostě by mě prodali nebo dali někomu jinému. Taková představa se mi vůbec nelíbila.
„Vyhlásíš odvetu?“ slyšela jsem zavrzat gauč.
„Cože?“ nemusela jsem vidět ani Gesarovi do tváře abych věděla, jak ho ta myšlenka vyděsila.
„No, úmyslně tě zranil a místo omluvy se ti posmíval a vykládal lži. Být na tvém místě tak ho vyzvu na souboj.“
„Já? Vždyť jsem nikdy meč v ruce nedržel.“ Gesar se odmlčel. „Vlastně jednou jo, ale od té doby jsem měl zakázáno se na něj jen podívat.“ přiznal.
„Hm, tak to je blbý, no. Ještě že jako nicař meč nepotřebuješ.“ snažil se ho povzbudit Borky.
„Pochybuju, že budu dobrý nicař. Mě totiž nejde vůbec nic.“ dobrá nálada mého pána se vypařila a zbylo po ní jeho oblíbené sebekritizování a depkaření.
„Ale ty kecko. Vždyť ti to s Týshou dneska šlo snad nejlíp ze všech!“ zasmál se Borky nevěřícně.
„To jo. Týsha je zlatá. Od té doby co ji mám tak se ani nebojím jezdit. Já jsem totiž fakt střevo. Ale Týsha jako by věděla vždy co se po ní chci. Jako by mi četla myšlenky. Včera kdyby neuskočila, tak bych skončil mnohem hůř.“ ta slova mě zahřála u srdce. Najednou všechna podrážděnost byla pryč. „I když nemusela se zastavit, kdyby odběhla, tak bych na ošetřovnu pravděpodobně nemusel vůbec. Nikdo není dokonalý. Ušklíbla jsem se v duchu.
„Jo, je úžasná. Má tě ráda. To Argo by se nechal převálcovat nebo by mě přitiskl na hrazení a rozdrtil by mi nohu.“ bylo zamyšlené ticho. „Hele. Tak mě tak napadá. Meham tě ohrozil na koni. Tak proč si nedat odvetu právě v téhle disciplíně? Třeba dostih, nebo tak něco? Já to tedy ještě neviděl, ale slyšel jsem, že se takové souboje taky dělaj.“
„To ne! Na to se zas necítím.“ pochyby v jeho hlase se nedali přeslechnout.
„Ty se jen podceňuješ a Týdnu taky! Musíš jí víc věřit. A k tomu můžeš jako vyzyvatel určit čas. Třeba na víkend. Měl bys tak čas na trénování. Nemluvě o tom, že jsem zaslechl, že Meham uvažuje o tom, že tě vyzve, kvůli tvému bratrovi jak mu zpravil fasádu. Udělej to raději před ním.“ to znělo celkem rozumě, ale představa, že budu muset vyhrát s tím pytlem na zádech a ještě dávat pozor aby se nezabil, tak ta mě upřímně děsila. „No ještě si to promysli, ale takovéhle věci by mu neměli procházet. Dneska nemáme snad ani jednu společnou hodinu, tak si to nech do zítra projít hlavou. Teď bychom měli hejbnout kostrou, nebo přijdeme pozdě na vyučování.“

Den byl celkem hektický. Všechny přestávky jsme běhali po školních pozemcích a hledali kde máme další hodinu. Jen málo jich bylo v budovách. Většina hodin byla praktických. Neřekla bych že to byli hodiny vyloženě pro muže a vůbec ne pro budoucí vojáky. V některých hodinách Gesar musel mít celou dobu nos zahrabaný v hlíně a učit se pěstitelství, jako je určování typu půdy, co a kde pěstovat a tak podobně. Pak tu byli třeba předměty jako bylinkářství, kovářství, tesařství a mnoho dalšího.
Nejvíc jsem však byla zvědavá na nicařství. To jsme ale dnes neměli. Asi tak jako jsem se těšila nicařství tak stejně tak jsem se děsila hodin kovářství, neboť tu měli spojenou s vojáčka, jak je posměšně někteří nicaři nazývali. Byla to nečekaná změna, protože měla mít vojenská mít hodinu boje s Deganem, ale ten musel služebně odjed.
hodiny kovářství se děli pod přístřeškem, kde jedna vedle druhé na sobě byli namačkané pece. Hned naproti nim, byly vaziště pro nás koně. Zprvu jsem to vítala. Měla jsem tak krásný přehled o všem co se dělo a nemusela jsem se bát nudy, pak mi to ale docvaklo. Co když Gesar dostane za úkol mě okovat? Kdybych neměla čtyři nohy, tak bych sebou snad sekla na zem při té představě. Někdy jsem to viděla v televizi a divila se, že to ty koně nebolí, když jim do kopyt zatloukají takové hřeby a opravdu jsem to nechtěla zjišťovat na vlastní kůži.
Nicméně jsem neměla na výběr a musela tu stát jako trubka a jen doufat. Snažila jsem se vypustit ty děsivé myšlenky z hlavy. Rozhlédla jsem se po Mehamovi. Ještě tu nebyl a vlastně nikdo z válečníků. Myslím, že můžu mluvit za oba, mě i Gesara, když řeknu jak se nám ulevilo. Měli jsme ještě chvíli klidu. Jen to byl ten druh klidu co vám klidu na duši ani trochu nepřidá. Takový to ticho které přeruší výkřik a pak někdo padne mrtev. Gesar se užíral obavami a Borky se chvěl nedočkavostí až to vypukne.
Válečníci se vždy poznají dle toho, že dělají strašný kravál, nebo o těchto to platilo. I drak by před nimi utekl. Bál by se totiž aby neohluchnul. Děti, z lépe situovaných rodin, už za tu krátkou dobu co začal školní rok, stihli vytvořit nepropustný kroužek vyvolených se svou hierarchií. Jak se zdálo tak Meham se stal vůdcem. Jaké překvapení, kecalové a vytahovači vždy byli nejoblíbenější.
„Kdopak se nám to zotavil?“ zakřičel hned jak nás spatřil. Bylo jasné, že se po nás chce vozit. „Už tě tvůj bráška naučil alespoň zatočit? A nebo to ta herka ani nezvládne?“ Gesar ho ignoroval. To se o Borkym, rudého vztekem, říct opravdu nedalo.
„To ty by sis měl raději najmout nějakého vozku, abys zas někoho nesmetl.“ Mehamovi trochu ztuhli rysy i jeho kumpáni ztišili svůj smích. Teď by se mohli dozvědět nové informace.
„Ani nevíš co žvaníš. Vždyť to on do mě narazil. Vždyť nedokáže ani sám za sebe promluvit, to budižkničemu. Ještě že máš za zadkem pořád nějaké kamarády nebo bratry, co Gesíku?“ Gesar nereagoval a šťoural se v ohništi. „Jestli si pak alespoň dokážeš sám utřít zadek? Nebo ti ho každé ráno utírá Borky ze vznešeného rodu Nerowenů, zadkomyjců?“ to už bylo moc. Dokonce to bylo tak drzé, že první vteřiny po těch slovech Gesar a Borky na Mehama jen nevěřícně zírali. „Ale je to fakt. On se ani k ničemu jinému nehodí.“ přisadil si ještě. Borky se pohnul směrem vpřed s pěstmi křečovitě semknutými. Ruka mého pána vyrazila s takovou překvapivou rychlosti a silou, že toho rozzuřeného býka zastavil.
„Klid, nechceme žádné problémy. Jsme přeci šlechtici a ne žádní hospodští rváči jako on.“ pronesl překvapivě klidně Gesar. Otočil se k Mehamovi. „Za tuto urážku a mnoho dalších jenž jsi na mě vykonal tě vyzívám, Mehame z rodu Zeerenů, v neděli přesně ve tři hodiny na souboj. Zranil jsi mě, když jsme byli na koni a proto se náš souboj bude odehrávat taktéž na hřbetu koně. Dostih by mohl náš spor vyřešit. Přijímáš a nebo se omluvíš?“ kde byl můj Gesar, plachý a nerozhodný? Ale z jeho obřadních slov mi bylo jasné, že tato slova, již někdo vyřknul. Gesar by něco takového nevymyslel.
„Ty si nějak vyskakuješ Hamare! Že by ti ten pád poškodil mozek?“ i přes jeho jízlivá slova jsem cítil tu jeho nejistotu. Měl silného a určitě rychlého hřebce. Ale bohužel až moc Poslouchal jen když sám chtěl, bylo mu to vidět na očích.
A já byla v říji. Nebezpečná kombinace. V hlavě se mi zableskla kapka naděje. Kdyby se mě pořádně načichal, mohl by začít jančit Meham by mohl, nebo by spíš určitě ztratil i tu špetku kontroly co nad hřebcem má. „ Přijímám Gesare z rodu Hamarů a věř, že tvá porážka, bude pro mě sladká jako med.“ nesmál se. Byl zmaten. Gesar se mu nikdy nepostavil až do teď.
„Až se uzdravíš ze špitálu, kam tě Gesar pošle, ta se připrav na to, že si tě podám já za tu tvou nevymáchanou hubu.“ přidal si Borky. Jen jsem doufala, že v té nemocnici skončí opravdu Meham a ne my.
Do začátku hodiny bylo ticho. Porušovali ho jen ti, co přišli až po tomhle divadélku. Chlapy mají těžký život. Napadlo mě. Pořád chtějí něco někomu dokazovat a většinou ze sebe udělají jedině tak blbce.
„Nemůžu uvěřit, že jsem to udělal!“ Gesar mluvil poblouzněně a nadšeně. „To je sebevražda.“ to už se vrátil zase nohama na zem. Zbledl.
„Porazíš ho levou zadní! Vždyť toho koně sotva rozejde. Viděl si ho na jízdárně. Kdyby neměl ty šporny na nohou a bič, tak zdaleka tak obstojně nešlape. Ten se bude muset hodně snažit aby ho vůbec rozcválal.“ Borky se zdál nadšený vidinou nadcházejícího souboje. „Tý jo, ale ta tvá výzva byla parádní, to bych nikdy nevymyslel.“
„Já to taky nevymyslel, alespoň ne většinu. Pamatuji si jak Degan vyzval milence své snoubenky. Použil podobná slova. Strašně se mi to líbilo. Ani nevím jestli nejsou daná nějaká pravidla jak vyzívat na souboj.“ zamyslel se. „Budu muset náš souboj nahlásit na studijní, co? Půjdeš se mnou?“
„Jasně. Nevěděl jsem, že tvůj brácha je ženatý.“ i pro mě to byla šokující novinka, ale trochu mě i potěšila. Možná pro mě ztratí něco na přitažlivosti.
„Taky že není. Jejího milence zabil, i když ani nechtěl a měl z toho výčitky, a ta jeho snoubenka pak skočila do moře Nicoty.“zašklebil se. „Neříkej mu, že jsem ti to řekl. Myslím, že se z toho ještě úplně nevzpamatoval, i když ji nemiloval a byl to dohodnutý sňatek., tak ji měl celkem rád. Byla to strašně hodná ženská, nebo spíš holka, byla o rok mladší než já.“
„Nicoto, ještě že naše rodina je proti dohodnutým sňatkům a můžu si vzít koho chci.“
„To otec je také ale z politických důvodů jsme tento svazek potřebovali a jelikož se můj starší bratr, sukničkář Arew, nehodlal ženit i když je nejstarší, tak se toho ujal Degan.“
„Aha, to my nemáme žádné politické ambice a jsem za to rád.“

Týden uběhl ani nevím jak. Každý den po vyučování jsme chodily na dráhu trénovat. Bylo to pro mě něco nového. Překážky na dráze byli vyšší než jsem byla zvyklá skákat na jízdárně, ale za to jsem měla víc času na to přemýšlet nad odskokem a v té rychlosti to šlo nějak samo do sebe.
Největší strach jsem měla z překážek typu lavice, kde Gesar měl problémy s rovnováhou a můj běh z kopce také nebyl ideální a změna terénu, také na první pokus nebyla moc dobrá. Když jsme běželi přes takové zoraniště, tak jsme málem spadli na čumák.
Bylo to namáhavé. Moje fyzička nebyla nejhorší, ale na dostihy jsem nebyla zvyklá. S tím jedním závodem na vesnici se to opravdu srovnávat nemohlo. Sotva jsem se po takovém tréninku držela na nohou.
I když nerad. Dal mi Gesar v sobotu volno. Cítila jsem vděčnost, opravdu jsem to potřebovala a byla jsem si jistá, že nás dokáži celé dostat do cíle, i když rozhodně ne s nějakým rekordním časem.
Den minul s nevídanou rychlostí a byl tu velký den. Byla jsem nervózní, ale ani zdaleka jako Gesar. Přišel za mnou už v sedm hodin ráno, nebo tak nějak. Slunce právě vycházelo. Měl kruhy pod očima a nezdravou barvu pleti. Vsadila bych se , že celou noc nezamhouřil oči. Čistil mě a povídal si se mnou. Jako to dělával doma. Uklidňovalo mě to a jeho určitě také, neboť za chvíli už se o mě jen unaveně opíral. Pomalu a opatrně jsem si lehla. Nechtěl jsem ho vylekat. Chvíli na mě překvapeně zíral. Tohle většina koní nedělá, ale potřebovala jsem aby se vyspal. K čemu mi bude jezdec co spadne ze sedla ještě dřív než dojdeme ke startovní čáře?
Celý rozpačitý si ke mně lehl. Položil si hlavu na mě. Nejdřív zlehka a pochvíli celou vahou. Dlouze si povzdychl a zavřel oči. Poslouchala jsem jeho dech. Byl mělký a rychlí. Když usnul, jeho nádechy se stali hlubší a výdechy vyrovnanějšími. Netrvalo dlouho a následovala jsem jeho příkladu.
Probudili mě až vrata od bosu. To za námi přišel Borky. Nejistě koukal na spícího Gesara a pak na mě. Oplatila jsem mu pohled a celou jeho vahou jsem se ho snažila varovat, aby se ani nepokoušel mého jezdce probudit. Opatrně zavřel dveře a odešel.
Další probuzení bylo podobné, až na to, že se nyní Borky do stájí přiřítil jak uragán.
„Gesy, vstávej!“rozrazil dveře. „Za hodinu začínáte!“ Ospalec omámeně otevřel oči. Jakmile slyšel kolik času mu zbývá, tak se rychle probral a polekaně vyskočil na nohy. Taky jsem se nemotorně zvedla. Všechno jsem měla přeležené.
„Už? Jsem tu nějak usnul.“ byl roztomilý, když byl rozpačitý a ospalí. „To nestíhám!“ téměř zaječel až jsem se polekala. „Mohls mě taky vzbudit dřív!“
„Nezmatkuj! Stíháš. Nechtěl jsem abys ses mi před závodem složil nervama.“
„Nesložil!“ Ges byl dotčený. Borky to raději nijak nekomentoval, už ho znal dobře aby si myslel své.
„Jdi se najíst a já mezitím připravím Týshu.“ doufala jsem, že když se teď nají, tak nebude na závodě zvracet.

U Závodiště jsme byli přesně v půl třetí. Akorát tak na opracování a rozskákání. Meham už jen krokoval. Mrzelo mě, že jsem ho nestihla vidět skákat, abych si o našich soupeřích mohla udělat lepší obrázek. Deset minut před začátkem, Gesara odchytl Borky.
„Už ji nech, ať ji nezničíš, ještě dřív než vůbec začnete!“ až teď jsem si všimla, že se Gesar v sedle celý chvěje. Doufala jsem, že se co nejrychleji uklidní. Hodně mě znervózňoval.
„Jasně, jasně.“ byl úplně mimo.
„Neboj, ona to zvládne. Ty se hlavně drž a nepřekážej jí.“ tahle slova mě zarazila. Moc dobře jsem věděla jak Borky má rád svého koně plně pod kontrolou a radil to vždy i Tesařovi. Podívala jsem se na něho. Zamyšleně se mi podíval do očí. Že by něco tušil? „Postarej se o něho.“ ta slova zašeptal tak potichu, že jsem si nebyla jista, zda jsem je vůbec slyšela, nebo je to jen výplod mé fantazie. Neměl jsem však čas nad tím dál bádat.
Svolali nás na start. Stoupla jsem si vedle Mehamova hřebce. Tak trochu jsem doufala, že se nikdo nepřijde na naší potupu podívat. Měla jsem smůlu. Krom Mehamovi party tu bylo na tribunách dost lidí a odhadovala jsem, že ti postarší páni budou profesoři. Dokonce i profesorka bylinkářství se přišla podívat, jako snad jediná žen co byl na této škole.
Získávala jsem dojem, že souboje zde jsou společenskou událostí, kterou si nikdo nemohl nechat ujít.
„Já vím, mě obecenstvo taky nedělá dobře.“ odhadl můj pán kam se dívám a chlácholivě mě pohladil po krku.
„Hej Gesíku, ta tvá herka vypadá proti Topasovi jako poník.“ozvala se od někudy z tribuny posměšek. Od řady učitelů se ozvalo pokárání typu: „Ale no tak hoši.“
Nejhorší bylo, že měli pravdu. Vedle Topase jsem si připadala jako nedonošené hříbě. Jednoho jsem si ale všimla. Meham nerozvedl tu posměšnou poznámku, ani se neusmál. Strnule seděl v sedle a snad ani nedýchl. Za to Topas pod ním měl roztáhlé nozdry a flámoval. Odhrnoval pysky a s vytaženou hlavou ochutnával vzduch, kde se vznášel můj pach. V duchu jsem se zaradovala. Ten to dostih neměl mít dlouhého trvání.
„Připravte se!“ zazněl ze stanoviště rozhodčího a já se začala soustředit. „Start!“ zazněl výstřel. Toho jsem se zalekla, ale rychle mě vrátily Tesařovi paty zaražené do mých boků, do reality.
Vystartovala jsem jako první. Než se stačil Topas rozhýbat tak už jsem měla slušný náskok. Na moment jsem se ohlédla abych věděla jak vypadá situace a jak je můj protivník rychlí.
Ta scéna mě zděsila hned z několika důvodů. Zaprvé nejen že Topas uměl rychle cválat, ale momentálně tryskal, jeho kopyta se sotva dotýkala země. Za druhé bylo jasné, že nad ním Meham nemá absolutně žádnou moc a to nejděsivější, Meham si to mířil přímo na mě. Začala jsem zmatkovat.
Mohla jsem dělat jen jediné. Zrychlit. Úhybné manévry by totiž poslaly Gesara k zemi a i to kdybych se ho snažila v této rychlosti kopnout. To jsem nemohl riskovat. Kdyby se něco Gesovy stalo, tak si to nikdy neodpustím. Nebylo sice pravděpodobné, že zvládnu tryskat celou trať, nebo že bych byla rychlejší, ale zkusit jsem to musela. Nic jiného my nezbývalo.
„Týsho.“ napomenul mě Gesar as děsem v hlase. Přitáhl mi otěže. Zakousla jsem se do udidla a ještě přidala. Před námi byla první překážka. Byl to zhruba metroví živý plot. Nic moc obtížného, ale v tomhle zmatku jsem Tesařovi raději zpomalila, i když jsem si to nemohla dovolit a pečlivě si odměřila odraz a snažila se skočit co nejlépe.
Překonali jsme ji bez sebemenších problémů, ale zdrželi jsme se. Topas, který keř málem vyrval s kořeny a poškrábal si tak celé nohy, neboť neskočil dost vysoko, nás dohnal. Meham se jen tak tak udržel. Ztratil však pravý třmen, na levou nohu jsem mu neviděla. Nevypadalo to s ním ani trochu dobře.
Doběhli jsme na oraniště. S tím jsem měla problémy. Na nepevném terénu jsem ztrácela rychlost a musela jsem vyložit dvakrát více energie do každého cvalového skok a dechu jsem měla už poskrovnu.
Topas mi byl už těsně za zadkem. Teď už jsem se nemohla zastavit. Kdybych zabrzdila, ten tang by nás převálcoval. Můj záložní plán, zastavit a prostě ho zkopat s, se tímto rozplynul.
Meham se snažil o poslední pokus ovládnout svého koně. Přitáhl otěže. Což asi dělat neměl. Topas se totiž naštval a vyhodil. Meham to vyseděl, ale sotva měl čas se vzpamatovat a následovala další překážka. Asi jen sedmdesáti centimetrový dřevěný plot, ale i to zdaleka stačilo aby se Meham odporoučel k zemi. Bez třmenů, rovnováhy a příšerně skočené překážky po které následovalo další vyhození, neboť Meham spadl Topasovi na krk a to by byl hloupí, kdyby nevyužil situace.
Teď už jsme tu byli jen já, Gesar a Topas. Dostih se nám proměnil na šílenou honičku a Gesar se už ani nepokoušel mě nijak ovládat. Soustředil se na to aby se udržel a šeptal si: „Ach, Nicoto. Nicoto. Z tebe jsem vzešel, tebou se zas stanu. Přijmi mě, jak matka přijímá ztracené dítě a odplav všechnu bolest a strach.“ připadalo mi to trochu jako motlitba, ale čert ví. Ještě jsem jejich zvyky moc nepochytila.
Svou mírnou ztrátu, stvořenou svým vyváděním, by Topas v mžiku doběhl a proto nebylo moc času na přemýšlení. Musela jsem přejít na plán B a doufat, že se Gesar udrží. Maximálně, když bude mít trochu štěstí, se jen maličko potluče. Ze zastavení není pád tak strašný.
Byla jsem napnuta jak struna, celá ztuhlá. Soustředila jsem se jak nejvíc jsem mohla a ignorovala strach. Gesar se ohlídl a pobízel mě.
„To tak sakra!“ nadával, když jsem se nepohnula. Víc říct nestihl, neboť to k nám už dorazil hřebec.
Sklopila jsem uši dozadu, až mi téměř přiléhali k hlavě, alespoň tak jsem se snažila Gesara varoval co přijde. Pochopil, ale to už bylo pozdě. Jeho tichý výkřik „ne“ se nesl k mým uším společně se svistotem kopyt letícími vzduchem. Poté se ozvala jen tupá rána a praskot.
Dala jsem do toho kopu všechen svůj um a sílu. Také to podle toho dopadlo. Vykopla jsem příliš vysoko a zasáhla Topase přímo do hlavy. Jen jsem tušila, že to prasknutí znamenalo prokopnutí lebky. Polila mě vlna hrůzy. Ten zvuk mi zmrazil krev v žilách. Neměla jsem ho sice ráda, ale zabít jsem ho určitě nechtěla.
Srdce mi sevřela úzkost a dech se mi zarazil v plicích, když jsem to krásné stvoření, můj živočišný druh, viděla klesat k zem. Ještě byl naživu, ale nedokázal se zvednout. Byl zmatený a dezorientovaný. Snažil se vstát, ale marně.Kýval se ze strany na stranu, z nosu m tekla krev a já věděla, že za chvíli bude konec.
„Svatá Nicoto!“ zašeptal Gesar. Byl v šoku stejně jako já. Cítila jsem jak se otřásl v sedle. Určitě byl mnou znechucen a já také.
Když se trochu sebral, pevně mi vzal otěže a pobídl. Sotva jsem to vnímala. Jen instinktivně jsem poslechla povel a rozešla se. Moje myšlenky však byli roztroušené a pořád jsem byla v šoku.
„Týsho! Musíme ten závod dokončit. Jinak nás budou všichni považovat za slabochy a nezdvořáky vůči padlým a zraněným.“ jeho zoufalý hlas mě trochu probírala z transu. „Jestli to nedojedeme, budeme muset jet ještě jednou, neboť se tenhle závod bude považovat z neplatný a budeme diskvalifikováni.“ Gesar si to naštvaně mumlal více méně pro sebe a při tom mě nemilosrdně dloubal patami do boků.
Při představě, že bych tohle musela absolvovat ještě jednou jsem se vzpamatovala. Na další Gsarovu pobídku, nebo spíš kopanec, jsem se rovnou rozcválala. Nečekal to, zavrávoral v sedle, ale udržel se.
Cválala jsem pomalým a pohodlným tempem pro oba dva. Překážky jsem nepřekonávala zrovna ukázkově, protože mé myšlenky byli stále u Topase, jenž ležel mrtví na dráze, ale snažila jsem se nějak dostat do cíle. Hlavně aby to všechno bylo už za mnou.Kdyby mě tak neboleli nohy, myslela bych si, že tohle všechno je jen jeden velký hororový sen z kterého se nemůžu probudit.
Běh ze mě i s Gesara odčerpával strach a nahrazoval ho adrenalin. Musela jsem se soustředit na běh a to bylo něco co jsem momentálně opravdu potřebovala. Chvíli před cílem jsem si i přála abych takhle mohla běžet pořád. Abych nikdy nemusela zastavit. Nikdy nemusela myslet. Nikdy se vyrovnávat s tím co jsem způsobila.
To však nebylo možné a cíl byl v dohledu. Jaké nás tam ale čekalo překvapení, když Borky na nás čekal i s Deganem. Netušila jsem, že se vrátil a před začátkem jsem ho tu ani nikde neviděla. Bylo nemyslitelné, že by nám nepopřál hodně štěstí.
Každopádně jsem byla ráda, že tu byl. Hlavně kvůli Tesařovi, to že jsem cítila úlevu a pocit bezpečí, když jsem viděla ty jeho klidné modré oči, bych nikdy nepřiznala. Doběhla jsem do cíle a zastavila se. Náhle se mi zem pode mnou zdála nestabilní a nohy jsem měla zesláblé, gumové.
„Gratuluji! Vaše jméno je očištěno.“ přiskočil k nám ihned usmívající se rozhodčí. Úplně mě zaskočil. Bylo mi z něj na nic. Degan s Borkym pospíchali k nám. Degan se a dal se s rozhodčím do řeči. Byla jsem za to ráda. Žádné sáhodlouhé blahopřání bych asi nerozdýchala.
„Máš jí prej vykrokovat. Je celá uřícená. Chvíli jsem se bál, že ji to tempo cos nahodil zabije, ale vedla si skvěle.“ poplácal mě Borky v kroku po krku. Gesar mi nechal volné otěže abych si šla kam se mi zachce. To mi moc nevyhovovalo. Mnohem raději bych se soustředila na jasné povely, než abych musela myslet.
„To já ne. Úplně ji hráblo. Jediné co jsem dělal bylo, že jsem se držel.“ přiznal se Gesar po chvíli, když začínala přicházet k sobě. Hlas měl tupý a nesoustředěný.
„To je jedno. Hlavně, že jste to zvládli.“ popleskal mě ještě jednou po krku.
„Zvládli? Nechtěl jsem aby se někomu něco stalo! Chudák ten kůň.“ hlas se mu nepatrně třásl. „Jak je na tom Meham?“ Borky otevřel pusu, ale dřív než stihl něco říct, ozval se za námi klidný a vyrovnaný hlas. Nemohla jsem si pomoci, ale srdce mi trochu poskočilo, jakmile jsem ho uslyšela.
„Odnesli ho na ošetřovnu. Má otřes mozku a vykloubené rameno. Bude v pořádku.“ Degan došel k nám. Vzal mé otěže a zastavil mě. Podíval se na Gesara. Moc ráda bych ho viděla, abych poznala jak mu je. „A pokud jde o Topase. Jestli někdo může za jeho smrt a Mehamovo zranění, tak jedině rod Zeerenův. Pořádně ho Topase nevytrénovali. Týsha se jen bránila a měl bys jí být za to vděčny. Nemusel bys dopadnout moc dobře a ani ona. Byl pořádně rozjetý.“ jeho slova zněla rozumě, ale o to víc mě mrzelo, že jsem ho zabila, neboť měl pravdu. Topas za to opravdu nemohl, že se jen řídil svými instinkty. To lidé ze mě udělali klisnu s lidskou duší a lidé ho nenaučili co se sluší.
„Není mi dobře.“ řekl Gesar po chvíli ticha.
„Jeď domů.“ nemohla jsem se zbavit dojmu, že ta slova Borky řekl výhradně mě. Díval se totiž přímo mě do očí. Nebyl a jsem schopna se s tím právě zabývat a toužebně se vydala do stáje, bez očividného příkazu.

Gesar ze mě seskočil a beze slova mě odsedlal. Když se vrátil s čištěním, zastavil se ve dveřích od boxu.
„Jak jsi mohla?“ zašeptal téměř neslyšně. Pustil čištění na zem a aniž by za sebou zavřel, odešel. Jeho slova, pohled a odchod v mém srdci vytvořili díru, jak ty otevřené dveře od mého boxu. Stála jsem tam na podestýlce z pilin. Unavená, zpocená a špinavá nejen zvenku ale hlavně zevnitř a při tom mi jeho slova rejpali v srdci.
Spustila jsem hlavu a tupě zírala na dlažbu ulice před boxem. Vzpomněla jsem si na bráchu. Taky by mě takhle odvrhl za to, že jsem zabila? Vyměnil by nestejně jako já za nějakou takovou holku jako je Gesar? Pochybovala jsem. Mé výčitky svědomí přebyla hořkost. Bylo mi zle ze sebe samé. Chtělo se mi brečet a při tom řvát vzteky a nejraději bych si nějak ublížila.
Po nějaké době, zdálo se mi to několik hodin, i když slunce vypovídalo o něčem jiném, jsem zaslechla tiché a povědomé hlasy. Tlumeně se bavily a mířili mým směrem. Odvrátila jsem pozornost od dlaždic před sebou. Bylo to namáhavější než bych čekala.
Byl to samozřejmě Borky s Deganem. Nikoho jiného bych snad ani nepoznala. Určitě šli za Gesarem, k. Když si mě všimly zastavili se a zkoumavě mě prohlíželi. Určitě si říkaly co je to za šíleného nebezpečného koně a zda by ho neměli utratit.
„Běž za ním. Potřebuje teď přítele. Já se o ni zatím postarám. to už mluvil normálně a ne pološeptem. Zajímalo by mě co si to vykládali.
Borky se vydal dovnitř. Degan se vydal zas ke mně. Cestou vzal čištění a zavřel box. Ignorovala jsem ho. Teď jsem neměla chuť zabývat se pocity, které ve mně probouzel.
Nasadil mi ohlávku a přicvakl k ní vodítko. Neochotně jsem ho následovala z boxu. Klidně ať mě zastřelí, ale ať mě nenutí něco dělat. Venku mě přivázal na uvazišti a začal mě mýt a čistit. Vše probíhalo potichu a s uklidňující rutinou. Bylo poznat, že to dělá denně.
Odvedl mě zpět do boxu. Dal mi seno a kukuřiční šrot. Byla výborná. Mnohem lepší než oves a taky jsem jí bohužel dostala i mnohem míň. Toužebně jsem se zadívala na odměrku v který mi přinesl žrádlo. Napnula jsem uši dopředu a hlavu trochu sbalila až mi vystoupli svaly na krku a s očima lítostivýma jsem hleděla na Degana. Na Gesara to vždycky zapůsobilo. Vždycky říkal, že tak krásnému tvorovy se nedá odolat.
„Nežebrej. Víc nedostaneš.“ zadíval se mi s úsměvem do očí. „Nikdy by mě nenapadlo, že si někdo dokáže udržet lidskou duši v zvířecím těle, určitě ne tak dlouho.“ ta rychlá změna tématu mě zaskočila. Zmateně jsem rychle zamrkala. „Ale tobě se to očividně povedlo.“ propaloval mě pohledem, jako by se mi snad chtěl dostat do hlavy. Odvrátila jsem se tedy pomalu od něj a pomalu začala přežvykovat seno, ve snaze nepotvrdit mu jeho domněnku.
I přes tu hranou ležérnost jsem si byla jistá, že si musel všimnout jak jsem napnutá. Připadala jsem si najednou strašně ohrožena. Jako kdyby mi najednou někdo strhl oblečení na veřejnosti. Jako kůň jsem byla v bezpečí. Každý si o mě myslel jak jsem hloupoučká, nemyslící a roztomilá. Takovým tvorům se neubližuje. Člověk je nejagresivnější ke svému vlastnímu druhu, neboť tím se cítí být ohrožen. To jsem si uvědomila za tu chvíli co mám zvířecí srst.
„Kdybych nestihl ten váš souboj, kvůli kterému jsem se vrátil o dva dny dřív, tak bych tomu snad ani neuvěřil.“ pokračoval v úvahách po chvíli mlčenlivého pozorovaní a mého přežvykování. Bylo namáhavé se přetvařovat, když jsem byla pod rentgenem jeho očí, zejména proto, že to byli ty jeho krásné oči z kterých jsem měla husí kůži. Zatřásla jsem hlavou, abych vyhnala ty myšlenky z hlavy, a s ní se zakýval i celý můj krk. Naštěstí to bylo velice přirozené a dennodenní gesto koní. „Chtěl jsem ti jen poděkovat.“ vzdal to po docela dlouhé době.
Když zavíral dveře, naše pohledy se střetli. Asi jen o vteřinu déle než bylo přirozené, ale i tak si toho všiml a usmál se. Srdce si mi rozbušilo jak splašené, neboť to byl jeho první úsměv věnovaný přímo mě Sandře a ne Týshe.