Mé jediné přání - část pátá

Konečně tady byl první podzimní den, na který se tolik těšila. Nastupovala na magickou střední školu, přes všechny problémy, s kterými se potýkala. Začíná jí nový život! Dá tomu všechno. Navíc má takové štěstí – Nerit je ve stejné třídě, jako ona, v první třídě prvního ročníku kategorie C. Přivstala si brzy, dívčí kolej byla od brány školy celkem vzdálená, přesto byla mezi prvními. Její spolubydlící Akira Naian měla nějaké zařizování. Ovšem, když dorazila, Nerit už tady byl rovněž, stál před branou v černé uniformě a rozhlížel se. Že by hledal svoji nevlastní sestru? Ostatně je to logické. Zamířila k němu s nadšením ve tváři.

 

„Je to tak bezvadné, že, Nerite? Dostali jsme se sem! Jsme tady!“ oslovila ho nadšeně. „Dobré ráno i tobě, Naroki. Je na tom něco neočekávaného? Není zázrak, že jsi dokázala ovládnout všechna kouzla pro základní školu, když jsem strávil třicet hodin vtloukáním ti je do rukou, ostatně není nad praxi. Ale jestli ve své snaze nepřitvrdíš, ten nedostatek talentu se ti vymstí.“ odvětil ten chladně. Jeho oči běhaly po bílých uniformách. Ovšem, teď nebyl tím obvyklým, optimistickým Neritem, teď byl příliš soustředěný.

 

„Je pravda, že od tebe se nic jiného nedá očekávat. Ostatně ty studuješ napřed, že. Nevěřila bych, že už před dvěma lety jsi již zvládl všechna středoškolská kouzla, kdybych to sama neviděla. Ale moc se tím nechlubíš, co? Kdybys to uvedl v přihlášce, kdo ví, jestli by tě nepřijali do kategorie B?“ pokoušela se udržovat koncentraci. „Já o kategorii B nestojím, já mířím do kategorie A, Naroki. Navíc je to součást strategie. Podle všeho existuje jeden způsob, jak se do kategorie A dostat, a já jej nehodlám promarnit vychloubáním. Kdo si myslíš, že by přistoupil na duel, kdyby věděl, jak moc jsem v magických znalostech a kouzlech napřed?“ reagoval klidně Nerit a opřel se o zeď.

 

„Zase o tom samém. Kdy už se vzdáš toho snu být čarodějem? Proč na tom tolik lpíš? A proč vlastně chceš být čaroděj? Víš dobře, že nezáleží na tom, jak moc se budeš snažit, z nás Céček prostě čarodějové nebudou.“ řekla Naroki naštvaně. Jeho sen. Zmílila se, zatím nehledal svou sestru, hledal kořist. Jeho očima náhle proběhl záblesk, a Naroki litovala poslední věty. „Neočekávej, že se vzdám svého snu, jen kvůli nějakým posraným pravidlům čarodějné Osmičky. Jestli je to tak, nakopu všem osmi zadky a ta pravidla prostě změním.“ odvětil rozčileně. Tohle bylo velice citlivé téma, Naroki to dobře věděla. Za ty čtyři roky, co Nerita znala, se naučila nešlapat na tohle místo, ale teď v návalu vzteku udělala chybu a Nerita naštvala. I tak byl jeho výrok, že by nakopal zadky čarodějné radě osmi, známé jako Osmička, k pousmání.

 

„Promiň, nemyslela jsem to tak.“ zalhala. Byla si jistá, že z Nerita nikdy čaroděj nebude. Byl talentovaný. Byl génius. Ale chyběla mu magická kapacita. Možná je teď jedním z nejsilnějších studentů na celé škole, ale to se změní. Oni budou postupovat, učit se nová kouzla, a v tomhle ohledu ho nakonec doženou. A pak, až nadejde ten čas, budou silnější než on, protože se tak prostě narodili. Nebylo to fér. Ale život není fér.

 

„I ty promiň. Reagoval jsem přehnaně, Naroki.“ omluvil se Nerit nečekaně. Do jeho pohledu se částečně vrátil typický pocit tepla. „Zpět k mé otázce. Proč chceš být čarodějem?“ zeptala se znovu Naroki Nerita. „Je to můj sen.“ odvětil klidně ten. „To není pořádná odpověď. No tak Nerite, tohle jsem od tebe slyšela už tolikrát, to mi to doopravdy nikdy neřekneš?“ přesvědčovala ho. Nerit se usmál. „Tak dobrá. Chci být čarodějem, protože čarodějové mohou nosit plnovousy, aniž by tím lidi pohoršovali. A já vždy snil o tom mít plnovous.“ reagoval se smíchem. „No tak, Nerite vážně!“ pokoušela se Naroki dál loudit informace. „Jsem vážný jak jen můžu.“ řekl klidně a zase už se choval jako ten Nerit, kterého znala.

 

Nerit s sebou nosil tajemství. Měl zvláštní osobnost. Za normálních podmínek byl milý, klidný, tichý mladík. Ale když ho něco rozzuřilo, jako by se z něj uvolnila jakási zadržovaná nenávist, frustrace a hněv, náhle byl drzý, krutý a nepříjemný. A když ho něco opravdu dopálilo... Naroki se otřásla při tom pomyšlení. Nikdy se ho neptala, jak je to možné, zda je to způsobeno nějakým traumatem, či něčím hlubším. Nikdy s ní o tom nemluvil. Vždy když jí ve vzteku řekl něco zlého, omluvil se jí. A nikdy se jí ve vzteku ani nedotkl, tak agresivní nikdy nebyl. I ona s sebou nosila pár tajemství, věci, o kterých ani Neritovi neřekla. Nicméně doufala, že mu je jednoho dne bude moci říci. Protože jí na něm hodně záleželo. Ostatně byla jeho dlužníkem.

 

Chodili do stejné základní školy, a od šestého ročníku i do stejné třídy. Ostatní si z ní dělali legraci, protože jí kouzla nešla, ačkoli se snažila stejně, ne-li více, než kdokoli jiný. Byla antitalent na učení se kouzel. Dá se říci, že poprvé se s Neritem setkala na začátku šesté třídy. Ale skutečně důležité byla událost, která se stala o několik měsíců později. Pamatovala si ten den jako by se to stalo včera.

 

„Prosím, nebijte mě.“ křičela, zatímco ležela na zemi na pánských záchodech. „Proč nepoužiješ nějaké kouzlo, aby ses z toho dostala? Ostatně jsi v Céčku, čtyři lidi z Éčka by pro tebe něměli být problém, ne?“ smál se jeden z mladíků, zatímco do ní kopal. Ležela na zemi. Prosila, ať to skončí. Mohla by uniknout… mohla by použít tu věc... ale věděla dobře, že pokud to udělá, nebude moci žít tak jako dosud. Hleděla na náramek na své pravé ruce, nejistá svým rozhodnutím.

 

„Co si myslíte, že děláte?“ ozval se náhle temný hlas od vchodu. Stál tam hnědovlasý, asi dvanáctiletý mladík s brýlemi. Naroki si vzpoměla, že je to její spolužák, ale jméno si nemohla vybavit. „Dej nám pokoj, to je jenom ta holka, co neumí skoro žádná kouzla. Jestli chceš, můžeš se připojit, máme v plánu s ní dělat i něco mnohem zajímavějšího.“ usmál se mladík, který do ní před chvílí kopal.

 

„Je mi líto, ale vaši nabídku budu muset odmítnout. Mám plné ruce práce – musím vtlouct dobré mravy do čtyř idiotů, co si myslí, že je síla ospravedlňuje k šikaně.“ odvětil jeji spolužák temným hlasem. A pak se děsivě rozesmál. Naroki zmrzla krev v žilách. Jeho pohled se změnil, bylo v něm cosi mrazivého. Jako by na ni hleděla samotná smrt. „Co jsi to řekl, smrade?“ ozval se mladík a nyní se všichni čtyři otočili k novému nepříteli. „Magie je pro boj zakázaná, jak nemilé...“ řekl klidně. Co následovalo pak bylo rozmazané. Pamatovala si jenom červenou záři a něco, co nešlo označit jinak než jako absolutní strach. A pak... když se vše zase zaostřilo... jeho oči... oči, z nichž šel strach a jež ji děsily.

 

Leželi tam omráčení na zemi, všichni čtyři, jenž ji předtím kopali. Její neznámý zachránce přistoupil k jednomu z nich a pořádně ho kopl do obličeje, s úsměvem na rtech, jako by si to užíval a při tom si pískal. Naroki se rozechvěla. Další kop. A další. A další. Pak přešel k druhému, třetímu a nakonec i čtvrtému. Alespoň jeden z nich měl určitě zlomený nos. Pak se otočil k ní. Skrčila se co nejdál od něj, bála se ho.

 

Jeho obličejem zableskl smutek. Jeho pohled již nebyl děsivý, přesto ji jeho oči děsily. Otočil se k ní zády, a dotkl se levého oka, načež promluvil. „Jsi první osoba, která neomdlela...“ řekl klidným hlasem. „V každém případě jsi jakž takž v pořádku, ale zajdi se urychleně ošetřit za školní lékařkou. A dávej si na sebe příště větší pozor. Ti bastardi se do tří hodin vzbudí, budou vpořádku a nic si nebudou pamatovat.“ řekl a odcházel. Náhle na sebe Naroki dostala vztek. Ten kluk ji zachránil, přesto z něj má strach? Ani od ní nic nechtěl za její záchranu? Proč by se ho měla bát? Protože zlomil nos těm bastardům, kteří ji mlátili jako by snad byla jen boxovací pytel? Nesmysl, proč se ho bát? „Počkej.“ vykřikla za ním.

 

Její spolužák se zastavil. „Vím, že jsme spolužáci, ale zapomněla jsem, jak se jmenuješ.“ řekla. Mladík se otočil a jeho oči byly náhle úplně jiné, než před tím. Alespoň tedy jeho levé oko. „Nerit. Nerit Morgen.“ odvětil, přičemž otevřel dveře a vycházel na chodbu. „Díky, Nerite!“ vykřikla za ním. Načež se dveře znovu otevřely a on se vrátil. „K čertu, nemůžu tě tu takhle nechat. Vezmu tě za doktorkou.“ oznámil a nasadil si brýle, které měl ještě před chvílí sundané, načež ji zvedl ze země a s ní v náručí odešel.

 

Zdálo se to jako zápletka nějaké laciné knížky z červené knihovny. Ale u takových knih obvykle dochází k vzniku lásky. Tady místo toho vzniklo přátelství. Čtveřici záškodníků našel učitel a odnesl je rovněž na ošetřovnu. Celý případ byl pozorně zkoumán, ale poté co se čtveřice probrala, nepamatovala si skoro nic, co se ten den stalo. Nicméně Naroki už nikdy neotravovali, snad si to celé naplánovali dopředu a výsledek – ztrátu paměti a zmlácení do bezvědomí na pánských záchodech si spojili s ní. Nebo s nimi měl Nerit možná ještě jednou řeč, kdo ví… V každém případě to byl počátek jejich velice zvláštního přátelství, nezapomenutelný počátek.

 

„Nerite, za chvíli se už otevírá brána.“ řekla Naroki a zkontrolovala si hodinky. Bylo osm dvacet sedm. Uplynulo jen pár vteřin a brána se otevřela. Spolu s davem vyrazili oba dopředu. „Uhněte sakra, černoušci!“ křičel kdosi v zadu. Naroki si povzdechla. Vážně je to s nenávastí mezi černými a bílými uniformami takové, jak se říká… Náhle jí podklouzla noha a o tu kdosi zavadil. Naroki ztratila rovnováhu, ovšem to platilo i pro toho, jenž zakopl o její nohu. Rychle se zvedla. To samé platilo i pro černovlasého mladíka v bílé uniformě, ještě o trochu vyššího než ona. To bylo co říci, Naroki se svými sto sedmdesáti čtyřmi centimetry převyšovala Nerita o rovných pět centimetrů.

 

„Omlouvám se, podklouzla mi noha.“ omluvila se. Pak pocítila bolest v obličeji. Bylo to rychlé. Ten kluk, co zakopl o její nohu, ji praštil. Dal jí pěstí, bez jakýchkoli rozpaků. Znova spadla na zem, šokovaná. Dav je začal obcházet a tak se udělalo místo. „Vstaň, ať ti můžu dát další, nicko.“ řekl rozčileně. Naroki se roztřásla. Byl jako oni – ti co jí tehdy zmlátili. Znovu pocítila strach. Vrátila se jí krutá vzpomínka. Aniž by si to uvědomila, zašeptala Neritovo jméno.

 

„Hej idiote.“ ozval se náhle k její úlevě známý hlas. Nerit držel mladíka v bílé uniformě za pravou ruku a usmíval se. „Máš zájem o tetování vzoru podrážky mé boty v obličeji?“ dodal. Mladík v bílé uniformě nevěřícně hleděl na Nerita a mlčel. Po půl minutě konečně reagoval „Mám ti ukázat, kde je tvé místo?“ řekl děsivě. „Pouč mě.“ reagoval Nerit chladně. K čertu, neznámý vandale, provokovat Nerita, snažíš se zemřít?

 

„Duel? Dnes škola končí v jedenáct, takže v jedenáct patnáct se setkáme před duelovou budovou. A žádné měkké moderní duely, starý dobrý klasický.“ navrhl mladík v bílém. „Ony existují i nějaké jiné, než klasické duely?“ odvětil provokativně Nerit. Mladík v bílém se nebezpečně zašklebil, načež odešel a Nerit pomomhl vstát Naroki. Dav začal zase normálně proudit. „Jsi v pořádku?“ zeptal se Nerit. Ta přikývla.

 

„Bezvadné. Měl na uniformě našito, že patří, do kategorie A!“ řekl Nerit zapáleně. A je to tu zas. Ten jeho plán. Dostat se do třídy typu A pomocí duelu. Ale co se dá dělat... Je to jeho sen. I ona má své sny, chápe ho. Ale to znamená, že nebudou chodit do stejné třídy... Smutné. „Je to vážně nutné?“ zeptala se ho s naléháním. „Je to můj sen, dobře to víš. Ani mě netěší, že jediná osoba, kterou znám v téhle škole bude v jiné třídě, ale jinak to nejde.“ řekl Nerit.

 

„Jediná osoba, kterou znáš? Co tvoje nevlastní sestra?“ zeptala se Naroki. „Nemluvil jsem s ní tři roky, neviděl jsem ji pět. Asi stěží můžu říci, že jí znám.“ odvětil Nerit s klidem. „Hmm. Když myslíš. Ale jestli se ukáže, že změna třídy k splnění tvého snu stát se čarodějem nestačila, vymlátím z tebe duši, jasné?“ řekla veselým hlasem Naroki s úsměvem. I když jí do smíchu nebylo.

 

„Prosím tě jenom, přijď se podívat na duel.“ požádal Nerit. „Co blázníš? Ovšemže přijdu, i kdybys mě požádal, abych nešla. Hádám, že to bude bezvadná podívaná, něco takového si přece nenechám ujít.“ řekla. „I když by bylo lepší místo toho cvičit kouzla? Máš v plánu propadnout? Neříkej takové věci se samozřejmostí.“ odvětil Nerit naštvaně. „Ale no tak. Duelová aréna a cvičné místnosti jsou v jedné budově. Můžeme cvičit hned po duelu, Nerite.“ nesouhlasila Naroki. „Dobře, budu šetřit energii. Vyplítvám na něj jen čtyři magické jednotky, víc si ten bastard nezaslouží, takže mi jich zbyde na trénink třináct.“ řekl Nerit sebevědomě.

 

„Jak dlouho si myslíš, že vydrží?“ zeptal se náhle. Naroki zvedla hlavu. „Myslím, že méně než čtyři minuty. Víš co, vsaďme se. Říkám, že vydrží přes dvě minuty třicet.“ odvětila Naroki s úsměvem. „Dobrá, sejmu ho rychleji.“ odvětil Nerit s klidem. A Naroki nepochybovala o tom, že to dokáže. Protože to nebyl ubožák, který se nedokáže pořádně naučit kouzla, jako ona. Protože to byl člověk, který ji zachránil. Protože mu věřila. Ale především, protože dobře věděla, že Nerit je génius a dříč. A jeho tvrdá práce vynásobená talentem nemohla mít, dle jejího názoru, alespoň na téhle škole obdoby.

 

-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-