Akaru, kapitola 2.

Akaru ležela natažená přes úhlopříčku postele a klidně oddechovala. Poprvé za několik týdnů spala na něčem jiném než na zemi. Ze spánku ji nevyrušilo vrzání a bouchnutí dveří, pád svícnu na dřevěnou podlahu.

„Kde…? Sakra!“ zaklela polohlasem, když se probudila. V pokoji i za oknem byla tma. Jen kdesi v dálce plálo několik světel.

Akaru přimhouřila oči. Pohyb! V zahradě někdo je.

Popadla své milované katany, po paměti si je připevnila na záda, otevřela okno a tiše jako myška vyklouzla ven.

Obratně se plížila a využívala stínů stromů.

Hlídka, pomyslela si zklamaně, když se v světle loučí objevil voják v uniformě.

 

„Jak vidím, jsi v dobré kondici,“ uvítal ji Minato, když se, zase oknem, navrátila do pokoje. Nepřítomně přikývla, opřela se o rám okna a čekala.

„Toho by se dalo využít,“ pokračoval dál, pohled upřený k posteli, na níž seděl. Akaru vytřeštila oči. Co že to říkal?! Prsty sevřela jílec hnědé katany, připravena dostát své pověsti nukkenina, pokud to bude nutné.

„Tohle,“ pronesla, „je úlet,“ a seskočila z parapetu dolů.

 

Když už bylo oběma princům jasné, že peníze, majetek ani moc na vůdce Trojky nezlákají, rozhodli se k násilnému řešení. Najímali úkladné vrahy a zabijácké ninji na úkoly tak ohavné, že je každý jiný odmítl.

Žádný příslušník klanů Namikaze, Hiroshima a Kódžiro nebyl v bezpečí. Na každém rohu na něj mohl číhat nepřítel.

V noci mizely děti, manželky se probouzely vedle svých mužů s proříznutým hrdlem. Všude tvrdou rukou panoval strach, hrůza a rozpolcenost.

                                                                                              Korugo Sekaiu, císařský kronikář

 

Procházela se zahradami. Všude panovalo ticho, narušované jen zpěvem cikád či zahoukáním sovy. A pak uslyšela zvuk, který do nočního ticha zaručeně nepatřil – tupý náraz mrtvého těla o zem.

Rozhrnula větvičky hlodášového křoví a spatřila strážného v kaluži rudé krve.

„Heh?“ vydechla.

Za ní zapraskala větvička. Kdosi ji chtěl omráčit, ale Akaru mu překazila plány bleskovou otočkou s kopem. Útočník překvapeně zaklel.

Černovláska zaujala postoj kudlanky a vyčkávala.

„Shaolin kung-fu?“ zeptal se útočník šeptem.

„Vetřelec!“ zakřičela z plných plic a zahájila sérii úderů.

Byl to celkově nerovnoměrný boj. Akaru totiž vyhrávala. Když stáž, v čele s Minatem, doběhla na místo boje, posledním dobře mířeným kopem na hrudník poslala neznámého ninju k zemi.

„KDO tě poslal?“ zavrčela nepřátelsky. Muž hlasitě polkl, až se mu kůže na krku napjala.

„Tecuzo,“ zasípal. Akaru se podívala na Minata. Stál tam, pusu nevěřícně pootevřenou.

„Ach jo, jsi mi k ničemu,“ zamumlala a pružným krokem zmizela v houští.

Došla až k hradbám. Opřela si čelo o hrubě opracované dřevěné klády.

„Měla jsem ho zabít,“ konstatovala sama k sobě prostě. Sevřela jílec katany. V lese za ní praskla větev. Akaru se nehýbala a zavřela oči.

Otevřela je, až když ucítila chladné ostří na svém obnaženém krku. Přerývaný páchnoucí dech jí ovanul tvář. Nakrčila nos.

„Zemřeš,“ zaskuhral Akaru do ucha. Měla tvář skrytou ve stínu, proto neviděl tázavě pozvednutá obočí.

Útočník svůj krátký meč přitlačil na tepnu, dokud se nespustil pramínek krve.

„Chtěla bych vidět svého vraha, než zemřu. Prosím,“ zaprosila mdlým hlasem plným strachu. Vždycky byla dobrá herečka. Muž sklonil zbraň a Akaru se otočila. V šedomodrých očích plál hněv. Téměř nepostřehnutelnou rychlostí tasila svou katanu a jediným čistým sekem oddělila hlavu od těla. V mužově obličeji četla překvapení. Z krku vytryskla horká krev a zkrápěla dívčiny černé vlasy a obličej. Tělo se sesunulo k zemi, o pár vteřin později následováno hlavou.

Z kapsy vytáhla kus bílého plátna, otřela si obličej a jala se čistit i ostří.

Z činnosti ji vyrušil až řev. Před ní stálo pět bojovníků. Všichni, až na jednoho, měli krátké těžkopádné meče. Poslední měl katanu, ale dle jeho držení poznala, že zdatný protivník to nebude.

„Přejete si?“ zeptala se, v hlase náznak pobavení, aniž by zvedla zrak od kissaki. Muži pozvedli zbraně.

Pět na jednu, jo? usmála se  duchu. Místo odpovědi se dočkala společného útoku. Rozhodla se pro obrannou taktiku.

Lehce vykryla střešní úder. Ale muž škobrtl o kořen a nestačil se vrátit do útočného postoje. Tohle byla její chvíle. Provedla boční sek, vzápětí reverzní a muž padl tváří k zemi. Mrtev.

Akaru si přeměřila protivníky. Vypadalo to, že nehodlají pomstít svého druha. Pouze ji hypnotizovali očima. Nikdo z nich se dlouhou dobu nepohnul.

Ticho přerušila až ona. Pohodila dlouhými vlasy, přehodila katanu z jedné ruky do druhé a zase zpět.

„Hoši, tak co bude?“ mrkla laškovně. Ukročila doleva. Krok. Dva. Muži v černém za ní. Jakmile byli na dosah kissaki, poskočila dopředu. Vedla katanu do rubového seku. Ostří projelo břichem jako nůž máslem. Maskovaný ninja vyhekl, upustil meč a snažil se odklidit z dosahu. Zakopl však o svá vlastní střeva. V křečích se zhroutil na zem a hlasitě úpěl.

„Kumo!“ zavřeštěl kdosi. Další z útočníků se na ni vrhl. Nabodl se hrudníkem na ostří. Na místě mrtev.

Zbyli dva. Akaru vytáhla druhou katanu. Už žádné další průtahy, rozhodla se. Oba dva se jen stěží bránili sérii seků a kopů.

Minato se členy Rady vstoupil na palouk ve chvíli, kdy Akaru naráz srazila oběma svým protivníkům hlavy. Jeho pozornost upoutal muž a zemi, jenž hlasitě sténal a křičel, házel sebou a víc se tam zamotával do svých vlastních střev. Rychle k němu přešel a zasadil ránu z milosti.

Akaru otřela své zkrvavené katany.

„Kde je ten, co jsme ho zajali?“ zeptala se pak. „Potřebovala bych se ho na něco zeptat.“

„Vždyť nám všechno řekl!“ namítl člen Rady. Akaru pokrčila rameny.

„Tak si ho najdu sama…“ Upřela svůj pohled do Minatových modrých očích. Byl to on, kdo uhnul.

„Zavedu tě za ním,“ řekl tiše. Přivřela oči na znamení souhlasu.

 

Vstoupili do tmavé místnosti hluboko pod zemí. Na dřevené židli tam seděl onen muž. Nohy a ruce mu přivázali k nohám židle, hlavu měl svěšenou a zřejmě spal.

„Vstávej!“ přikázala Akaru. Chlad čišící z jejího hlasu zježil Minatovi vlasy v týlu. Přejel mu mráz po zádech.

Muž pozvedl hlavu. Zadíval se na dívku stojící před ním a rozklepal se. Znal ji. Ne osobně, ale znal. Byla na ni vypsána vysoká odměna. Tahle, na první pohled milá holka, patřila mezi nejbrutálnější zabijáky všech dob.

Chytila ho za bradu a zvrátila mu hlavu nazad.

„Kdo-tě-poslal?“ syčela a usekávala slova.

„N-neřeknu!“ odsekl. Pustila ho. Pohledem klouzala po obvodu místnosti. V jednou rohu stál stolek s vrhacími noži a terč. Usmála se. Nechala terč terčem a dokodrcala se stolkem doprostřed sálu. Stála zády k zajatci. Zkusmo potěžkala jeden z nožů. Dobře vyvážený. Prudce se otočila a vrhla. Nůž se se zadrnčením zapíchl mezi mužovy nohy. Těsně minul pro něj důležitý orgán.

Druhý nůž už cíl neminul. Zabodl se do svalnatého lýtka.

„Bolestivý zásah,“ prohodil blonďák. Muž zařval a cuknul sebou.

Třetí nůž mířil do ramene. Další řev. Akaru si ho znechuceně prohlížela.

„Nic nevydržíš,“ povzdychla si zhnuseně.

Do „mučírny“ vstoupil nejstarší radní. Když uviděl tři nože v zajatcově těle, udělalo se mu mdlo.

„Nestačí to?“ zeptal se nesměle. Akaru ho obdarovala šklebem.

„Právě se začínám bavit!“ Vzápětí mrskla další nožík do druhého lýtka. Radnímu se zvedl žaludek. Uznal za vhodné vyklidit pole.

„A doneste mi škopek ledový vody!“ zavolala za odcházejícím starcem černovláska.

Přistoupila k vězni.

„Trpné právo. Už ses umoudřil?“ Zavrtění hlavou jí dovolilo pokračovat v hrůzném divadle. Zvedla železnou botu. Obula mu ji a zapla přezky. Vzhlédla k jeho očím. Tázavě jí pohled oplatil. Jediným rychlým pohybem otočila kolečkem na straně boty. Muž zaúpěl. Nohu mu drtila železná konstrukce a on nemohl necítit stovky jehlic uvnitř.

A Akaru pořád utahovala, utahovala a utahovala, dokud neslyšela prasknutí. Muž trýznění bolestí rozbodaného a rozdrceného chodila, řval a vzpouzel se v poutech.

„Ten už chodit nebude,“ utrousil Minato. Dělalo se mu zle, když to viděl na vlastní oči.

Do dveří vstoupila služebná a položila na stolek nádobu s ledovou vodou. Blonďák ji následně poslal pryč.

Akaru s politováním zjistila, že jí došli nože. Pokrčila rameny a vytáhla katanu. Ostrým hrotem pozvedla vězni hlavu. Donutila ho, aby se jí zadíval do šedomodrých chladných očí.

Ostří mu přejelo po neoholené tváři a zanechalo za sebou tenkou krvavou čáru. Hrot ho ne zrovna jemně dloubl pod žebra. Vykřikl bolestí a omdlel. Bolest a ztráta krve vykonali své. Akaru namočila houbičku do vody a klidně otřela vězni spánky, čelo a rty.

Zachvěla se mu víčka a probral se. Černovláska mu vrazila facky, aby se probral úplně.

„KDO TĚ, SAKRA, POSLAL?!?“ vykřikla. Mlčel. Zkušeným pohybem mu rozřízla zápěstí.

„Saké!“ Minato jí alkohol podal. Obsah lahvičky vylila do krvácející rány. Muž znovu omdlel bolestí. Akaru si povzdechla.

„Nic nevydrží. Vzbuď ho, Minato.“ Poprvé ho oslovila jménem.

Akaru přiklekla k židli.

„Tak znovu. Kdo? Proč?“ zopakovala otázku.

Muž se zhluboka nadechl.

„Císařův syn… Kumamoto…chtěl…. se zbavit…klanu Nam… Namika….Namikaze…“

Minato překvapením otevřel ústa. Akaru se usmála. Podala vůdci klanu Namikaze katanu, jílcem napřed.

„Daruj mu rychlou smrt.“

Minato nabízenou zbraň přijal a rychle ji vrazil do zajatcova srdce. Oddychl si.

Tiše sledoval, jak odnášejí zmučené tělo. Ušlo mu, že vodě byla rozmíchaná kyselina, která muži poleptala sliznice.

„Musím jít,“ ozvala se za ním Akaru. Prudce se otočil na patě.

„Kam jako?“ vykřikl a změřil si ji zlostným pohledem. Vycítila změnu jeho nálady. Ze zamlklé na podrážděnou. I ona by šla ráda spát, tahle noc byla dlouhá. Ale nemohla. Musela podat hlášení.

„Pryč,“ odvětila prostě a naprosto klidně.