Temná země, jasné nebe (1)

Velký kdysi tvrdil, že to budeme až mi sami, že mi sebe sami zničíme. Báli jsme se toho, věděli jsme, že to přijde a přesto jsme neudělali dost. Temná je naše krev, temná je naše duše a temnota je nám osudem. 

Kapitola I. - Příchod Neznámého: 

Ulice Helbrunu

Smrákalo se a na ulicích města nebylo vidět ani živáčka. Snad všechny domy v ulici byly opuštěné, zatlučené okenice, posprejované zdi a dveře, uvnitř tma. Některé se už stářím rozpadaly a na ulici ležel nepořádek, suť a stará auta s vytlučenými skly.

Tou ulicí procházel muž v obleku. S cigaretou zapálenou v ústech, bezstarostně kráčel nahoru městem směrem k centru. Muž v obleku, středního věku s černými, už trochu prošedivělými vlasy, zkrátka elegán. Jako by si nedělal starost, že je ve špatné části města a vykračoval si značně sebevědomě. Pod paží nesl černou koženou tašku.

Nahoře,  ve čtvrtém patře, na balkoně jednoho z opuštěných domů, asi půl kilometru odsud, klečel muž se samostřílem. Karbonovo-duralová konstrukce zbraně s vrypy, profesionální okulár a runový hrot. To všechno poukazovalo na špičkového lovce. Vedle něj seděl jeho parťák. Oba naprosto potichu. Muž s prstem na spoušti zašeptal. „Není to žádnej vod nás, ani na wampa nevypadá.“

„Možná posel,“ špitl jeho kumpán, jehož drsný vzhled podtrhoval nejen hrubý hlas, ale i obličej plný jizev.  „Nebo může bejt vějička.“

Druhý lovec opatrně vykoukl zpoza úkrytu za zábradlím. „Není na něm žádná magie, ani temná aura,“ prohlásil když zaostřil se svým mecha -okem, které měl jako víc než plnohodnotnou náhradu za to, co mu kdysi vydrápl ferk. „Asi je to blázen,“ uchechtl se a dál elegána zkoumal. i na značnou vzdálenost viděl podrobné detaily.

„Počkej!“  Vzrušeně zašeptal lovec se samostřílem, který také bezustání hleděl do okuláru zbraně. Doprčic. Je tam s ním ghoul,“ a skutečně. Za podivným mužem v kvádru se nenápadně stíny a mezi zídkami a špinavými rohy něco plížilo. Málem by si toho nevšimnul.

Muž v obleku si však vykračoval dál. O nebezpečí číhající za jeho zády nejspíš nevěděl. Barikáda byla ještě pár bloků vzdálená a tudíž, když zaslechl tichý svist za svými zády, věděl, že mu není pomoci.

Tu ale vzduch proťala šipka a zabodla se přímo do netvorova čela. Rána, která by člověku rovnou utrhla hlavu, ghůla shodila k zemi. Lovec spokojeně utrousil. „Jo. Dneska tu máme pěkný úlovek.“

„Stujte,“ ozvalo se a na muže zamířil obrovský reflektor.

„Pomalu pojďte před bránu, ruce nahoře.“ znělo z reproduktoru. Velký betonový plot, který rostl uprostřed ulice a ohraničoval enklávu měl jeden účel. Udržet zombíky venku a lidi uvnitř.

Tohle byla enkláva rodu Epokleis. Jediná výspa civilizace široko daleko. Zabírala celý střed města. Na vrcholku kopce na západní straně enklávy se pak tyčil velký chrám zasvěcený démonu Ragmovi a poblíž něj bylo i sídlo starého rodu knížat z Epokleis.

Ale zpět k bráně. Muž v kvádru stál před zavřenou ocelovou branou, ve světle reflektoru ze strážní věže. Na jediného člověka teď mířilo asi tucet hlavní samopalů, samostřílů, kulomet a taky jedno lehké dělo. Nebylo tajemstvím, že rod Epokleis si vydržoval malé vojsko.

Cigareta zkouřená až k filtru dopadla na zem.

Za chvíli už muž v obleku seděl v betonovém krytu za bránou. Ruce svázané, přivázaný k bytelné židli. Kolem čtyři drsní potetovaní vazouni, po zuby ozbrojení.

Poručík se přehraboval jeho koženou taškou. Nakonec její obsah vysypal na stůl. Byla to celá hromada papírů pokrytá neznámými znaky a obrazci.

„Co to je?“ vyštěkl na muže. Když ten neodpovídal, pokynul poručík a jeden voják udeřil muže pažbou své zbraně do břicha.

„Jsi člověk, k nikomu nepatříš, nemůžeš se prokázat. Řekni mi, proč bych tě teď a tady neměl poslat rovnou na jatka a nakrmit tebou ghouly?“

V krčmě U Tří vran 

V krčmě U Tří vran tou dobou navečer bylo plno. Nebyl to žádný nóbl podnik, právě naopak, byl to hnusný špinavý a potemnělý lokál a pravidelně se tu scházela ta nejhorší verbež v Enklávě. Kromě různých pobudů a lovců všeho druhu tu člověk mohl narazit na upíry bez licence, wervolfy i mutakleny. Pálenka i daleko ostřejší věci tu tekly proudem a ozýval se hluk, překřikování hráčů pokru i hlasitý smích bujaré společnosti amazonek, která dneska přišla do města a měla pro sebe zabranou celou polovinu lokálu. Taková společnost samozřejmě přitahovala pozornost mužů, ale málokterý by si na amazonky něco zkusil. Hostinský, zarostlý potetovaný holohlavý hromotluk s černým plnovousem málem až k podlaze se nestíhal otáčet, jak tu bylo plno, i když měl k ruce tři pinkly.

Tu se otevřely dveře a z deště venku do hospody vkročila postava v černém saténovém plášti, středně vysoká, bledolící rusovláska s dlouhými splývavými vlasy. Odměřeným krokem kráčela k baru.

„Mohl byste dámě uvolnit místo?“ pravila sladcek hromotlukovi, který zabíral barovou stoličku. Ten na ženu vrhl opatrný pohled, zamumlal jen „Jasan,“ vzal svoje pití a klidil se pryč.

Jano, který seděl u stolu opodál, ženu celou dobu pozoroval, už od toho okamžiku, kdy vešla. Naklonil se ke svému příteli starému Medvědovi, což byl jeden z nejznámějších lovců široko daleko. „Co je ona zač?“ šťuchl do Medvěda, který zrovna vedl debatu o motorkách, což bylo jeho oblíbené téma a tak zareagoval značně nevrle, když byl vytržen.

„Hele mladej, s tou si nic nezačínej,“ zašeptal, když na slečnu vrhl kosý pohled.  Pak ale chtěl mladého lovce vyzkoušet a tak se zeptal. „Co myslíš? Odhadni protivníka.“

Jano se pousmál. „Upírka, ne amazonka, na to je moc uhlazená. Vyšší kasta, pravděpodobně mág, vysoce nebezpečná. Potřeboval bys zaklínače abys ji dostal.“

„O těch tady drž hubu. Ale jinak dobrý odhad. Takže teď ji určo nepozveš na drink,“ uchechtl se Medvěd a vrátil se k debatě o motorkách.

„A to se, kámo, pleteš,“ ušklíbl se Jano. Vzal svoji sklenici a zamířil k baru.