Mé jediné přání - část osmá

Krev… rozbité brýle ležící na zemi. Chlapec v zakrvácené uniformě vedle nich. Nedýchá, nežije. Nežije. Je mrtvý. Jeho srdce netepe. Není již možné jej zachránit. Ne... ne... ne! Krev zaschlá na tváři, na oblečení i na rukou mrtvého chlapce a na podlaze. Temně rudá krev, jako by temnotou svou obviňovala. Je to tvá vina! Je to tvá vina! Tíha vstupuje do jeho duše, jak hledí na toho mrtvého chlapce… do jeho prázdných očí, které přesto vyčítají...

 

Nerit se probudil s děsem, posadil se na posteli. Čekal, než se uklidní. Byl pátek, třetí den prvního podzimního měsíce. Zkontroloval spolubydlícího, Tabura Sarona, černovlasého mladíka z první D, ještě spal. Potichu se vytratil do sprchového koutu a dal si ranní sprchu, načež vzbudil spolubydlícího. Pak se oblékl do uniformy, a vyrazil do mechanizovaného bufetu na koleji, kde si koupil chléb s krabičkou marmelády, usadil se na jedno z míst v jídelně a pak se pustil do této své snídaně.

 

„Proč vždy vstáváš tak brzo, Nerite?“ zeptal se ho Tabur, který ho dohnal, zatímco Nerit mazal svůj chléb marmeládou. „To je osobní preference.“ odvětil ten klidně a zakousl se do chleba. Tabur si přisedl. Pár lidí v okolí se ohlédlo, jelikož Nerit už nosil bílou uniformu a nacházel se v části koleje, určené pro černé uniformy. Výměnu místa na koleji s Kanakem i přes svou výhru odmítal a ředitel neměl výhrady, takže zůstal v pokoji s Taburem. „Je teprve za pět minut osm a ty jsi najedený a připravený vyrazit... zbytečně brzy, ne?“ prohlásil Tabur, zatímco si mazal chléb. Mezitím Nerit již dojedl a zvedal se od stolu. „Pro mě je to ideální čas. Měj se, Tabure.“ odvětil ten klidně a opustil jídelnu.

 

Během cesty k hlavní bráně vytáhl zlatou kartu, kterou dostal včera od magického přípravného klubu a pohrával si s ní. Včerejší události s ním pohly… dnes měl zase tu noční můru, o níž si myslel, že se jí již zbavil. Bylo temno, neboť nebe na východ bylo pokryté mraky, dávajícími na jevo, že se blíží bouře. Nerit si v ten okamžik pomyslel, že je dobře, že si vzal deštník. Dorazil k bráně v osm deset a opřel se o zeď nalevo od ní.

 

Tři metry vysoká bílá zeď, obepínající pozemky školy a dělící tak ostrov ve dví byla příjemně chladná. Nerit využil volného času, vytáhl svitek a začal si v něm pročítat. Jednalo se o magický svitek, který byl schopen pojmout až dvacet tisíc stran textu, přecházejíc z jedné strany na druhou v mrknutí oka. Velice vzácný předmět, který mu daroval jeho adoptivní otec, Leod Morgen. Byl to dárek, za který byl do dnes vděčný, neb šlo o velice užitečný předmět.

 

Jeho čtení netrvalo dlouho. I dnes ho jen pár minut po jeho příchodu zdravily. „Nerite!“ slyšel Naročin hlas. Otočil se za ní a otřásl se. Jakmile spatřil Akiru, vzpomněl si na včerejší lesní incident. Detaily incidentu se dozvěděl až na cestě na dívčí kolej. Přesto cítil, že nebylo vyřčeno vše, co se stalo. Jeho mysl se vrátila ke snu a náhle ho nečekaně popadl další záchvat. Chytil se za hlavu, co nejpevněji to šlo, zatímco v jeho mysli probíhal boj.

 

'Poddej se vzteku… nepotlačuj ho. Bojuj, nenech se ovlivnit, ovládej se. Uvolni to napětí, ten tlak uvnitř sebe. Ne zůstaň klidný, neposlouchej. Je potřeba ten vztek uvolnit… najít těch šest a jejich krví, ach, rudou, čerstvou, voňavou krví obarvit tuhle bílou zeď. Ne! Nenech se zmást. Drž se pod kontrolou. Kvůli Naroki… kvůli Akiře… kvůli Erze... kvůli sobě. Nesmíš, nesmíš podlehnout.' Ve vteřině záchvat potlačil a nahodil obvyklý úsměv. Takhle silný záchvat již dlouho nezažil.

 

„Naroki, Akiro, dobré jitro.“ přivítal dívky klidně. Dnes byl pátek, to znamenalo, že druhá A. má magickou praxi, Nerit se poměrně těšil, doufajíc, že bude moci využít volného času ke studiu dalších kouzel ze svého svitku. Podvědomě udržoval mysl od svého snu a nedávného incidentu s Akirou. „Nerite, dnes to vypadá na bouři, co?“ zahájila konverzaci Naroki. „Ano, vypadá… Jak vidíš, mám s sebou deštník.“ odvětil Nerit s úsměvem. Rozhlížel se po dalších studentech. A pak ho spatřil.

 

Od chlapecké koleje si v černé uniformě s trpkým pohledem na tváři kráčel, ramena skrčená. V ústech měl cigaretu a v očích vztek, před kterým by se roztřásl každý. Kanak Diron, bývalý žák druhé A, nyní žák první C. „Támhle nám jde nový spolužák.“ řekla s úsměvem Akira. Kanak mířil rovnou k Neritovi. Zastavil se před ním, a hleděli na sebe tvrdými pohledy. Kanak byl vyšší, ale Nerit děsivost vyrovnával intenzitou svého pohledu. „Duel. Dnes, dvě třicet.“ řekl Kanak. „Odmítám.“ odvětil Nerit a usmál se. Musel se držet, jeho myslí se prohnala vzpomínka na to, jak ten parchant praštil Naroki…

 

„Prosím?“ reagoval překvapeně Kanak. „Minule mě stálo veškerou energii, abych se udržel pod kontrolou a nezabil tě. Nevím, jestli bych to dokázal i po druhé.“ odvětil chladně Nerit. Studenti okolo si konečně povšimli co se děje a začali postupně přesouvat svou pozornost na dva mladíky vrhající z očí blesky. „Děláš si ze mě srandu? Přijde ti to zábavné? Ponížit mě před celou školou a nedat mi možnost odvety?“ křičel naštvaně Kanak. Nerit se usmál. „Nemáš už nic, o co bych stál, duel je tedy pro mě zbytečný... a odpověď na tvou otázku... ano... přijde mi to zábavné.“ odvětil a jeho úsměv ještě přitvrdil.

 

Kanak o krok ustoupil. Nevěděl co dělat. Na to, že by jeho výzvu Nerit odmítl, neměl odpověď, nebyl na to ani trochu připravený, vůbec to totiž nečekal, navíc si z něj zmíněný zcela zřejmě přede všemi dělal srandu. Kanak nebyl zvyklý na to, že se k němu někdo chová takhle. „Co… co?“ řekl a ustoupil o další krok. „No tak jeho nabídku přijmi, Nerite. Vypadá to, že se sesype, pokud ji nepřijmeš.“ přesvědčovala Akira zlomyslně. „To není moje starost, nemám důvod. Minule udeřil Naroki, tak jsem ho naučil, jak se chovat k dívkám. Ale teď mi nestojí ani za pohled.“ řekl Nerit a otočil se. Kanak se náhle rozmáchl k Akiře, ale jeho ránu Nerit zastavil levačkou ve vzduchu, aniž by se otočil.

 

„To je tak patetické… vážně bys ji udeřil, jen abys získal mou pozornost? Lidi jako ty by neměli existovat. Dám ti ještě pár vteřin, aby sis rozmyslel, zdali o ten duel vážně stojíš. Protože tentokrát nebudu používat kouzla, která jsou poměrně bezpečná. Tentokrát tě nepošlu do nemocnice na dva dny. Zbavím tě ruky, obou… možná i hlavy. Nechám tvou hlavu rozprsknout se na kusy… bude to jedinečná podívaná.“ řekl Nerit a jeho hlas během proslovu začal být děsivější a děsivější.

 

„Nerite! Uklidni se! Nemůžeš tu výzvu přijmout. Nedělej to!“ okřikla ho Naroki a pevně objala jeho ruku. Nerit cítil, jak se napětí v něm uvolňuje. „Kanaku. Dnes máš štěstí. Nepřijmu tvou nabídku k duelu. Ale pokud uděláš něco podobného jako dnes v budoucnosti… tak ti ukážu svou druhou tvář. Být tebou tak se vypařím. Protože já teď nežertuji.“ řekl a jeho hlas byl pro změnu tak chladný, že se Kanak otřásl. Tehdy si poprvé položil otázku… co to k čertu s tím magorem je? A uvědomil si, že přistupovat k Neritovi takto může být nebezpečnější, než si myslel. Brána se, zatímco uvažoval, otevřela a Nerit Kanakovi během pár vteřin zmizel z očí.

 

Žáci druhé A a druhé B se shromažďovali před duelovou budovou. Nerit se od zbytku držel dál. To však narušila Erza. „Dobré ráno, Nerite.“ přivítala ho, poté co se oddělila od své kamarádky, dívky, jenž seděla ve třídě hned na pravo od něj. Ta na něj naopak vrhla vražedný pohled. „Dobré ráno i tobě.“ odpověděl ze své pohodlné pózy – uvolněného opření o zeď. „Tvá kamarádka mě nemá zrovna v lásce.“ řekl a kývl hlavou k dívce. „Nediv se. Nejen Yuta tě nemá ráda. Znepřátelil sis mnoho bílých uniforem.“ odvětila Erza. Nerit však ze způsobu, kterým to řekla, vyčetl, že tento případ je výjimečný.

 

„Slyšela jsem, co se včera odehrálo v lese. Je ta tvoje... kamarádka v pořádku?“ zeptala se Erza starostlivě. „Ano, naštěstí se Naroki nic nestalo. Za tohle hodně dlužím Sidorovi.“ odvětil, přičemž se podíval na hodinky. Již bylo devět, ale učitel nikde. „To nemusíš brát vážně. Náš spolek si pomáhá. Ostatně, tys mu prý taky zachránil záda.“ odpověděla Erza. „Ano… to je pravda. I tak nemám rád, když něco lidem dlužím.“ reagoval Nerit mírně.

 

„Nazdar Nerite.“ přivítal ho další dívčí hlas. Ten patřil Finře Daikan, další člence magického přípravného kroužku. „Finro, i tobě hezké ráno.“ odvětil klidně Nerit, zatímco Erza kamarádku rovněž přivítala. „Každou chvíli začne pršet, nemyslíš? Učitelka jde pozdě… jestli mi kvůli ní promokne uniforma, budu hodně rozčilená.“ zahájila nově příchozí konverzaci. Nerit beze slova natáhl ruku s deštníkem. Finra se usmála. „Deštník… od kdy my, magičtí studenti, používáme deštník? Každý přeci dokáže odstínit déšť.“ odpověděla, čímž prozradila, že její stížnost na déšť byla pouze konverzačního rázu. „Ovšem, ale deštník vypadá elegantněji.“ odvětil Nerit což Finru rozesmálo.

 

„To je poprvé, co jsem slyšela tak originální důvod k používání deštníků.“ řekla s úsměvem a podívala se na Erzu, která jakýmsi způsobem vypadla z konverzace. „Co myslíš Erzo o takhle povrchním důvodu?“ zeptala se. „Stojíš v tomhle doufám za mnou, ne?“ pokračovala. Erza zaraženě hleděla na Finru. „Já si myslím…“ zahájila větu po chvíli ticha Erza, avšak již ji nedokončila. Jejich rozhovor byl přerušen povykem v okolí.

 

Onen povyk se mezi studenty spustil náhle. Zdroj byl zřejmý. Od hlavní budovy se blížila postava. Vznášela se dvacet centimetrů nad povrchem a blížila se rychlostí sprintera. Tato postava lákala pozornost nejen svým druhem přepravy. Jednalo se o mladou ženu, vyšší brunetu. Vypadala na pětadvacet, ale Nerit si byl jistý, že jí bylo přes třicet a hádal jí pětatřicet. Důkazem jeho předpokladu byla čarodějná hůl se dvěma kameny, každým na jednom konci, která značila, že držitelka dokončila dvanáctileté čarodějné studium. Vezmeme li v úvahu, i kdyby byla čerstvou absolventkou, muselo jí již být jednatřicet let. Ale magicky nadaní lidé stárnou výrazně pomaleji, to byl známý fakt. Její mladý vzhled navíc umocňovala velmi dobrá postava. Jinými slovy, dívky na ni hleděly se závistí a chlapci… obdivovali její parametry.

 

Čarodějka dorazila. Měla deset minut zpoždění. „Zdravím vás. Ráda vás poznávám, druhá A a druhá B. Jsem Asera Renan, před šesti lety jsem dokončila čarodějnou školu, kam malá část z vás bude putovat. Budu vás tento rok učit magickou praxi.“ oslovila obě třídy. Zhruba padesát žáků jí nyní věnovalo veškerou pozornost. „Asi očekáváte, protože je to naše první praxe v roce, že od vás nebudu nic požadovat. Omyl. Ale protože jde přeci jen o první hodinu, mám pro vás přichystaný speciální program. Dle všeho nás zde je osm a čtyřicet, pět lidí chybí.“ představila sebe a dnešní program učitelka. „Vynikající, vytvořte skupiny po čtyřech.“ řekla.

 

Studenti byli pořád ještě zaražení. „Je lepší, vytvoříme-li skupinky tady venku. Půjdeme všichni do masové simulace. Jinými slovy souboj čtyřčlených týmů. A já se budu účastnit také – ale sama, ostatně tým nepotřebuji. Všichni členové posledního týmu na živu dostanou každý jednu padesáti-stříbrňákovou bankovku.“ řekla učitelka. Studenti zajásali. Tohle bylo rozhodně zábavné. Původně studenti očekávali, že s učitelkou bude první hodinu leháro – bude se na nejvýš debatovat o snech a cílech žáků a když jim bylo řečeno, že to tak nebude, byli zklamáni, očekávajíce nějaký těžký úkol. Ale tohle bylo ještě lepší, než tradiční leháro.

 

„Nerite, pojď se mnou do týmu.“ reagovala okamžitě Finra. Upravila si své vlasy, obzvláště růžovému pruhu věnovala pozornost a během toho na Nerita vypálila štěněcí pohled. „Ovšem, proč by ne?“ odvětil bez přemýšlení Nerit, načež se otočil k Erze. „Připojíš se k nám, Erzo?“ zeptal se a pohlédl na ni. Erza hleděla za svou kamarádkou Yutou – onou dívkou, jenž Nerita nenáviděla, a ta jí pohled oplácela. Yuta vypadala hrozivě a vrtěla hlavou. Erza se k nim otočila. „Promiň, Nerite. Asi to nepůjde.“ odvětila a sklíčeně odešla.

 

„Takže to vypadá, že budeme muset najít dva další lidi. Mohla bych požádat kamarádku… počkáš tu, Nerite? Hned jsem zpět.“ řešila situaci okamžitě Finra. Nerit zůstal pohodlně opřený o zeď. Na východě se zablesklo, bouře se blížila. „Mohu se připojit?“ ozval se dívčí hlas z leva. Nerit se otočil. Nízká černovláska s krátkým, téměř chlapeckým stylem vlasů a tenkou drobnou postavou ho držela za rukáv a tvářila se nervózně. Nášivka – 2.A. – dávala na jevo, že je to jeho spolužačka, Nerit si ji však ve třídě nevšiml. „Ovšem.“ řekl, neschopen odepřít pomoc tak bezzbraně vyhlížejícímu stvoření.

 

„Ty jsi Nerit Morgen.“ oznámilo děvče tenkým hlasem. Jeho vstup do druhé A se jí zřejmě vryl do paměti. Komu také ne? „Já jsem Naya Korhan.“ představila se. „Těší mě.“ odvětil Nerit a nabídl dívce ruku k potřesení. Ta natáhla svou ruku v odpověď, avšak ta se okamžitě roztřásla. V ten okamžik vstoupila na scénu Finra s jakýmsi mladíkem po boku. „Sehnala jsem jen jednu osobu… kamarádka mě odmítla, ale Mirvan se rozhodl k nám přidat. Mirvan měl s Kanakem nějaké spory, takže byl více než ochot…“ řekla, a pak se podívala na malou černovlásku. „Takže jsi nám mezitím sehnal čtvrtého člověka do týmu? Vynikající. Tak to vypadá, že náš tým je komplet. Představíš mi svou drobnou kamarádku?“ pokračovala.

 

„Finro, dovol mi představit ti Nayu Korhan. Nayo, dovol mi představit ti Finru Daikan. O moc víc toho ani o jedné z vás nevím, takže zbytek představování nechám na vás.“ řekl a obrátil k nově příchozímu, Mirvanovi. Finra se zamračila, když to řekl. „Mirvan Hotar, druhá B, k tvým službám. Těší mě, že tě poznávám, Nerite. Prvák v černé uniformě, který poslal Kanaka do nemocnice ve férovém duelu… jsi slavný. Jsem rád, že tě mohu poznat osobně.“ představil se nově příchozí.

 

A tak byl jejich čtyřčlený tým kompletní. Od učitelky dostali pořadové číslo šest. Týmů bylo celkem dvanáct, učitelka sama si vzala pořadové číslo třináct. Poté se konečně v devět čtyřicet sedm vypravili dovnitř, přičemž pršet začalo jen o minutu později, než poslední studenti vstoupili do hlavní haly. „Každý tým bude uveden do jedné kóje, jenž se obvykle užívá k samostatnému cvičení praktikování magie. Pro dnešek bylo třináct kójí upraveno a do každé bylo umístěno zařízení pro vaše připojení do simulace. Pravidla jsou taková: Poté co se všechny týmy připojí, budeme nahráni do simulace podzemního bludiště. Týmy budou každý v jedné z uzavřených místností, rozmístěných po obvodu bludiště a pět minut po vstupu budou vypuštěny. Cílem je porazit všechny další týmy. Dokud má tým alespoň jednoho člena „na živu“ funguje samozřejmě dál. Pozice týmů a jejich členů bude možno určit pomocí zařízení, podobným mobilům, které dostanete v nahraném světě. Tak budete moci navíc zjistit složení týmů a rozvrhnout si strategie. Já sama pak budu nahrána do středu labyrintu.“ oznámila jim učitelka, jak to bude probíhat.

 

Byli nyní zavření v kruhové místnosti o poloměru deset metrů. Dveře z těžkého kovu bylo nemožné otevřít. Otevřou se však samy za tři a půl minuty, jak Nerit dobře věděl. Již byli úspěšně nahráni do simulace a čekali. „Tým čtyři je nebezpečný.“ řekla Finra. „Erza Morgen, Yuta Sil, Takara Michi, Arzael Tishar – ti všichni jsou ze druhé A.“ potvrdil Mirvan. „Pche, to nic není. Tým třináct, aneb naše učitelka je daleko nebezpečnější… mám-li být upřímný, ani my, ani čtyřka nemá bez podpory nějakého jiného týmu naději.“ reagoval Nerit podrážděně. „Jak to víš?“ zeptala se Finra. „Není to jedno? Kdybychom se s týmem čtyři spojili… stejně by nebylo jisté, jestli vyhrajeme.“ odvětil Nerit. „Vážně? Síla čarodějů je skutečně děsivá.“ řekl Mirvan.

 

Nerit velmi dobře věděl, jaký je silový rozdíl mezi kompletním čarodějem a studentem magie na střední škole. Živě si pamatoval simulační duel Lairy Karun, který kdysi pozoroval, v němž rozmetala skupinu sedmi dobře vycvičených magiků. Byl lehce rozčilený, protože dobře věděl, že celá tahle hra je jen trik – učitelka neočekávala, že by byla poražena – peníze se rozhodla vsadit jen pro to, že si byla jistá svou výhrou. To se mu nelíbilo a měl silnou touhu jí to překazit. Ostatně takovéhle shlížení z vrchu nesnášel.

 

„Průměrný čaroděj je schopen porazit skupinu tří, ba i čtyř magiků bez větších problémů.“ řekl Nerit. „A my nejsme ani na úrovni magiků. Musíme najít tým čtyři a spojit síly.“ dodal. V ten okamžik se těžké dveře otevřeli. „Nayo, prosím, veď nás.“ požádal Nerit Nayu. Ta sebou trhla při vyslovení svého jména. V jejím obličeji se prohnal na okamžik výraz hněvu, který však ihned zmizel. „Dobře.“ odvětila, a z kapsy vytáhla mobilu podobné zařízení, podle něhož je pak vedla tím podzemním jeskyním podobným labyrintem.