Černobílá hra (1)

"Koukej škemrat, ty jedna zasraná děvko!“ zaskřípala Kea-Tri zuby, zatímco cloumala za vlasy Teresy Allori. Z hrůzou vytřeštěných očí posazených vysoko na vychrtlém obličejíku začaly proudem téct slzy.
„Co po mě chceš?“ hystericky ječela vychrtlá postava místní nevěstky a vyhublými ručkami si snažila krýt obličej.
Kea-Tri mrštila Teresou do kouta a dívala se na ní jakýmsi zasněným výrazem. Ve tváři se jí střídaly protichůdné pocity, ale jen jeden dominoval. Zmatení. Nezabíjela poprvé. Tohle byla její práce, tak co, proboha, co, jí bránilo svou práci provést rychle a bez zbytečných pocitů jako tolikrát předtím? Ne, tohle bylo jiné…

Dětský smích se nesl špinavými ulicemi jako výsměch démona. Odrážel se od stěn polorozpadlých domů a vracel se zpět do ušních lalůčků malé dívky jak odbíjení zvonů na věži kostela.
„Nelli, Nelli, my si chceme jen hrát!“ vykřikovaly pisklavé rozradostněné hlásky za udýchanou dívkou na pokraji zhroucení. Vysoké domy pro ni byli zdmi vězení, ze kterého se nedá utéct. A oni ji doháněli.
„Doprovodíme tě domů!“ křičely.
Dívka běžela dál bahnem a kamením a hlasy desítek dětí jí doháněly. Utíkala, co jí dech stačil, dokud nenarazila na slepou uličku. Past sklapla.
„Pojď si s náma hrát!“ výskali sotva desetileté děti, když ji dokola obstoupily.
„Na popravu! Na popravu! Na popravu!“
Děti umí být kruté…

…a nejen děti.
Ano, tohle bylo jiné. Tohle bylo osobní.
Kea-Tri se zhluboka nadechla a vrávoravě nejistým krokem se vydala k Terese. Sliny se jí v ústech nahromadili jako v očekávání velmi chutného jídla, ačkoliv se jí sevřel žaludek nevolí.
Vzpomněla si na své tehdejší výhrady k zabíjení. Teď už ví, jak je to snadné. Jen zabořit nůž do oběti, otočit se a odejít. Žádná lítost, soucit ani žal a výčitky svědomí do pár dnů zmizí. Ale ještě nikdy nemusela zabít někoho, koho dobře znala. Někoho koho i zabít vždycky chtěla, jenže myšlenka doposud zůstala jen myšlenkou. A teď až úsměvná náhoda svedla jejich cesty zpět dohromady.
Teresa se krčila v rohu, špínu na tvářích jí rozmazaly slzy a ona se klepala jako osika. Kea-Tri bylo z ní na zvracení. Někdo takový si nezaslouží žít, no ne? Nechápala, proč zrovna teď potřebuje svůj čin ospravedlňovat. Mistr měl pravdu, city do práce jednoduše nepatří.
„Kurva, tak už to udělej!“ zaječela z ničeho nic Teresa. Její oči šílené strachem probodávali Kea-Tri, která stála nerozhodně na ní.
„Ty nevíš, kdo jsem?“ zašeptala tiše Kea-Tri. V nejistém hlase se jí zračila lítost nebo snad i ukřivděnost z toho, že někdo, kdo jí tolik ublížil, si na ní nepamatuje.
„Jsi jen ubožačka! Tak dělej, zabij mě!“
…ne, nepamatuje. Co je to pak za pomstu? Jak si pak může vychutnat sladkou chuť odplaty, když ta děvka ani neví, kdo jí to vrazí nůž do hrudi? Ne! Žádná pomsta! Je tu pracovně… jen… jen pracovně.
Kea-Tri si rukavicí setřela pot z čela. Chtělo se jí křičet, nadávat, brečet.
Přikročila k Terese. Obě na chvíli zatajily dech. Bylo ironií, že v případě obou žen se jednalo o klíčový zlom jejich životů.
Kea-Tri prořízla tepnu Teresy až s posvátnou úctou. Horká krev jí stékala po rukou, zatímco z Teresy život rychle odcházel. Vychrtlé tělo se zhroutilo k zemi a Kea-Tri s ním. Ačkoliv krev chladla rychle, její touha po pomstě ještě vzrostla. Sedla na vlhkou zem uprostřed rudé kaluže a tupě na Teresu civěla. Slzy jí tekly po tváři a ona netušila proč.

Kea-Tri si jen matně vzpomínala, jak se dostala z nevěstince do svého bytu. Připadala si jak opilá. Netušila, že by na ní setkání se starou známou mohlo takhle zapůsobit. Její mysl se jen těžko dokázala soustředit na realitu a stále utíkala do časů, kdy chodívala na obecnou školu v Delery. Nebylo to tak dávno. Jsou to tak tři roky zpátky, co ji vyloučili, a přesto si připadala, jako by to byla věčnost. Svým způsobem to věčnost byla. Tolik se od té doby změnila. Náhle si uvědomila, jak její tehdejší problémy byly malicherné. Ano, od té doby se hodně změnilo.
Kea-Tri si promnula oči a rozhlédla se po svém bytě, který tvořila jedna strohá místnost. Ale i tak jí ta místnůstka připadala velká, jak tu žila celé dny sama. Od té doby, co jí zemřel bratr, poslední člen její rodiny, tu s ní nikdo nebydlel. Občas jí to lezlo na mozek, jako třeba teď. Vstala a vytáhla z jedné z beden zaprášenou láhev vína. Věděla, že je docela stará a šetřila ji na zvláštní příležitosti. Bohužel teď si uvědomila, že žádná šťastná a zároveň něčím výjimečná příležitost nenastala už roky.
Korková zátka odletěla do rohu temné místnosti. Kea-Tri ji tam nechala ležet. Odněkud zpod stolu vylovila starý kovový korbel a nalila do něj víno. Jeho trpkou chuť povalovala po jazyku a přemýšlela nad tím, jak moc se ta chuť podobá životu.
Víno a alkohol v něm začaly Kea-Tri nutit víc a víc přemýšlet nad jejím vlastním životem, ačkoli se tomuto stavu snažila vyhnout. Položila si hlavu na stůl, jediný kus nábytku, spolu se starým křeslem, který v místnosti byl, a tiše zírala na korkovou zátku v temném rohu místnosti. Porovnávala požitky, které ve svém krátkém životě okusila, a strasti, které jí již život stihl nastražit. Výsledek ji přiměl k zoufalému pláči. Kdo vlastně byla? Vrah, jen obyčejný vrah! A proč, u všech bohů, to vlastně dělala? Z pomsty? Pro lásku? Pro peníze? Svou první oběť, Teresu Allorii, zabila jen proto, že jí to řekli, a ke všemu z toho měla ještě zvrácené potěšení. Byla zrůda! Zrůda v rukou mocných lidí, které poslouchala na slovo. A proč? Protože jí to bylo všechno už stejně jedno.
Plna vzteku, zlosti a zhnusení nad sebou sama se rozhlédla po místnosti po nějakém provazu, pomocí kterého by si ušetřila svoje trápení. A na co tohle všechno? Proč žít? Vždyť nemá důvod. Je na světě úplně sama! Poslední člen rodiny jí zemřel před půl rokem a od té doby se nedá říct, že by vůbec sama žila. Pouze přežívala. Přežívala a snažila se žít s bolestí, která jí zevnitř rvala útroby na kusy.
Za ten poslední půlrok jí dal naději jen Příslib noci, jehož členem se stala. Bratrstvo se stalo její novou rodinou. Všichni to byli ztroskotanci jako ona. Bezcitní vrahové, kteří byli ochotni vložit život do rukou toho druhého. Skupina ztroskotanců, kteří byli všichni ovládáni vrchností a zneužíváni pro její účely.
Kea-Tri ztrácela sílu a spánek ji přemáhal. Opět se myšlenkami vrátila k těm pár letům na škole. Ne, teď nemůže zemřít, ještě si musí něco vyřídit.

***
Necllerith prudce otevřela oči a uvědomila si, že si nejspíš na chvilku zdřímla. Chvilinku si nemohla vzpomenout, kde to vlastně je, a její výraz byl až komicky nechápavý. Po chvilce si uvědomila, že je v obecné škole delerské na lekci výcviku pro budoucí domobranu. Mladá Necllerith sice nikdy netoužila položit život za obranu svého rodného města, ale tento výcvik patřil mezi ty povinné a byly tu i dívky, které směřovaly vojenským směrem.
„Špinavče, si na řadě, ty trubko,“ vykřikla pištivým hlasem Teresa Allori a skupina dívek za jejími zády se rozesmála. Necllerith narážky na svůj původ už dávno ignorovala. Probrána ze svého zamyšlení se chopila velkého dřevěného meče a nedbaje ječivý smích svých nenáviděných spolužaček se vydala do jámy lvové. Před ní stála urostlá a na dívku velice ramenatá Ferrea Sartagová, přezdívaná Železná panna. Byla dívkami velice oblíbená, i když Necllerith vůbec nechápala proč.
Svou přezdívku si vysloužila tím, jak velice ráda dívkám vyprávěla, kolik mládenců ji už požádalo o ruku, přestože každá z nich věděla, že pro její nežensky svalnaté tělo by měla veliké štěstí, kdyby o ni zakopl byť jen jeden jediný muž. Tyhle pomluvy se samozřejmě šířily jen za jejími zády.
Ferrea se povýšeně šklebila na Necllerith, která nemotorně svírala v prstech dřevěnou tyč s rukojetí. Přiblížila se ke své spolužačce s přivřenýma očima a už předem očekávala velikou bolest.
„Tak hni už sebou, myslíš si, že máme speciálně na tebe celej den?!“ vykřikla z ničeho nic komandérka městské domobrany, která si vždy dvakrát týdně našla čas, aby připravovala děvčata obecné školy v Delery na nástup do městské domobrany. Ona byla právě tím žívým důkazem, že armáda nepatří jen mužům. Zrovna komandérka Krayenová patřila i k těm muži obávaným vojenským hodnostářkám, proti kterým se nikdo neodvážil ani pípnout.
Necllerith se nadechla a dvěma svižnými kroky přiskočila k Ferreře Sartagové a ještě než se stihla se svou tyčí napřáhnout k útoku, ležela v bílém písku, držela se za žaludek a počítala hvězdičky poletující nad její hlavou. Vzdáleně slyšela pištivý smích dívek, kterému vévodil burácivý, vítězný pokřik Ferrery Sartagové.
„Sem patříš, špinavá mrcho! K lidskejm nohoum!“ zavrčela Ferrea a kopla jí bílý písek do uslzených očí.

***
Kea-Tri se probudila a zhluboka dýchala. Oči měla vytřeštěné a po tváři jí stékal pot. Podobný sen se jí už dlouho nevrátil. V hloubi duše doufala, že se jí také už dlouho nevrátí. Proklínala den, kdy se setkala s Teresou Allorií, která jí to všechno, na co tak pracně zapomínala, připomněla jediným pohledem. Jediné, co ji uklidnilo, byla vzpomínka na to, jak ta ubožačka skončila. Kea-Tri se zhluboka nadechla a přinutila se k ledovému klidu. Opět se uvelebila ve svém křesle a znovu usnula.