Archón – 1. kapitola

Narozeniny

Jerema Havran zrovna sbíral v lese za hradem Bräven kopřivové listí. Byla to jedna z jeho oblíbených činností. Orchestr lesa mu hrál do ucha a zelená barva kopřiv, kapradí a mechů ho příjemně uklidňovala. Po nedávných bujarých oslavách svých narozenin potřeboval přesně tohle. Rád procházel po zvířecích stezkách. Připadal si tak v porostu více patřičně. Jerema si zrovna prohlížel stav své brašny na lupení, když spatřil na zemi něco navíc, něco z kovu. Zvedl ze země nejbližší větev a hodil ji směrem do borůvčí. Jakmile se dřevo otřelo o kov, obrovské železné čelisti jej roztrhaly na třísky. Byla to pytlácká past. Jerema si zajel prsty do černých vousů a zamračil se. Chvíli tam ještě takto dřepěl a poté se odebral k nedalekému vyvrácenému smrku, opřel se o kořeny a odpočíval.

 Z lehkého spaní ho probralo praskání haluzí na zemi. Na to přesně Havran čekal. Nad pastí se totiž skláněl jakýsi muž. Byl v dobrých letech, na hlavě měl čapku a na těle koženou tuniku. U pasu měl zavěšenou sekeru a na zemi měl položený pytel, který byl cítit zvěřinou. Jerema si uklidil vlasy za uši a protáhl si ruce. Když muž znovu natáhl past a sahal po odloženém pytli, vyběhl Jerema zpoza vyvrácených kořenů a vší silou udeřil muže boční hranou své dlaně do ohryzku. Pytlák se na zemi svíjel, kopal nohama do všech stran a lapal po dechu. Když se trošku vzpamatoval a napadlo ho sahat po sekeře, přetáhl ho Jerema klackem přes obličej. Vyděšený chlap se odplazil k nejbližšímu kmeni a ustrašeně kňoural: „Nech mě být! Prosím!“ Jerema mu odhodil sekeru a prohlídl si jej. Na tváři se mu vyrýsoval ještě zamračenější výraz. Stejně jako Jerema poznal pytláka, tak pytlák poznal Jeremu Havrana.

Jerema měl vlasy i vousy černé jako uhel krom jednoho šedivého pramene, který mu ale nebyl dán věkem, neboť Havran viděl teprve třicáté páté jaro. Oči tmavě hnědé a rysy tváře ostré jako břitva s lehce orlím nosem. V Brävenu ho znají také pod jménem Stenzward, což je výraz ze staré Hevelštiny pro kamenný meč. Tuto přezdívku si vysloužil během poslední války proti horalům ještě jako panoš. Pytlák se jmenoval Hilvar a byl to jeden z přisluhovačů pána Bremy, který sídlil v nedalekém Koeperu.

Pán Brema se během války s horaly zabarikádoval ve svém hradu a ze strachu odmítl poslat část svých vojáku na pomoc brävenské armádě. Po válce Bräven na Koeper uvalil obchodní sankce, což vedlo k tomu, že se Koeper poněkud vylidnil a zchudnul. Koeperští v čele s pánem Bremou od té doby v sobě nosili pocit velké křivdy. Sankce mohly být odvolány pouze v případě, že by Brema přenechal své panství zvolenému šlechtici z Brävenu, ale pro Bremu tohle byl pouze špatný vtip.

„Jste hanbou pro celé Hevelské království a ještě máte tu drzost pytlačit v lesích Brävenu!?“ zahřímal Jerema a uražený Hilvar odvětil, jakoby zapomněl, v jaké situaci se nachází: „To Bräven nás celou dobu okrádá! Máme na lesní zvěř stejné právo jako vy! A navíc Jeremo, co, že máš tak silná slova, když donedávna jsi byl ještě panošem, co obšoustal celý Koeper?“ „Ty Bremova kurvo!“ zaburácel Havran a strčil pytlákovu ruku do natažené pasti. Zatímco ten lotr s krvavým pahýlem uháněl pryč, přehodil si Jerema brašnu přes rameno a vydal se zpátky k hradu, kde ho v tu dobu již čekala vzácná a nečekaná návštěva.

„Představ si Hatore, že jsem dneska v lese nachytal zavšiveného pytláka.“ pravil Jerema, když vstupoval do svého domu uvnitř Brävenu a pokračoval: „No ale teď už se s Bremou bude při hostinách cpát jen levou rukou. Hatore, posloucháš mě vůbec? Netrucuj, já za to nemůžu, že jsi ráno zvracel. Musel jsem tě nechat odpočinout. Pojď sem konečně, něco jsem ti z lesa přinesl.“ a jak to Havran dořekl, přiřítil se černý ohař a štěkotem se radoval z přineseného klacku. Chňapl ho do tlamy a odběhl ho cupovat pod postel. Jerema zatopil v krbu a usedl k sepsání protestní depeše proti Bremovi a Hilvarovi, jakožto šlechtic na to měl oprávnění. Když dopsal, zapečetil listinu svým rodovým znakem, je to havran na žlutém pozadí s nasazenou přilbicí a červeným chocholem. Hned jak ho ráno probudily první paprsky vycházejícího slunce, hvízdl na Hatora a vyrazili k vnitřnímu hradu do sněmovní místnosti. Stráže byly naráz všude vidět, v ulicích bylo čistěji než obvykle, žádné zmuchlané praporce, bylo to nadmíru podivné.

„Jeremo, buď zdráv, dobře, že jdeš zrovna teď.“ zvolal komandér Garset a vedl ho do sněmu. Jerema mu při cestě hradními chodbami pověděl o tom, co se stalo v lese a Garset mu zamračeně řekl: „Kdybychom nebyli uvnitř hradu, s chutí bych si odplivl. Zmetek jeden, Brema si zaslouží pověsit z hradeb hlavou dolů a pak utopit v příkopě, cožpak si myslí, že mu to bude donekonečna přicházet? Jsi dobrý, že jsi to sepsal, Havrane, něco s tím uděláme, ale teď nás čeká něco důležitějšího.“ A s těmi slovy vstoupili do sněmovní místnosti. Byla to druhá největší brävenská síň a pravděpodobně nejdůležitější, neboť zde se odehrávaly zásadní diplomatické kroky. Byly tam dva velké a dlouhé stoly z tmavého dřeva postaveny proti sobě jako dvě bitevní linie, podlaha byla z červeného kamene a pod okny visely žluté praporce se znakem Brävenu, paže v brnění držící kladivo, a Hevelského království, koruna proti přilbici a mezi nimi kladivo. Uprostřed jedné lavice byl usazen král Rinhaart, vysoký, statný a moudrý vladař. Vypadal vlastně trochu jako Jerema, jen měl ještě více orlí nos, zelené oči, huňatý plnovous a samozřejmě byl o dost starší. Vedle něj byla židle, na kterou bylo zakázáno sedat kvůli památce nedávno zesnulé královny. Jerema však po vstupu do místnosti ucítil jisté znepokojení, protože naproti králi seděl vyslanec obklopen Vilinojskou gardou a co víc, měli černé šátky okolo ramen. „Milý Stenzwarde usaď se prosím a vyslyš, co nám a také tobě chce vilinojský vyslanec říci.“ pronesl zvučně a vážně král a Jerema polkl naprázdno a posadil se králi po levici. Tušil, co se děje, ale nebyl schopen o tom více přemýšlet, protože jediné, co vnímal, byla husí kůže po celém těle.

Vyslanec rozvinul svitek pergamenu a začal z něj číst: „My, Rada Tří z města Vilinoj, kteří jsme správci Vilinojských krajů, Hevelského království a království Lár, oznamujeme velmi smutnou a šťastnou zprávu zároveň. Svatý kamzík našeho Archonta skonal a božské zrnko tímto bylo osvobozeno do sféry stálic. Archón Mizza tak završil své období vlády a bohové jej propouštějí ze svých služeb. Mizza nyní musí opustit Vilinoj a jeden rok kázat jako poutník o slávě bohů a jejich přátel kamzíků z Šeptajících kopců.

Sláva mu. Bohové si však potřebují vyvolit nového Archonta jako svého zástupce a vladaře na zemi. Svatý kamzík zemřel páté Břízy roku 971 po zboření majáku. Aby mohl nový Archón uzavřít s bohy smlouvu, musí být narozen ve dni smrti kamzíka, což jest pátá Bříza, a v roce založení smlouvy Archonta předchozího, což jest rok 936 po zboření majáku. Další podmínkou je šlechtický titul a silnější pohlaví. Pokud někdo splňuje tyto předpoklady, nechť se neprodleně vydá do Vilinoje a hlásí se u Rady Tří. Jestliže se nikdo takový nenachází ve Vilinojských krajích, v Hevelském království ani v království Lár, bude nový Archón hledán v zemích cizích, neboť bohové nám mohou připravit lecjakou zkoušku. Zdravíme bohy, Vilinoj a spřízněné kraje a modlíme se za brzký příchod nového Archonta.“

Vyslanec dočetl a svlažil ústa kalichem zředěného vína. Jerema si hodně rychle spočítal dvě a dvě a okamžitě vyběhl z místnosti. Běžel chodbou směrem do kuchyně a věděl, že teď musí udělat jednu jedinou věc. Helka si zrovna utírala mouku do zástěry, když viděla, jak se proti ní řítí Havran, ale než stihla vyslovit jeho jméno, zatáhl ji do spižírny a pomalu si ani nevšimla, že z ní strhal všechen šat. Helka měla pro Jeremu slabost a nebylo to poprvé, co držel její zrzavé kadeře a přiblížil se zezadu. Tentokrát to však přeci jen bylo jiné. „Jeremo, jdeš snad zase do války? Co se děje? Přeci se nevidíme naposled.“ řekla, ale Havran ji políbil, kousl do rtů a odvětil: „Pamatuj si mě takhle, za takových 40 let už to nebude ono.“ a odešel zpátky do sněmovní místnosti. Vyslanec vypadal zmateně a král se jen usmál, řekl: „Tady pro Stenzwarda Jeremu je to asi dost velké překvapení, nedivím se, že to běžel vydýchat.“ Jerema rychle pokýval na souhlas a vyslanec s pozdviženým obočím pověděl: „Jeremo, byl jsi shledán jako vhodný kandidát na Archonta. Do Vilinoje s námi půjdeš ještě dnes, dáme ti však nějaký čas na rozloučení a sbalení věcí. Nezapomeň si své šlechtické listiny a my ti zároveň dáme glejt Rady Tří, aby ses mohl vždy prokázat. Krom tebe byli nalezeni ještě dva kandidáti v království Lár.“ Havran teď zvažoval všechny možnosti, ale ve výsledku byla cesta jenom jedna. Věděl, že nikdo není zvědavý na jeho názor, zda se mu chce nebo ne. Věděl, že v úřadu Archonta nikdy nesmí sáhnout na ženu. Věděl, že tady musí všechno nechat ležet i toho bídáka Bremu. Po té chvilce přemýšlení si přeměřil všechny v síni a utrousil: „Ale Hator jde semnou.“

Rada Tří

Vilinoj byla překrásná. Nebylo to jedno z těch roztahaných obrovských měst, která spíše připomínají labyrint. Tady na poutníky vše shlíželo z výšky, tedy pokud se bílé věže zrovna nekoupaly v mracích. Jeremu už bolelo za krkem a připadal si trochu jak volavka, ale nemohl se tamní architektury nabažit. Havran nebyl sice žádná městská slečinka, ale Bräven je zkrátka jedna velká pevnost, takže oproti počítání šedých kamenů na hradbách to byla změna. Hator vypadal, že ho každou chvíli klepne. Byl celý zalepený od slin a čenich mu poskakoval jako splašený, protože ho lákaly vůně opečeného masa od kosti a ryb.

Havran nechtěl otálet a zamířil se přihlásit Radě Tří do chrámu. „Zůstaň.“ dal povel Hatorovi a vstoupil do chrámu, kde ho portýr zavedl do majestátného kruhového sálu s kupolí. Na kamenné podlaze byl vyobrazen zvěrokruh a v jeho středu stál kamzík s korunou. Patrně se ale nejednalo o trůnní sál, protože Havran nemohl očima nalézt cokoliv, co by se trůnu alespoň podobalo. Po chvíli čekání do místnosti vešli tři starci v poměrně skromných róbách. Jeden z nich, co měl modré oči a tonzuru, přistoupil k Jeremovi, pohladil ho po vlasech a vlídným hlasem pravil: „Jeremo, konečně tě poznáváme. Je nám opravdu velkou ctí, že k nám zavítal sám brävenský Kamenný meč. Mé jméno je Archelaios a za mnou stojí přátelé Baradis aTudik. Mrzí nás, že jsi nás dosud znal jen z předvolávacího dopisu, protože je strohý a navíc je předepsán. My tam jen skromně doplňujeme čísla a jména. Myslím ale, že si spolu budeme rozumět.“ Jerema se náhle cítil jako klučík, co právě dorazil k babičce pro koláč. Na jednu stranu mu bylo přivítání příjemné, ale dopadla na něj tíha zodpovědnosti. Havran se nacházel v chrámu Rady Tří, již brzy se měl ucházet o zasvěcení do pozice nového Archonta a jako možný budoucí vládce spojených království se nechtěl poplácávat po ramenou a objímat s takovými autoritami. Pohlédl tedy starci do očí, udělal krok zpět, poklekl a řekl: „Jsem připraven splnit svou povinnost.“ „Ano, ano, Jeremo, samozřejmě.“ řekl Archelaios a pokračoval: „Nový Archón musí usednout na trůn co nejdříve a dva uchazeči z království Lár jsou již také zde, pobývají v přízemí západní věže, ale to není vlastně důležité, protože ti není dovoleno je před zasvěcováním vidět. Dobře víme, že jsi unavený z cesty a dnes se ti dostane dlouhého spánku. Celý obřad započne zítra po poledni. Dovol mi tedy, abychom tě seznámili s průběhem a několika pravidly.“ Jerema pokývnul hlavou na souhlas a Tudik, další člen Rady Tří s bílými rozčepýřenými vlasy, zvedl oči od jakéhosi dlouhého pergamenu a začal znuděně odříkávat: „Věštné znamení rozhodlo, že ty započneš jako první. Po poledni ti bude otevřena brána na Šeptající kopce, které jsou blízko bohům. Odtamtud si přivedeš jednoho kamzíka. Budeš mít na to čas jeden den. Než se Slunce objeví znovu na obloze nejvýše, musíš s kamzíkem již stát u brány. Další dny pak stejným procesem projdou i další uchazeči. Pokud uspěje jen jeden z vás, stane se Archontem. Pokud zasvěcování zvládnete všichni, rozhodne se krvavými věštbami. Je zakázáno si na Šeptající kopce vzít jakoukoliv zbraň či pomocníka. Kamzík nového Archonta bude prohlášen za svatého a spolu budou vládnout, dokud jeden z nich neskoná. Boží částečka se tak ze svatého mrtvého vrátí zpátky do sféry stálic. Pokud neuspěje ani jeden z vás, bude uchazeč hledán v cizích zemích. Pokud někdo v procesu zasvěcování zraní nebo usmrtí kamzíka, bude stažen z kůže, ale to se nejspíš nestane, protože by z něj bohově dříve udělali popel.“ Jerema se těžce nadechl a snažil se vstřebat všechna pravidla.

Venku pak Jerema nalezl Hatora na stejném místě. Problém byl v tom, že kolem tlamy měl přilepené peří. „Ty psisko, proč mi tady děláš ostudu? Chceš tady od někoho dostat po čumáku lopatou? Já vím, je to i moje chyba. To neustálé čekání na mě tě musí k smrti nudit. Zítra ale chytím nějakého kamzíka a pak ti budou nosit slépky na zlatých podnosech, co ty na to?“ řekl Jerema a Hator se radostně rozštěkal, protože slyšel několikrát slovo slepice.

Zasvěcení

Dunivý zvuk rohů Jeremu doprovázel k obrovské dřevěné bráně, kterou hlídalo sousoší kamzíků s korunami. Jerema vstoupil otevřenou branou a před ním se rozprostírala skaliska s jezírky, travinami a kosodřevinou. Dokonce bylo vidět i trochu sněhu. Byla to malebná příroda a Havran se cítil jako doma. Ač neviděl žádného kamzíka, okamžitě rozpoznal jejich stezky. Podle stop zde ale žili také ptáci a drobní hlodavci. Zvířecí stopy jej vedly vzhůru k vrcholům skalisek, ale stále se neobjevil ani jeden kamzík. Jerema ale neztrácel hlavu a sbíral podél cesty známé byliny a obzvlášť se zaradoval, když narazil na planou brukev. Čím byl Jerema výše, tím více stop ze stezky mizelo, až kráčel pouze ve šlépějích kamzíků. Od začátku zasvěcování uplynulo pět hodin, když se náhle Havran dostal do poněkud ošemetné situace. Došel ke konci stezky a spatřil několik posvátných kamzíků. Problém však tkvěl v tom, že postávali na strmém skalisku v malých výklencích a usrkávali vodu z vodopádu. Jerema žasl nad tímto výjevem. Unavený si ale sedl na zem a polohlasem řekl: „Hlavně z té skály nepadejte hoši, někoho by pak mohli stáhnout z kůže.“

Havran znova nabral dech a usmyslel si, že si pro jednoho z těch zvířat vyšplhá. Kamzíci se pořád ve výšce napájeli a přežvykovali jakoby nic. Jerema si obhlédl skalní stěnu a rozhodl se lézt podél dlouhé praskliny, kde byl povrch hodně zvrásněný. Když se dotkl skaliska a přitáhl se výš, všichni kamzíci na něj otočili hlavu a pozorovali jej. Ne, že by měli nějakou zvlášť rozpoznatelnou mimiku, ale Jerema si byl jistý, že na něj neshlíží nadšeně. Po několika hmatech a přítazích se však začalo dít něco zvláštního. Jerema si všiml, že se mu skála pod dlaněmi velmi rychle zahřívá a rozpéká. Když ucítil, jak se mu škvaří kůže, pustil se a spadl z několika metrů na zem. Jerema vztekle řval a válel se po zemi. Podíval se hned na ruce, ale ty byly v pořádku a žárem netknuté. Sáhl na skalní stěnu a ta také byla chladná. Kamzíci pořád upřeně pozorovali každý Havranův krok. Stenzward vyskočil a sápal se vzhůru. Náhle ale ztratil zrak, před očima měl jen černo. Hmátl do prázdna, zavrávoral a opět se zřítil dolů. Jakmile dopadl, měl krajinu zase před očima. Podíval se nad sebe a stál tam už jen jeden kamzík. Nehleděl už ale na Jeremu a žvýkal nějakou větev. Havran jen nechápavě zavrtěl hlavou, mávl rukou a sedl si do trávy, protože byl celý pomlácený. Padala tma a z únavy se dostavil spánek.

Uprostřed noci se Jerema probral, když mu zvědavý kamzík vyžíral nasbírané brukve. Zvíře však sebou cuklo a polekaně Havrana pozorovalo. Ten si chtěl zvíře opatrně pohladit, ale jakmile se jim střetly pohledy, kamzíkovi se rozšířily zornice a Havran padl do mdlob. V mysli se mu náhle promítl celý jeho život. Bylo to v obrovské rychlosti a silné momenty se o něco zpomalily. Když se Jerema probral, viděl zlomky svého života ještě v očích kamzíka. Ten se uklonil a konečně se nechal pohladit.

Ráno Jerema vyšel zpátky směrem k bráně a kamzík se držel u něj. Něco však nebylo v pořádku. Několikrát během cesty spatřil cosi tmavého mihnout se za stromy, a když byl skoro u brány, kráčelo proti němu okolo deseti zbrojnošů s kapitánem městské gardy v čele. Jerema potřásl kapitánovi rukou na uvítanou.

„Úkol jsem splnil, kapitáne a Slunce ještě není na obloze nejvýše.“

„Výborně Jeremo, obávám se však, že Archontem nebudeš.“

„Jak to?“

„Svažte zrádce a vraha Jeremu!“

Kapitán rozkázal a zbrojnoši svázali Havranovi ruce a srazili jej do kleku.

„Jeremo Havrane, zatýkám tě za vraždu dvou uchazečů o úřad Archonta. Hanebně jsi je otrávil ve spánku v noci před tvou zkouškou, čímž si znesvětil celý tento posvátný obřad a divím se, že bohové tě ještě neusmrtili za tuto velezradu. Myslel sis, že ti to svinstvo projde a budeš vládnout královstvím, ale to ses šeredně zmýlil. Obrátili jsme vilinojské věže vzhůru nohama, ale vyplatilo se to, jed jsme našli v kotci tvého čokla. Nový uchazeč bude čestný rytíř Frij, kterého nám bohové naštěstí seslali, neboť je sice z cizích zemí, ale narozen v pravý čas. Tobě už to ale může být jedno, za tohle tě čeká trest smrti chlapečku.“

Domluvil kapitán a Jeremovi se udělalo zle.

„Kapitáne! Cožpak nepoznáte, že to je úmyslná léčka, do které jsem právě padl?“

Kapitán se k Jeremovi naklonil a s úsměvem zašeptal: „To víš, že poznám. Tuhle jsem dokonce z velké části vymyslel sám.“

„Odveďte mi ho z očí a tento kamzík je znesvěcený a prohnilý, musí být poražen.“

„Utíkej!“ Křičel Jerema na kamzíka, ale ten na něj upřel svůj pohled a opět se mu rozšířily zornice. Havran jakoby spadl z výšky do naprosté temnoty. Slyšel, jak sám někde v dálce lapá po dechu a zalyká se. Před očima měl zářivé světelné sloupy několika barev a vše se mu v hlavě hrozně třáslo. S vypětím všech sil se v mysli natáhl k nejbližšímu žlutému sloupu. V tu chvíli zase vnímal svět kolem sebe a viděl kamzíka před sebou. Vše ale bylo jiné. Jerema měl zostřené všechny smysly, špatně se mu držely myšlenky v hlavě, celé tělo se mu chvělo obrovskou silou a oči mu zářily žlutou barvou. Cítil, jak od kamzíka přijal část moci a jak v něm zesílil zvířecí pud a touha roztrhat vše kolem něj. Stenzward mocně zařval a přetrhl lano, které ho poutalo. Zbrojnoši hned tasili meče a vrhli se na Jeremu. Ten ale chytl nejbližšího ozbrojence za rameno a utrhl mu ruku i s mečem. Tím ho pak probodl skrz a dalšího útočníka přetnul vejpůl. To se už ale směrem k Jeremovi rozmachoval mečem někdo jiný. Havran jeho ránu těsně vykryl, přerazil mu meč a jeho hlavu sevřel tak, až mu rozdrtil lebku. Ze zadu hrozil zbrojnoš s halapartnou, ale Jerema mu chytl rukojeť a vší silou vrazil otevřenou dlaní do útočníka. Tomu praskla žebra a odletěl až k bráně. Kapitán se do boje ještě nezapojil a pokývl na lučištníka. Ten vyběhl na blízkou vyvýšeninu, aby měl dobrý výhled a napjal tětivu. Jerema zrovna zvedl jednoho muže ve zbroji nad hlavu a praštil s ním mezi ostatní, když zaslechl zvuk napínajícího se luku. Havran strnul na místě, protože věděl, že už nestačí nic udělat. Lučištník už chtěl vypustit šíp, ale náhle ho zahalil černý stín. Jerema nemohl uvěřit svým očím. Byl to Hator a ve výskoku se zakousl. Spolu s Hatorem pak vyřídili zbytek útočníků, až zbyl jen kapitán. Ten měl v ruce dva meče a s křikem běžel proti Jeremovi. Stenzward zařval jako lev a také vyběhl. Když byli u sebe, Jerema se hbitě obtočil okolo kapitána, který promáchl do prázdna. Havran mu poté zlomil obě ruce, ale kapitán po něm plival a kopal jej. To Jeremu rozzuřilo. Vyzdvihl ho za zbroj do vzduchu a rozeběhl se. Havran běžel rychleji a rychleji a kapitána držel před sebou, než ho narazil na kmen stromu. Jeho tělo jen zapraskalo a bezvládně se svezlo přelámané k zemi. Havran se položil na trávu a veškerá síla už byla pryč, vše ho bolelo a necítil už pálení v očích. Přiřítil se Hator a celého ho oblizoval.

„Hatore veď mě k místu, kudy jsi sem přišel, rychle! Kamzíku, následuj mne prosím. Budu ti říkat Oki, protože tvůj pohled mě zachránil.“