Mé jediné přání - část jedenáctá

„Nerite, vstávej, máš tu návštěvu.“ budil Tabur Nerita. Ten se pomalu a neochotně posadil. Včera nemohl dlouho usnout. Dnes byla sobota, normálně by tedy škola byla, avšak dnes bylo speciálně volno. Čtvrtý den prvního podzimního měsíce. Protáhl se. „Kdo to je? Řekl jsi doufám, ať počká, než se převleču.“ zeptal se Nerit. „Nějaká dívka. Fakt kus. Blondýnka s růžovým pruhem vlasů. Šťasntný bastarde.“ řekl Tabur a praštil Nerita slabě, na oko naštvaně, do zad. Růžový pruh vlasů? Finra? Co potřebuje?

 

Popadl rifle, které s sebou měl, tričko s nějakým sportovním nápisem a vtrhl do sprchy. Rychle se osprchoval a převlékl. Mezitím mrknul na hodinky. Půl jedenácté? Bože. Zřejmě spal déle, než bylo za potřebí. Vyšel ze sprchy a zamířil ke dveřím, kde nalezl čekat Finru, která však k jeho překvapení i v tento den volna měla uniformu. „Děje se něco?“ podivil se Nerit. „To bych řekla. Ještě jsem ti sama přišla vynadat za to, že ses rozhodl přistoupit na tu hru. Proč ses rozhodl přidat do Dvanáctkového týmu? Nevypadalo to, že potřebuješ peníze.“ ptala se Finra.

 

„Body ve finálním testu na konci čtvrtého ročníku jsou příliš lákavé pro někoho, kdo bude penalizován za svou magickou kapacitu. Dle posledního měření mám sedmnáct a devět desetin magické jednotky. Chápeš, o čem hovořím?“ zeptal se Nerit. Finra se zamračila. To nemohl být hlavní důvod. Ale chápala, proč ho to trápí. „Dvacet čtyři a tři desetiny pro mě. Ale na tom tolik nezáleží, ne? Kanak měl podle toho, co jsem slyšela, něco k tři a třiceti magickým jednotkám kapacity. A nevyužil ani čtvrtinu během souboje s tebou. Nedal jsi mu ani příležitost tu převahu využít.“ snažila se ho konejšit.

 

Nerit však mlčel. „To není jediný důvod, proč jsi tu.“ oznámil. Finra přikývla. Vytáhla z kapsy dva lístky na jakýsi film. „Čarodějův syn?“ prohlédl si lístky Nerit s neočekávaným zděšením. „Ano, je to prý trhák. Původně jsem tam měla jít s Erzou, ale ta se rozhodla, že dnes to nejde.“ řekla. Nerit ustoupil o půl kroku vzad. Hezká dívka ho zve na film… stalo se něco se světem? Ne. Pak tedy… ano, tak to bude. Pohlédl jí do očí a ujistil se ve své doměnce. Oddechl si, jako by mu spadl kámen ze srdce. „Dobrá.“ odvětil klidně.

 

Film měl být promítán v sedm večer. Poté, co se dohodli, že se sejdou před kinem ve tři čtvrtě na sedm, Finra odešla. „Šťastný bastarde.“ zopakoval Tabur Saron opět na oko naštvaně. Tabur chodil s jedním děvčetem, které bylo podle jeho popisu velmi krásné a roztomilé. Byla o ročník níže než Tabur, jinými slovy tento rok ještě byla na druhém stupni magické základní školy a na tuto školu měla v plánu nastoupit příští rok. „Uklidni se, Tabure. Snad dokážeš číst atmosféru, ne? Nebyl jsem na film pozván, protože bych se jí líbil. Je nad slunce jasné, že mě chce jen o něco požádat.“ řekl s klidem Nerit.

 

„Přesto se chystáš tam jít.“ utahoval si z něj Tabur. Nerit mávl rukou a pak si procházel svůj denní plán. Původně měl v plánu celé dopoledne studovat z magického svitku, jenž si přinesl, avšak dopoledne již dávno skončilo a to bez toho, aby se nasnídal. Také měl v plánu si ráno zaběhat, a tak se alespoň tento bod rozhodl před obědem splnit. Znovu se převlékl, tentokrát do sportovního úboru a vyrazil.

 

Po půl hodině běhu stanul před budovou, z níž vyrazil – chlapeckou kolejí. Spokojeně si setřel pot z čela. Z budovy právě vystupovala skupinka chlapců s veselými výrazy ve tváři. Nerit netušil, o čem se bavili, ale dobře věděl, že všichni jsou černé uniformy, ačkoli byli oblečeni normálně, ostatně budova byla rozdělená a měla dva vchody. Bariéra mezi oběma tábory byla příliš vysoká, na to, aby se dala přeskočit.

 

„To mám ale štěstí! Našel jsem tě, Nerite.“ ozval se za ním hluboký hlas. Nerit se otočil. Před ním stál rusovlasý muž vypadající na třicet, s knírkem a krátkými vlasy, jehož Nerit dobře znal. Opíral se o hůl se dvěma drahokamy zasazenými na koncích. Ačkoli muž vypadal na třicet, Nerit dobře věděl, že mu je dva a padesát. Magie se se stárnutím vskutku nemá ráda. „Strýčku Leode.“ oslovil jej překvapený Nerit. „Já ti dám 'strýčku'. Člověk tě vezme pod vlastní střechu, od tří let tě vychovává jako vlastního a ty se mu odvděčíš 'strýčkem'.“ odvětil Leod Morgen předstírajíc zlobu.

 

„Co tu děláš, Leode?“ zeptal se Nerit, neschopen pohybu. „Náhodou jdu kolem…“ řekl Erzin otec nepřesvědčivě. „Prosím? Neslyšel jsem tě.“ negoval ho Nerit. „Dobře, Nerite, řeknu ti to. Nira kontaktovala svého otce, a ten kontaktoval mě.“ řekl Leod s klidem. Nerit se zatvářil rozčileně. „Nech toho, Nerite. Riskuješ svůj život! Tak musíš chápat, že se o tebe budu bát. Vždyť já tě vidím jako vlastního syna. Znal jsem se s tvým otcem velmi dobře, vždyť víš... A dnes jsem ti mimo jiné přišel dát pár věcí, které ti zanechal. Snad ti pomohou.“ řekl Leod klidně.

 

Vyšli společně za město. Leod se rozhlédl a když se ujistil, že nikdo není v dohledu, sejmul ze zad pochvu se středně dlouhým mečem. „Tohle je Arkon. Jeho oblíbený meč. Pohlcuje démonickou energii, s níž přijde do styku a může tu energii sám využít k posílení tvého útoku. Myslím, že v tomto případě je asi nejméně užitečný.“ řekl Leod s klidem, načež sejmul tornu ze zad. Pak vytáhl z torny svitek. „To jsou poznámky o magii, které si dělal. Naučil ses již mnoho, takže bys části mohl rozumět. Ani to ti nyní nejspíše nepomůže.“ řekl Leod s úsměvem.

 

A pak vytáhl poslední věc. Flaštičku plnou jakéhosi… asi lektvaru. „Ředěná krev upíra. Ne jen tak obyčejného, tuhle krev získal při svém slavném boji. Je známo, že když vypiješ krev upíra, tvé smysly se zbystří a tvá schopnost kontrolovat magické toky se zlepší, nemluvě o dalších, dlouhodobějších efektech… rozšíření démonického atributu, například. Ale vzhledem k tomu, že upírů je jenom kolem pěti stovek… Nevím, jestli se dá těm dalším pověstem moc věřit. V případě ohrožení zapomeň na vedlejší účinky a prostě ji do sebe hoď.“ řekl Leod. Nerit se usmál a přikývl.

 

„To je jen část tvého dědictví po otci. Divil by ses, kolik toho ještě mám. Taky jsem se tě přišel zeptat, jestli nepotřebuješ pomoc. Arusa a Kerim se nabídli, že by ti pomohli, ale nemůžu ti jejich služby nutit. Odmítneš, že?“ zeptal se. Nerit přikývl. „V každém případě, Arusa bude hodně naštvaná. Má o tebe i o Erzu strach. V poslední době, když jí přenechávám na starost dům, když odcházím kvůli práci, je dost skleslá. Asi si na vás oba vytvořila dost silná pouta.“ vyprávěl Leod. „Ovšem, vždyť o nás oba od malička pečovala. Ty jsi měl často práci a dům jsi opouštěl někdy i na měsíc, takže s námi zůstalo jenom služebnictvo. I v čase, když jsi byl doma o nás pečovala, jako bychom byli její děti, ale když jsi odešel… ani si neumíš představit, jak nás s Erzou rozmazlovala.“ vzpomínal Nerit zasněně. „Nerite poslední věc. Vím, že to uděláš, ať tě o to požádám, či ne, přesto, žádám tě, dej pozor na Erzu. Nechci, aby se zapletla do toho konfliktu, který se chystáš zahájit. Víš přece, že její bezpečí je na prvním místě.“ řekl Leod zachmuřeně. Nerit, rovněž zachmuřený, přikývl. Erzin otec se ještě rozloučil, načež pozvedl hůl, a o několik vteřin později otevřel prostorovou trhlinu, skrz niž se vrátil domů.

 

Nerit si prohlédl flakónek s tekutinou. Krev upíra. Plýtvat něčím takovým na souboj se studentskou radou se mu nechtělo. Navíc… trvalé účinky ho trochu děsily. Dost bylo na tom, že v něm byl jakýsi vnitřní, krutý hlas, nemusí ještě přilévat olej do ohně tím, že posílí svůj démonický atribut. Přehodil si meč přes záda. Ano, ačkoli meče jsou v boji s magicky nadaných nepraktické, v boji proti démonům se osvědčovaly. Vzácného kovu, Harulu, jenž se přimíchával do oceli klasických proti-démonických mečů v drobném množství a ve větším, co se vzácných mečů týče, nebylo dostatek na to, aby se z něj mohly dělat kulky do pistolí, samopalů a kulometů. Svitek neměl kam uložit, tak jej nesl v ruce, zatímco drobný flakónek uložil do kapsy.

 

Náhle ho napadlo podívat se na hodinky. Byla již skoro jedna hodina odpoledne. Rozčileně se rozběhl ke koleji, nesnídal, ale neměl nejmenší chuť propásnout i oběd. Návštěva Leoda byla překvapivá, ne však kompletně nečekaná. Tomu starému prašivci na Neritovi záleželo, to dobře věděl. Přesto Erzu měl její otec daleko raději, a Nerit mu to nezazlíval. Ostatně, Erzina matka, kterou Leod miloval nadevše, zemřela při porodu. Leod byl od té doby vdovcem, ačkoli se kolem něj motalo mnoho podivných žen, s nimiž po smrti své manželky navázal ještě podivnější vztahy. O tom však Erza netušila, a Leod nejspíše toužil, aby o tom neměl ponětí ani Nerit. Přesto, aby si sám otevřel dva portály na vzdálenost více než pět set kilometrů… vskutku děsivý stařík… nemluvě o tom, že městská protimagická bariéra pro něj zřejmě nepředstavovala problém. Nerit musel uznat, že se má ještě hodně co učit.

 

Když se Nerit naobědval, vrátil se zpět do pokoje. Tabur již byl pryč a Nerit si konečně mohl prohlédnout otcovy magické poznámky. Po několika stránkách, svitek byl totiž rovněž magický, ačkoli měl kapacitu jen čtyř set padesáti stránek, byl však natolik zmatený, že raději usedl ke čtivu jemu vhodnějšímu – svému vlastnímu svitku, v němž měl uloženy mnohé magické knihy.

 

Jak se tak pročítal jednou knihou, pípl mu náhle mobil. Natáhl se a pohlédl na mobil. V okamžiku zahodil svitek a ve sportovním oblečení, lehce propoceném, stále ještě majíc flakónek v kapse, vyběhl s pokoje a poté z budovy. Důvodem byl text SMSky kterou přijal od Naroki.

 

'Chytili jsme tohle děvče. Nechceš-li, aby se jí něco stalo, čekáme tě před duelovou a tréninkovou budovou.'

 

Nerit běžel městem a mířil ke škole. Mezi lidmi ho náhle spatřila Finra, když se řítil po hlavní třídě. „Nerite, děje se něco?“ zeptala se a běžela mu po boku. „Dostali Naroki!“ sípal Nerit. „Kdo je Naroki?“ zeptala se Finra, která zapomněla jméno Neritovy kamarádky. Mezitím doběhli k bráně školy. Nerit pohnul prsty a soustředil se za běhu a pak se místo jednoho kroku odrazil a elegantně přeskočil dva a půl metrovou bránu magickým skokem. Finra, jenž s ním do té doby udržovala tempo, vztekle zaklela a pak provedla všechna tři kouzla, která byla potřeba nejen pro zvýšení síly nohou, ale i proto aby nedošlo ke zlomení kosti při odrazu či dopadu, nicméně na rozdíl od Nerita je nedokázala seslat bez recitace magických formulek, což ji zdrželo půl minuty.

 

Poté, co dopadla, dál běžela za ním a konečně si vybavila, kdo je Naroki. Držela si Nerita v dohledu a o dvě minuty později s ním, celá udýchaná, stála před magickou tréninkovou budovou, jež v sobě měla i duelovou halu. „Nejsou tu.“ řekl Nerit a pak se rozhlédl. V ten okamžik Finra zavřela oči a nasadila soustřezený výraz. O vteřinu později otevřela oči a se zděšením ve tváři přitáhla Nerita k sobě rychlým trhnutím. „Nerite!“ vykřikla. Ten v ten okamžik pocítil, jak se mu nůž projel po levé ruce… v místě, kde se ještě před chvílí nacházelo jeho srdce a zděšeně odskočil. Škrábanec, který mu nůž způsobil, byl lehký, avšak po noži ani po jeho držiteli nebyla nikde ani stopa.

 

Nerit popadl Finru a vyskočil s ní na vrch třípatrové budovy, využívaje skokovou magii, tentokrát však mnohonásobně silnější. Byl si jistý, že ať už je útočník kdokoli, k tak vysokému skoku si netroufne, protože takto absurdně zvýšit sílu nohou vyžadovalo nezvyklou… ne… nelidskou magickou kontrolu. Plochá střecha budovy určené pro trénink a duely jim posloužila pro dopad velmi dobře. „Jak jsi věděla, že na mě někdo zaútočí?“ zeptal se. Finra se zamračila a zavřela oči, přičemž se soustředila. „Jak jistě víš, občas se rodičům, kteří se příliš často setkávali s démony, narodí dítě, jenž není zcela normální. Jeho tělo není… úplně lidské. Některé orgány, receptory či kosti jsou… neobvyklého rázu, ovlivněné démonickou silou. Těmto deformacím se říká démonické atributy.“ řekla Finra, přičemž udržovala koncentraci a zavřené oči.

 

„Ano vím.“ potvrdil Nerit. „Mé uši a mé hlasivky… nejsou zcela lidské.“ řekla Finra. „Dá se říci… že dohromady tvoří jakýsi sonar, jenže to vyžaduje koncentraci. Moje hlasivky jsou tak dokonalé, že dokážu nejen používat tento sonar, ale přitom i hovořit, jak slyšíš. To je jedna z mnoha vlastností sirén… Zatím tu na střeše není… Ale myslím si, že tu brzy bude… ať je to kdokoli. Jestli to takhle půjde dál, unaví se mi hlasivky.“ dokončila Finra sklesle. „Děkuji ti Finro. Pomáháš mi, ačkoli s tím nemáš nic společného. Bez tebe bych byl mrtvý.“ poděkoval Nerit.

 

„Abych tě ujistil… nejsi sama, kdo má démonický atribut. I já jednu takovou démonickým atributem poskytnutou vlastnost mám. Spíše tedy dvě, ale ta druhá je tak obyčejná, že prakticky ji ani nelze rozeznat od fotografické paměti. Avšak na tu prvou jsem příliš spoléhal. Nebyl jsem si schopen připustit, že by někdo byl schopen uniknout mému oku... A málem mě to stálo život. Ještě jednou… děkuji.“ dokončil s upřímným vděkem v hlase. Levou rukou si sejmul brýle, načež jeho pravá ruka zamířila k vlastnímu levému oku. A pak vyjmul kontaktní čočku. Finra, zvědavá, co jeho pohyb znamená, otevřela oči a uvolnila koncentraci.

 

A pak sebou lehce vyděšeně trhla. Ten kdo před ní stál, byl Nerit, na první pohled stejný, jako když ho poprvé viděla před dvěma dny v klubovně. Jeho krátké hnědé vlasy, jeho obličej, jeho postava, jeho pravé modré oko… vše bylo stejné. Jen jedna věc narušovala ten vzhled. Krvavě rudé levé oko. Když na něm ustrnul její pohled, náhle se jí zdálo, jako by jí byla vysávána energie, jako by jí ztěžkly nohy a ruce. Nerit zavřel levé oko. „Oko upíra.“ řekl s úsměvem. „Kdo by byl tušil, že studentská rada má někoho, kdo se dokáže maskovat i proti něčemu takovému. Ale už nebude potřeba tvého sonaru, Finro. Rozhodl jsem se to brát vážně.“ řekl a pak se rozesmál. V poslední větě se jeho hlas změnil. Z kapsy vytáhl flakónek.

 

Je škoda plýtvat upíří krví takhle brzo… ale nemám na výběr. Navíc… pořád mi zůstanou dlouhodobé účinky. Teď ale nemohu váhat to použít. Není v ohrožení jen můj život, ale i Finřin. Je až absurdní jak brzo musím použít své dědictví po otci… sotva jsem ho získal. Ale – teď nebo nikdy. Otevřel flakónek a polovinu jeho obsahu vypil – nebyl to ani jeden plný doušek.

 

-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-