Salika-Kapitola 1.

Salika-Kapitola 1.

Dveře se otevřely dokořán a dovnitř vstoupil muž. Postava narovnaná jako se u moc lidí nevidí. Dlouhý kabát až na zem a pod rukou hůl, o kterou se zřejmě neopíral. Nejspíš to dělalo lepší dojem s kloboukem, který mu zakrýval hlavu plnou tmavohnědých hustých vlasů. Udělal pár kroků směrem k slečně za pultem. Byla už od pohledu milá, měla blonďaté vlasy a světle modré oči, na rtech se jí rozzářil nacvičený úsměv. Zelené oči muže sjeli pohledem na dveře za slečnou, ze kterých se ozýval strašlivý rámus.

„Mohu vám nějak pomoci?“ Zeptala se úzkostlivě.

„Ano, chci požádat o adopci sedmi dětí.“ Odpověděl, aniž by odtrhnul pohled od dveří.

„Co prosím? Tedy jistě, víte, dost mě to překvapilo, ještě nikdo si nikdy nechtěl tolik dětí adoptovat. Ale se shodou okolností tu zrovna mám sedm sourozenců, což je zvláštní. Velmi zvláštní. Jejich matka prý byla zavražděna. Objevili se mi tu před čtrnácti lety u prahu. Jsou tak stra…“

„Tak si je mohu adoptovat nebo tu budete žvanit až do večera. Promiňte mi moje nevhodné chování, ale docela pospíchám.“ Skočil jí do řeči a z jeho tváře se nedalo nic vyčíst.

„To ne, ne, ne. Vy máte pravdu. Měla bych se spíše omlouvat já. Někdy mi to takhle ulítne a kecám a kecám, dokud mě někdo nezastaví. Ale ujišťuji vás, že děti si adoptovat můžete. Do zítřka si prosím zařiďte na úřadě všechny papíry a přijďte si pro ně.“

„Děkuji. Mohu je alespoň vidět?“ Otázal se stejně drsným hlasem jako dosud.

„Ano, jistěže. Báro, Lauro, Emo, Sachariáši, Samuele, Edmonde a Dariusi pojďte sem! Mam pro vás překvapení.“

Ze dveří, které muž probodával pohledem náhle vyběhlo sedm dětí, které se srovnali před mužem do řady. Bára a Edmond měli hnědé vlasy. Laura, Samuel a Sachariáš měli tmavě hnědé vlasy. A Ema a Darius měli černé vlasy. Všichni ale měli něco společného. Tmavomodré oči.

„Tento muž děti si vás chce adoptovat.“ Řekla slečna a v očích se jí objevily slzy štěstí.

Všechny děti se začaly radovat a vrhly se na muže. Objali ho. Tehdy poprvé se na jeho tváři objevil úsměv opravdového štěstí.

„Jmenuji se Kasius.“

„Můžeme ti říkat tati?“ Otázal se Samuel.

Byl z nich nejmenší. Na svůj věk byl opravdu malý. Ale srdce měl z nich největší.

„Samozřejmě že můžete!“ řekl muž rozpačitě.

„Ale teď už budu muset jít. Musím vyřídit pár papírů a zítra si pro vás přijdu.“