Mé jediné přání - část šestnáctá

*   *   *   *   *

Bylo jedenáct hodin večer, neděle. Za městem v malém lesíku na velkém kameni ležel Nerit a hleděl na hvězdy, uvažujíc o tom, co má dělat. Aby ochránil Erzu, řekl jí něco, čímž ji zranil, navíc netušil, jak se vypořádat s problémy, způsobenými studentskou radou. Náhle ucítil přibližující se postavu. Skryl svoji přítomnost kouzlem, slezl z kamene a skryl se. Postava došla ke kameni a lehla si na něj ne nepodobným stylem jako Nerit, dle stavby těla Nerit poznal, že šlo o mladíka. Ve světle měsíce Nerit spatřil krátké blond vlasy. Po hodné chvíli se odhodlal a vylezl z úkrytu a odhalil svou přítomnost mladíkovi ležícímu na balvanu, ten byl nejprve překvapen, avšak poté se, psychicky zničený, začal zpovídat. Dlouhou dobu spolu rozmlouvali, přičemž se Neritovi v hlavě skládal nový, vynikající plán, v němž však rozhodně potřeboval pomoc jisté osoby. A ačkoli věděl, komu musí zavolat, nechtělo se mu do toho ani trochu. Protože raději by uzavřel pakt s ďáblem a krom duše by mu prodal i svou košili, kalhoty i boty, než aby musel o pomoc žádat onu osobu.

*   *   *   *   *

Zářící slunce osvěcoval pokoj čtrnáctileté, téměř již patnáctileté dívky, jejíž dlouhé plavé vlasy dosud nehybně ležely na polštáři, v přípravné škole As-kra, umístěné na jihu republiky Tuasis. Bylo pondělí, 5. 1. Podzim, 2364 dle magického letopočtu, a na rozdíl od většiny škol, které měly volno již v pátek, měla tato dívka, Lara spolu se studenty této školy volno právě dnes. Bylo šest třicet ráno, přesto nečekaně zazvonil mobil. Dívka ležící v posteli se probudila a rozčileně zaklela, užívaje slov sprostějších než jaké by použil zedník. Pak se podívala na číslo mobilu a do jejího obličeje se vkradl sadistický úsměv. „Nerite, lásko mého srdce, jsem ráda, že sis na mě vzpomněl.“ řekla hlasem, vyvolávající dojem orla, jenž se chystá rozpárat svou kořist.

„Říkáš, že tě nemám takto oslovovat? A jaké by bylo vhodnější oslovení pro tebe, mého snoubence, dle tvého názoru, lásko?“ řekla s ďábelským úsměvem. „Nevykrucuj se z toho, copak nemáš žádnou zodpovědnost za své činy?“ pokračovala s hlasem, z něhož znělo velké pobavení. „Výmluvy, výmluvy. Pořád jen samé – 'Bylo mi sedm let!' 'Ten umělohmotný prsten jsem ti nedal, ty jsi mi ho vytrhla z ruky.' a podobně. Vymysli si už nějakou lepší výmluvu, tyhle jsou už ohrané. Představ si, miláčku, už mi do toho prstenu vyrostl prst, konečně mi padne, takže můžeme mít oficiální zásnuby, lásko.“ řekla nyní na oko nevinným hlasem. „Ano, přesně tak tomu je. Baví mě tě takhle mučit, můj milovaný. Ostatně mě znáš.“ dokončila škádlení.

„Potřebuješ pomoci s nějakými záškodníky u sebe na škole? Aha. Dobrá, mám si vzít volno a přijet, že? Jasně, požádám matku, aby mi zařídila volno. Ale mám jednu podmínku. Musíš mě teď o pomoc požádat ještě jednou, ale při tom mě tentokrát oslovit 'Má jediná, Laro, světlo mého světa, lásko mého života, smysle mého bytí.', rozumíš? Tak, na tři. Raz, dva, tři.“ … „To snad ne? Fakt jsi to řekl. Ach, fakt jsi to řekl. Ha, ha, ha, chtěla bych vidět, jak se tváříš, tvůj zmučený obličej. Na to už ses dnes ptal, můj drahý, skutečně mě baví tě dohánět k šílenství. Skoro by se dalo říci, že je to smysl mého života. Jistě, lásko, nezradím tvá očekávání a přijedu. Ostatně víš, jak moc tě miluju. Ne, nepřestanu s tím škádlením. Jak dlouho myslíš, že se to protáhne? Měsíc? Ne, nebudu mít problémy, ostatně poslední ročník mám již dá-ávno v malíku, přesněji poslední ročník střední školy, přípravnou jsem snad měla v malíku už ve školce.“ řekla sebejistě.

„Nemám sice tvoji absolutní paměť, ale děravá také není, přeci jen, pořád jsme stejné krve. Chtěla bych vědět, co by strýček, tvůj otec, řekl, kdyby slyšel, jaks mě před chvílí oslovil, jistě by se obracel v hrobě, a klel by 'Ty incestní neřáde, takhle se mluví se svou pokrevní sestřenicí?' zatímco by pěstí bušil do rakve zevnitř. Snad nebrečíš? Škoda, už jsem si na chvíli myslela, že brečíš. Říkáš, že jsem to přehnala? Ale kdepak bratránku, ještě nejsem ani trochu spokojená, to není konec mého mučení, to je jen začátek, ještě se musím představit tvým kamarádům a uspořádat zásnuby na tvé škole a všechny tam pozvat. Co myslíš, pamatuje si mě Erza ještě? Asi ne, co, je tomu už osm let, co mě viděla, že? Ne, už to nejde odvolat, jak mě jednou požádáš o pomoc, pomůžu ti, klidně i proti tvé vůli, tak moc tě miluju, má lásko. A za týden mi bude, jak jistě víš, patnáct.“ řekla roztomilým hláskem, plným jedovatého obsahu.

„Ano, jistě, že chci dárek. Pouta a bič si beru s sebou vlastní, nevěřím výbavám hotelů. Ovšemže s tebou, s kým asi! Konečně brečíš? Ne? Smůla. Když tebe se škádlí tak snadno, bratránku. Uvidíme se pozítří, přípravy zásnubního večírku nech na mě. Na závěr slavnostně odhalím naše tajemství, to že jsi můj bratranec. Copak, proč nebrečíš? Rozumím, to ti nestačilo, ty jeden masochisto… Ovšemže lásko, ani duelů tě neušetřím. Snaž se, vedu o dvě vítězství. Počkej, podívám se. Dvacet tři vítězství dvacet jedna porážek. Zlepšil ses, říkáš? To doufám, lásko, přece bych si nemohla vzít za muže slabocha, i kdyby to byl můj bratranec. To už je po třetí, co dneska zníš, jako bys brečel, bratránku, a to jsi mi říkal, že nemáš proč brečet. No nic, měj se, miluji tě moc moc moc, posílám polibky a neopovažuj se mě podvádět.“ dokončila a zavěsila.

Svalila se zpět do postele a culila se od ucha k uchu. „Nerite, Nerite, Nerite, Nerite! Ty jsi táák roztomilý. Nechat se tak snadno uvádět do rozpaků… hned bych tě celého snědla.“ mluvila sama pro sebe. „A nejlepší na tobě je, že i přesto jak tě mučím, se ke mně pořád vracíš. Budeš můj, budeš můj, budeš můj. Cha, cha, cha. Kdo by to byl řekl, že o rok starší kluk může být roztomilejší, než všichni tihle spolužáci z nižších tříd. Tenhle rok konečně dosáhnu svého cíle a rozpláču tě před svýma vlastníma očima. Ach, chci vidět ty tvé slzy, slyšet pláč přímo, skrz telefon by mi to nestačilo. Už jen ta představa mi vyvolává příjemné brnění po celém těle… Ach, cítím se jako znovuzrozená, přesně to jsem potřebovala. Abych si začala balit věci.“ dokončila mumlání a zvedla se.

*   *   *   *   *

Na druhé straně linky Nerit po dlouhé době poprvé brečel před očima živé osoby, přesněji svého spolubydlícího Tabura, který ho plácal po rameni a opakoval 'to bude dobré, to bude dobré' jako by to byla jakási mantra. Už v ten okamžik Nerit litoval svého rozhodnutí, avšak věděl, že jinak to nepůjde. S pomocí Lary může jeho plán vést k likvidaci rady během deseti dnů. Pokud se tedy vše bude vyvíjet, jak má jít. Rimude Haradane, předsedo studentské rady, donutil jsi mě k tomu, abych ji pozval, teď poneseš následky toho, co jsi učinil.