Vlk a pes

Přišlo jí, že se hostina nekonečně táhne. Od věčného usmívání na ostatní hosty už Aryu bolely čelistní svaly. Seděla po Ohařově levici, avšak ani jednou se na něj nepodívala. Zatím se jí dařilo ho okázale ignorovat. Jídla se prakticky ani nedotkla, jen tu a tam uždíbla drobné sousto, aby se neřeklo a jediné, za co byla opravdu vděčná, byl stále plný pohár vína. Trochu už se jí z něj motala hlava, ale bylo jí to jedno. Všechno jí už bylo jedno. Při pomyšlení, že nejpozději za pár hodin nastane její svatební noc, se jí udělalo nevolno a měla v úmyslu okamžitě vyprázdnit svou číši. Někdo jí v tom však zabránil. Zamračeně se podívala po ruce, která ji chytla za zápěstí, držíc tak její ruku s pohárem na půl cesty k ústům. Byl to Sandor.
„Pusť, pse!“zasykla na něj, jako vzteklá kočka.
„Nechci, aby moje manželka byla při svatební noci zpitá do němoty,“vysvětlil a sebral jí z prstů pohár. Ohromeně si ho prohlížela. Údivem pootevřela ústa, když jí nalil vodu a vyměnil jí tak číši, z níž do teď pila.
„Jak si to dovoluješ?!“prskala vztekle, avšak tiše, aby to neslyšel nikdo jiný, než on. Oči se jí blýskaly, jako by se v nich odehrávala bouře.
„Z postu tvého manžela,“odpověděl klidně. „A už jsem ti svůj důvod vysvětlil, vlče,“řekl výsměšně.
„A ty samozřejmě pít můžeš, že?“ Loupl po ní temným, zamračeným pohledem.
„Já, moje milá, na rozdíl od tebe znám svou míru a nehodlám se opít do němoty,“řekl klidně a povytáhl koutek úst, což v kombinaci s jeho zjizvenou polovinou obličeje vypadalo vskutku hrůzostrašně. Hrdě se napřímila v ramenou a natáhla se pro svůj pohár s vínem, který postavil na stůl blíž k sobě. Sotva se ho dotkla prsty, ucítila, jak se jí kolem zápěstí sevřela jeho dlaň. Ucítila tlak, který jí donutil ruku stáhnout, pokud nechtěla, aby jí rozdrtil kůstky ruky. Sandor ji však nehodlal pustit. Naklonil se k ní tak blízko, až se skoro dotýkaly nosy.
„Já to myslel vážně,“upozornil ji. „A pokud mě nebudeš poslouchat, tak tě potrestám. Jestli se ještě jednou během dnešního večera byť jen dotkneš poháru s vínem, tak si buď jistá, že v té chvíli odcházíme ze sálu směrem do ložnice, abychom naplnili naši manželskou přísahu, kterou jsme dali před bohy novými i starými,“vysvětlil tiše, a pak ji rychle políbil na čelo, než ji pustil. „Doufám, že jsme si rozuměli?“zeptal se ještě nakonec, hledíc jí zpříma do očí. Arya jen přikývla, neschopná slova. Při představě, že s ním bude v ložnici, že s ním bude trávit noc, jako s mužem, se jí udělalo nevolno. Cítila, jak se jí sevřel žaludek, a zatočila hlava. Musela viditelně zblednout, protože na sobě ucítila starostlivý pohled svého bratra – toho mizerného zrádce.
„Vše v pořádku, sestřičko?“ptal se starostlivě.
„Ano, Robbe, jsem v pořádku, jen jsem toho asi příliš vypila,“usmála se na něj. V očích mu však viděla, že ho to nepřesvědčilo, avšak nechal to být. K jeho štěstí, protože Arya měla sto chutí mu tu jeho náhlou starostlivost vymazat z obličeje jednou dobře mířenou ranou pěstí. Když je opustil, tak povolila ruce, které nevědomky zaťala do pěstí.

Nepozorovaně si ji prohlížel. Připadala mu, jako zjevení. V bílých šatech ještě více vynikla její světlá pleť a obrovské, stříbřitě šedé oči zdůrazňovala čelenka ze stříbra, kterou měla již na hostině po turnaji. Pokřiveně se usmál při představě, že je jeho. Bavila ho její zlost a umíněnost. Nechápal proč, ale bavila ho a rozčilovala zároveň. V jeho očích se stala výzvou, jíž hodlal pokořit. Toužil si ji podrobit, jako ostatně kohokoliv, kdo se mu kdy postavil. Upil víno a zahleděl se na ni přímo. Upřeně sledovala svoje ruce. Nad něčím přemýšlela, což se mu ani trochu nelíbilo.

Jako kdyby vycítila, že ji pozoruje, tak se obrátila tváří k němu. Oči jí lehce kalilo víno, ale stále se v nich blýskal vzdor a umíněnost. Copak se ti asi honí hlavou, vlčátko, přemýšlel. Zavřela oči a odvrátila od něj pohled. Víno jí zatemňovalo mysl a vnutilo jí zpět vzpomínku na to, co se stalo tam v lese před pár týdny. Chtěla na to zapomenout, ale její vlastní mysl, jako by ji tím schválně týrala a vracela jí vzpomínku na jeho doteky a polibek stále dokola. Ke svému vzteku ucítila, že zčervenala. V duchu se za to proklínala.

Čas na hostině se nemilosrdně ubíral kupředu. Arya dokonale vystřízlivěla, což jí na náladě příliš nepřidalo, ale i přesto se statečně usmívala a vtipkovala s muži ve svém okolí. Jediný, komu se okázale vyhýbala, byť jen darovat pohled byl její manžel. Uspokojovalo ji vědomí, že si je toho dobře vědom. Najednou se síň pomalu nořila do ticha.

„Je čas, abychom nevěstu s ženichem odvedli na lože,“ozval se zvučný hlas Robba Starka. Síní se rozlehl halas, a aniž si to Arya uvědomila, tak ji držely cizí ruce a jiné z ní sundávaly oblečení. Jediné, co jí nechali, byla její stříbrná čelenka. Muži dělali vtipy na její tělo, k jejich štěstí však nikdo nekomentoval její jizvy. Arya věděla, že by je v tu chvíli byla schopna zabít. Koutkem oka zahlédla, jak ženy vysvlékly Ohaře a všechny do jedné se u toho červenaly a dělaly všemožné narážky. Ve chvíli, kdy ji položili na lože, okamžitě se schovala pod kožešinu a sledovala je ledovým pohledem, dokud ženy nepřivedly jejího manžela a nezavřely za sebou dveře. Ještě chvíli k nim doléhal zpoza dveří smích a hlahol, než se i poslední návštěvník hradu odebral zpět dolů do síně, aby pokračoval v hostině.

Ohromeně sledovala svého muže, nedokázala si pomoci. Věděla, že je Clegane obrovský svalnatý muž, ale netušila, že je až tak moc obrovský a svalnatý. Ani se nehnul, zatímco na něj ohromeně zírala. Nakonec se pokřiveně pousmál koutkem úst.
„Slušně vychované dámy na své muže nezírají s otevřenou pusou,“prohlásil hrubým hlasem. V tu chvíli se Arye vlila do žil další vlna vzdoru a vzteku.
„Nejsem dáma,“odsekla. Ohař se zasmál. Ten zvláštní zvuk, který k němu nějak neseděl, způsobil, že se zachvěla a po páteři jí přejelo zamrazení. Přišel až k posteli a tyčil se nad ní, jako obrovská zeď. Instinktivně si přitáhla kožešinu výš k bradě, jako by ji mohla ochránit, ale oči z něj nespouštěla. Hleděla do jeho obličeje, i když se přitom musela zaklonit.
„Ukaž se mi,“požádal. Zavrtěla hlavou.
„Ne,“řekla nakonec a ruku, kterou svírala přikrývku, zaťala do kožešiny mnohem silněji. Zhluboka se nadechl, a pak se střelhbitě sklonil a strhl z ní pokrývku. Arya s tím nepočítala a díky jeho obrovské síle a své ruce svírající kožešinu spadla na zem. Ponížením zrudla. Sandor to však nemohl vidět, neboť ležela obličejem k zemi a ani se nehnula. Slyšela, jak se pohnul, a zůstala ležet.

Nalil si víno ze džbánu na stole a na jeden zátah pohár vyprázdnil, až poté byl schopen se vrátit k manželce. Poklekl vedle ní na jedno koleno a čekal, až se pohne. Nakonec se dočkal. Otočila na něj obličej, v němž se jako ocel leskly její oči. Ústa měla stisknutá do tenké bledé čárky. Sandor věděl, že kdyby mohl pohled zabíjet, tak už by tu nebyl a umíral by velmi zlou, dlouhou a krutou smrtí. Odhrnul jí vlasy ze zad a zhluboka se nadechl, když spatřil její nyní již naprosto nahá záda. Kůži jí tam křižovalo několik bílých vystouplých jizev. Přejel po nich prstem a zvedl se v něm vztek, ačkoliv nechápal proč.
„Kdo?“zeptal se důrazně, ale tiše. Mlčela, hleděla na něj beze slova a bez pohybu. Hrubě jí smýkl paží a otočil jí tak na bok. Nejdřív se zkoušela zakrýt, ale jednu ruku měla jako ve svěráku, a tak toho nechala. V očích měl bolest, když uviděl ještě stále malinko zřetelnou podlitinu, jíž byl původcem. Nechápal proč, ale měl nutkání tuto ženu ochraňovat, ať už se jí to líbí nebo ne.
Hleděl do jejích stříbřitě šedých očí. Vpíjel se do nich svými temnými a chtěl odpověď. Nehodlala mu ji dát. Ne dobrovolně.
„Ptal jsem se, kdo to byl?“řekl a chytil ji dlaní za bradu. Zúžila oči vztekem a ponížením, nakonec se zvedla do kleku a sedla si na paty. Ruku z ní však Sandor nespustil.
„Co je ti po tom, Pse?“zavrčela vztekle s jedovatým důrazem na poslední slovo. Byla jako raněná šelma zahnaná do kouta a stejně tak nebezpečná. Clegane si to uvědomil a to vědomí ho naplnilo pýchou a ke svému údivu i vzrušením.
„Jsi má žena, mám právo to vědět!“sykl jí tiše do obličeje. Cítila nebezpečí, avšak nedbala na něj. Již ne. Zhluboka se nadechla a vystavila tak na odiv svá plná ňadra. Sandor naprázdno polkl.
„Braavos,“řekla jen a on porozuměl. Po útěku, kdy mu nedala dar milosrdenství, zmizela ze Zápodozemí a pobývala v Braavosu. Věděl, že byla cosi jako dítě ulice a dlouho se protloukala sama.
„Bič?“zeptal se jen a pustil jí obličej. Arya jen přikývla a mimoděk si promnula zátylek, kam ji kdysi udeřila plocha sekery.

Sandor se z plna hrdla rozesmál. To neměl dělat, ruka se jí samovolně sbalila do pěsti a udeřila ho do čelisti s naprostou přesností. Arya vyskočila na nohy pružně jako kočka a urychleně couvala z jeho dosahu. Litovala, že je tu tak málo prostoru a žádná možnost, jak odsud prchnout. Strach seká hlouběji než meče, prolétlo jí mimoděk hlavou. Ohař se zvednul s ledovým klidem, který už u něj viděla. Tenhle klid ho provázel vždy, když zabíjel. Zamrazilo ji a zachvěla se. Uviděl to a na tváři mu rozkvetl zlověstný úsměv. Popálená část obličeje se zkrabatila a jeho tvář působila ve světle svíček démonicky. Blížil se k ní pomalým krokem. Na těle mu pod kůží hrál každičký sval.

Najednou přiskočil dvěma dlouhými kroky až k ní. Jediné, čím stihla zareagovat, bylo ustoupit zády ke zdi. Zahnal ji do rohu, aniž si to uvědomila. Polkla a vzhlédla mu do tváře. Zničehonic mu zasadila několik ran pěstmi do boku a břicha, ale bylo to, jako kdyby praštila do kamenné zdi. Z očí jí sršely blesky a cloumala s ní bezmoc. Ze zoufalství mu začala pěstmi bušit do hrudníku. Okamžik to snášel, pak jí obě ruce chytil jednou svou tlapou.
„Stačilo,“řekl jednoduše a tělem ji přitiskl ještě blíže ke zdi. Znovu ji přišpendlil vlastním tělem. Nyní ji však nechránilo oblečení ani jeho zbytky. Přišla si proti němu bezmocná a zranitelná. Poslední věc, která ji napadla, bylo ho kousnout. Zatnula mu zuby do předloktí, kterým jí svíral ruce v železném sevření. Syknul bolestí, avšak nepolevil. Volnou rukou jí sevřel obličej do dlaní, zatlačil na čelistní klouby, a když pustila, zvedl jí obličej ke svému.
„Už nikdy to nedělej. Já nezapomněl,“zavrčel temně.
„Já taky ne,“zahuhlala.

Z náhlého popudu ji políbil. Hrubě se přitiskl na její pootevřené rty a dobyl jí ústa jazykem. Cítil, jak mu zmrtvěla v náruči a pustil jí obličej. Sjel dlaní po jejím hrdle až na ňadra, kde palcem přejel po bradavce, která se okamžitě zahrotila. Na okamžik polevil v ostražitosti a Arya toho využila. Silně ho kousla do jazyka, dokud v ústech neucítila kovovou příchuť krve. Věděla, že nemá sílu na to mu jazyk překousnout, ale ublížit mu dokázala. Temně zavrčel, v očích mu blýskal hněv. Při pohledu do jeho tváře ji ochromil strach. Ohař jí smýkl ke straně, a kdyby jí nedržel ruce, tak by sebou jistě praštila o zem. Takhle skončila na kolenou s rukama nataženýma nahoru. Nyní na něj upírala strachem rozšířené oči. Měla pocit, že jí vidí až na dno duše.
„Pokud ještě někdy něco takového uděláš, tak si poneseš následky,“zavrčel tiše. Nyní mu již naprosto věřila. Cítila v jeho hlase vážně míněnou hrozbu. Cítila se poníženě. Ale ne kvůli své nahotě, nýbrž kvůli tomu, že jí opět ovládal život.

Otočil se a nedbaje na to, že klečí, jí za spojené ruce dovlekl k posteli, kde ji vytáhl na nohy a hrubě s ní smýknul do postele. Byla příliš ochromená na to, aby dokázala utéct nebo se třeba jen zakrýt. Jen tam ležela a zírala na něj, jak se nad ní hrozivě tyčí. Cítila v očích zrádné pálení a snažila se ho mrkáním rozehnat. Otočila tvář a do obličeje jí spadly prameny vlasů, které její strach skryly. Ztratila jsem čelenku, uvědomila si a málem se nad tou absurdní myšlenkou rozesmála.

Přilehl ji svým dlouhým a zjizveným tělem. Nemohla se hnout a ztěžka se jí dýchalo. Kolenem se vklínil mezi její stehna. Zvláčněla a nechala ho, aby si s jejím tělem dělal, co chtěl. V mysli byla u Gendryho. Představovala si, že je s ním a ne se svým nyní již zákonitým chotěm. Clegane se k ní nechoval nijak něžně, ale vzhledem k nedávným událostem se mu ani nemohla divit. Co mu však přičetla ke cti, bylo, že jí ani schválně neubližoval o moc víc, než bylo nutné. Ve chvíli, kdy do ní vstoupil, tak zatnula zuby a dál snila svůj sen o černovlasém a modrookém kováři. Bolest z prvního milování vytěsnila z mysli.

Sandor věděl, že jí ubližuje, ale nedokázal se přinutit jednat jinak. V ústech stále cítil vlastní krev a to ho dohánělo k šílenému vzteku. Snažil se jí však neublížit příliš, natolik se ještě dokázal ovládnout. O několik minut později se jeho tělo zachvělo orgasmem. Z úst mu unikl sten ne nepodobný zavrčení. Skulil se z těla své ženy a ztěžka oddechoval. Nemohl uvěřit, že mu tohle drobné stvoření dokázalo přinést tak obrovskou úlevu a rozkoš zároveň i přesto, že pod ním leželo, jako prkno. Nyní již to nemohl vzít zpět. Byla jeho se vším všudy a důkazem byla k jeho překvapení její panenská krev na jeho údu a jejích stehnech. V koutku duše ho velice potěšilo, že byl jejím prvním milencem.

Když se mu tep poněkud uklidnil, přetočil se na bok s jednou rukou pod hlavou a zjistil, že jeho žena má stále odvrácenou tvář překrytou prameny vlasů. Pohladil jí drsnou dlaní po rameni. Pod jeho dotekem se zachvěla a stočila se do klubíčka. Jak nejjemněji byl v té chvíli schopen, odhrnul jí vlasy z obličeje. Spatřil, že jí z očí tečou slzy. Z toho pohledu ho zabolelo.
„Co ještě chceš?“prskla po něm zlostně a dívala se na něj přes závoj slz, jež jí nyní již bez zábran tekly ze stříbřitých očí. Zaskočila ho její zlostná reakce, avšak nevyčítal jí to. Ne nyní. Zavrtěl hlavou, přivinul ji k sobě a mozolnatým prstem jí otíral slzy z tváře. Nebránila se. Již nebylo proč. Ne teď.
„Příště už to bude příjemnější,“řekl, přitiskl ji k sobě a přehodil přes ně kožešiny. Byl to vypočítaný krok. I když měl velice lehké spaní, tak si tímto způsobem pojistil, že ho každý její pohyb dokáže probudit, kdyby ta malá vlčice zase měla něco v úmyslu. Za pár okamžiků již cítil její pravidelný dech a slyšel její pokojné oddechování. V té chvíli si dovolil se uvolnit. Stále stejně divoká vlčice, pomyslel si spokojeně těsně před tím, než usnul.