Zlomení - část třetí

Cítila, jak jí vlají vlasy, tedy ty které neschovávala helma. Řítila se po cestě směřující z Violet Town a užívala si ten pocit. Jen ona a její motorka, ta síla, kterou právě pevně svírala v rukou, jí vždycky dokázala uchvátit. Bylo kolem půl jedenácté, ve středu města to žilo, byl pátek večer. Tady však byla tma, jen noc, zvuk motoru, silnice a ona. Jediné světlo jí poskytoval teď už jen reflektor stroje. Napravo od cesty teď začínaly výrůstat sídla těch nejmajetnějších občanů města. Jejich dům, i když velký a ve své době určitě nádherný, působil mezi sídly boháčů jako pěst na oko. Nicméně jí zbýval ještě kus cesty, dvě zatáčky a pak ne dlouhá rovinka. Nalevo od ní byly svodidla a pak prudký sráz, jenž se dole měnil v kamenitou pláž a poté pozvolna v moře.
Projela první zatáčku, těšila se do postele. Dopřeje si sprchu, zachumlá se a bude se sluchátky v uších pozorovat oknem oblohu.
Zahleděla se na moře… Jen na chvilku, na malou chvilinku.
Podívala se zpátky před sebe, leknutím zatajila dech.
Viděla ho… jí… to, jen na malou chvilku. Postava, široká, přikrčená, stála blízko, méně jak dvě stě metrů před ní, v jejím směru. Prudce stiskla brzdy, něco se pokazilo, dostala smyk.
Řítila se i s motorkou po cestě, věděla, že padá, avšak paradoxně měla v této situaci v hlavě vymeteno.
A pak ucítila prudkou bolest na levé noze a pak i na trupu, jak z ní asfaltová cesta sdírala oblečení, kůži… její práh bolesti to prostě nestíhal a tak ztratila vědomí.

„Draci?“
„Ne.“
„Upíři?“
„Jo.“
„Jednorožci?“
„Ano, ale jen pár.“
„Hmm…“ zamručel jsem a podrbal se ve vlasech. Tohle setkání, s Elyonem… jak se ten kluk jmenoval… zachránil mi život. A naštěstí se rozhodl mě doprovodit k sestřence, sám bych tu nechtěl strávit ani minutu. Stromy pro mě najednou získaly takový zvláštní, zlověstný vzhled. Už nikdy se tu nebudu cítit bezpečně, tak jako dřív. Ale kdo by to byl řekl… Jednorožci existujou!
„Ještě jednou ti děkuju.“
„Jo, máš za co.“ Opáčil s nezájmem a jeho oči se pátravě rozhlížely kolem. „Ale je to moje práce.“
„Zabíjet nestvůry?“
„Ne tak docela.“ Povzdechl si.
Napadla mě spousta otázek, na které bych se tohohle záhadného kluka chtěl zeptat, ale zdál se nepřístupný. On jakoby mi četl myšlenky a právě když jsme vyšli na cestu, zastavil se a čekal, dokud se neotočím.
„Chápu, že máš otázky… dej mi číslo.“
„Číslo?“ vychrlil jsem narychlo.
Obrátil oči v sloup a promnul si čelo. „Máš snad mobil, ne? Teď to nejde, ale mohli bychom si pokecat. Třeba zítra.“
Nervózně jsem se usmál. „Jo jasně, mám… mám. Ale já blb ho nechal doma.“
Jeho výraz napovídal tomu, že si teď o mně musel myslet, že jsem totální imbecil.
„Ale…“ zamyslel jsem se. „Dám ti číslo od sestřenky, na pevnou… budu teď tam.“
Když jsem mu diktoval číslo (díky bohu za mou dobrou paměť na čísla) neuniklo mi, jak se nervózně dívá směrem k lesu. Něco tam bylo a on to věděl, cítil to.
„Fajn.“ Poznamenal „Zavolám. A teď di…“
„Nepotřebuješ…“ namítnul jsem, on mě však rázně přerušil.
„Dělej.“
Kývnul jsem a udělal několik kroků vzad. „Tak fajn… drž se.“
Zamručel a vydal se k lesu. Otočil jsem se a pokračoval po cestě a byl jsem tak rád že nejsem v jeho kůži.
Asi po patnácti minutách chůze nahradil les kamenný sráz a výhled na moře. Napravo ode mě začaly být mezi domy větší mezery a taky samotné stavby byly mnohem větší a honosnější. Ještě tak půl hodinky a jsem tam. Konečně někde, kde mě nebudou chtít rozsápat nebo mi lámat srdce na kousíčky, aspoň v to doufám… Hurá.

Zasténala bolestí. Zakašlala a otevřela oči. V tmavém měsíčním světle viděla cosi… rozmazaného. Zamrkala a pomalu se dotkla prsty svého čela. Hlava jí bolela jako střep…
Počkat.
Už neměla helmu.
Jak se obraz zostřoval, uviděla nad sebou skloněného muže. Vypadal… zvláštně. Tmavě šedé vlasy učesané dozadu, malá, avšak pečlivě udržovaná bradka. Oči měl tmavé, v tomhle světle bylo těžké určit, jakou měly barvu a aby byla upřímná moc jí to ani nezajímalo. Mohlo by mu být kolem třiceti nanejvýš pětatřicet, tipovala.
Na sobě měl rozepnutý, černý kabát, tmavé triko a džíny.
„Jsi vzhůru.“ Poznamenal potěšeně.
„Kdo…“ vydala ze sebe Ling přidušeně. Nikdy by nebyla řekla, že jedno jediné slovo jí dokáže vzít tolik síly.
„Kdo jsem?“ doplnil ji a lehce se usmál. „Jmenuji se Niall, děvče. A Ty…“
Pomohl jí posadit se.
„Si měla velké štěstí.“
Bolest pomalu odeznívala a ona matně vzpomínala na to, co se stalo. Měla by… teda prakticky by neměla být vůbec. Pak si všimla svého oblečení. Károvaná sukně to přežila jakš takš, ale kabát byl téměř namaděru, stejně jako její levá bota. Její kůže byla sice ušpiněná, ale jinak v pořádku, možná jí jen malinko svědila.
Vzpomněla si na tu velkou a shrbenou postavu. Viděla sice jen siluetu, ale byla si jistá tím, že Niallovi, jak se tenhle podivný muž jmenoval, ani trochu nepodobala. Až teď jí došlo, že už se nenachází na cestě, ale na odpočívadle, jež se nachází kousek od toho, kde se stala ta… nehoda.
„Co se stalo?“ pronesla už trochu sebejistěji.
Muž se zamyšleně rozhlédl, pak jeho oči zakotvily opět na ní a znovu se usmál. Byl to upřímný, hřejivý úsměv.
„To nevím, dorazil jsem, zrovna když se tě chystal napadnout. Bylo to ošklivé.“
Ling povytáhla obočí. „Napadl? Kdo?“
„Přece ten Lykan.“ Udiveně se na ní zadíval. „Neviděla jsi ho?“
„Myslím, že to už jsem byla…“ dívka vyvalila oči, jakmile si uvědomila o čem Niall mluvil. „… kdože? Lykan? Jako vlkodlak?“
Tentokrát se muž pobaveně zasmál a zvednul dívku na nohy. „Omlouvám se. Zapomněl jsem, že jsi nezkušená a odemčená jsi pravděpodobně jen chvilku. Abych to objasnil, ne všichni lykani přijímají formu vlka. Tohle byl konkrétně medvěd.“
„Cože?!“ vyjekla dívka, v nitru duše přesvědčená že si z ní neznámý dělá blázny.
„Poslouchej.“ Řekl mírným a vyrovnaným hlasem. „Nikdy jsi nepřemýšlela proč… proč ti není zima, i když všichni ostatní mrznou? Proč jsi nikdy nemohla mít v pokoji žádnou květinu, a mazlíčci ti utekli, nebo prostě najednou zemřeli? Nebo jak je možné, že jsi tuhle nehodu přežila bez škrábnutí? Nikdy, opravdu nikdy tě nenapadlo, že existuje něco… něco víc, než jsi ty sama? A je toho mnohem víc… ke spoustě se dostaneme později. Dovolíš-li mi to.“
Musela uznat, že něco na tom teda určitě bylo. Navíc měl pravdu. V jejím pokoji opravdu žádná květina nepřežila déle než dva dny a Ms. Spotty utekla po necelém měsíci. Tehdy to přičítala tomu, že kočky jsou prostě takové. Navíc ta nehoda… měla zvláštní pocit, že tomu muži, teda Niallovi, může věřit.
„Odemčená… jsem odemčená? Co to znamená?“
„Tohle bude na dlouho. Pokud by ses nezlobila…“ zaváhal. „Rád bych tě doprovodil domů a všechno ti vysvětlil. Taky pro případ, že by se ten lykan mínil ještě vrátit.“
Chvilku přemýšlela.
Větší šanci by měla utéct lomeno ubránit se jemu, než tý kreatuře, z které sice viděla jen obrysy, ale i tak vypadala hrozivě. A jak už teď díky Niallovi věděla, byl to nějaký zmutovaný… medvěd.
„Tak fajn.“

Šel jsem pomalu po příjezdové cestě, mohlo být tak… jedenáct? Odhadem… naštěstí jsem věděl, že sestřenka jako správná počítačová závislačka bude doma a určitě se právě prohání jedním ze světů z právě vydané onlajnovky do kterého se od ní rád nechám zasvětit. Málo kdy se moje návštěva obejde bez dlouhého boje u konzole v našich oblíbených bojovkách.
Netrvalo to dlouho a zazvonil jsem u dveří. Chvíli nic a pak se ozval z interkomu táhlý sestřenčin hlas „Aaaaaaaano?“
„To jsem já, Dano.“
„Tommy!“ mírně vzrušeně vyjekla. „Hned jsem dole!“
Chvíli nic a pak jsem uslyšel dupání jako kdyby se po schodišti, které se nacházelo na konci obrovské vstupní haly, valilo stádo slonů. S rachotem se prudce otevřely vstupní dveře a za nimi sestřenka.
Byla v růžovém flanelovém pyžamu s kachničkami (opravdu s kachničkami), špinavě blond vlasy měla upravené do drdolu a azurové oči schovávala za brýlemi s tlustými černými obroučky. Normálně nosila kontaktní čočky, ale zřejmě už byla připravena jít spát.
Dana je krásná a určitě by měla spoustu kluků, prakticky se dalo říct, že na každým prstu hned několik, jen kdyby chtěla. Ale ona sama s oblibou vždycky říkala, že kluci v jejím věku jsou prostě „blbečci“ teda s výjimkou mě (jak jinak taky, že jo?) a ti jí prostě nezajímají.
Byla jen o rok níž než já, takže druhačka a taky navštěvovala akademii, aby taky ne.
„Kde máte služebnou?“
Pokrčila rameny „Vím já? Olga má asi volno, jinak jsou všichni fuč. Otěc blábolil něco o tom, že má služební cestu a matka musela jet za strýcem, protože si zlomil…“ chvilku přemýšlela „…něco.“
Souhlasně jsem kývnul.
Pečlivě si mě přeměřovala pohledem. „A co ty, budeš tam jen tak stát, nebo půjdeš milostivě dál?“
„No já nevím.“ Zamyšleně jsem opáčil. „Já se jen přišel optat, jestli něco nepotřebuješ a ták…“ zazubil jsem se.
Nadhodila obličej, který naprosto přesně říkal, co si teď myslí, a já bych vsadil boty, že nic lichotivého to nebylo. „Mazej dovnitř, než ti vpálím.“
„Že jsi to ty.“ Zakřenil jsem se a přijal její pozvání.

Spletl jsem se. Sestřenka nebyla ponořená do hloubky kyberprostoru. Místo toho seděla uvelebená na prostorné sedačce v obývacím pokoji přiléhajícímu k její ložnici a sledovala na obří plazmě Futuramu. Zdálo se, že si udělala soukromý maraton. Všude byl popcorn a cola. Nemusel jsem ani pípnout a vrazila mi do ruky skleničku a kyblík umístila mezi nás.
„Čtvrtá série?“ nadhodil jsem.
„Už pátá.“ Opáčila s pusou plnou popcornu. „Všimla jsem si tý tvý bundy.“
Asi narážela na to, že byla hezky potrhaná. „Jo, to jsem jednou běžel a pak už jsem neběžel.“
Zachichotala se, až jí málem ta pražená kukuřice zaskočila.
Dana byla spíš jako moje ségra. Ani její rodiče, strýc a teta, neměli už žádné další dítě, prý nemohli, i když moc chtěli. Proto taky o Danino blaho až nepřiměřeně dbali. Mohla by mít všechno, na co si jen ukáže. Člověk by si myslel, že bude rozmazlený spratek, ale něco v ní bylo prostě… zvláštní. Možná byla všechno, ale rozhodně teda ne rozmazlená. Měla silnou… osobnost, řekl bych.
Myšlenky se mi vrátily k Nicole… Na ní se mi občas zdálo, že chytá takové rozmazlenecké manýry, ale vždycky jsem to jen s úsměvem přehlížel. Už teď mi chyběla.
„Co je, Tommy?“
Dana přerušila tok mých myšlenek a já se jen chabě usmál. „Nic.“
„Jasně a já jsem královna čínskejch amazonek. Poznám to na Tobě, Tommy. Tak ven s tím.“
Pokud bych to nemohl říct jí, tak komu jinému? Kromě Petera… I když to byl můj nejlepší kamarád, vždycky jsem měl tak nějak pocit, že některým věcem prostě… nerozumí. Ne že by nechtěl, ale asi to prostě nedokáže, nebyla to jeho vina a já se proto za to na něj nezlobil, ani by mě to nenapadlo.
„Rozešel jsem se s Nicole.“
Nemohl jsem si nevšimnout jak se Dana zaksichtila.
„Ahá…“ řekla a brčkem nasála velkou spoustu coly. „Víš… myslím si, žes dobře udělal.“
Já si to tehdy nemyslel a jen jsem si ztrápeně povzdechl.
„Spíš se teda ona rozešla se mnou, dala mi kopačky.“
„Ty víš, jaký jsem na to měla názor a navíc ta holka je C-O-U-R-A…“ vyhláskovala sestřenka a zavrtěla hlavou.
Naštvalo mě to a chtěl jsem říct něco na její obhajobu, ale ani mě nepustila ke slovu.
„Než něco vypustíš z té tvojí post-zamilované papulky, tak ti ještě řeknu tohle. Všichni to věděli Tommy. Všichni, až na Tebe. Protože Ty sis to jako jediný nechtěl připustit.“
Tohle bolelo, ale tak nějak v koutku duše jsem začínal věřit tomu, že má pravdu.
„Nechtěla jsem ti nic říkat, protože jsem věděla, jak jsi do ní zblázněnej a bylo mi jasný, že to musíš slyšet odevšad. Prostě…“ podívala se na mě takovým… starostlivým pohledem, který říkal, že jí na mě opravdu záleží. „… je to pro Tebe tak lepší, věř mi.“
„Moc bych ti chtěl věřit.“ Řekl jsem přidušeně a nacpal si do pusy taky hrst popcornu.
Soucitně mě pohladila po ruce, na obrazovce právě začínal další díl.
„Ráda bych ti nějak pomohla, ale tohle není zrovna moje parketa…“
Hořce jsem se usmál a usrknul trochu pití.
Nicole… co asi zrovna děláš?
Neměl bych na ní myslet… bylo zarážející, že jsem spíš myslel na ni a to co udělala, než na Elyona a tu… Bludičku. Málem jsem umřel, a přesto jsem své myšlenky věnoval jen jí. Teď už vím, že si to nezasloužila.
Už si nejsem jistý, po kolika dílech jsem usnul a jestli jsem usnul dřív než Dana. Ani nevím, jestli se mi něco zdálo, asi jo, pamatuju si jen útržky. Mezi nejvýznamnější asi patřila Nicole, moje srdce a odpadkový koš… Prostě super sen.
Probudilo mě až zvonění telefonu, ale jak jsem už brzo uslyšel, Danu dřív.
Vyděšeně chňapla po telefonu, až shodila stolní lampu, která se s tříštivým zvukem rozbila o lesklou parketovou podlahu a pronesla ještě v polospánku smrtelně vážné „HALÓ?!“
Pozoroval jsem jí a smál se, vypadala s tím telefonem u ucha a pootevřenou pusou srandovně. Docela jsem se bál, že jí každou chvilkou ukápne slina.
„Hmm…“ zamručela těsně před tím, než prudce natáhla ruku ke mně. „Pro tebe.“
Vzpomněl jsem si na Elyona.
„Tommy?“ ozval se v telefonu jeho hlas.
„Ahoj.“ Rozespale jsem opáčil a neúspěšně se snažil potlačit zívnutí, mezi tím se sestřenka líně odvlnila do koupelny.
„Sejdeme se za půl hodiny, venku. Jasné?“
„P-počkej.“ Vykoktal jsem. „Kde venku?“ ale telefon byl už hluchý. Super, pomyslel jsem si… tak se sejdeme… prostě venku.