Mé jediné přání - část sedmnáctá

Bylo léto. Čtyřleté dítě, holčička, leželo ve své postýlce ve svém pohádkovém pokoji, plném plyšáků a hraček. Dům, v němž se pokoj nacházel, se zcela jistě nedal popsat jinak, než jako palác – alespoň z jejího pohledu – byl to ostatně velký dům o šestnácti pokojích, s kuchyní a jídelnou s třemi koupelnami, nemluvě o okolním pozemku, jenž obsahoval zahradní bazén, dvě fontány, mnoho zahrad věnovaných růžím, tulipánům a všemožným dalším rostlinám, okrasné stromy tvořící drobný parčík a živý plot dva metry vysoký, tvořící jakési mikrobludiště.

Každý den ráno jí budila služebná – její vychovatelka, v té době šestadvacetiletá Arusa. Arusa byla krásná mladá plavovlasá žena, která o holčičku pečovala s láskou již od narození, protože holčička neměla matku. A její otec nebýval doma pravidelně. Dnešek nebyl výjimkou, otec nebyl doma a tak ji budila právě Arusa.

„Vstávej, Erzo.“ řekl láskyplný hlas mladé ženy. „Aruso, chci ještě spá-át.“ řeklo ne zcela dokonalou výslovností malé rusovlasé děvčátko Aruse. „Princezny musí vstávat brzy, jinak by vypadaly ošklivě.“ použila plavovlasá vychovatelka kouzelné slovíčko. Princezna. Erza byla na tohle slovo fixovaná. Její otec, Leod Morgen, jí během času, který jí věnoval, oslovoval 'princezno' tak často, až se slovíčko 'princezna' stalo prvním slovem, které kdy řekla.

Erza se zvedla a Arusa ji začala oblékat. „Dnes je speciální den, víš o tom? Dnes se k nám připojí chlapec zhruba tvého věku. Ode dneška bude bydlet zde s námi. Jmenuje se Nerit.“ Erza zamrkala překvapením. „Proč?“ zeptala se jednoduše. Arusa si povzdechla. „Nemá kam jinam jít.“ odvětila krátce. Erza přikývla.

Děvčátko, nyní již oblečené, vyběhlo z pokoje a vyrazilo do zahrad. Arusa ji následovala tak, aby ji ani na vteřinu nespustila z očí. Kdyby se Erze něco stalo, byla by to její zodpovědnost. Dohlížet na to, jak si malá Erza hraje, sice bylo vyčerpávající, ale cítila i radost a spokojenost. Ostatně malé děvče příliš nezlobilo a bylo roztomilé. Ale pokud se bude muset starat ještě o další dítě, nenajde skoro žádný čas na studium.

Ten den si Arusa hrála s Erzou celé dopoledne. Když se později naobědvaly, odvedla Arusa Erzu do pokoje a uložila ji k odpolednímu spánku. Poté vyrazila k hlavní bráně, byla již skoro jedna hodina, tedy doba, kdy měli přivést toho chlapce Nerita. Ovšem netušila, že Erza se z pokoje vyplížila za ní, s úmyslem na ni vybafnout.

Před hlavní bránou zastavil taxík. Z něj vystoupila vznešená žena, vypadající tak na pětadvacet, o níž však Arusa věděla, že jí je asi sedmatřicet let. Čarodějka Laira Karun. Plavé vlasy jí končily na ramenou a v ruce držela magickou hůl. A za ní vylezl z vozu ten chlapec. Dle Leodových informací mu již brzo budou čtyři roky...

Čarodějka vyrazila k Aruse, mezitím se brána sama začala otevírat. Chlapec ji následoval. To vše pozorovala malá Erza zpoza jednoho stromku. Čarodějka konečně zastavila před Arusou. „Vedu ho, jak jsem slíbila. Postarejte se o něj, prosím!“ řekla chůvě. Ta přikývla. „Jak se daří Taradovi?“ zeptala se Arusa. „Umírá. Zdá se, že není nic v našich silách, co by šlo udělat. Můj manžel... jeho bratr u něj sedí ve dne v noci, ale nevypadá to příliš nadějně.“ odvětila čarodějka. „Museli jsme Laru přenechat v péči chůvě, ani jeden z nás teď na ni nemá čas.“ dodala.

Arusa opět beze slova přikývla. „Odvedu chlapce dovnitř.“ řekla Arusa a natáhla ruku k chlapci. Ten se však v reakci beze slova skryl za Lairu. „Nerite, neboj se. Tohle je Arusa, postará se o tebe.“ řekla čarodějka a hladila chlapce po hlavě. „Kde je maminka? Já chci maminku!“ odpověděl chlapec a rozbrečel se. Výrazy v tvářích Arusy a Lairy povadly ještě více. „Aruso, žádám vás, dohlédněte na to, ať je o něj dobře postaráno. Vím sice, že jako jeho teta bych se o něj měla starat spíše já, ale Tarad trval na tom, aby byl jeho syn předán na výchovu Leodovi.“ řekla Laira a pak pohladila chlapce po hlavě.

„Tetička se na tebe jednou za čas přijde podívat, Nerite, a občas vezme s sebou i dceru, Laru, to je tvoje sestřenice, víš?“ pokoušela se rozptýlit jeho pozornost. Ale chlapec brečel za svou matkou dál a vůbec si uklidňování nevšímal. Laira předala chlapce, který po chvíli přestal brečet, Aruse a nastoupila do vozu. Z okénka mávala chlapci i Aruse, zatímco ji řidič vezl pryč. Arusa poté zamířila i s chlapcem zpět do budovy a Erza, do teď zpoza stromu pozorující vyšla z úkrytu a zamířila k nim. Tehdy se jejich oči poprvé setkaly. Chlapcovy oči Erzu zaujaly – jeho levé oko bylo červené, zatímco pravé bylo modré. Červené oko ze sebe vyzařovalo děs, ale ten byl ve srovnání s chlapcovým smutkem v tváři naprosto zanedbatelný.

„Chceš si jít hrát?“ zeptala se Erza, neschopná vymyslet lepší otázku. Konverzaci neměla slyšet, na to byla moc daleko... přesto ji slyšela, aniž by tušila, jak to bylo možné. Kdo ví, snad v tom měla prsty Arusa, ne určitě v tom měla prsty ona. A ačkoli Erza většině z konverzace nerozuměla, věděla, že chlapci se stýská po matce. Vypadal, jako by se měl každou chvíli rozbrečet a tak rychle vychrlila tuhle otázku. Protože měla pocit, že musí jeho pláči zabránit za každou cenu.

* * * * *

Erza se probudila. Její sen se začal rozplývat, sotva se posadila a zůstal jí jen pocit, že měl co dělat s dávnou minulostí. A s Neritem. Zatřásla hlavou, aby nemyslela na ta slova, co včera řekl a pak pohlédla na hodinky. Bylo deset minut po osmé. Zaspala! Rozhodla se vynechat ranní sprchu, oblékla se do čistého oblečení, vyčistila si zuby, aniž by snídala. Z dívčích kolejí se vyřítila ven v osm třicet. Během pěti minut se dostala k otevřené bráně školy, skrz niž občas prošel ještě nějaký student. Zastavila se.

K jejímu překvapení před ní stál o levé křídlo brány opřený Nerit s provinilým pohledem ve tváři. „Co potřebuješ, Nerite?“ zeptala se naštvaná Erza. Nerit zkřivil ústa jako by ho právě někdo praštil, nepozdravila ho. „Ahoj, Erzo. Chci se omluvit. To co jsem řekl včera... nemyslel jsem to tak.“ soukal ze sebe Nerit pomalu. „Takže mě necháš ti pomoci?“ zeptala se Erza přímo. Nerit zkřivil ústa ještě více. „To nepůjde.“ odvětil krátce.

Erza se mu podívala do očí. „Dokud si pořád myslíš, že bych ti jen překážela, je zbytečné se omlouvat, protože taková omluva ani není vážně myšlena.“ řekla Erza rozčileně a vyrazila k budově, kde byla jejich třída. Cítila bodavou bolest v hrudníku. Nerit se za ní okamžitě rozběhl. „Počkej.“ řekl a popadl ji za ruku. Erza cítila jakýsi zmačkaný papírek, který jí během krátkého sevření proklouzl do dlaně. Její tváří se prohnalo zmatení. „Máš... pravdu. Neměl jsem se omlouvat.“ řekl Nerit a vypařil se.

Na dámské záchody dorazila za pět minut devět. Rozbalila papírek až zde, aby se ujistila, že jeho obsah nikdo nevidí.

Nemůžu říci, jak moc se omlouvám. Kerim, ačkoli jsi ho nepostřehla, tě sleduje 24/7. Kdyby měl sebemenší podezření, postará se o to, aby tě na měsíc, nebo i na delší dobu uvolnili ze školy a dopraví tě za Leodem. To, co jsem řekl, jsem řekl jenom proto, aby ses akce neúčastnila, neboť ani já tě nechtěl ohrozit, ale později jsem objevil způsob, jak celou akci vykonat bezpečně. Přijď po obědě na střechu, během oběda se postarám o to, aby tě nikdo nesledoval.

Erza papírek zmuchlala. Štvalo ji, že Nerit ji chtěl chránit, vážně se jeví tak slabá? Ale uvnitř ní byla ještě jedna hlubší otázka – vážně je tak slabá? Nerit, Finra, Sidor, o těch všech věděla, že jsou velmi schopní. Nerit porazil Kanaka ve dvou minutách a šesti vteřinách. Sidor se honosil titulem druhého nejmocnějšího studenta na škole – převážně kvůli svému démonickému atributu, který prorůstal jeho pravou paží, na níž nosil démonickou energii potlačující náramek vyjma potřeby. A Finra… byla Finra.

Do třídy dorazila sice pozdě, učitel tam však naštěstí ještě nebyl, takže se posadila na své místo a přichystala se, ale v následujícím vyučování kompletně nevnímala, uvažujíc nad vzkazem, který měla ještě pořád v kapse. Kompletně zapomněla na to, že by si měla dávat pozor na Nayu, která však chyběla. Když nadešel čas oběda, snědla oběd co nejrychleji a pak vyrazila na střechu. Tam už na ni čekalo celkem dost lidí, kteří, na rozdíl od ní, obědvali své obědy – sendviče z automatů – až zde. Byli tu Sidor, Nira, Finra, poté Naroki, Neritova kamarádka a také Neritův spolubydlící, na jehož jméno si však nemohla vzpomenout. Hlavní osoba této schůze tu však chyběla. Posadila se.

O pět minut později se opět otevřely dveře a na střechu vstoupil Nerit. „Bezvadné, Kerima jsem tak na hodinu zpacifikoval, ale pochybuji, že se mi to někdy příště povede. Ta Naya má vážně dobré zneviditelňovací kouzlo, takové by se mělo zařadit do sbírky důležitých kouzel.“ řekl Nerit s úsměvem. „Jak vidím, s jedinou výjimkou se dostavili všichni hlavní aktéři.“ pokračoval. „S jedinou výjimkou? O koho se jedná?“ zeptala se překvapeně Nira. „Pozval jsem na pomoc z jiné školy jednu osobu, měla by dorazit během pár dní, možná i zítra.“ odvětil Nerit, přičemž jeho výraz vypovídal, že mu tato slova působí ohromnou bolest.

V ten okamžik zbledla i vedle Erzy sedící Naroki. „Ne... Nerite... prosímtě, řekni, není to doufám ta... ta...“ koktala. „Kdo?“ zeptala se Erza. Niře se prohnal obličejem vítězný úsměv. „Takže jsi sem pozval svojí snoubenku?“ pronesla nevině. Erzou proběhl šok. Naroki se začala uklidňovat, ale moc jí to nešlo. Sidor otevřel ústa. Neritovi se roztřásla kolena. Neritův spolubydlící se zvedl. „Niro, byla bys tak laskavá, a nerýpala tomu chudákovi do slabin. Dneska ráno se během telefonování s tím děvčetem doslova rozbrečel a málem zhroutil. Nazývat osobu, která mu, když mu bylo sedm, sebrala umělohmotný prsten, který mu vypadl z automatu vydávající překvapení, snoubenkou, je k němu hodně kruté.“ odvětil. „Díky, Tabure.“ poděkoval Nerit a Tabur ho poplácal po rameni.

„Ty jsi vážně zešílel, Nerite.“ rozkřikla se náhle Naroki. „Pozvat sem tu sadistickou mrchu? Já chápu, že je to neteř jednoho ze tří velkých čarodějů, slavného Tarada Karuna, že je skvělá co se magie týče, ale... ale... mysli na své duševní zdraví a na duševní zdraví každého děvčete, které tě osloví. Ta holka je šílená! A ty zřejmě taky, žes ji pozval.“ dokončila. „Naroki... prosím... nebyla jiná možnost...“ začal Nerit, ale Naroki se nenechala. „Jestli si myslíš, že zapomenu na to, jak mě magií svázala a oholila mi vlasy, tak se mýlíš.“ oznámila rozčileně. „Jestli do toho jde ona, tak s tím nechci nic mít. Promiň, Nerite, není to osobní, ale vážně mám vlastní vlasy ráda a nechci o ně přijít kvůli tomu, že se s tebou pozdravím na chodbě.“ řekla Naroki a opustila střechu, přičemž práskla dveřmi.

„O čem to mluví, Nerite?“ zeptala se Erza. Nerit povzdechl a vybral peněženku, z níž vytáhl malou fotku. Ta fotka byla něco málo přes devět let stará. Neritovi tehdy bylo sedm, Erze osm. Na fotce byly tři děti na zahradě za jejich domem. Bylo léto, asi letní prázdniny. Osmiletá Erza ve slamníku, na fotce úplně vpravo, se usmívala do foťáku. Její po ramena sahající rudé vlasy zářily odrazem slunce a její hluboké modré oči se leskly radostí. Hned vedle ní na levo, uprostřed obrázku, stál malý Nerit. Jeho kratší plavé vlasy byly větrem rozčechrány a jeho rozčilený pohled byl věnovaný osobě, stojící po jeho pravici – tedy na levé straně obrázku.

Erzin pohled padl na zmíněné děvče. Malá plavovláska, snad ještě o rok mladší, než byl tehdy Nerit, měla rovněž vlasy dosahující po ramena, a její úsměv byl věnován Neritovi, jehož pravou ruku držela v pevném objetí. Její hnědé oči v sobě měly cosi nezvyklého. Byla to... samota? Erza se pokoušela vzpomenout a pak si vzpomněla.

*   *   *   *   *

Bylo krásné léto, tak krásné léto nebylo již dlouho a nebylo ani dlouho poté. Nerit a Erza zrovna pobíhali po zahradě, když před domem zastavil taxík. Oba zastavili a dívali se tím směrem. Arusa, která je doteď pozorovala, vyrazila k taxíku, z něhož zrovna vystoupila plavovlasá žena. Erza měla pocit, že něco podobného již zažila, ale nemohla si vzpomenout. Nerit přišel k Erze a se strachem v očích pevně jí chytil za ruku a tehdy si Erza vybavila, že tahle žena sem přivezla Nerita.

„Já nechci pryč, Erzo.“ řekl tiše. Erza ho volnou rukou pohladila po vlasech. „Neboj, určitě nikam nepůjdeš.“ řekla. Neritův stisk se povolil. Mezitím, co Arusa a plavovlasá žena o něčem mluvily, se dveře auta znovu otevřely a z nich vystoupila plavovlasá holčička, o něco mladší než Erza a Nerit. Nerit se konečně uvolnil a překvapeně se podíval na Erzu. Ta pokrčila rameny, ani ona netušila, že by měl někdo přijet.

Žena nastoupila zpět do vozu a poté co taxík odjel, Arusa s dívkou vyrazily k nim. Erza s Neritem jim vyběhly vstříc. Arusa se na oba přísně podívala. „Erzo, Nerite, tato dívka se jmenuje Lara a tohle léto bude pobývat s námi.“ řekla. Erziny oči tehdy potkaly oči dívky a pocítila, že dívka se na ně dívá se strachem. Ta dívka se jí i Nerita bála? V ten okamžik jí Nerit podal ruku a usmál se. „Právě si s Erzou hrajeme na princeznu a čaroděje. Nechceš se připojit?“ zeptal se a jeho oči vydávali tak silnou přátelskou záři, že by byl zázrak, kdyby dívka odmítla. Ovšem zázrak se stal.

„Kdo by chtěl být čarodějem?“ řekla dívka. „Kdo by chtěl používat magii?“ pokračovala. Nerit se usmál. „Já chci být čaroděj. Chci se o magii dozvědět co nejvíc, abych mohl chránit ty, které mám rád a aby se mě báli ti, kteří mě nemají rádi.“ řekl a rukou zakroužil ve vzduchu. Jako na povel se zvedl vítr a Nerit se se smíchem rozběhl proti větru, který mu čechral vlasy. Dívka, Lara, se dívala do jeho bezstarostné tváře, ale její pohled byl pořád tvrdý jako skála.