Ledový sever-prolog-opraveno

Ledový sever
Prolog:
Náš příběh začíná tři měsíce poté, co zemřel starý císař Azaiel První. Císař, jenž vládl dlouhých šedesát pět let. Šedesát pět let míru a prosperity. Říše vzkvétala a i obávaní Nordové za Hadarovou zdí nebyli schopni říši ohrozit. Po třech křížových výpravách vedených císařem nebyli schopni dalšího odporu.
Nikdo nemohl tušit, co nastane po císařově smrti. Všichni mysleli, že jeho nejstarší syn Mikael bude pokračovat v otcových šlépějích. Milovaný, uznávaný Mikael, jehož valná většina lidu milovala. Nikdo však netušil, co se blíží za bouři. Bouři ohně a krve.

Tvrz Ostarkino:
Mráz se dostával snad všude. Vločky se líně snášely na zem. Byla tma a noc osvětlovaly pouze plameny šlehajících ze železných košů naplněných dřevem. U ohňů se ohřívali vojáci v článkových zbrojích, obalení v dlouhých kožešinách. Natahovali ztuhlé prsty směrem k praskajícímu ohni. K drobnému zdroji tepla v této mrazivé pustině.
Poručík Lucius vyšel ze svého stanu. Do jeho mladých tváří udeřil drsný severský vzduch. Přitáhl si dlouhý kožešinový plášť a promnul si ruce. Na okamžik se chtěl vrátit do stanu, ale smysl pro povinnost ho donutil jít dále. Byl čas na noční obchůzku. Takovéto obchůzky pořádal dvakrát, třikrát za noc. Znal už několik příkladů, kdy se velitel takovéto pevnůstky flákal ve stanu a ignoroval své muže tak dlouho, až se muži jedné noci tiše vytratili a velitele ráno čekala prázdná pevnost.
Prošel kolem malých stanů, v nichž spali vojáci nekonající službu. U každého stanu byl koš s ohněm a u něj kopiník se štítem. Většina z nich okamžitě zpozorněla, ale našli se i tací, co umdlévali a on je musel šťouchnutím probudit.
Tvrz Ostarkino nebyla velká, proto mu obchůzka nezabrala více než půl hodiny. Čtvercového půdorysu s hradbami z kmenů seříznutých do špičky. Jedinný přístřešek byla malá bouda pro několik koní.
Vylezl na hradby a obešel po nich celou tvrz. Párkrát se zahleděl do neprostupné tmy, jakoby něco očekával.
„Nespíte, sere?“ ozvalo se za ním.
Na hradby se vyškrábal Tagon, starý mág ve svém šedém hábitu obaleném kožešinami. Kráčel po plošince vedoucí na vrchol hradeb a při tom se podpíral svojí mágskou holí.
„Obchůzka,“ odpověděl Lucius. „Je zima.“
„A to je teprve osmnáctý měsíc,“ přitakal Tagon. „Za dva měsíce, až se budou roky lámat, to bude mnohem horší. Země promrzne do hloubky a sněhu bude do výše dospělého člověka.“
„To ano,“ připustil. „Pokud brzo nedorazí karavana se zimními zásobami, do jara všichni pomřeme. Jestli nedorazí do týdne, budu se muset vydat do Galgarovy pevnosti.“
Lucius mohl sice poslat někoho místo sebe, ale byl jeden z mála v pevnosti, kdo znal zdejší stezky i po slepu. Navíc měl už této pevnůstky takříkajíc plnou prdel, proto raději nechá velení zástupci a vyrazí sám, než aby někoho posílal.
„Týden cesty tam, týden cesty zpět. I s malým doprovodem bude cesta velmi nebezpečná. Zvědové, kteří vyrazili včera, se doposud nevrátili. To není dobré.“
Tagon si promnul svůj dlouhý šedý plnovous a odněkud ze svého hábitu vytáhl měch. Nabídl jej Luciusovi. Ten jej s tichým díky přijal. Odzátkoval a napil se. Medové víno mu klouzalo hrdlem dolů.
Tagon se také napil a pak měch zmizel opět v hábitu. Společně sešli z hradem a Lucius musel kráčet pomalu kvůli Tagonovi. Chudák, byl už starý a nemocný. Toto prostředí mu nedělalo dobře. Přesto tu byl dobrovolně. Léčil raněné, pomáhal přípravou pokrmů. Nebyl to typický mág. Lucius za svých třicet zim potkal jen několik mágů a až na Tagona byli všichni namyšlení a nepříjemní. Možná to bylo také tím, že Tagon byl mnohem starší, než oni mágové. Sám kdysi řekl, že zažil téměř sto pět zim a Luciusovi nezbývalo, než mu věřit.
Naposledy se rozhlédl po tvrzi a chystal se do stanu. Každý byl na svém místě a vše vypadalo v pořádku. Rozhrnul závěs a chystal se vstoupit. Už se těšil, jak ulehne na dřevěné lůžko vystlané kožešinami.
Lupnutí. Tiché podivné lupnutí.
To přilákalo jeho pozornost. Ohlédl se.
Právě včas.
Spatřil, jak voják na hradbách se chytá za krk a padá z hradeb se šípem v krku.
„Poplách!“ zařval voják stojící vedle něj.
Z temné noci vyletěl mrak šípů a zasypal hradby. Někteří vojáci popadali, ale většina měla štěstí a stihla zdvihnout svůj štít včas a krýt se. Do dřeva na hradbách se zapíchly háky a po nich z temnoty šplhali.
První se vynořil tam, kde to nikdo nečekal. Na nechráněné části hradby, kde byli všichni vojáci pobiti.
Nord byl vysoký s mléčně bílými vlasy a mohutnou svalnatou postavou. Byl minimálně o tři hlavy vyšší než Lucius. Vztekle zavyl a zamával velkou dvoubřitou sekerou. Dvojice vojáků se k němu přihnala s napřaženými oštěpy, ale on jen několikrát mávl sekerou a vojáci padli bez hlav k zemi.
Na hradbách se začali objevovat další a další. Rychle přemohli obránce a už se hrnuli dolů do tvrze. Lucius vytáhl z pochvy svůj krátký meč a vrhl se po prvním Nordovi, který mu přišel pod ruku. Vyměnili si několik rychlých úderů a on jej donutil lehce ustoupit. Bojoval dobře, to musel Lucius uznat. Udělal výpad a bodl Norda do břicha. Škubl a nordova střeva se vysypala na zem. Zavyl a padl k zemi.
Tichou noc naplnily zvuky boje a řev.
„Sever seveřanům!“
„Zabijte ty zmrdy!“
„Na ně!“
Lucius se prudce otočil a spatřil dalšího, jak se rozmachuje svojí sekerou. Neměl šanci.
Vzduch pročísla ohnivá koule a Nord vzplál jako pochodeň.
Lucius spatřil Tagona, jak se ohání a hází jednu ohnivou kouli za druhou. To dalo Luciusovi čas, aby se rozhlédl.
Většina jeho bojovníků ležela v kaluži krve, nebo bojovala z posledních sil. Za těch pár okamžiků byla většina stanů povalená, nebo hořela od převržených košů.
Prohrávali.
„Posél!“ zařval Lucius. Přes několik seveřanů se k němu dostal útlý mladík.
Boji se vyhýbal, kličkoval a snažil se do nikoho nevrazit.
Přiběhl k Luciusovi a v tu chvíli na ně zaútočili dva Nordové. Otočili se k sobě zády a pustili se do boje. Nordové je tlačili k sobě, ale nakonec Luciusův protivník nebyl tak zdatný a nepřežil jeho výpad směřovaný na krk. Prudce se otočil a jedním mocným švihem zabil i poslova oponenta. Krev se rozstříkla do okolí a potřísnila Luciusovi obličej.
„Vem koně a jeď do Galgarovy pevnosti!“ zařval do toho hluku Lucius. „Musíš mu povědět, co se tu stalo!“
„Ano, pane!“ vykřikl mladík a společně vyrazili směrem ke stájím.
Lucius čistil cestu mladíkovi. Probíjel se přes nordy. Zabíjel je jednoho po druhém. Ozvalo se zavrzání. Někdo otevřel bránu a dovnitř se nahrnula trojice dalších nordů.
„Dělej!“ vyštěkl Lucius, když doběhli ke stájím.
Mladík vyskočil na prvního osedlaného koně, udeřil jej do slabin a vystřelil směrem k bráně.
Nocí proletěl šíp. Tichá smrt z dálky. Jeho hrot se zabořil do mladíkových zad. Zařval, kůň se vzepjal a on z něj spadl.
„Né!“ zařval vztekle Lucius a zabil dalšího Norda.
Byli všude. Zbylo jen několik obránců a ti se shlukli u něho. Tagon se oháněl svojí holí, metal blesky a ohnivé koule, ale bylo vidět, že mu docházejí síly.
„Pane!“ zavolal. „Vemte si koně a jeďte! Zachraňte se!“
Luciusovi se nechtělo z boje utíkat, ale věděl, že Tagon má pravdu. Otočil se a jeho zkrvavený meč okamžitě zmizel v pochvě. Vyhoupl se na dalšího koně a vyrazil k bráně a doufal, že bude mít více štěstí. Kůň zaržál a vyrazil. Za jízdy popadl sekeru zaraženou do jednoho z kůlů a probíjel si cestu ven. Zabil několik nordů a vyrazil po ušlapané cestě z pevnosti.
Už si myslel, že vyvázl. Mýlil se. Nocí letící šíp s černým opeřením se mu zabodl do pravého ramene. Tělem mu projela bodavá bolest a on se jen zhroutil v sedle.
Naposledy se ohlédl a spatřil Tagona, jak zabíjí jednoho norda za druhým. Spatřil také nordy hrnoucí se dovnitř po hradbách a hlavní bránou. Pak zavřel oči a nechal se unášet splašeným koněm.
Zabíjel je jednoho po druhém. Do Tagona vjela mladická touha po boji. Metal blesky a ohnivé koule a ani si nepřipouštěl, že mu dochází síly. Nordové se po chvíli naučili si od něj držet odstup a už na něj neútočili. Pobili všechny okolo, ale jeho ne. Drželi si odstup.
Z noci vyletěl šíp a on nestihl vytvořit bariéru, jež by ho ochránila. Druhý. Třetí. Všechny se do něj zabodly a on poklekl. Z hrudi a z břicha mu trčely šípy, ale on se zmohl na poslední ohnivou kouli. Zasáhl jí norda, co stál před ním. Ten se okamžitě změnil na hořící smradlavý škvarek.
Tagona opustily všechny síly. Zůstal klečet, obklopen nepřáteli a pod ním se rozšiřoval krvavý kruh. Krev se vpíjela do zmrzlé země a temně zářila na sněhu.
Mezi Nordy se utvořila mezera. Vešel on. Vyšší než všichni ostatní, v lesklé ocelové zbroji s obří obouruční dvoubřitou sekerou. Zpoza ocelové přilby s černým chocholem zářila dvojice ledově modrých očí. Rozmáchl se a o několik okamžiků se hrot sekery zasekl do Tagonova čela.

XXX

Uther Krvavý vyšel z tvrze a sundal si přilbu. Prohrábl si husté šedé vlasy a kráčel k blízkému lesu. Záda mu ozařovaly světla tvrze, ale jeho oči si okamžitě začaly přivykat zdejší tmě.
Na hranici lesa tam stál on. Obří černý přízrak čekající mezi stromy. V matném ohni z tvrze se leskla dvojice bílých klů v jeho ústech.
„Je dokonáno.“
„Výborně, morro,“ odpověděl stín. „Svoji část dohody jsi dodržel.“
„Doufám, že ty dodržíš tu svou.“
„Neboj se,“ uklidnil jej. „Své slovo dodržím. Moji bojovníci se připojí k útoku na zeď, přesně podle dohody.“
„Nemyslím si, že by bylo moudré nyní útočit na Hadarovu zeď. Zvlášť, když jsme nechali jednoho z nich běžet. Jestli přežije, bude to ten nejlepší vzkaz, jaký jsme mohli poslat.“
„Co teda navrhuješ, morro?“
„Postavit se jim na naší straně. Vyčkat si, až vyšlou trestnou výpravu. Nebude jich tolik, aby nás mohli oslabit, ale bude jich tolik, že říše bude krvácet.“
Chvíli to vypadalo, že dotyčný přemýšlí.
„To zní dobře, morro,“ odpověděl.
Poté se Uther otočil a vydal se směrem k pevnosti, kterou pomalu rabovali jeho vojáci.
Z poza mraků se vyhoupl temně rudý měsíc.

Senát v císařském městě:
Senátor Crassus vešel do místnosti. Dalo by se říci, že do ní přímo vrazil. Po cestě si přidržoval svůj dlouhý bílý hábit. Dvojice vojáků v lehkých tunikách s krátkými meči, která ho doprovázela, zůstala na opačné straně dveří a hlídala.
Crassus prošel bohatě vyzdobenou mramorovou místností a posadil se ke kruhovému stolu uprostřed místnosti. Stůl byl pevný, dubový. Crassus prsty přejížděl po jeho lakovaném povrchu. Vyčkával.
Dveře se opět rozrazily. Vešli senátoři Malessus a Xerassus. Všichni tři to byli drobní prošedivělí staříci po šedesátce. Trepky těch dvou pleskaly po naleštěné mramorové podlaze a oba dva si levou rukou přidržovali svoje hábity.
„Senátore,“ pozdravili.
„Senátoři,“ odpověděl. „Posaďte se.“
Židle z tvrdého dřeva zavrzaly, když si dotyční sedali. Crassus vstal a rozhlédl se z okna. Pak jej zavřel.
„Můžete mi říci,“ začal Malessus. „Proč se setkáváme takto potají? Jen my tři?“
„Jste nejdůvěryhodnější,“ mávl rukou Crassus. „Pro tuto situaci také ti nejschopnější.“
„Tak o co přesně jde?“ vmísil se dohovoru Xerassus.
„Nordové se bouří,“ Crassus to řekl a nechal viset ve vzduchu.
„Už zase?“ povzdychl si Malessus. „Cožpak jim tři křížové výpravy nestačily?“
„Nejspíš ne. Proto likvidují naše vzdálené pevnůstky. Nebýt jistého poručíka jedné z nich, nevěděli bychom to.“
„A co s tím máme společného my?“ vložil se do rozhovoru Xerassus.
„Vy dva jste pánové muži činu, ne jako náš nový císař. Mikael chce všechno nechat až po korunovaci. Nyní je zalezlý ve své části hradu a nechce o vládnutí nic slyšet. Teda pánové, takového císaře jsme potřebovali. Kdyby alespoň někoho poslal se s tou situací vypořádat, ale on ne.“
„Souhlasím,“ přitakal Malessus. „Pořádá pořád turnaje. Je mladý, rád se baví. Neměl bych mu to za zlé, pokud by alespoň trochu něco dělal pro říši. Je mi jasné kam míříte, příteli. Pokud Nordům naroste takový hřebínek, že zaútočí na Hadarovu zeď, jeho pověst bude otřesena a my nepotřebujeme nestálý trůn. Císař se příliš spoléhá na severské lordy a na černé chodce. Je opojený pohádkami o nich.“
„Takže je to na nás,“ dodal Xerassus. „Naštěstí vím, jak z této situace vyjít tak, aby nebyl nikdo poškozen. I když to není zrovna podle pravidel. Přece jenom jsme pouze rádci.“
„Jak?“
„Vrchní generál Tulius,“ odpověděl. „Je mladý a manipulovatelný. Z dobrého rodu s velkou vojenskou tradicí. Pokud bychom mu svěřili vedení dvojice severských armád, mohli bychom mít po problému ještě před korunovací.“
„Nemá však dost velké zkušenosti na tak velký úkol,“ zamítl Malessus. „Generál Renus by byl adekvátnější. Jeho rod sice není tak známý, ale zkušenosti má. Navíc by mohl ze sebe smýt hříchy svého otce.“
„Co je tam poslat oba?“
Malessus a Xerassus se na něj překvapeně podívali. Crassus se jen lehce usmál. Jde to jak na drátkách, řekl si v duchu.
„Crassusi,“ začal po okamžiku ticha Malessus. „To není špatný nápad. Tulius dostane armádu a slávu a pod jeho vedením Renus očistí své jméno. Také si myslíte, že tři armády po pěti tisících budou stačit?“
„Určitě. Podle posledních odhadů nordů není více než deset tisíc. Po všech těch válkách jich moc nezbylo. Tohle podle mě jejich poslední odpor.“
Xerassus se usmál. „Jen je problém v jiné věci. Uvědomujete si, že musíme zfalšovat podpisy zbylých senátorů? Nerad to říkám, ale dá nám to zabrat tak týden. Minimálně.“
„Tak bychom se do toho měli pustit okamžitě, zbývá jich ještě devadesát sedm,“ Crassus s úsměvem bouchl do stolu. „Vypadá to, že tento problém nebude až tak velký a obtížný, jak jsme si mysleli.“
Crassus netušil, jak šeredně se plete.

Samota:
Vraník jen zastříhal ušima a lehce se ohlédl po svém jezdci. Ten okusoval zelené jablko a zpod černé kápě byly vidět pouze ústa a jasně bílé zuby.
„Neboj, už tam budem,“ uklidnil ho jezdec.
Jezdci bylo jasné, že jeho kůň už toho má dost. Byly na cestě tři dny v kuse a kromě několika hodinového odpočinku dnes v noci byli pořád na cestě. Spěchal. Musel být na Samotě co nejdříve. Musel se dozvědět pravdu.
Jeli pomalu po hlavní cestě vedoucí do Samoty na soutoku tří řek. Samotné město se tyčilo na obrovské skále nad oním soutokem a bylo hlavní křižovatkou obchodu. Říkalo se, že právě tady začíná samotný sever. Vynořili se z lesa a pomalu se blížili k městu. Nyní je čekala dlouhá cesta do kopce po ledabyle dlážděné cestě.
Projeli kolem prvních obydlí. Starého mlýna a první hlásky. Doufal, že ho tu nikdo nepozná. Pravda, byl pryč dvacet let, ale člověk nikdy nevěděl. Nesměli ho poznat. Kdyby ano, byl by mrtvý dříve, než by dorazil k hlavní bráně.
Minul několik lidí, ale kápě a šedý vous mu pomáhali. A také to, že ho prachsprostě ignorovali. Jen hlídce přišel zajímavý, díky svému vzhledu. Černá kápě halící tvář a dlouhý černý plášť halící zbytek těla, díky kterému nebylo vidět, co má na sobě. Jediné, co bylo z oblečení vidět, byly černé kožené rukavice a dlouhý obouruční meč v pochvě na zádech.
Jeho první zastávkou byly stáje těsně před první linií kamenných hradeb. Dojel k nim, opatrně sesedl z koně a vzal jej za uzdu. Správce stájí, starý tlustý mužík s obrovskými licousy se k němu přišoural a měřil si ho pohledem.
„Přejete si?“ zeptal se.
„Napojte ho a dejte mu seno,“ odvětil Jezdec a vytáhl z kapsy jeden zlaťák.
To zapůsobilo na správce, přebral koně a vedl jej do stájí. Jezdec se otočil a vydal se přímo k hlavní bráně. Bylo otevřeno a tak vešel, aniž by vyvolal nějaký rozruch. Strážný si ho sice prohlížel, ale po chvíli ho začal ignorovat.
Samota byla vcelku velké město. Zhruba kolem dvou tisíc obyvatel. Nyní jich tu bylo více, protože dnes se zde konaly trhy. Spousty lidí jely do města prodat své zboží, nebo něco nakoupit. V důsledku toho byly ulice přeplněné a to se Jezdci nelíbilo. Nyní musel najít hospodu, kde by si odpočal, aby se mohl pustit do práce.
Spíš povinnost než práce. Věc, kterou musel vykonat, aby našel konečně svůj klid. Teda, doufal v to. Jeho pokročilý věk ho svým způsobem popohnal k návratu do města, odkud kdysi utíkal.
Dodnes si pamatoval na noc, kdy se v plátěných kalhotách schovával před strážnými a zdrhal bos nočním lesem se psy v zádech a svázanýma rukama. Pamatoval, jak ho jehličí píchalo do chodidel, až je měl celá krvavá a sníh, který mu způsobil omrzliny. O dvou hlubokých šrámech na rukou od lana ani nemluvě.
Zas tolik se to tu nezměnilo, pomyslel si. Pořád to byly jedny a ty samé ulice, smradlavé uličky, několik hospod a nevěstinců. Doškové domy ze dřeva a jen pár domů z kamene s taškami.
Procházel se klidně a snažil se nevzbudit pozornost. Docela se mu to dařilo, protože spatřil několik dalších, co měli kápě a byli ozbrojeni. Protlačoval se davem k první hospodě, ale byla již tak přeplněná, že v ní nebylo jediné volné místo.
Prošel téměř všechny hospody ve městě, dokud nenarazil na poloprázdnou putyku na kraji města, přímo u hradeb. U plného sudu, hlásal název.
Vešel dovnitř a až na pár jedinců bylo prázdno. To mu vyhovovalo. V levém koutě se tísnila pětice trhanů, od pohledu zloději a rváči. Vzhlédli a chvíli ho fascinovaně pozorovali. Určitě dlouho neviděli dva metry vysokého cizince zahaleného v plášti. Přešel klidným krokem a ještě naschvál lehce dupl, aby se dřevěná podlaha trochu otřásla. Nyní k němu vzhlédli všichni, včetně tlustého hostinského.
„Dobrý den,“ pozdravil Jezdec.
„Dobréj, pané,“ odpověděl hostinský a dotřel korbel. „Co si dáté?“
„Pivo,“ odpověděl Jezdec. „A něco k jídlu.“
„Anó, hned to budé,“ zmizel hostinský v zadní části hospody.
Jezdec si našel klidné místo v koutě na opačné straně, než byli rváči. Sedl si na dřevěnou židli, meč si sňal ze zad a dal si jej na kolena. Nelíbilo se mu, jak po něm rváči pokukují. Do několika okamžiků u něj byl hostinský s jídlem a hnědým korbelem piva. Položil před něj misku s chlebem, kusem sýra a něčím, co připomínalo, nebo mělo připomínat polévku. Jezdec vytáhl měšec a okamžitě zaplatil.
Z levé ruky si sundal rukavici a odhalil popálenou rudou kůži. Poté chvíli míchal dřevěnou lžící polévku a lehce usrkával.
Židle zavrzaly.
Lehce vzhlédl. Pětice trhanů k němu přistoupila a mlčky si ho měřila.
„Hej ty!“ začal ten nejblíže, pravděpodobně jejich vůdce. „Odkud seš?“
„Z daleka,“ odsekl jezdec svým starým, chraplavým hlasem. „Proč?“
„Cizince tu nechceme, dožer a vypadni.“
„To mám také v plánu.“
„Ten meč a prachy tu samozřejmě necháš. Ty jsou nyní naše, staříku.“
„Staříku? Mladej, ty by ses měl naučit, jak se chovat a hlavně, koho je lepší nesrat.“
Nejstaršímu nemohlo být víc jak dvacet. Byli to mladíci. Hloupí a nezkušení. Viděli dobře vyzbrojeného starce a nečekají, že bude klást odpor.
Sáhli po zbraních. Krátké císařské meče ze železa se zaleskly v odlesku plamenů z krbu.
„Neměl by ses to naučit spíš ty?“ přišel k němu blíž a namířil mu špičkou meče na krk.
V tu chvíli stařík vystartoval. Pevně stiskl pravou rukou pouzdro čepele a jílcem strhnul meč ze svého krku. Okamžitě byl na nohou a hlavicí praštil šéfa bandy do obličeje. Aniž by odhalil čepel, poslal všech pět trhanů k zemi s rozbitými nosy a vyraženými zuby. Doslova mezi nimi tancoval. Kopal, dával rány pěstí, ale nepoužil čepel.
Pak dopil pivo.
Odkráčel k východu. Nezapomněl si však vzít svoji rukavici, kterou zastrčil za opasek pod pláštěm. Tušil, že by musel zase sundávat. Hodil pár mincí na bar.
„To máš na úklid,“ řekl.
Venku nasál čerstvý vzduch. Sice se trochu najedl, ale zápach ohně, zkaženého jídla a hlavně zvratků mu v hospodě zauzloval žaludek tak, že polkl jen pár soust a už nemohl.
„Hej! Dědku!“ ozvalo se za ním.
Obrátil oči v sloup a otočil se.
„Nestačilo?“ usmál se.
Nyní jich bylo sedm. Dva z nich určitě museli čekat venku, připravení na jakékoliv problémy.
„Naval prachy!“
„Že si nedáte pokoj,“ přehodil si Jezdec meč z pravé ruky do levé.
Pravou rukou odepnul sponu svého pláště. Plášť s kápí s lehkým škubnutím odletěl pryč. Před nimi stál zhruba padesátiletý, mohutný muž s ledově šedýma očima. Krátké šedé vlasy a strniště přidávali dotyčnému na tvrdosti.
Lesklé pláty z lehké nebeské oceli přibité k obleku z kůže černých vlků.
„Panebože!“ vykřikl jeden z nich. „To je vlčí zbroj!“
Opět si přehodil meč, tentokráte jej nechytil za pouzdro, ale za jílec. Těžký obouruční meč, a on s ním házel jako s peříčkem. Mávnutím mu pouzdro sjelo na zem, do bláta a zaleskla se ostrá čepel z jasné modrošedé nebeské oceli.
Trhani byli v němém úžasu. Jezdec se lehce pousmál a přešel k jednomu železnému koši s ohněm, jimiž byly zdejší ulice hojně obsypány. Strčil svoji levou, spálenou ruku do ohně a trhani bez mrkání zírali na to, co se začalo dít. Plameny lehce obalily Jezdcovu ruku a začaly se do ní vsakovat. Oheň slábl, až úplně vyhasl. Pár posledních plamínků přejelo po jezdcově kůži a zmizelo v rukávu jeho zbroje. Nebeská ocel byla tvrdá, pružná a lehká. Drahý vzácný materiál.
Jeden z těch vzadu se očividně pomočil strachy. Od jeho nohou stoupala v ledovém vzduchu pára. Křečovitě svíral svůj meč a čekal, co se bude dít. Všem bylo vidět na očích, že chtějí uprchnout, ale nemohli. Nějaká síla je držela na místě bez hnutí.
„Bůh vás už nyní neochrání,“ řekl Jezdec stroze. „Povedlo se vám mě nasrat.“
Vystartoval. Zdvihl meč a švihl vůdci bandy po krku. Jediný stihl zareagovat a úder vykryl. Toho Jezdec využil. Otočil se a švihl po tom, co stál za ním. Jedním mocným seknutím dotyčného připravil o obě ruce a ramena. Mrtvý padl k zemi. Přes další doslova prolétl. Popadali po kouskách k zemi. Několik přihlížejících, kteří dané dění sledovali, nestihlo registrovat jeho rychlé pohyby. Zůstal jen vůdce. Ostatní zůstali ležet v kalužích krve, která se vpíjela do chladného bláta.
„Tak pojď!“ zařval na Jezdce a rozběhl se.
Vyměnili si několik rychlých úderů a Jezdec se skrčil a sekl vůdci po nohách. Usekl mu je těsně pod kolenem. Vůdce bolestně zařval a padl na záda. Jezdec prudce otočil meč v rukou a zarazil jej vůdci do úst. Pak s ním škubnul a otočil jej.
Jezdec poklekl a očistil meč o otrhaný hábit. Našel pouzdro a svůj plášť. Plášť si přehodil přes záda a meč také. Očistil se a vydal se směrem k davu zvědavců, kteří to vše viděli. Z dáli slyšel halekání a těžké kroky městské hlídky.
Jezdec si jen přehodil přes hlavu kápi a začal se prodírat davem. Než se na místo dostali strážníci, byl již dávno pryč. Zmizel, jakoby to byl duch.