Elf a čarodějka - Záchrana draků (část první)

                                                                                                         1. KAPITOLA
   Eris se jako každý den probudila pozdě dopoledne. Rychle se proto umyla a oblékla. Sešla dolů, aby pomohla mamince s obědem. Když scházela schody, překvapily ji nadšené výkřiky a věděla proč.
   Maminka k ní přiběhla a řekla: „Všechno nejlepší k narozeninám Eris, dnes je ti sedmnáct!“
    „Jé, já mám dnes vlastně narozeniny,“ zalhala Eris. „Úplně jsem na ně zapomněla.“ Od svých 16 let Eris nesnášela své narozeniny, protože jí ten den umřel otec.
   „Co si přeješ k narozeninám, holčičko? Jenom si řekni!“ řekla rychle maminka, když viděla jak se Eris tváří.
   „Ještě si to nechám projít hlavou mami.“odpoví Eris, ale už předem věděla, co si přeje. Chce odsud, co nejdále, aby zažila nějaké velké dobrodružství mimo tuto vesnici.
   Pomohla mamince s obědem a potom si Eris vyšla ven. Od té doby co jí umřel otec je uzavřená, s nikým nemluví a raději se i vyhýbá všem lidem v okolí, protože nesnášela lítost. Obyvatelé vesnice Byros si rychle zvykli a i oni se jí raději vyhýbali, protože se jí z nějakého neznámého důvodu báli. Jediná Eris tím byla smířená, ale její mamka ne, prostě se chtěla dozvědět, proč se jí všichni tak bojí. Jediné co zjistila, bylo, že se šíří zvěsti, o tom že je Eris něco jako nadpřirozená bytost, ale to samozřejmě byla hloupost.
   Eris, ale za tyto povídačky byla ráda, aspoň se jí všichni vyhýbali a nemusela snášet neupřímné pohledy lidí, kteří tohle nezažili.    
    Venku to vypadalo nádherně, všude to vonělo po právě rozkvetlém polním kvítí. Prozpěvovali si ptáčci a foukal příjemný hřejivý větřík, až Eris rozčechral její černé vlasy, jako uhel, které měla dlouhé až do poloviny zad. Měla by být ráda, že je tak hezky, ale kvůli svým narozeninám a kvůli otci, nemohla.
   Vydala se tedy k poli, kde rostl starý dub. Ve svých šestnácti se poprvé rozhodla usadit pod tento strom a vždy mu našeptávala všechna svá tajemství. Strom nevypadal moc vábně, ale Eris se líbil.
   Všichni ve vesnici si o tom stromě povídají povídačky, že je prý zakletý. Eris, ale na tyto povídačky nevěřila a přesto k němu ráda chodívala, protože většina obyvatel její vesnice Byros se mu obloukem vyhýbala. Eris si myslela, že se jí u tohoto stromu stane něco výjimečného. Doufala, že se díky tomu stromu dostane do nějakého dobrodružství, ale věděla, že to jsou vše jenom sny.
    Když se večer vracela domů, byla unavená, ale byla i ráda, že její narozeniny tímto končí. Po dlouhém dni, byla na večeři zamlklá a její mamka se tím raději nezaobírala.
   Po večeři odešla do svého pokoje.  Neměla si, s kým o tom promluvit. Ani s bratrem, protože od nich odešel, když jí bylo 6 let a otec na tom už tehdy nebyl nejlépe. Ten den kdy její bratr odešel, si pamatovala jen mlhavě. Nejraději by ten den vytěsnila z paměti, ale nešlo to, ta vzpomínka, byla moc bolestivá na to, aby jí dokázala zapomenout. Před tím, než usnula, se pokusila vzpomenout na dny, kdy byly jako rodina, ale místo toho se vždy rozbrečela. Ve spánku se jí zjevovaly divné výjevy o stromu uprostřed pole, který je jak se říká zakletý už po stovky let i Eris o tom stromě znala legendu. Babička jí tu legendu vyprávěla už odmalička. Její babička bydli ve vesnici Jison, jednou za měsíc k nim přijede na návštěvu, aby viděla svou vnučku.
    Ze srdce si přála, aby brzy přišel ten den, kdy odejde z vesnice a zažije vellké dorodružství, které by jí změnilo život.