Vlk a pes

Uběhly již dva týdny od chvíle, kdy poprvé vkročila na Cleganovo panství. Dva dlouhé týdny každý večer usínala s opilým Ohařem a ráno se probouzela v prázdné posteli. Každý večer se děsila, že po ní bude Ohař chtít plnění jejích manželských povinností, on se jí však od toho večera ve stanu ani nedotkl. Jeho chování ji mátlo, ale nechtěla nebo spíše se odmítala tím zabývat. Až tak moc po jeho dotecích netoužila.

Arya se oblékla a jako vždy posnídala pár soust z podnosu, který po Sandorovi zůstal v jeho soláru. Chvíli jen tak hleděla z okna na nádvoří, ale nakonec ji pohled na cvičící se muže přestal bavit. Zkoušela si okamžik číst, ale ani u toho nevydržela. Od okamžiku, kdy přijela na toto místo, které se jí po zbytek života mělo stát domovem, nevydržela být snad ani chvíli v klidu.

Gendryho jako vždy našla v kovárně u jeho výhně. Chvíli ho zpoza rohu pozorovala, jak pracuje. Svaly se mu pod koženou zástěrou napínaly, jako provazy a tělo se mu lesklo potem. Arye se ten pohled navýsost zamlouval, už když byla děvčátko, a nyní pro ni měl i nový rozměr. Toužila ho pohladit. Dotknout se jeho kůže a cítit pod ní napínající se svaly. Měla chuť se jeho pokožky dotknout rty a ochutnat ji. Když si uvědomila, nad čím přemýšlí, tak prudce zavrtěla hlavou, aby myšlenky vyhnala z hlavy. Nyní už na ně přece neměla právo, tak proč ji stále napadaly a doháněly k šílenství? Nevěděla. Násilím se donutila ke klidu a uvolnila sevření pěstí. V dlaních měla obtisknuté své nehty.
„Dobré ráno,“zahlaholila naoko zvesela. Gendry po ní střelil modrým pohledem a na tváři se mu objevil malý úsměv.
„I tobě,“odpověděl, než se sklonil zpět ke své práci. Chvíli stála bez hnutí a pozorovala ho. Nakonec se posadila na desku pracovního stolu, a hleděla na malé mistrovské dílo, které vznikalo pod mužskýma rukama.

Dlouhou dobu dokázala sedět v tichosti a klidu a hledět střídavě do žhavých uhlíků, na mužné tělo svého přítele a na meč, který pomalu ale jistě dokončoval.
„Kdy bude hotový?“zeptala se znenadání. Zahleděl se na ni s povytaženým koutkem úst.
„Co?“otázal se jakoby nic, a pro tentokrát zapomněl na formality. V tuhle chvíli mu více, než kdy jindy připomínala Arryho nebo tu starou Aryu, kterou znával. A to se mu líbilo. V očích mu hrály čertovské ohníčky. Arya si poposedla a s opřenými dlaněmi o hranu stolu se předklonila. V očích jí planula touha a víc, než cokoli jiného mu nyní připomínaly roztavené stříbro.
„Vždyť víš,“naléhala dál. Gendry pokýval hlavou. Ještě několikrát uhodil do meče, který dělal, než ho vrátil zpět do výhně a nakonec ponořil do vody. Neodpověděl jí. Tahle hra ho bavila a navíc jí jeho společnost byla příjemná. I on tu byl cizincem, i když už se dokázal alespoň částečně sžít s místními muži. Nakonec odložil meč, na kterém pracoval a odešel někam do zadní části kovárny. Když se vrátil, držel jednu ruku za zády. Arye hořely oči očekáváním.
„Zavři oči, Arry,“nařídil jí. Bez řečí ho poslechla. Přistoupil k ní blíže a vzal ji za ruku, do níž jí nakonec vtisknul jílec zbraně. Arya otevřela oči a s nadšením si svou novou zbraň prohlížela. Gendry odstoupil bokem, aby si se zbraní mohla cvičně máchnout. Vsedě si ozkoušela, jak jí zbraň pasuje do ruky a musela uznat, že Gendry je opravdovým mistrem svého řemesla.
„Sedí dokonale,“vydechla a podala mu ho jílcem napřed.
„Je tvůj,“prohlásil a ostentativně si založil ruce na hrudi, čímž bezděky přitáhl její pohled. Arya nasucho polkla. Měla nutkání dotknout se ho. Aby tomuto vábení odolala, zavrtěla hlavou.
„Nemůžu ho mít ve zbrojnici a už vůbec ne v ložnici. Manžel by mi ho sebral,“vysvětlila. „Mohla bych si ho nechat u tebe v kovárně, prosím?“vykulila na něj oči v prosebném gestu. Gendry na ni hleděl beze slova. Když se naklonila kupředu, tak jí látku šatů napnula ňadra a on na okamžik nebyl schopen slova.
„Prosím, Gendry, prosím,“řekla a seskočila dolů. Přistoupila až těsně k němu a prosebně mu hleděla do očí. Hleděl na ni ze své výšky a přemýšlel, jak asi chutnají její ústa, jak voní její vlasy a jaká je její kůže na dotek. Zavrtěl hlavou, aby ty myšlenky zahnal, Arya si to však vysvětlila jako zamítnutí její žádosti.
„Prosím, prosím, prosím!“zažadonila naposledy a náhle mu vtiskla letmý polibek.

Gendryho nitro se zmítalo mezi tím, co je správné a co je špatné. Nakonec zvítězilo jeho čestné já, i když jen o chloupek. Tohle se již nesmí opakovat, pomyslel si a převzal od ní její zbraň. Arya si úlevou oddechla.
„Děkuji,“šeptla, když přišel. Jen pokýval na znamení souhlasu a raději se věnoval něčemu jinému. Měl na sebe vztek.

„Co tady děláš, má paní?“ozvalo se za nimi skoro zavrčení. Arya se otočila a hleděla na tak dobře známou postavu.
„Můj pane,“odvětila a snažila se o dostatečně ironický tón.
„Odpověz,“štěknul znovu. Ženě se zúžily oči vztekem. Nestrpí, aby s ní zrovna on jednal, jako s poslední služkou.
„Prohlížela jsem si jeho práci a hovořila s přítelem,“odsekla hněvivě. Sandor mimoděk přikývnul a pohlédl na menšího muže, který tam jen stál.
„Je to pravda?“zeptal se ho a pátravým pohledem si prohlížel jeho tvář.
„Ano, můj pane,“řekl pevně. Sandor přikývl. V tváři mladého kováře se nezrcadlil ani stín lži, což ho upokojilo.

Arya k němu přistoupila a zahleděla se mu do tváře.
„Naznačuješ snad, že jsem lhářka, Pse?“zeptala se s hněvem v hlase a zdůraznila jeho oslovení. Sandora se to však ani nedotklo. Ten muž snad nemá žádné city, blesklo jí hlavou.
„Ne, ty nejsi lhářka, ale občas ráda zamlčuješ pravdu tak, aby to vyhovovalo tvým úmyslům,“vrátil jí klidným hlasem. Arye na tvářích naskočily rudé skvrny vzteku. Zatnula ruku v pěst a chtěla mu ji vrazit do obličeje, avšak nakonec ji zase uvolnila a raději rychle odkráčela z kovárny. Zůstala po ní ve vzduchu jen stopa zvláštní vůně. Sandor okamžik hleděl za svou ženou, než se otočil zpět k černovlasému kováři.
„Pokud se jí jen špatně dotkneš, zabiju tě,“zavrčel temně. Gendry naklonil hlavu na stranu a chladně se na muže před sebou podíval. Neděsil ho o moc víc, než kdokoliv jiný.
„Nápodobně,“řekl nakonec. Clegane se štěkavě rozesmál. Byl to však suchý smích bez humoru. Otočil se a odešel. Gendry vypustil vzduch z plic, a pak vztekle praštil kladivem do kovadliny, aby si alespoň na okamžik ulevil. Sundal si zástěru a na nádvoří si na sebe vylil vědro vody. Už neměl ani nejmenší chuť na práci. Potřeboval se napít.

Její manžel ji dostihl až ve chvíli, kdy vystupovala po schodech směrem ke knihovně. Otočila se těsně před vrcholem schodiště, aby se ohlédla přes rameno. To, co uviděla, se jí však ani trochu nelíbilo. V patách měla svého manžela. Obličej měl chladný a bez výrazu, víc nestihla, protože ji přemohla panika. Viděl snad, co se stalo? Ublížil Gendrymu? Zabije mě? Tyto a mnohé jiné otázky jí letěly myslí, jako stádo splašených koní. O dva tepy srdce později již byla opět na útěku. Podkasala si sukně skoro až k bokům a snažila se utéct. Sandor však nemilosrdně ukrajoval vzdálenost mezi nimi díky svým dlouhým nohám. Začínala ji přemáhat panika. Srdce jí bilo, jako splašené a hrozilo, že jí protrhne hrudní koš. Nevěděla, kam běží, nechala se vést jen intuicí a jakýmsi vnitřním smyslem, který je obvykle vlastní spíše divokým zvířatům, než lidem.

Na konci chodby zabočila za roh a vpadla do prvních dveří, které našla. Objevily se před ní další schody. Za zády slyšela manželovy dlouhé a rychlé kroky - běžel. Zoufale si znovu podkasala sukni, aby byla schopná vyjít strmé schody, které měla před sebou. Chtěla běžet, ale v šatech, jakkoliv upravených rozhodně neměla šanci. Chtělo se jí brečet, řvát, kopat a zabíjet. Cítila se jako zvíře zahnané lovci do slepé uličky.

Sandora bolela noha, která se nikdy úplně neuzdravila, ale nevnímal to. V tento okamžik se soustředil jen a pouze na to, jak dostihnout svou manželku. Vypadala, že z něj má strach. Což bylo jedině dobře, protože on měl na ni vztek. Nechtěl ji ublížit, ale v hrudi ho neznámo proč bodlo, když viděl, jak se na něj kouká a hlavně jak se na ni kouká on. Ten kovářský kluk. Věděl, že je to muž, ale nedokázal o něm přemýšlet jinak, než o klukovi. Když viděl, kam zahnula, nechal ze rtů splynout tiché zavrčení, které bylo snad i napůl zasténáním. Shodou nějakých proklatých náhod se jeho žena dostala do věže, která měla nejostřeji stoupající schodiště, na jehož konci byla místnost, kde se většinou scházel s Mistrem nebo odpočíval, když tam chtěl být sám. Bylo to jeho království, které nyní bude díky jakési zvrácené hře osudu narušeno. Jediné, co ho utěšovalo, bylo vědomí, že odtamtud již nemá kam utéci. Pokřiveně se usmál a začal stoupat. Noha ho pekelně bolela a namáhané svalstvo již protestovalo. Hořce se zasmál nad ironií, že v bitvě vydrží více než deset jiných lidí, avšak stačí pár schodů v rychlém tepu, aby byl obrazně řečeno na kolenou. Ušklíbl se a zatnul zuby.

Arya ostře lapala po dechu a rozhlížela se kolem, kde vlastně je. V téhle části hradu ještě nebyla. Netušila, kde je, ani jak se odsud dostat. Hrudník se jí divoce zvedal a klesal po úprku. Klidná jako voda, bleskl jí myslí učitelův hlas. Tak jako tolikrát jí to pomohlo alespoň na okamžik uklidnit rozbouřenou mysl. Divoce se rozhlédla kolem. Nakonec uviděla dveře. Jediné dveře. V duchu zaklela. Byla v pasti. V rychlosti se snažila dveře otevřít, ale nešlo jí to. Nejspíše byly nějakým způsobem zkřížené. Zoufale s nimi naposledy zacloumala. Podívala se za sebe, kde slyšela manželovy těžké kroky.
„Ne, prosím, ne,“zašeptala v zoufalství prosbu. Ještě jednou se opřela do dveří a ty se otevřely. Nezavírala je, hledala nějakou možnost úniku. Byla v poměrně velké místnosti, která byla zařízená stroze a v pánském stylu. Nikde však nenašla žádný únikový východ. Ocitla se v pasti. Jedinou možností úniku zde tvořila okna. Rozběhla se k tomu největšímu z nich, lehce ho otevřela a vyklonila se ven, aby viděla, jak je to hluboko. V okamžiku, kdy by skočila, by se dole roztříštila na nádvoří. Zoufale sevřela dlaně do pěstí. Lomcoval jí strach i vztek.
„Bože, odpusť mi,“skoro zavzlykala. Její manžel již byl za dveřmi. Nebyla jiná možnost. Sedla si na venkovní parapet. Kámen sice byl studený, ale ne tolik, jako bylo ledové její nitro. Nechtěla skočit. Ještě ne.

Ohař dorazil na vršek schodiště a hleděl na pootevřené dveře. Místnost jako vždy osvětloval krb a několik málo pochodní. V mihotavém světle ohně se jeho tvář stala příšernou maskou. Na muže jeho velikosti se dokázal pohybovat překvapivě tiše, pokud chtěl. Dlouhými kroky vrazil do místnosti. Jeho divoká seveřanská manželka seděla v okně. Hrklo v něm. Tohle nečekal. Najednou ho všechen vztek na ni přešel. Na jeho místo se dostavil úlek a strach.

Otočila se na něj a oči se jí ve světle pochodní třpytily zvláštním světlem.
„Co ode mě chceš?“zeptala se bezbarvým hlasem, jež ho vyděsil ještě mnohem více, než kdyby na něj vztekle křičela či mu nadávala. Zarazil se v půlce kroku, byl od ní jen na dva kroky, avšak její hlas ho přimrazil.
„Věrnost,“řekl překvapivě tiše, až se sám lekl toho, že je schopen takto hovořit se svou divokou manželkou. Arya na něj vykulila stříbrošedé oči. Ústa měla nechápavě pootevřená a nad kořenem nosu jí naskočila přemýšlivá vráska.
„Ten kovářský kluk je do tebe zblázněný a já nehodlám tolerovat, aby mi moje manželka šukala s někým jiným pod mojí vlastní střechou,“vyplivl jed, který ho sžíral od okamžiku, kdy viděl, jak je s ním. Arya se málem šíleně rozesmála.
„Gendry je přítel. Znám ho od dětství. Jsem pro něj něco jako sestra,“odpověděla stále bezbarvě. Sandor naklonil hlavu.
„Ty si vážně myslíš, že v tobě pořád vidí tu malou vychrtlou holku s kostnatým zadkem?“ptal se nevěřícně. Hrál o čas a potřeboval, aby na to jeho manželka nepřišla. Dokud budou mluvit, tak neskočí. Arya ho sjela opovržlivým pohledem. Začínala jí být zima, jak do ní narážel tady nahoře až nepříjemně studený vítr, avšak nehodlala svou jedinou únikovou cestu opustit. Když neodpovídala, pokračoval.
„Viděla ses někdy v zrcadle?“ Přikývla.
„Samozřejmě, že ano. Jako správná žena se před ním musím každé ráno česat,“sykla nad jeho pro ni nepochopitelnou otázkou.
„Ne, myslel jsem ve velkém zrcadle, kde by ses viděla celá,“poopravil se a nenápadně přenesl váhu na vykročenou nohu. Zavrtěla záporně hlavou. Povzdechl si.
„Tak už tomu začínám trochu rozumět,“povzdechl si. Arya ho zpražila pohledem od hlavy k patě.
„Nepřibližuj se!“zasyčela a rukama pevněji sevřela zídku, na níž seděla.

Sandor se již však nenechal odradit. Než k ní stačil dorazit, stiskla čelisti a bez hlesu se rukama odrazila. Přiskočil k oknu akorát ve chvíli, kdy ji stačil zachytit již pouze za paži. Zapřel se nohama o zeď, aby ho nestáhla dolů a snažil se ji vytáhnout. Jeho obvykle až nad míru živá manželka mu v rukách visela, jako mrtvá váha. Lekl se, že si nějak vážně ublížila, ale když k němu otočila tvář, uviděl, že vnímá a či má doširoka otevřené. Díky bohům se mu nesnažila vykroutit, ale zároveň mu ani nepomáhala. Přišlo mu, že mu dává na vybranou. Když ji pustí, bude svobodný a nikdo ho nebude z její smrti moci vinit; přece jen vyskočila sama. No nikdo, pomyslel si Ohař. Ten kluk z kovárny by zemřel v touze pomstít ji. Na druhou stranu, pokud ji vytáhne, tak věděl, že ho s ním čeká jen další trápení, další hádky, další honičky a další společné dny a jednou možná i chvíle s jejich dítětem. Na několik tepů srdce koketoval s myšlenkou ji pustit. Nakonec prudce zavrtěl hlavou a začal ji vytahovat.

Když stála na pevné zemi, začala se jí třást kolena. Dala mu na výběr a on si vybral. Možná bych svůj názor na něj přece jen měla přehodnotit, pomyslela si v duchu, než jí nohy vypověděly i poslední zbytky poslušnosti a ona se zhroutila přímo do manželovy náruče. Ohař ji okamžitě zachytil a přitiskl k sobě. Ohař ji k sobě přitiskl, aby neupadla a vyhoupl si ji do náruče. Přešel ke křeslu, kam se posadil i s ní. Hlavou mu spočívala na rameni. Hladil ji hrubými dlaněmi po zádech a pažích. Stále však cítil, jak se chvěje. Arya se mu dlaněmi opřela o hrudník a zadívala se mu do tváře. Oči měla stále ještě obrovské přestálým šokem. Vypadala křehce a zranitelně a on měl nutkání ji chránit.
„Proč jsi mě nepustil?“zeptala se tiše a očima mu těkala po tváři.
„Slíbil jsem, že tě budu chránit. Navíc jsem ti již jednou říkal, že jsi moje,“odpověděl jednoduše nespouštěje z ní zrak.

Prsty jedné ruky mu lehce přejížděla po tváři zarostlé neoholeným strništěm černých vousů. Přejela mu po čele, lince obočí a nezastavila se ani u tvrdých jizev na jeho spálené tváři. Sandor zatajil dech.
„Měl by ses bát častěji,“řekla mu najednou s jakýmsi zvláštním úsměvem, který nedokázal identifikovat nebo někam zařadit. Vypadal s ním však nádherně žensky. Najednou zatoužil, aby se na něj takto usmívala častěji.
„Proč?“zeptal se a zamračil se. Arya se přidušeně zasmála.
„Protože ti z tváře zmizí ten věčně zamračený výraz a vypadáš víc,“najednou se zarazila a kousla se do rtu. Se zdviženým obočím čekal, zda tu větu dopoví. „Víc lidsky,“dokončila větu šeptem. Nyní byla řada na Ohařovi, aby se zasmál. Mladá žena si ho najednou chtě nechtě musela prohlížet novýma očima. Vzala jeho obličej zlehka do dlaní a krátce ho políbila na rty.
„Děkuji,“šeptla s obličej stále blízko jeho tváře. Ohař ji k sobě pevně přitisknul. Arya se nebránila. Navíc stále ještě byla v šoku z toho, že se málem dobrovolně odevzdala do náruče Mnohotvářného boha. V tom okamžiku se jí před obličejem zjevila tvář Jaqena H’gara. Pevně stiskla oči a přitiskla se k manželovu tělu, aby tu představu vyhnala z mysli. To není možné, říkala si v duchu. Je to již příliš dlouho, musel na mě zapomenout, musel, přesvědčovala samu sebe. Nevěděla, co tahle její představa znamená, ale obávala se, že možná nadešel její čas. Že někdo vyslovil její jméno. Při té představě jí po páteři sjel mráz.
„Uklidni se, vlče,“ozval se jí u ucha manželův překvapivě tichý, konejšivý hlas. Poslechla ho a nechala tělo, aby se v jeho náruči uvolnilo. Byl to pro ni až překvapivě příjemný pocit. Uvědomila si, že nyní už Ohařovi důvěřuje. Dlouho do noci s ní seděl v pokoji nahoře ve věži a choval ji v náručí, jako by byla malé dítě nebo snad křehká panenka, která by se mohla rozbít při sebeprudším pohybu. Ukonejšena jeho nevtíravým laskáním nakonec usnula s hlavou na jeho rameni a s dlaní položenou na místě, kde mu uklidňujícím tempem bilo srdce.