Zlomení - část čtvrtá

Nemusel dlouho čekat na chodníku, když ho uviděl přicházet. Potom, co se včera rozloučili, vrátil se do lesa, aby dokončil, co začal. Vystopoval bludičku podle krve. Zanechávala za ní nesmazatelnou stopu, stejně jako za každým tvorem, jehož krví kolovala jakákoliv síla a moc. Moc, ať už byla jakéhokoliv druhu, vždycky zanechá stopy. Jedna z prvních věcí, která mu byla vštípena už na začátku výcviku. Pár dalších šipek a bylo po ní. Nevěděl, jak dlouho ho bude schopný schovávat, ale byl si jistý tím, že ho nakonec najde. Tak jako našla jeho. Nicméně udělá všechno proto, aby jí v tom zabránil. Vycvičí ho sám, pokud bude muset.

Sledovala ho, jak jde po příjezdové cestě. Bylo dobře, že se s tou čubkou rozešel. Jen by ho trápila. Měla ho ráda, moc ráda, byl jako její bratr. Bratr, kterého ztratila. Tolik jí bolelo, že mu o tom nemohla říct. Byla to její vina… nikdo to nevěděl. Jen ona a její rodiče. Tehdy když byl malinký, toulali se spolu kuchyní a ona na něj… říkali, že to byla nehoda. Nehoda…
Pevným semknutím víček zabránila ronící se slze opustit oko.
„Ví to?“ ozvalo se za ní.
„Nejsem si jistá.“ Odpověděla. „Myslím si, že ne.“
„Musíš mu to říct.“
„Já vím. V pondělí, ve škole… snad bych mohla…“
„Cítila si to?“
„Jo. Jde po něm. Musíme něco udělat.“

„Ahoj!“ vesele jsem ho pozdravil. Zvedl oči ze silnice a zkoumavě se na mě podíval, na pozdrav neodpověděl.
„Jak jsi spal?“
Ta otázka mě docela překvapila. „Nijak zvlášť.“
„Fajn.“
„Nějaký noční můry?“
„Myslím, že ne.“
Kývnul a já si všiml, že dnes má pro změnu na zádech tmavě modrý, ošumělý Nike batoh, co v něm asi schovával, kuši? Bylo by to logický, přece nebude ve dne za světla chodit s kuší v ruce. „Bude dobré, když půjdeme do města, někde kde jsou lidi.“
„Okej.“ Opáčil jsem. „Můžeme jít třeba k nám.“
Neodpověděl a prostě jsme vyrazili na cestu.
„Včera si říkal, že jsem… odemčený. Co to znamená?“
„Že jsi připravený používat svou sílu.“
Zmateně se mi samo od sebe nadzdvihlo obočí. „Mou sílu?“
Hořce si povzdechl. „Prosím, nechtěj po mně, abych tě znova musel přesvědčovat o existenci něčeho, co si včera viděl na vlastní oči.“
Pravda.
„A jak… jak jsem k tomu jako přišel?“
Nedíval se na mě, díval se na moře, někam za obzor a mluvil dál. „Patříš mezi… Zlomené.“
Když viděl jak se blbě tvářím, znovu si jen povzdechl a dodal. „To je jen obecný termín. Jsou to lidi, kteří prožili něco… co je přiblížilo smrti. Nebo něco co jim způsobilo obrovskou bolest. Něco co člověka změní.“
„Ty jsi taky… Zlomený?“
Všiml jsem si, jak přimhouřil oči.
„Ano.“
Zajímalo by mě, co se mu stalo… Ale bylo by dost hloupý vyzvídat a Já ho nechtěl urazit.
A co se stalo mě? Jasně… poprvé, když se rodiče hádali, když byl otec nevěrnej. Byl jsem tehdy ještě dítě, myslel jsem si, že je to moje vina. Potom ta nehoda, kdy jsem se málem zabil na lyžích v horách, asi před třemi lety. A teď… Nicole.
„Měl jsi doma někdy nějaký zvíře?“
Zalovil jsem v paměti. „Měl, králíčka… když mi bylo asi dvanáct, ale po týdnu… umřel.“
Kývnul. „Máš v pokoji nějakou kytku?“
Kam tím sakra mířil?
„Jo, mám, kaktusy, ale moc dobře se jim teda nedaří.“
„Je to Tebou.“ Opáčil jako by nic, ale mě vylezlo obočí až snad někam dozadu na lebku.
„Jak jako mnou?“
Krátce se na mě podíval. „Vysáváš jejich životní sílu. To je tvoje moc. Manipulovat s energií živých tvorů.“
Neovládl jsem se a vyklouzlo mi pochybovačné uchechtnutí. „Co? Já je zabil?“
„Už to tak bude. I když si to neudělal vědomě…“
I když to znělo docela šíleně, dávalo to… smysl a to mě asi děsilo nejvíc.
„A co… co…“
„Lidé?“ doplnil mě. „Moc velcí, na to aby jim ublížila jen tvoje přítomnost.“
„Můžu s tím přestat?“
Zasmál se, nebyl to pohrdavý smích, spíš překvapený. „Nemůžeš přestat s tím, kdo jsi, pokud se nemíníš zabít.“ Odmlčel se a sledoval můj zachmuřelý výraz.
Procházeli jsme právě kolem lesa, do města už to byl jen kousíček.
„Můžeš se naučit to ovládnout.“
„Mohl bys mě to naučit ty?“
Pokrčil nejistě rameny. „Možná.“
Ta ženská, která mě včera vyděsila na balkoně, která mě drápla… Možná bych mu o to měl říct, komu taky jinýmu? Všichni by si mysleli, že mi hráblo.
„Včera…“ začal jsem opatrně. „Než jsme se potkali, byl jsem ještě doma, na balkóně, sám a…“
„Byla tam žena v plášti s kapucí, vysoká, štíhlá, stříbrné vlasy, bledá kůže, černé oči…“ doplnil mě a já nestačil zírat.
„Jak to víš?“
Zamračil se. „Znám ji.“

„Ling?!“ ozvalo se zpoza dveří. Líně zamručela a přikryla si polštářem oči. „No tak, Ling, jsi v pořádku?“
„Asi jo…“ zavrčela a zívla.
„Můžu dovnitř?“
Posadila se na posteli. „No jasně, poď.“
Bílé dveře se otevřely a v nich stála pohledná, usměvavá asiatka s černými vlasy stáhnutými do copu v bílé halence, šedé sukni a černých lodičkách na podpatku. „Jen jsem se na tebe chtěla podívat, než půjdu do práce, ty pařmenko.“
„…Co?“ zamručela ještě rozespalá dívka, když si mnula oči.
„Jestli něco nepotřebuješ.“ Dodala mladá žena a podívala se na ní, jen aby znovu sklonila hlavu k mobilu a psaní sms zprávy. „Měla by ses ještě prospat, vypadáš děsně.“
„Musím se učit.“ Namítla Ling a líně se vyploužila z postele.
„Tak já letím, měj se.“
„Ty taky Kayo.“ Opáčila, mezi čímž hledala po pokoji nějaké použitelné oblečení.
Měla docela prostorný pokoj, zařízený ne příliš odlišně od pokojů ostatních teenagerů v jejím věku. Jen její věci byly… poněkud ošuntělé. Od doby co jí a sestře zemřeli rodiče při dopravní nehodě, žily, jak se dalo. Kaya musela odejít z vysoké a nastoupit na místo recepční v místním pětihvězdičkovém hotelu. A i když její výplata nepatřila mezi ty menší, musely splácet dluhy, které jim po rodičích zůstaly.
Na levé straně od postele, krom dveří, bylo velké zrcadlo a jinak celá bílá stěna byla pokreslená černými kresbami zvířat, lidí, citátů, smailíků a všeho možného co dívku tehdy, když chtěla oživit svůj pokoj, napadlo.
Přímo naproti postele byla vestavěná, obrovská skříň. Napravo od ní noční stoleček s lampou a u velkých, francouzských oken pracovní stůl, na kterém kromě spousty skic, hrníčků naplněnými tužkami, fixy a pastelkami, sešitů a knih byl také červený laptop a pořádné stereo.
Oblékla si jen tepláky a bílé tílko s ospalým pandím medvídkem, nad kterým se vznášel obláček s nápisem „…zííív.“
Vyšla z pokoje, schodiště si ani nevšímala. Patro nepoužívaly, jak jinak než z úsporných důvodů. Navíc vše co potřebovaly, měly tady. Dva pokoje, jeden její, druhý sestry, Kuchyni propojenou s jídelnou a obývákem a jednu koupelnu.
V prostorné, skromně zařízené kuchyni sáhla do sklenice pro mléko a do skříňky nad varnou deskou našla cereálie. Cini-minis, to bylo její, po těch se mohla utlouct. Nasypala jich víc než dost do misky, z přihrádky vylovila lžičku a zalila je mlékem.
S právě připravenou snídaní se uvelebila na gauči, nahmatala ovladač a kliknutím zapnula televizi.
Dala si do pusy první vrchovatou lžíci skořicových cereálií s mlékem a začala přemýšlet o včerejšku.
Jsem zlomená… mám sílu, o které jsem nikdy nevěděla, ale vždycky si to přála. Být výjimečná…
Měla sílu, kterou ubližovala ostatním, bylo její povinností, naučit se jí ovládat a Niall… zachránil jí, tím že jí vyléčil a… chtěl se stát jejím mentorem, jejím… mistrem.
Už věděla proč Ms. Spotty tehdy utekla. Ona to cítila, cítila, jak jí Ling brala životní sílu, proto zmizela. Kočky jako jedny z mála zvířat to dokážou vycítit, jak se dozvěděla od Nialla.
Vždycky věřila na duchy, na kouzla, magii… Ale tohle se její představě docela vymykalo.
Skoro dnes nespala, jak nad tím usilovně přemýšlela.
Nedělal si z ní Niall jen srandu? Třeba to co viděla… třeba se jí to jen zdálo.
Jenže pro mluvilo hned několik faktů. To o té zimě, o zvířatech, rostlinách… tragických událostech, které z ní udělaly to co teď je.
Podívala se do misky, ve které zbyla už jen trochu mléka. Položila jí na stůl a natáhla se na gauči, v televizi zrovna běžely zprávy o jakési krizi.
Je teď pod jeho ochranou… umístil na ní nějaké znamení. Prý.
Necítila se nijak zvlášť jinak, ale bylo to tak. Podle něj… Nialla.
Když jí, na rozloučenou, položil dlaň na čelo a zavřel oči, ucítila sice takový, zvláštní záchvěv a zdálo se jí, že se okolí trochu zatetelilo, ale… byl to dlouhý večer a ona mohla vidět cokoliv. Byla rozpolcená, nicméně mu věřila. Možná už jen z toho důvodu, že mu prostě věřit chtěla.
Měli se znovu sejít v pondělí, po škole, to jí dá ještě dost času na přemýšlení.

Procházeli jsme městem, už byl pomalu čas oběda, trvalo to asi pět minut, než se Elyon zase rozpovídal.
„Je to… stará známá, zatím, bude lepší, když o ní prozatím moc vědět nebudeš.“
„Ale…“ namítl jsem, ale bylo to houby platný.
„Neboj.“ Podíval se na mě. Tenhle výraz jsem u něj zatím ještě neviděl. Byl… soucitný, plný pochopení. Ve vteřině se ale opět změnil na typický, elyonovský pokerface.
„Slibuju, že ti řeknu víc, později.“
Rozhodl jsem se rezignovat. „Tak fajn…“
Procházeli jsme městem, mlčel a já nevěděl co říct, dokud jsme nestáli před vchodem domu, kde bydlím.
Myslel jsem na něj, napsal jsem mu číslo na svůj mobil na kus papírku a podal mu ho.
„Dík.“ Suše odpověděl a zamyšleně se díval na vysokou stavbu před sebou. „Tady bydlíš.“
Otočil jsem se a přemýšlel, co na ní vidí.
Vysoká budova se světlým pískovým nátěrem, spoustou teras, podzemní garáží… bylo jich tu takových už pár… hmm.
„Jo, bydlím.“
„Tak se měj, ozvu se.“ Rozloučil se a byl na odchodu.
„Počkej.“ Zastavil jsem ho. „Kam deš?“
Pokrčil rameny.
„Máš vůbec kde spát?“ napadla mě z ničeho nic taková otázka.
Propíchl mě pohledem a zvažoval odpověď. „Většinou.“
„Můžeš…“ zaváhal jsem, přece jen ho moc dlouho neznám, ale… zachránil mě (jo, už je to tu zase, ale pořád mi to leželo v hlavě, na to přece člověk jen tak nezapomene, ne?) a to byl fakt. „Můžeš být u nás.“
Na odpověď jsem tentokrát nečekal ani vteřinu. „Ne.“
„Ale…“ znova jsem se pokusil něco namítnout.
„Bydlím teď u Pikovýho prince.“
Noční klub v centru, který měl všelijakou pověst. Byl známý tím, že se tam rádi shromaždovali mladí ze všech vrstev společnosti, nicméně bylo těžké získat pozvánku. Prakticky byly jen dvě možnosti. Známí, což byla jediná možnost pro ty chudší z Violet Town a nebo – klasika – peníze, spousta peněz. Zábava se rozjížděla s prvním kouskem zapadlého slunce a končila s jeho prvním ranním paprskem.
Já osobně jsem tam nikdy nebyl, protože… prostě to není moc můj styl, obrážet kluby, diskotéky a tak…
„Tak… se měj.“ Usmál jsem se a otočil se. Doufal jsem, že na mě nebylo vidět, jak mi v hlavě šrotovaly myšlenky ohledně toho, proč bydlí zrovna tam a s kým vším je asi tak v kontatku, protože na to že by byl milionářské dítě rozhodně nevypadal. To teda ne.

Výtah jsem zastavilo patro níž než obvykle, udělal pár kroků přes chodbu a zaklepal na dveře. Ty se během chvilky otevřely a v nich stál Peter v oranžových bermudách a v ruce držel housku naplněnou gyrosem.
„Ahoj Petere.“ Pozdravil jsem ho a vesele usmál. To byl celej on, pořád jed a jed, ale nijak zvlášť se to na něm neprojevovalo.
„Zdar.“ Oplatil mi úsměv úsměvem a tázavě pozvednul obočí. „Psal sem ti, stalo se něco?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Vysvětlím ti to, potom. Ale jsem tu kvůli něčemu jinému.“
„Hm?“ s plnou pusou na mě hleděl.
„Dej se do kupy, dneska večer jdem k Pikovýmu princovi.“