Elf a čarodějka - Záchrana draků (část pátá)

5. Kapitola

   Eris se probudila časně ráno. Otočila hlavu v naději, že tam bude Sean, ale on nikde. Uslyšela kroky. Chtěla se posadit, ale hrozně ji bolela noha, proto toho nechala. Alespoň otočila hlavu, protože věděla podle svých pocitů, že se k ní neblíží nebezpečí, ale přítel.

   „Hrozně jsi mě vylekal, Seane,“ řekne mu. Všimla si, že něco nese v náručí, tak se ho zeptala: „Co to neseš?“

   „Nesu nám oběd! Zajíce,“ řekne jí. „Eris je ti lépe? Můžeme po obědě vyrazit, půjdeš po svých, nebo tě mám nést?“ ptá se jí.

   Eris odpověděla: „Nevím, Seane, noha mě pořád trochu bolí, ale jít ještě snad dokážu. Při cestě se budu muset o něco podpírat a půjdeme hrozně pomalu,“ řeknu mu.

   „Dobře tedy, pokud se na to cítíš.“ Sean se na dívku podíval, připravil oheň a dal tam opékat zajíce.

   „Jak dlouho jsem spala?“ ptá se ho.

   „Asi tak osm hodin,“odpoví ji Sean.

   Eris si všimla, že Sean je nějaký unavený a tak se ho zeptala: „Spal jsi vůbec?“

   „Ne, celou noc jsem držel stráž,“ řekne trochu unaveně.

   „Seane, ty si taky potřebuješ odpočinout, nejsi nepřemožitelný, pokud někdo na nás zaútočí a ty nebudeš v plné síle, nemusíme to přežít,“ řekne rozhořčeně.

   „Odpočinu si, až ty budeš v bezpečí a neboj, síly mám ještě dost.“

   „Tak to bude trvat dost dlouho, když po mě jde Arosa a ti její skřeti,“ odsekne a sedne si, i když za velkých obtíží. Sean ji chtěl pomoct, ale ona odmítla.

   Při opékání zajíce se spolu nechtěli bavit. Ani při jídle se spolu nebavili. Eris na něho byla naštvaná, ale přitom se o něho bála a Sean, se o tom nechtěl bavit.

   Když dojedli oběd, Sean Eris zkontroloval obvazy, poté jí našel vhodnou větev, o kterou se mohla podpírat při cestě. Sbalil věci a dal sobě i jí pláště. Seana napadlo, že je lepší jít přes les, měli by lepší ochranu před útokem a je to kratší i když obtížnější cesta do města.

   Přes les se šlo špatně, Eris párkrát zakopla a Sean jí pomáhal se zvedat, až mu jednou došla trpělivost. Vzal ji do náruče a nesl ji přes les do města. Naneštěstí při cestě narazili na skupinu skřetů, kteří hledali její stopu. Jakmile si jich všimli, namířili si to přímo na ně. Sean položil Eris na zem a vytáhl oba meče. Eris v rychlosti hodil na obranu dýku. „Tady máš, kdyby něco křič!“ vyhrkne na ni a pustí se do bitvy.

   Skřetů bylo asi deset, ale Sean to nebral v potaz. Začal se kolem sebe ohánět meči, ale bylo na něm znát, že je unavený. Když zabil všechny skřety, které viděl, otočil se na Eris s úsměvem ve tváři.  Očistil si meče a zasunul je za opasek. Najednou se odněkud vynořil další skřet a namířil si to přímo na Sena. Sean si ho, ale nevšimnul.

   Skřet pozvedl meč, když v tom se mu do srdce zabodla dýka. Podíval se na ní, vychrlil z úst krev a padl na zem.

   Sean se otočil. Když uviděl na zemi mrtvého skřeta, s jeho dýkou v srdci nasucho polkl. Podíval se na Eris a řekl: „Děkuji, už podruhé jsi mi zachránila život.“

   „Nemáš zač, ty jsi mě taky, ale zachránil,“ odpoví a taky polkne nasucho, protože nevěděla, co to do ní zase vjelo!  Její tělo se pohybovalo samo, v životě nevrhala nožem na někoho, připadlo jí to neskutečné. Sean vyndal skřetovi ze srdce svou dýku a otřel jí o trávu.  Potom přišel k Eris a zase jí vzal do náruče a šel s ní dál přes les.