Elf a čarodějka - Záchrana draků (část jedenáctá)

11. Kapitola

   Když vstoupili dovnitř, zastavili se úžasem. Za bránou se rozkládala mýtina, která byla uprostřed hory, zpívali tu ptáčci, lítali tu motýli a kvetli tu květiny. Bylo to prostě nádherné.

   Náhle se nad nimi objevil stín, vzhlédli a nad jejich hlavami se tyčil drak. Byl obrovský, černý jako noc, měl zářivé oči, obrovská křídla, na hřbetu ostny a dlouhé ostré drápy.

   Eris se trochu před tím stvořením přikrčila, protož se bála a když k nim ten drak slétl, bála se ještě víc.

    Sean byl vyrovnaný a vypadalo to jako by se vůbec nebál. Když promluvil, byla z jeho hlasu slyšet vyrovnanost. „Promiňte nám, pane, že jsme vás tady tak překvapili, ale míří sem armáda skřetů a vede je zlá čarodějka jménem Arosa. Dovolte nám vám pomoci.“

   „Proč mi chcete pomoci?“ zeptal se ho drak. Eris se na něj překvapně pohlédla, nevěděla, že draci umějí mluvit.

   „Chceme ochránit vás i vaše dráče. Vylíhlo se už?“
   „Zatím ne, proč se ptáte?“

   „Chceme vám pomoci ho uchránit a potřebujeme vědět podrobnosti,“ vložila se do rozhovoru Eris.

   Drak se na ni podíval a zeptal se: „Ty jsi čarodějka, že ano?“

   „Ano, jsem a mám v sobě moc pradávných čarodějnic.“

   „Ano, to máš. Jak se oba jmenujete?“ zeptal se drak.

   „Já se jmenuji Eris a můj společník se jmenuje Sean. Je  poslední z elfů.“

   „Poslední? Co se stalo s ostatními?“

   „Všichni jsou zakletí čarodějkami, které přežili, většina z čarodějek je buď mrtvá, nebo už nemají svou moc,“ prohlásil Sean.

   „Jak je chceš osvobodit?“

   „Nevím, jestli je to vůbec možné. Kdyby  ale existoval způsob jak je osvobodit, určitě bych neváhal a zkusil to. Čarodějky na nás začaly útočit, nevěděli jsme proč. Postupem času, když jsme se je pokoušeli zabíjet, jsme na to přišli, je to jednoduché. Bojí se nás, protože máme větší moc a víme jak vás uchránit. Potřebovali se nás zbavit. Pokoušeli jsme se čarodějky zabít jednu po druhé, ale bylo nás čím dál tím míň. Nakonec jsem zbyl já. Když jsem utíkal a se mnou i dva další, ale ty zaklela někde v lese a mě dostihla, až uprostřed pole. “

   „Potkal tě strašný osud, elfe, když jsi musel vidět, jak tvoje druhy čarodějky začarovali.“

    „Potřebovali bychom vědět kdy je to vejce. Jestli nás tam zavedete, pane.“

   „Ano, ukážu vám kde vejce je, ale už mi neříkejte pane, říkejte mi Strikre.“

   „Děkujeme ti Strikre.“

   Strikr je zavedl k vejci.

   Vejce bylo uprostřed velké jeskyně.

   Eris, ale pořád nešlo do hlavy, jak to, že je tady jenom otec a není tady matka dráčete. Musela se na to zeptat Seana, ale až tady nebude Strikr. Zatím si chtěla to vejce prohlédnout a zapamatovat do nejmenších detailů. 

   Vejce bylo obrovské, bylo větší než Sean, mělo barvu černočerné noci a bylo trochu naprasklé. Eris se na tu prasklinu podívala a potom se zeptala: „Strikre bylo to vejce už takhle naprasklé?“

   Strikr za ní pomalu přišel a dával si velký pozor, aby někomu něco neudělal, protože svým dlouhým ocasem málem porazil Seana. Na chvíli se na tu prasklinu díval.

   „Dráče se asi začalo klubat, ale doufám, že se vyklube, až tu bude jeho matka.“

   „Kde je, jeho matka?“ ptá se ho Eris.

   „Někde v horách a hledá si potravu, každou chvíli by tu měla být.“

   „To ne, v horách je Arosina armáda a pokud jí uvidí, budou jí sledovat až sem,“vyhrkne Eris.

   „Budeme doufat, že ji neuvidí,“ řekne Strikr.

   „Doufejme.“

   Potom čekali, až přiletí matka dráčete. Po chvilce uslyšeli pleskání křídel a všichni vyšli ven a uviděli stejně černého draka jako Strikr. Drak se usadil na zem a potom se podíval po návštěvě. „Kdo to je Strikre?“

   „Tohle je,“ pokýval hlavou na Seana, „Sean poslední elf a tohle je,“otočil hlavu a ukázal na

Eris, „Eris čarodějka, která má moc pradávných.“

   „Moc mě těší, já se jmenuji Enní. Jak je na tom můj dráček?“ zeptala se Enní Srikra. 

   „Nejspíše se začalo klubat. Eris tam našla prasklinu.“

   „Opravdu? Tak se na něj podíváme,“ řekla Enní a okamžitě šla do jeskyně, kde bylo dráče.   Když tam všichni vstoupili, Eris zalapala po dechu. Místo toho, aby tam našli vejce, tam našli dráče. Vyklubalo se a zrovna v tu nejhorší chvíli! Říkala si Eris.

   „Jak mu chceš říkat drahá?“ptá se Srikr Enní.

   „Nevím, chtělo by to nějaké výjimečné jméno, ale ještě mě žádné nenapadlo.“

   Než se všichni stačili vzpamatovat z toho, že se dráče vyklubalo, uslyšeli hroznou ránu.