Mé jediné přání - část dvacátá

  Páteční ráno v první C bylo rozhodně neobvyklé. Kanak Diron, oděný v černé uniformě, seděl na židli, nohy vyhozené na stůl a jelikož nemohl ve třídě kouřit, jedl alespoň slané tyčinky a vydával při tom co nejhlasitější zvuky. Třetí den prvního podzimního měsíce. Byl to jeho první den ve třídě první C. Za chvíli měla začínat hodina. Studenti prvního ročníku třídy C se po něm ohlíželi s nelibostí. Obzvláště dívka sedící v další prázdné lavici, sousedící s tou v níž seděl, si hlasitě povzdechla. Byla to ta samá dívka, kterou tehdy v první den školy uhodil, vysoká blondýna, jež byla nepřímou příčinou toho, proč byl tady.

V ten okamžik do třídy vtrhla rozcuchaná plavovlasá dívká střední výšky a ihned vyrazila směrem ke Kanakovi. S úlevou vydechla, když spatřila, že jejich učitel ještě nedorazil. Před lavicí se zastavila a nevěřícně hleděla na černovlasého mladíka s nohami na stole, žvýkajícího slané tyčky. „Nějaký problém?“ zeptal se Kanak. „Já jen... tohle je tak nějak... moje místo.“ řekla dívka pomalu. Její hlas zněl spíše než cokoli jiného překvapeně, ale ne vyděšeně. „Bylo to tvé místo. Teď se kliď, je moje.“ oznámil Kanak neústupně.

„Dobrý vtip. Teď, pokud bys dovolil...“ reagovala dívka a pevně chytila židli, načež ji naklonila i s Kanakem. Ten měl práci udržet stabilitu i nezřítit se na zem. „Co si to dovoluješ ty...?“ reagoval agresivně Kanak, pořád udržující stabilitu jen díky svým nohám na stole. „Vidíš, chci se tě zeptat na to samé. Tohle je moje místo. Jestli se ti to nelíbí, sedni si vedle.“ reagovala dívka prudce načež sklopila židli. „Kdo si myslíš, že jsi?“ reagoval Kanak a jeho pěst vyletěla směrem k obličeji dívky. Ta v ten okamžik ladným úkrokem, v němž Kanak okamžitě poznal, že dívka praktikuje nějaké bojové umění bleskově uhnula ráně a židli převrhla na bok, což vedlo k pádu Kanaka na zem.

„Pche. Nauč se, kde je tvé místo, červe.“ komentovala jeho stav dívka a usadila se na své místo. Kanakovým obličejem se prohnal vztek. Nejen Nerit Morgen, teď i tahle bezejmená plavovláska si z něj tropí žerty? Zvedl se. A s klidem se usadil na sousední místo. Červe? Tohle si ještě vypiješ, děvče, o to se postarám. „Kde se tu vlastně bereš? Včera ani předevčírem jsem tu nikoho podobného, jako jsi ty, neviděla.“ oslovila ho dívka poté co se usadil na svou novou židli. Dělá si legraci? Ona netuší s kým si zahrává? „Je to výměnný student ze druhé A.“ řekla jakási dívka, sedící před nimi.

„Počkat, ty jsi 'ten' student?“ podivila se spolusedící plavovláska a začala si ho prohlížet jako nějaké vzácné zvíře ve výběhu v zoo. „Hmm, nevypadáš až tak neschopně. Chápu to správně, že ten... jak jen se to jmenoval... Rit Morgen...“ „Nerit.“ opravila z dáli blondýnka, Neritova známá, diskutující o čemsi s další dívkou. „Jo, takhle se jmenuje! Nerit Morgen.“ řekla vítězně dívka a pak pokračovala. „Chápu to správně, že ten Nerit Morgen byl ještě lepší?“ zeptala se. Na vteřinu se Kanak zamyslel.

Učitel do třídy ještě nedorazil, proto se celá třída bavila mezi sebou. Pozornost věnovaná Kanakovi byla dosud velká, ale pomalu klesala. Kanak měl tedy poměrně klid na svou vteřinu uvažování. „Byl bych schopen porazit Nerita, kdybych se víc snažil, kdybych ho hned ze začátku nepodcenil, kdybych to bral vážně?“ zeptal se sám sebe a nebyl si jist odpovědí. Navíc, když se s ním dnes ráno setkal, když Nerit odmítl návrh na odvetu a vysmál se mu, působil neskutečně sebejistě, jako by říkal 'ještě jsem ti neukázal ani tisícinu toho, co dovedu', přesto však... „Ne, jen mě překvapil. Podcenil jsem ho, on využil okamžiku a získal zdrcující převahu. Pak už to se mnou šlo s kopce.“ řekl. Jeho pýcha mu neumožňovala skutečnost, že si je nejistý výsledkem i kdyby se nenechal zranit jako idiot hned v počátku boje, vyjevit nahlas.

Jeho rádoby sebejistý výrok rozesmál blondýnu. „Jakže jsi to říkala, že se jmenuješ?“ otočil se k ní Kanak. „Neříkala. Ale jmenuji se Naroki Hanar.“ odvětila ta. „Naroki...“ začal ale blondýna ho přerušila. „Pro tebe slečna Hanar. Neoslovuj mě jako svojí kamarádku, vždyť jsi mě praštil do obličeje.“ reagovala rozčileně. „Omlouvám se.“ vypustil Kanak dvě slova. Příliš pozdě si uvědomil, co říká. K čertu, proč se jí omlouvám? Vždyť je to jenom černá uniforma. Jenom... Chtěl omluvu stáhnout zpět, ale už to nešlo. A tak neřekl nic.

Naroki to nejprve překvapilo. Když potom viděla jeho sebemrskačský výraz, usmála se. „Co jsi tedy chtěl?“ zeptala se. „Jen jsem chtěl říci, že nechápu, co ti na tom přijde zábavné.“ řekl. „Na čem?“ zeptala se. „Na mém tvrzení.“ odvětil Kanak. Naroki se usmála. „Nic, nic, jen... Možná sis toho nevšiml, ale Nerit je kompletně mimo tvůj level. Zníš jako myš, jenž se chvástá, že uloví orla. Nebo jako postavička z RPG hry na druhém levelu, co chce porazit závěrečného Bosse.“ odvětila. Její tón nepřipouštěl žádnou mýlku. Nerit Morgen skutečně byl mimo jeho úroveň to cítil již během toho souboje – kde si s ním Nerit pohrával. 'Kdo k čertu skutečně je Nerit Morgen?' znělo v Kanakově hlavě, ale myšlenku zahnal.

„Nesmysl.“ odvětil poté jednoslovně. Naroki pokrčila rameny, přenesla pozornost na mobil a začala cosi psát. Náhle si Kanak něco uvědomil a otočil se k plavovlasé spolusedící. „A co to vlastně sakra dělám? Rozhodl jsem se, že tamto bude moje místo, takže být tebou, tak tu židli opustím.“ snažil se děvče vyděsit. „Promiň, ale mě strach nenaženeš. Tohle je moje místo a jestli s tím máš nějaký problém, běž si stěžovat rodičům.“ řekla. Náhle Kanak polkl. Dívka si toho okamžitě všimla. „Snad... snad jsem nešlápla... tví rodiče... jsou v pořádku?“ vysoukala ze sebe. Zdálo se, že i přes velkohubost to není zlá osoba. Kanak nesouhlasně zakroutil hlavou. „O to nejde.“ řekl a znovu zmlkl.

Dívka chvíli uvažovala a pak se usmála. Třída během posledních pár minut nabrala na hlasitosti. Učitel pořád nepřišel. „O tohle jde?“ zeptala se a přátelsky ho poplácala po zádech. „Chápu, student z druhé A náhle v první C. Vydědili tě?“ zeptala se. Kanak se křečovitě pousmál. „Ne, jsou to dobří rodiče, záleží jim na mě, ale... nebyli nadšení. Měli velká očekávání co se mé budoucnosti týče. Myslím, že to, že mě v duelu vypráskal prvňák s černou uniformou se jim moc nelíbí. Ostatně chtěli abych pokračoval v jejich stopě. A pořád v to doufají. Dojednávají s ředitelem můj návrat do druhé A.“ řekl Kanak a náhle si uvědomil, že se svěřuje osobě, kterou nezná, a tak zmlkl.

Rozhlédl se. Ano, nezdálo se mu to. Skutečně, atmosféra zde byla otevřenější než mezi bílými uniformami. Ano, lidé byli rozděleni do skupinek, nejspíše dle škol, odkud přišli, ale i mezi skupinami panovala jakási harmonie. Kanak si však nejasně vzpomínal, že minulý rok jednou kvůli urážce navštívil tehdejší druhou C. Ta nevypadala tak harmonicky, naopak, vypadalo to tam jako v džungli – skupinky na sebe podezíravě hleděly skrz prsty. V duchu nad tím pokrčil rameny.

„Ale ty nechceš pokračovat v jejich stopě, že?“ zeptala se dívka. „Jak jsi to poznala?“ zeptal se překvapeně. „Ze způsobu jakým jsi to řekl? Jestli ses to pokoušel maskovat, tak se ti to moc nepovedlo. Ale neboj, jsem v podobné situaci, jestli si o tom chceš promluvit, jsem ti k dispozici.“ řekla plavovláska s úsměvem. Kanak nemohl překvapením dýchat. Během pár minut se normálně, nepovýšeně, bavil s děvčetem v černé uniformě. Skoro jako by to nebyl on. „Můj otec získal na škole titul Sefit, matka je Sefar, očekávají, že půjdu v jejich stopách.“ dostal ze sebe. Měl už dlouho touhu tohle někomu říci, ale nenašel k tomu nikoho. Žáci v bílých uniformách si nikdy navzájem nevyjevovali své slabiny, nebo alespoň pro většinu to platilo. Tohle mu vtloukali rodiče do hlavy už od narození.

„Sefit? Sefar? Co to je?“ podivila se dívka. Kanak vyvalil oči. „Je vážně možné, že nějaký středoškolák neslyšel o Sefitech?“ zeptal se překvapeně. Jeho pozornost opadala. „Neštvi mě. Nejsem zrovna typ přes učení.“ odvětila dívka rozčileně. „Když řeknu Orlí rytíři, říká ti to něco? Oficiální propůjčený šlechtický titul Orlího rytíře je Sefit, rytířky Sefar.“ odvětil Kanak. „Proč to neřekneš na rovinu? Samozřejmě, kdo by neznal Orlí rytíře?“ odvětila dívka a oči jí zazářily. „Kdo by neznal tituly Sefit a Sefar, k čertu? Kolik ti je, pět?“ reagoval opět Kanak výsměšně. Dívka rozčileně zdvihla pěst. „Nedělej si ze mě srandu.“ řekla napůl rozčileně. Kanak se usmál. Kompletně již zapomněl na to, že se baví s 'obyčejnou černou uniformou'. Zatímco se bavili, někteří studenti bez jejich povšimnutí vyrazili na kávu k automatům.

„Proč vlastně nechceš být Orlí rytíř?“ zeptala se dívka po chvíli mlčení. „Jsou silní, holky na ně letí...“ pokračovala. Kanak se zamyslel. „Vlastně nejde o to, že bych nechtěl být Sefit.“ odvětil Kanak. Ano skutečně, Orlí rytíři byli chloubou armády a přitahovali děvčata jako rockové hvězdy. Orlím rytířům byli svěřeni vycvičení Veleorlové Královští. Ti za normálních podmínek dorůstali rozpětí pět metrů a tak nebylo možné na nich létat, ale před dvanácti sty lety se do té doby nevýznamný mág Kargon rozhodl studovat, zda by nešlo pomocí magie zasáhnout do jejich procesu růstu tak, aby vyrostli větší. Po mnoha neúspěších se mu na sklonku života podařilo vytvořit magickou formuli, aplikovanou na vejce, která neměla vedlejší účinky a umožňovala Veleorlům dorůst rozpětí dvanácti metrů.

Sám Kargon se již vzletu prvního Orlího rytíře ani slávy své formule nedožil. Nicméně posmrtně se stal slavným jako nemnoho čarodějů před ním, a nemnoho po něm, ačkoli sám byl jenom mágem. Dokonce mu byl na sté výročí oběvu růstové formule udělen titul Arcimág. Což byl titul, jenž do té doby neexistoval, a jenž byl určen jen pro něj. Orlí rytíři se stali od té doby synonymem elity. Říkalo se, že jeden orlí rytíř je co se bojové síly týče obdobou tří průměrných čarodějů. Jelikož Veleorlů nežilo mnoho, byla vejce darována jen těm nejlepším magickým studentům, což mělo na tomto tvrzení velký podíl. Hlavní výhoda Orlích rytířů nespočívala však v hrubé síle, ale v obrovské mobilitě. Veleorel byl schopen vyvinout rychlost sto a padesáti kilometrů za hodinu, pomocí magie letící čaroděj stěží třetinu. Proto byla letka využívána k odříznutí ústupových cest, přepadům a akcím v týlu nepřítele. V dnešní době byl jejich skutečný význam v boji, především kvůli helikoptérám, přestože ty nebyly tak účiné, trochu menší, ale to nesnižovalo oblíbenost Sefitů mezi lidmi. Přesto... Kanak nechtěl být Sefit.

„Není to přímo tak, že bych nechtěl být Sefit... ale mým snem je něco jiné. Chci dosáhnout patnáctého stupně madaru a stát se oficiálně uznávaným velmistrem madaru. A to si trochu odporuje. Madar je boj zblízka beze zbraně. A ze sedla orla se tedy špatně bojuje madarem.“ řekl s úsměvem. Dívka se v ten okamžik rozesmála. „Ty chceš být raději mistrem madaru, než Orlím rytířem?“ zeptala se poté, co utichla. „Co je na tom zábavné?“ zeptal se rozčileně. „Nic. Vážně nic. Jen se směju té shodě okolností. Jak jsem říkala, že jsme na tom podobně... můj otec chce, abych se stala učitelkou madaru, tak jako on. Nenutí mě sice do toho, ale je na něm vidět, že...“ odmlčela se, nedokončujíc větu.

Konečně si oba uvědomili, že se spolu baví jako přátelé. Zmlkli a hleděli jeden na druhého, netušíc co říci. Rozesmáli se. „Sakra, proč jen jsem si myslel, že jsou lidé v černých uniformách méněcení? Zatracená výchova.“ odplivl si Kanak, přičemž se zamračil. 'Kéž by výchova byl ten důvod...' zaznělo v jeho mysli. To co v sobě dlouhou dobu dusil – jeho starosti, jeho sny – se nyní vydralo na povrch a cítil se, jako by mu ze srdce spadl kámen. Vždy, když si na někom vybíjel vztek, který se v něm, kvůli všemu, co potlačoval, hromadil, věděl, že to, co dělá, není správné. Ale tehdy si nemohl pomoci – byl frustrovaný. Ale nyní? Když se svěřil, cítil se náhle, jako by si to mohl obhájit i před rodiči. Pořád zde byl ale ještě jeden hrozný problém.

„To mi připomíná, zapomněl jsem se zeptat na jméno.“ řekl Kanak. Byla to tak trochu lež. Nezapomněl se zeptat. Když ji poprvé viděl, bylo mu její jméno úplně ukradené. Ostatně byla to jen obyčejná černá uniforma. Ale jakmile s ní zahájil konverzaci a svěřil se jí, už k ní nemohl přistupovat stejně ignorantským přístupem. „Máš pravdu, nezeptal ses. Jmenuju se Rasifa. Rasifa Merker.“ představila se. V ten okamžik Kanak překvapením otevřel ústa.

„M... Merker říkáš? Je možné, že jsi nějak spřízněná s Sartrafem Merkerem?“ zeptal se nejistě. „Znal jsi mého dědu?“ zeptala se. „Jestli jsem ho znal? Sartraf mě učil madar a základy magie, rodiče ho najali jako soukromého lektora. Měl mi dávat jen základní lekce Madaru, ale ve volném čase jsem za ním chodil a on mě učil víc. Když jsem rodičům řekl, že chci být mistr madaru, dospěli k názoru, že na mě má špatný vliv a tak ho vyhodili... Teď si vzpomínám, že se jednou zmiňoval o své vnučce – tos asi byla ty. Jak se stařík vlastně má?“ zeptal se Kanak s nadšením. „Děda... Před dvěma roky zemřel.“ řekla s trochou smutku. Ale Kanaka to zasáhlo.

Nemohl tomu uvěřit. Ten veselý stařík plný života? Mrtvý? „Jak?“ zeptal se slabě. „Pokoušel se zachránit pár lidí proti skupině kriminálníků.“ řekla Rasifa. Již byla se smrtí svého dědy smířená. Kanak mlčel. „Kanaku, tvé jméno se mi taky zdálo povědomé. Děda se o tobě taky párkrát zmínil. Říkal, že se jednou určitě staneš mistrem madaru.“ pokusila se ticho po chvíli přerušit. Byla to drobná lež. Slyšela konverzaci dědy s otcem a děda tehdy říkal, že 'ten chlapec, kterého učil, měl sice skvělý potenciál, ale příliš výbušnou povahu, a navíc mu jeho rodiče nedovolí rozvinout své schopnosti, protože nejsou schopni pochopit jeho sny'. Děda byl idealista, a na rozdíl od jejího otce plně akceptoval to, že Rasifa chce být léčitelkou. Ale říci Kanakovi pravdu o tom, co o něm děda říkal, by bylo zbytečné.

Kanak se pokusil usmát, ale kvůli tomu, jak moc ho to zasáhlo, z toho byla místo toho jen podivná grimasa. „Zemřel při ochraně jiných? Pche, to je přesně jako on. 'Madar je sice bojové umění útoku, ale nikdy jej nepoužívej k bezdůvodným útokům. Používej jej k obraně jiných nebo sebe sama.' Asi bys na mě nebyl hrdý co, Sartrafe?“ řekl do vzduchu a konečně se usmál, i když jeho tvář nesla i tak zřejmé stopy smutku.

Poté se konečně vrátil do reality. Třída byla poloprázdná – studenti odmítali dále čekat na nepřítomného učitele. Dokonce i ta blondýna, Naroki, nebyla nikde vidět. „Kam všichni zmizeli?“ podivil se Kanak. „Učitel tu měl být už před dvaceti minutami, takže odešli.“ řekla Rasifa. „Čekat déle je zbytečné, pokud učitel nepřijde do patnácti minut, nepřijde vůbec. Asi má na práci něco důležitějšího a třída má 'samostudium'. Tohle se tak jednou měsíčně děje i na základní škole.“ dodala. Kanak se zamračil.

Pro třídy A a B by bylo nemyslitelné, aby učitel nepřišel na hodinu. Pokud by snad doopravdy jeho příchod nebyl možný, přišel jiný učitel ho zastoupit. Zdálo se, že pro třídy černých uniforem toto neplatilo, zdálo se, že povinosti vůči takovýmto studentům byly menší. „To je hrozné.“ zamumlal si pro sebe Kanak. Jeho úhel pohledu byl změněný během pár minut rozhovoru s těmito lidmi. Náhle je začal brát jako sobě rovné a začal přemýšlet, jaké to je z jejich perspektivy.

Nebylo tu rovné zacházení. I tahle učebna, ačkoli byla dobře vybavená, se nemohla srovnávat s učebnami bílých uniforem. To nebyl významný problém, na rozdíl od jiných forem diskriminace. Položil si otázku, proč jsou zde lidé štváni proti sobě a uvažoval o problému ze všech možných úhlů. Nakonec se na to vykašlal a zvedl se. „Jdu na střechu.“ zamumlal si spíš sám pro sebe a zkontroloval krabičku cigaret. Značka Geourny byla obzvláště v poslední době nepopulární, přesto jinou značku Kanak zásadně nekouřil.

* * * * *