Musíš něco cítit- 1.kapitola

„Měla bys vstávat,“ pronesl hlas vedle mě a já se zašklebila do polštáře, ale oči pořád neotevírala. Cítila jsem, jak se pomalu peřina sune po mém těle a zaúpěla.
„Alexi!“ Zaškemrala jsem a snažila se zadržet mizející peřinu.
„Musíš vstávat!“ Teď byl v jeho slovech důraz a já se otočila na břicho, zakrývajíc oči rukou.
„Ne, nikam nejdu!“ Stála jsem si na svém a pořád ležela. Najednou jsem cítila na zádech jemný dotek Alexovy ruky, která si hledala cestičku po mé páteři. Po chvíli jsem cítila jeho rty na mých lopatkách. Zaskučela jsem. Když se Alexovy rty dostaly až na můj krk, tak jsem natočila hlavu toužíc, že si jeho rty najdou cestičku k těm mým, ale jediné co jsem dostala, bylo pohlazení prstem po rtech.
„Pokud chceš pusu, tak musíš vylézt z té postele a pak jich klidně dostaneš deset,“ zachechtal se můj přítel a odešel do koupelny.
„Ty jsi takový podvodník!“ Houkla jsem za ním a pomalu se připravovala na to, že se z té postele přeci jenom vykopu.
„Měla bys s sebou hodit, nebo přijdeme zase pozdě!“ Ozvalo se upozornění z koupelny a já zase zaskučela.
„Proč se vždycky domlouváme na tak brzo?“ Remcala jsem a vydala se pro svou ranní dávku polibků.

„Ahoj lidi!“ Přivítala jsem všechny přítomné. Odpovědí mi bylo obyčejné: „Ahoj, Čau,“ atd, ale.
„Tak konečně dorazily naše hrdličky,“ přivítal nás sarkasticky Damon se zdviženým obočím. Jenom jsem na něho vyplázla jazyk a posadila se naproti němu. Alex si sednul vedle mě a položil mi ruku koleno.
„Tak co se dneska bude řešit?“ Zeptala jsem se netrpělivě a prolítla jsem pohledem všechny přítomné.
„Třeba Damonův včerejší večer?“ Načala Tea a já jsem se musela rozesmát a nebyla jsem sama. Damon se na mě vražedně podíval.
„Já to neřekla,“ obhajovala jsem se, ale nepřestávala se smát. Vražedný pohled pořád byl pořád na mě.
„Opravdu to nikomu neřekla,“ obhajoval mě Alex a já se na něho usmála.
„Ale Damone! Myslíš, že něco takového se utají? To bys musel bydlet někde jinde než vedle v baráku. Zapomínáš, že máme krapet citlivý sluch, určitě to chápeš,“ ujal se slova Ralf a s pobavením sledoval, jak se všichni u stolu baví na Damonův účet.
„No, jasně děti, klidně se bavte! Příště jí nevymažu paměť ať je větší sranda i pro mě,“ vyhrkl Damon a naznačil číšníkovi, že má prázdnou sklenici. A rozhovor plynul svým životem dál.

Byli jsme jedna velká rodina. No spíše banda pubeťáků zamrzlých v době, ale každý jsme měli v této společnosti nějakou úlohu. Hleděla jsem na každého přítomného a cítila ke každému ten hřejivý pocit blízkosti. Takto by měla vypadat rodina.
Najednou jsem cítila větší tlak na svém koleni a pohlédla jsem na Alexe. Mého Alexe. Usmáli jsme se a oba jsme věděli, že jsme tam, kde chceme být.
Neměli jsme tady vlastní sourozence, ale mnozí se nám jimi stali. Koukala jsem postupně na každého z nich a usmála jsem se při vzpomínce na některé blbosti, co jsme tropili.

Tea a Ralf. Dva vzácní lidé, kteří si vybrali svou společnou cestu už před více než 300 lety. Našli se v nějaké zapadlé vesnici a zamilovali se do sebe a od té doby začali žít spolu. Když se na ně podívám, tak se musím rozesmát. Nemůžu jim nikdy zapomenout, jak se jednou rozhodli vytáhnout mě na výlet do hor a zapomněli se mi zmínit, že to jsou Himaláje a my budeme zkoušet zdola osmitisícovku bez vzduchových bomb a bez zastávek. Ve chvíli, kdy jsme dojeli do nějaké zapomenuté vesničky, a mě došlo, o jaké hory to vlastně jde, jsem měla chuť je zabít. Ale stálo to za to.
„Vzpomínáš, že?“ Zašeptal mi Alex do ucha a já se usmála. Zná mě jako své boty.
„Jo, nedokážu zapomenout,“ přiznala jsem se a chtěla se soustředit na další pár, ale pořád jsem se nemohla odpoutat od vzpomínky na Himaláje.

„Tak jsme tady!“ Vyhrkla nadšení Tea, když vlak zastavil. Otevřela jsem jedno oko, pak druhé a nemohla jsem uvěřit vlastním očím.
„Kde to jsme?“ Zeptala jsem se, než začnu vyšilovat. Oba mí společníci měli rázem andělské výrazy.
„Ptala jsem se, kde to jsme!“ Opět jsem zopakovala a vražedně je pozorovala.
„Když jsme mysleli hory,“ začal Ralf opatrně.
„Tak jsme mysleli Himaláje,“ dokončila nadšeně Tea.
„Uvidíš, užijeme si to! Vidíš? Je nádherně! Pokud si pohneme, tak nahoře můžeme být už dneska večer!“ Brebentila dál Tea a já se na ní nechápavě koukala. Někdy mám problémy se svou povahou a teď to byl hodně velký problém.
„Jak tam chcete jít?“ Zeptala jsem se a odsekávala jsem každé slovo.
„Ale no tak! Trochu nadšení! Jsme upíři přece! Takže nebudeme mít žádný problém,“ uklidňoval mě Ralf.
„Jak tam chcete jít?“ Zopakovala jsem zase svou otázku.
„No přeci pěšky. Jsme domluvení s jedním místním, že nám půjčí nějakou výbavu a my mu jí do druhého dne vrátíme,“ přiznala Tea a já se pomalu násilím uklidňovala. Tento rozhovor probíhal mezitím, co jsme vystupovali z vlaku a pomalu se plížili vesnicí.
„Už jseš klidná?“ Zeptal se mě starostlivě Ralf a já po něm střelila vražedným pohledem.
„Klidná jo? Jdeme na túru, která může být naší poslední!“ Pronesla jsem tichým hlasem, který pro toho kdo mě zná, znamenal ještě větší problém, než kdybych křičela.
„Ale prosím tě! Nic se nám nestane. Už jsme tak jednou šli,“ přiznal Ralf a Tea se zachechtala.
„Ano! Pamatuješ si, jak se na nás dívali ti lidé, co se pomalu plížili dolů a my jsme si lehce vyšlapovali nahoru?“ Zavzpomínala dívka, a mně se trochu ulevilo. Jsou to blázni! A co jsem vlastně já? Taky blázen, ale trochu realistický.
„Tak dobře, jdu do toho. Ale!“ Pronesla jsem se zvednutým prstem. Oba mí společníci zpozorněli.
„Chci rukavice navíc!“ Dodala jsem a všichni tři jsme se rozchechtali.

„Tak to je nádhera!“ Pronesla jsem, když jsme se konečně dohrabali navrchol. Ti dva měli pravdu, šlo to lehce. Sice jsme místy museli na chvíli zastavit, abychom si zvykli na řidší vzduch, ale pak jsme zase mohli pokračovat vzhůru a teď?
„Je to neuvěřitelné, že?“ Zeptal se mě Ralf a já jsem jenom hleděla na celý svět z té neskutečné výšky. Slunce se akorát ubíralo k spánku a my jsme mohli pozorovat, jak se pomalu schovává za ostatní hory. Neměla jsem slov.
„Taky jsem reagovala poprvé stejně,“ přiznala Tea a objala mě kolem pasu.
„Užívej si to. Uplyne zase nějaká doba, než sem zavítáš zase,“ poradil mi Ralf a já se na něho usmála.
„Tady máš,“ nabídla mi Tea láhev nějaké tekutiny a já jsem až do chvíle, než jsem se napila, netušila co v něm je.
„Kde jste vzali krev?“ Nedalo mi to, a já se musela zeptat. Být vždycky ta zodpovědná není výhodou.
„Dole jsme ovládli jednoho vesničana. Trochu nám nakapal. Ale neboj, je v pořádku,“ vysvětlovala Tea.

„Šípková Růženko! Nespi!“ Drkl do mě Damon a já se usmála.
„Copak potřebuješ?“ Zeptala jsem se na oplátku.
„Trochu rozproudit zábavu,“ zněla odpověď a já se musela zasmát.
„Mám sehnat hrst třísek?“ Navrhla jsem a rozesmála jsem se ještě více. Damon se na mě podíval a rozesmál se se mnou.
„To by asi nebyla dobrá zábava. Myslím, že jsme na to už vyrostli,“ podotkl muž.
„Ty možná jo, ale já určitě ne!“ Zašeptala jsem a hleděla mu přímo do očí. On v těch mých mohl vidět ty jiskřičky pobavení.
Alex mi stiskl mou ruku a já se na něho s láskou podívala. Volnou rukou jsem mu pohladila tvář.
„Dobře, vyzývám tě!“ Zašeptal mi na oplátku Damon.
„Ale děcka! To není dobrá zábava. Budete tam zase zavření dva dny a budeme do sebe bodat třísky. Copak Vás nenapadlo, abyste ty třísky napustili železníkem?“ Snažil se nás krotit Jass. Rozesmála jsem se.
„To víš, že napadlo, ale ono to je pak ještě větší bolest než s normálníma třískama,“ přiznala jsem.
„A proč to teda děláte?“ Zeptala se Mia a těkala pohledem ode mě k Damonovi.
„Protože se snažím přesvědčit Damona, že dokáže cítit,“ další mé přiznání. U stolu v tu chvíli panovalo naprosté ticho.
„Ano, já jsem ten největší necitelný parchant. Tak jen do mě,“ prolomil to ticho Damon a já se zvedla ze židle.
„Pojď se projít,“ požádala jsem ho, natahujíc k němu ruku. Nikdo v tu chvíli neřekl ani slovo. Znali tyto naše chvíle. Chápala jsem ho, on chápal mě. Byli jsme dobří přátelé. A já se mu snažila co nejvíce pomoct. Snažic se, tak trochu odčinit dobu, kdy nejvíce pomohl on mě.
Vyšli jsme ven a já ho objala. On objal mě a mlčeli jsme na chvíli.
„Pojď. Potřebujeme to jako sůl,“ prolomila jsem objetí a vydali jsme se ruku v ruce ulicemi ven z města.

„Co se děje?“ Zeptala jsem se a posadila se na kládu, táhnouc Damona vedle mě.
„Nic. Přeci nic necítím,“ pronesl sarkasticky a já se mu podívala do očí.
„Všichni víme, jaké to je nic necítit. Zažil jsi mě v době, kdy jsem nechtěla vůbec nic cítit a taky jsem necítila,“ špitla jsem a teď sklopila oči já. Hystericky se vedle mě zasmál. Zvedla jsem hlavu, abych mu mohla zase vidět do očí.
„Vymyslela jsem ty třísky, abych něco cítila. Vymyslela jsem je, abychom oba něco cítili. Protože bez citu, se zblázníme,“ přiznala jsem a stulila se mu v náručí. Pořád mlčel, ale objal mě.
„Můžeme si nalhávat, že jsme silní. Můžeme si přikázat, že nechceme nic cítit, ale přesto,“ hlas se mi zlomil.
„Hrajeme své role tak zatraceně dobře, že někdy zapomínám, jací jsme doopravdy. Jaké to je, postavit se před skutečnost a brečet, řvát a postavit se svým strachům,“ pokračovala jsem o tři nádechy později. Damon pořád mlčel.
„Musíme bojovat o své lidství, Damone! Musíme, protože se pak ze všeho zblázníme!“ Vyhrkla jsem najednou.