Musíš něco cítit- 2.kapitola

„Že ty tak poctivě bojuješ!“ Vyhrkl Damon, vstal a odstoupil pár kroků.
„Ano, bojuju! Každé ráno vstanu s pocitem, že všechno je ztracené, ale pak,“ pronesla jsem a na tváři se mi objevil úsměv.
„Pak se podívám kolem sebe a zjistím, že tam Alex pořád je a já nežiju tu svou noční můru,“ pokračovala jsem a přistoupila ke svému společníkovi. Pohlédla jsem mu hluboko do jeho očí a měla pocit, že vidím samotnou jeho duši.
„Hlavně to nevzdávej,“ zaškemrala jsem a znovu ho objala.
„Ty mě nenecháš to vzdát, že?“ Zeptal se smířlivě, když kolem mě rozprostřel své ruce. Rozesmála jsem se.
„Ne, nenechám. Každý potřebuje někoho, kdo ho nenechá to vzdát. A pokud si dobře pamatuju, tys mě to nenechal taky vzdát,“ zašeptala jsem mu do hrudi. Teď se jeho hrudí ozval skutečný upřímný smích.
„Ty si to pořád pamatuješ?“ Otázal se Damon a já zvedla hlavu, abych mu viděla do očí.
„Na něco takového se nezapomíná. Tvůj sarkasmus mě dostal z toho nejhoršího,“ přiznala jsem se a mírně začervenala. Opět jsem ho rozesmála. Mise splněna.
„Tak pojď ty, ty,“ nemohla jsem najít to správné oslovení.
„Pokrytče, vrahoune, blbečku?“ Podsouval mi slova Damon a já se rozesmála.
„Příteli. To je to slovo, co jsem hledala,“ vyhrkla jsem a chytila ho za ruku a vydala se zpátky do baru za ostatníma.

„Tak kde jste tak dlouho?“ Zeptal se nás po příchodu Alex a přivinul si mě k sobě a políbil.
„Přátelský pokec, však to znáte. Chce někdo další?“ Rozzářila jsem se, vystřelila rukou do vzduchu a čekala jsem, kdo jí uchopí jako první. Byl to Alex s přísným pohledem.
„Dneska už tě nikam nepustím! Byli jste pryč strašně dlouho,“ vyčítal mi a já se k němu naklonila, abych ho mohla políbit.
„Promiň, ale oba jsme to potřebovali,“ nasadila jsem svůj andělský výraz a znovu ho políbila.
„Tak toto myslíš tím cítit?“ Pronesl Damon a já se na něho usmála.
„Jop, přesně toto,“ připustila jsem, chytajíc ho za ruku. V tom postavení jsme setrvali několik sekund a pak jsme si šli všichni sednout.

„Tak lidi, co jdeme dělat?“ Zeptala Ines netrpělivě. Opět jsme se ocitli u stolu v plném počtu a mohli něco začít dělat.
„Co třeba nějakou deskovku?“ Přidala se Tea a tím mě předběhla.
„Ale holky, když vy už všechny znáte!“ Namítal Jason a přejel všechny přítomné slečny pohledem.
„Nebuď suchar zlato!“ Napomenula ho Ines a dala mu pusu na obměkčení.
„Takže všichni souhlasí pro deskovku?“ Zeptala jsem se a usmála jsem se na všechny. Postupně kolem stolu zaznělo souhlasné ohlasy a bylo rozhodnuto.
„Tak co to bude?“ Pokračoval Alex a já se usmála. Někdy se vyplatí vozit v kufru auta pár her. Tea s Ines a Miou se na sebe podívaly a všechny se nadechly, aby vyslovily název vybrané hry. Naklonila jsem se k Alexovi a zašeptala jsem mu do ucha: „Activity!“
Když jsem dořekla to jediné slůvko, tak všechny tři holky vyhrkly najednou: „Activity!“ Nedalo mi to a rozesmála jsem se.
„No jo. Neměly byste se stýkat,“ políbil mě na tvář můj přítel a zvednul se, aby donesl zmíněnou hru. Zrovna, když otevřel dveře, tak málem vrazil do vyšší slečny, která si sundávala brýle, protože se jí zamlžily. Pocítila jsem silný pocit deja vu, ale nechala jsem to plavat. Někoho mi ta dívka připomínala, ale nedokázala jsem jí pořádně zařadit. Bohužel i jako upír mám pořád špatnou paměť na lidi. Přestala jsem se jí zabývat, ale po dvou minutách jsem si uvědomila, kdo jí pořád zkoumá.
„Damone? Ty jí znáš?“ Nedalo mi to a musela jsem se zeptat. Nikdo nás neposlouchal, všechny přítomné páry se věnovaly, pro tuto chvíli, sami sobě.
„Jo, znám,“ usmál se na mě a já jsem projížděla nedávnou minulost. Netrvalo mi to dlouho.
„To je ta ze včerejška?“ Došlo mi.
„Chytrá holka,“ pochválil mě sarkasticky.
„Co chceš dělat?“ Zeptala jsem se a přeskakovala pohledem od Damona k dívce.
„Nějak se mi nechce hrát nějaké hry,“ přiznal mi a mě to najednou došlo.
„Běž za ní,“ usmála jsem se shovívavě, pokládajíc mu ruku na jeho.
„Ale buď na ní hodný,“ požádala jsem ho a zrovna v tu chvíli dorazil Alex. Nechápavě se na nás podíval, jenom jsem se na něho usmála. Damon se na nás usmál taky a zvednul se, ale ještě se na mě otočil.
„Neboj, budu sám sebou,“ ujistil mě a já si pro tuto chvíli oddechla. Toto není lovící Damon. Toto je Damon, který doufá v nový začátek.
„Tak začínáme lidi!“ Vyhrkl Ralf a náš stůl se proměnil v hrací doupě.