Musíš něco cítit- 3.kapitola

„To je ten! No, ten!“ Nemohl se vykoktat Jass a zuřivě máchal rukama kolem sebe. Mia stála před stolem a taky rozmachovala ruce v rychlých gestech. Ostatní hráči se váleli smíchy.
„Byl to sklenář!“ Křikl Ralf a my jsme se rozesmáli ještě více, při pohledu na Jasse.
„Tohle byl sklenář? Lásko, víš vůbec, co sklenář dělá?“ Zeptal se s vážnou tváří Mii a my se váleli smíchy. Zatím co se ti dva dohadovali, tak jsem po očku sledovala Damona s jeho staronovou známou.

„Takže co studuješ?“ Zeptal se zvědavě Damon a usmál se na ní. Mohla jsem na dívce vidět, jak se jí jeho úsměv líbí.
„Je to takový nezajímavý obor,“ začervenala se a rychle se napila ze sklenice, co měla před sebou.
„A co děláš ty?“ Zeptala se na oplátku, po odložení sklenice. Damon se zase usmál. Dneska se hodně usmíval. Bylo hezké ho zase vidět takto.
„Hledám si nějakou práci. Před nedávnem jsem přijel a zatím se jenom tak rozhlížím,“ odpověděl a pořád jí hleděl do očí.
„Vypadá šťastně,“ zašeptala jsem Alexovi s úsměvem a políbila ho na tvář.
„Ano, vypadá,“ uznal můj přítel a taky Damona s dívkou pozoroval.
„Neměli bychom je špehovat,“ uznala jsem po nějaké chvíli a tím vyvolala u Alexe záchvat smíchu.
„To říkáš ty? Ty, která je šmírovala předtím?“ Chechtal se a já na něj jenom vyplázla jazyk.
„Tak a dost vy dva! Pokud nebudete dávat pozor, tak vás rozsadíme!“ Vyhrožovala Mia, nasadili jsme s Alexem andělské výrazy a opět jsme se věnovali hře.

„Jsme vítězové!“ Radoval se Jason a objal Ines. My ostatní jsme se jenom smáli. Už před nějakou dobou jsme naše hry nebrali sportovně, ale spíš jako pobavení a dneska to účel splnilo.
„To jsou tví přátelé?“ Zaslechla jsem pobavený hlas a automaticky se za ním otočila. Dívka se dívala přímo k nám a usmívala se.
„Ano, to jsou mí přátelé,“ přiznal se sarkastickým úsměvem Damon a vrhl po mě vražedným pohledem. Rozesmála jsem se a radši se odvrátila, ale přeci jenom poslouchat jsem nemohla přestat.
„Vypadají, že se baví,“ hodnotila nás dívka.
„Umí se bavit. Někdy až moc, ale umí to,“ další Damonovo přiznání. Mohla jsem se vsadit, že se mu vybavily některé naše humorné historky. I mně se vybavily, ale jedna byla nejjasnější.

„Nechci mít zavázané oči!“ Remcala jsem snažíc se, sundat si šátek z očí. Někdo mě chytil za ruce.
„Necháš si tam ten šátek! Rozumíš?“ Napomínala mě Ines a mě nezbylo nic jiného, než pustit ruce kolem těla.
„Proč zase já musím být pokusný králík? Víte, že to nemám ráda!“ Nepřestávala jsem si ztěžovat, ale cítila jsem, jak mě někdo souká do sedáku.
„Protože jsi nejlehčí a máš ráda lezení,“ vysvětlovala mi Tea.
„Běžte s tím do háje! To, že jsem nejmenší a nejlehčí neznamená výhodu!“ Vyštěkla jsem, ale pořád jsem stála na místě. Cítila jsem, jak mi někdo utahuje sedák a jenom doufala, že mi ho dali správně. Ano, jsme nezničitelní, ale nerada jsem si napravovala zlomeniny. Někdo mi sedákem prostrčil lano a navazoval osmičku. Trochu jsem se uvolnila.
„Tak už tě to přešlo?“ Ozval se vedle mě Damon. Moje uklidnění bylo pryč. Musela jsem se několikrát zhluboka nadechnout, abych se ujistila, že jsem opravdu v klidu.
„Ne, nepřešlo, ale to se nějak vsákne. Co se hodlá dělat?“ Zkusila jsem druhou taktiku.
„Vidíš tu stěnu?“ Začal se smíchem Damon. V duchu jsem ho poslala do míst, kde světlo nesvítí. Místo toho, abych to nějak komentovala, jsem si založila ruce na hrudi a čekala až jeho i ostatní přejde smích.
„Dobře, tak polezeš nahoru,“ začal smíšek a já si sahala po šátku, někdo mě chytil za ruku.
„Polezeš po slepu,“ zašeptal mi Damon do ucha a já jsem trochu ztuhla.
„To nemyslíš vážně!“ Zeptala jsem se a cítila, jak se mi svírají vnitřnosti. Smích rozlévající se kolem mě, mi potvrdil moje nejhorší obavy. Oni si nedělají srandu.
„Kdo mě jistí?“ Tuto otázku jsem pronesla s hlasem o dva tóny vyšším než obvykle. Další výbuch smíchu u mé společnosti.
„Neboj, budu tě jistit já,“ ozval se Alex a já jsem si oddechla, ten mě spadnout nenechá, aspoň doufám. Otočila jsem se za hlasem, doufajíc, že Alex pochopí.
„Neboj, nic se ti nestane,“ pochopil, protože mě pohladil po tváři a já byla najednou zase klidná.
„A ještě jeden detail. Polezeš tam, kam ti řeknu,“ prohlásil se smíchem Damon. Ta jeho škodolibost bude jednou jeho smrt, o to se klidně postarám.
„Ha ha ha. Pokud ty mě budeš říkat, jak mám lézt, tak pak polezeš po slepu ty a já ti budu říkat, kudy polezeš,“ vyhrkla jsem a natáhla ruku.
„Tak jo!“ má ruka byla přijata a já jsem se jenom zaradovala, protože to bude pak podívaná pro bohy.

„U pravého kolene máš chyt, tak tam dej nohu,“ slyšela jsem instrukce a měla pocit, že Damona zabiju. Opatrně jsem jela pravou nohou nahoru a hledala onen vystouplý předmět, který jsem měla najít. Když jsem byla v úrovni kolene, tak jsem pořád ještě na žádný chyt nenarazila.
„Kde myslíš?“ Zeptala jsem se, i když jsem tušila jeho odpověď.
„Ještě trochu nahoru!“ Jop, přesně toto jsem nechtěla slyšet. Tentokrát jsem zkusila najít ten výstupek rukou.
„Damone! To je u mého pasu! Jak se tam mám, sakra, poskládat?“ Vyjekla jsem a zase uslyšela smích, tentokrát nejen Damonovův. Zabiju je! Všechny je vlastnoručně zabiju!
„Neboj, to zvládneš! Tak si zkus dát levou nohu výš,“ navrhl ten syčák a já jela po stěně levou nohou, až jsem našla nějaký dobrý výstupek a začala se pomalu drápat vzhůru. Hlavou mi prolítávaly slova, o kterých jsem netušila, že je znám. Hodně sprostých slov.
„Alexi, teď asi spadnu,“ houkla jsem dolů a najednou jsem se vyšvihla nahoru a ten úchyt, co jsem spoléhala, že se na něm udržím, mi podklouzl a já jsem najednou byla ve vzduchu a protřepávala jsem si prsty. Tak toto bylo hnusné. I na ty dole. Úlevně jsem si sundala šátek a sama jsem se divila, že jsem byla schopná se vyšplhat tak daleko. Ale přeci jen mi hlavou kolovala jedna myšlenka. Myšlenka, která přebila i strach a úlevu z tohoto zážitku.
„Damone! Připrav se! Už se těším, až tě budu navigovat!“ Zakřičela jsem dolů a rozesmála jsem se konečně já.

„Eli?“ Drkl do mě Alex a já zatřepala hlavou.
„Promiň, dneska mám nějakou vzpomínací,“ přiznala jsem se a opět jsem věnovala pozornost společnosti.
„O co jsem přišla?“ Zeptala jsem se a střelila pohledem k Damonovi. Pořád seděl ještě u stolu s dívkou a povídali si. Aspoň toto se nezměnilo.
„Přišla jsem o kolo hádání postav,“ obvinil mě Ralf a já mohla na stole vidět papírky s názvy postav.
„Co jsi byl ty?“ Otázala jsem se Alexe, ten zvednul papírek, který hlásal: „Alexandr Veliký,“ musela jsem se rozesmát. Vždycky to někoho napadne.
„Další kolo?“ Zeptala se Ines a já se s radostí připojila.

„Už bych měla jít domů,“ přiznala se dívka a já jsem mimoděk koukla na hodinky. Sedíme tady už pěkných pár hodin a nikomu nepřišlo divné, že se pořád ještě bavíme.
„Takže jsem imaginární postava,“ zeptal se Jass.
„Ano,“ zazněla odpověď od všech.
„Mám tě doprovodit?“ Zeptal se Damon a já jsem opět byla mimo dění. Říká se, že ženská dokáže dělat více věcí najednou. Je to pravda, ale někdy nemá ženská svůj den.
„Budu ráda,“ usmála se dívka a já s ní.
„Dobře. Rozloučím se jenom s přáteli, zaplatím a sejdeme se venku?“ Navrhl muž čekající na přikývnutí od své společnosti.
„Dobře. Počkám venku,“ potvrdila dívka a pomalu se soukala do bundy. Odvrátila jsem pohled, abych nebyla načapaná, že je po očku sleduju.
„Lidi, tak já se pro dnešek loučím,“vyhrkl Damon po jeho příchodu k našemu stolu. Nedalo mi to a usmála jsem se na něj.
„Užij si to a dneska, prosím, tišeji,“ rýpl si Ralf.
„Jenom jí jdu odprovodit domů. Nic víc!“ Ospravedlňoval se příchozí. Byla jsem asi jediná, která mu to věřila.
„Tak běž, ať dlouho nečeká,“ usmál se shovívavě Alex a mě došlo, že mu věří taky.
„Mějte se!“ Houkla jsem a nebyla jsem sama, co pronesla tyto slova na rozloučenou. Damon se otočil a jenom na nás mávl a byl pryč.