Elf a čarodějka - Magický diamant (část první)

1.

   Seděla na studené zemi, se svázanýma rukama a ucpanou pusou. Byla unavená, ruce měla sedřené a tížil ji hlad. Ve vězení strávila už několik set let, a teď se už konečně chtěla vysvobodit. Každý den přesně v poledne k ní přišlo několik strážných a dalo jí jídlo. Bylo to zvláštní, ale vždy, když chtěla některého za strážných zabít, měla omámenou mysl a nezmohla se ani na slovo. Chtěla něco udělat, a tak hledala příčinu její omámenosti. Prohlížela si celu kousek po kousku, až narazila na kámen, který za to všechno mohl. Byla na sebe naštvaná, že o něm nevěděla dříve. Dnes nadešel den, aby se konečně dostane ven z vězení. Musela rychle vymyslet, kdo by jí tak mohl pomoct, když už věděla, jak se proti tomu kameni bránit. Po několika desítkách let, si udělala ochranu proti moci kamene. Obrnila tedy svou mysl a poslala své sestře několik vět.

   „Aroso, sestřičko, pomoc mi z mého vězení!“

   „Zaro? Myslela jsem, že jsi mrtvá?!“

  „Nejsem, sestro. Jsem zavřená ve vězení uprostřed Rudých hor!“

   „Ráda bych ti pomohla, Zaro, ale jsem tak jako ty, zavřená ve vězení elfů. Nemůžu se odtud dostat. Cela je napuštěná nějakou omamnou látkou, která mi blokuje všechny části mozku. Divím se, že s tebou mohu komunikovat.“

  „Za to můžu já. Spojila jsem se s tebou a nějak se mi podařilo ti zablokovat část mozku. 

Když nemůžeš ty, tak kdo mi pomůže? A kdo tě vůbec zavřel do toho hrozného vězení?“

  „Byla to jedna čarodějka, která má moc Pradávných. Přemohla mě. Nemám odpověď na tvoji otázku. Jediní, kdo by tě mohli zachránit, jsou moje pozůstatky skřetů. Nevím, kde jsou. Můžeš je vystopovat, aby ti pomohly.“

 „Děkuji ti, Aroso. Až se mi podaří získat magický diamant, pomůžu ti ven.“

 „Tebe to ještě nepřešlo? Je to jenom legenda, pochybuji, že existuje.“

 „Existuje!! Viděla jsem ho.“

Poté spojení přerušila, než stačila Arosa jakkoli odpovědět. Spojení jí hodně vysílilo, ale teď musí udělat ještě jednu věc. Musela se hodně soustředit, než se jí podařilo, vystopovat skupinu skřetů, kteří byli poblíž. Znovu navázala myšlenkové spojení a řekla jim: „Okamžitě mě osvoboďte z vězení. Jsem na pokraji Rudých hor. Jsem sestra vaší paní.“

   „Ano paní. Za několik hodin jsme tam, zrovna se nacházíme nedaleko nich.“

  „Dělejte!!!“

Konečně to měla za sebou. Mohla se opřít o stěnu a nechat na sebe dolehnout spánek.

  

Probudil jí dutý náraz a potom velký třesk. Rychle otevřela oči a pokusila se zaslechnout jakýkoliv hlas, či výkřik. Slyšela jen několik rychlých kroků, jak se blíží k její cele. Uslyšela zachrastění klíčů a poté zavrzání dveří. Oslepila jí prudká záře, která vycházela z chodby.   Někdo k ní přišel, vyndal jí roubík z pusy a začal se potýkat s pouty. Neviděla mu do tváře, ale vypadalo to, že to není skřet. Podařilo se jí jenom zachraptět: „Kdo jsi?“

  „Někdo, kdo vás odtud dostane.“

  „Kde jsou skřeti, kteří mě měli zachránit.“

  „Venku, čekají tam.“

  „Proč sem nepřišli oni, ale ty?“

  Konečně povolila pouta a on jí vyzvedl na nohy. Pomalu s ním šla po chodbách, kterou pokrývali skvrny krve. Zara si myslela, že budou od strážných, který zabil ten neznámí. Šli dál, až se dostali ke vstupní bráně.

  Vyšli ven.

  Venku na ně čekali skřeti a Zara se začala hlasitě smát štěstím, že je konečně venku. Podívala se na oblohu a zamračila se.

   „Musíme si najít nějaký úkryt, brzy začne pršet.“

   „To ano,“ odpoví jí zachránce.

   Zara si ho konečně mohla pořádně prohlédnout. Byl to elf, ale nevěděla, proč jí zrovna on pomohl. Měl krátké bílé vlasy a černé oči. Podívala se na jeho zbraně. Dýku, kterou držel v ruce měla neobvyklí vzor, něco jako orel s ohněm kolem těla. Byl to fénix. Meče byly jinak úplně normální. Neviděla však nikde luk a šíp. Většinou je elfové měli, divila se tomu.

  „Jak se jmenuješ? Ještě jsi mi to neřekl.“

  Elf se na ní podívá a potom řekne: „Jmenuji se Terrak.“

  „Dost neobvyklé jméno. Nikdy jsme takové neslyšela, a to jsem tu už hodně dlouho.“

  „Vím, že je to neobvyklé jméno, ale takto mě nazvaly rodiče. Říkal mi otec, že vás znal.“

  „Mě?“

  „Ano. Nevím, jak vás potkal, ale říkal, že pokud vás někdy potkám, tak ať vám řeknu, že vám kdysi pomohl, v hledání nějakého kamene.“

  „Ano, už vím. Jmenuje se tvůj otec Arell?“

  „Hmm.“

  „Myslela jsem, že je dávno mrtvý?“

  „To ne, zapomněla jste, že elfové se dožívají i tisíce let?“

  „Ano, máš pravdu, byla jsem v tom vězení moc dlouho.“

  Terrak se otočil na skřety a řekl jim: „Odveďte nás k vašemu táboru a to co nejrychleji.“

  Skřetové přikývli a vedly je hustým lesem. Za několik okamžiků začalo poprchávat a zanedlouho byl pěkný liják. Zara si nad sebou a nad Terrakem udělala ochranný štít proti dešti. Museli si toho hodně povědět. Zara začala tím, že se ho zeptala, jak jí našel.

  „No vlastně to byla náhoda, zrovna jsem se jen tak toulal lesem, když jsem narazil na skřety a slyšel je, jak si připravují plán na vaší záchranu. Vyšel jsem za křoví a přesvědčil je, že jim chci pomoct.“

  Zara jenom přikývla, protože byla myšlenkami úplně jinde. Přemýšlela, jak asi vypadá ta čarodějka. Musela být hodně mocná, když zavřela její setru do kopky. Musela s tím něco udělat. Musela se zeptat Terraka, jestli o ní něco neví. Tak ho přerušila uprostřed vyprávění.

  „Terraku, jak se jmenuje ta nová čarodějka, co uvrhla moji sestru do té kopky?“

  „Eris.“

  Konečně došli k táboru a Zaru dovedli skřeti do stanu, který patřil jejich veliteli. Dali jí jeden z mečů a dýku.

  Zara se tam okamžitě zavřela a šla si lehnout. Své dlouhé blonďaté vlasy si svázala do culíku a lehla si do kožešin, které byly rozprostřeny na zemi. Po několika málo chvil usnula. Měla neklidné sny. Chvíli si myslela, že je zpět ve vězení a poté zase, že je někde v moři a nikde nebylo vidět pevninu.Probudila se s křikem, když jí ve snu někdo zabil, hroznou mučednickou smrtí. Pro jistotu sáhla po meči, který měla nedaleko od sebe.

Vyšla ven ze stanu a prohlédla si okolí. Všechno nasvědčovalo tomu, že tu jsou skřeti. Všude byly rozházené různé oblečení, výzbroj i kožešiny. „Příšerný nepořádek,“ řekla si pro sebe Zara. Byly na mýtině, kolem nich se rozprostíral jenom les. Jsou tu na ráně, kdokoliv je mohl přepadnout a oni byly v nevýhodě. Rozhlédla se znovu po jejich táboře. Několik skřetů už bylo na nohou.  Vykřikla na ně: „Přineste mi nějaké jídlo.“

  Skřeti okamžitě poslechli a přinesli jí nějaké maso a jablko. Přivolala si taky jednoho ze skřetů.

  „Řekni mi, kolik skřetů, by mohlo být v této zemi?“

  „Možná pár stovek, víc ne.“

  „Dobře, přiveďte je. Potřebuji armádu, vyšli několik jednotek, aby je přivedly.“

  Skřet na ní zůstal zírat s neskrytým úžasem. Poté přikývl a okamžitě začal vydávat rozkazy.   Křik nejspíše probudil i Terraka, protože zrovna vylézal ze stanu. Skřetové mu podali něco k jídlu a poté půlka z nich vyrazila pryč. Pomalu k ní přišel Terrak a zeptal se: „Kam to všichni jdou?“

  „Poslala jsem je pro posily.“

  „Ach tak.“

  Terrak i Zara snědly svoji snídani a poté si šla Zara zkoušet svoji moc a Terrak šel cvičit se skřety několik nových technik souboje. Zara ho z dálky pozorovala a začalo se jí zamlouvat, jak je dobrý. Snad i lepší než kterýkoliv elf. Ale tím si nebyla tak jistá, proto si ho k sobě přivolala. Nevysvětlovala mu, co chce udělat, ani co se s ním bude dít. Přivolala maličko magické moci a potom mu jí vložila přímo do srdce.

  Terrak cítil, jak mu nová síla proudí žilami a prostupuje mu po celém těle.

  „Zaro, kam šla polovina naší družiny?“ zeptá se jí jeden ze skřetů.

  Čarodějnice se namíchla, protože nesnášela, když jí někdo tak oslovoval. Přivolala oheň, aby ho měla v ruce připravený jako ohnivou kouli. Podívala se do očí skřeta, v kterých se mísil strach s údivem. Koutkem oka koukla po Terrakovi, který na to taky koukal s údivem.

  „Nikdy mě tak neoslovuj, jsem tvá paní a ty mě jinak oslovovat nebudeš, je ti to jasné?“

  Skřet neznatelně přikývl.

  „Dobře.“ Nechala ohnivou kouli zmizet.

  „Zmiz!“ přikáže skřetovi a ten jakoby pod nějakou kletbou trhavě odejde.

  Podívala se na Terraka, chtěla mu něco říct, ale hned za nimi praskla větev a poté uslyšely šustit křoví. Zara se tam otočila a řekla Terrakovi: „Připrav si nějaké kouzlo do ruky, kdyby to byli nějací nepřátelé.“

  Terrak s tím chvíli zápolil, než se mu povedlo udržet v ruce alespoň malou kouli ohně. Napřahoval se k hodu, ale zrovna z lesa vylezl jeden skřet a za ním velký zástup dalších skřetů. Terrak nad tím zavrtěl hlavou, nechal kouli zmizet, ale jakmile uviděl Zaru, která si jí pořád nechává v ruce, musel se nad tím usmát. Nemohl uvěřit tomu, že je Zara pořád tak opatrná. Sáhl jí na rameno. Cítil, jak sebou cukla, ale kouli si nechala v ruce pořád, i když se  na něj otočila. Přišel k nim jeden ze skřetů.

  „Přivedl jsem vám posily, paní.“

  „Příště se nějak ohlaste předem, už jsem na vás chtěla mrštit nějaké kouzlo, ale nechala jsem ho ve své ruce. Máte štěstí, příště už to dopadne jinak.“

  Skřet jenom na sucho polkl a zmizel. Terrak se nad tím musel zamyslet, i když znal Zaru jen  krátce, věděl, že své výhružky myslí vážně.

  „Nechtěla by sis dát oddech? Třeba si procvičit šerm, nebo lukostřelbu?“

  Zara se jen nepatrně usmála, ale přikývla. Vzaly si meče. Zamířily na nějakou rovnou plochu kolem tábora a zaujali postavení. Chodily kolem sebe a sledovali jeden druhého. Čekaly, kdo jako první zaútočí, ale oba vyčkávali. Zara už to nevydržela a zaútočila. Terraka překvapila prudkost jejího výpadu. Nestačil se mu vyhnout a tak jí jenom nastavil meč. Oba se dobrou chvíli přetahovali, ale první povolila Zara. Terrak toho využil a taky na ní zaútočil. Zara se tomu výpadu vyhnula a sekla ho mečem do paže. Terrak se na svoje zranění podíval a chvíli nedával pozor, ale to Zaře stačilo, aby do něj strčila a povalila ho na zem. Dala mu ostří pod krk a Terrak naznačil, že se vzdává.

  „Vyhrála jste, paní.“

  Zara sklonila meč a odešla z bojiště. Zamířila k jednomu ze stanů a vešla dovnitř. Našla tam toho skřeta, kterého hledala. Okamžitě se ho zeptala, co jí tak dlouho zajímalo: „Kdy by se měli vrátit ostatní s posilami?“

  „Nejdéle do zítra, ale většina už dnes večer.“

  Zara zamířila pryč za stanu. Venku se rozhlédla a šla si sednout k ohni. Koukala do ohně, jako by to byl její nejlepší přítel, ale nijak nedala najevo, že je příšerně naštvaná. Musely co nejdříve vyrazit ke králi lidí, který má ten kámen. To, že čekají na ty neschopné poskoky, kterým trvá příšernou dobu, než se sem vrátí.

  Do večera se tam shromáždili všichni. Bylo jim kolem dvou set. Zara byla příjemně překvapená, kolik skřetů přežilo, nebo bylo vyhnáno.