Elf a čarodějka- Magický diamant (část druhá)

2.

Při přípravách na nalezení Arosiny sestry byl všude zmatek. Byly oslavy a plno představení, jak Eris porazila Arosu. Kolikrát to Sean i Eris pozorovaly, ale nebylo to nic, oproti tomu, co zažili oni. Tohle byla jenom ukázka, ale nebylo to ono.

 Taky bylo hrozně těžké dostat se na ulici. Jakmile se Eris kdekoliv objevila, uzavřel se kolem ní hlouček lidí a chtěly, ať jim znovu vypráví, jak porazila Arosu. Někdy to bylo tak hrozné, že jí musel Sean vysvobodit.

Měla dost času zkoušet si svoji moc. Zkoušela na loukách v lese, až se jí konečně podařilo, ovládnou svou moc dost dobře. Dokázala snad cokoliv. Připadla si silnější, než kdykoliv jindy.

Konečně si Eris myslela, že má jeden volný den, ale přišel k ní jeden ze služebných a oznámil jí, že bude dělat zkoušející, při zkouškách do armády. Nebyla z toho sice moc nadšená, ale co mohla dělat? Musela to udělat, i když se ptala, jestli to nemohou dát někomu jinému, řekli jí, že je jediná, která už si prošla něčím dost obtížným na to, aby udělala zkoušejícího. Eris nemohla uvěřit, že musí obtěžovat prostě jenom jí. Jsou tu i lepší, jako například Sean.

  Naštvala se, takže skoro nepřišla na zkoušku, která se odehrávala na louce, u lesa. Jakmile, zjistila, kolik zkoušejících přišlo, zůstala na chvíli stát na místě. Tohle jí zabere celý den. Přišlo jich snad kolem stovky. Přišla k nim. Jakmile jí zpozorovali, zmlkli a soustředily všechnu svoji pozornost na ní. Zase se Eris cítila, jako ta holka, která nepařila do davu. Nevěděl co říct, ale za chvilku jí napadla správná slova.

„Takže, přišli jste sem, abyste se dostaly do naší armády. Já vás budu zkoušet v lukostřelbě. Takže, ze začátku to bude snadné, ale po několika cvičení po vás budu chtít, abyste trefili terč při pohybu, nebo jste se vy sami hýbali. Proto jsem sem nechala přivést koně. Teď se mě můžete zeptat, na co chcete.“

Někdo z davu vykřikl: „Opravdu jsi ta čarodějka, která přemohla Arosu a všechny nás vysvobodila?“

„Myslím, že tohle sem teď nepatří.“

„Ne, nás všechny to tady zajímá a chtěly jsme vědět, jestli jsi to opravdu ty, protože se šířily fámy, že nás bude zkoušet čarodějka.“

Eris se nadechla a řekla: „Ano, jsem to já.“

Jakmile to dořekla, všude se rozlehl hlahol hlasů, který si o něčem povídal.

„Ticho!“ vykřikne Eris, ale nebylo to ničemu platné. Musela použít tedy jiné prostředky, kterými je umlčí. Luskla prsty, a všude se ozval její hlasitý hlas. „TICHO!“

Všichni rázem zmlkli. Upřely na ní své zraky a čekaly na rozkazy, jako nějací vojáci.

„Dobře, když už jste všichni ticho, můžeme přejít ke zkoušce. Budete mířit na terč. Kdo se do něj strefí, postupuje, kdo ne, vypadává. Rozuměly jste mi?“

„Ano!“ vykřiknou všichni sborově.

„Kdo půjde jako první?“

Přihlásil se jeden odvážlivec. Vzal si luk a šíp, zamířil na jeden z terčů, napnul tětivu a střelil. Přesná trefa. Takhle se tu prostřídali všichni elfové a na řadu přistoupily elfky. Všechno probíhalo hladce, všichni se zatím strefily, až na některé, kteří měli špatný postoj.

Eris to sledovala s takovým zaujetím, že si nevšimla, že se za ní někdo blíží. Dotyčný jí chytl za boky. Eris zděšeně vykřikla a lefka, která zrovna mířila na terč, se taky lekla a jak se otočila na Eris, pustila šíp, přímo překvapenému elfovi do obličeje. Nestihl jakkoli zareagovat, ale šíp se naštěstí nestrefil. Eris ho totiž chytla přímo do ruky, několik centimetrů před elfovým obličejem.

„Moc se omlouvám, hrozně jsem se lekla, jestli mám jít pryč ze zkoušky, tak klidně půjdu, je to moje chyba,“začala se okamžitě omlouvat elfka.

„Ne, ty za to vůbec nemůžeš, jenom kdyby si příště někdo dával lepší pozor a nedělal taková překvapení, byla bych radši.“ Otočila se k překvapenému princi a zahleděla se mu do očí.

Sean se z počátečného šoku probral velice rychle, ale pořád mu v očích bylo poznat značné zděšení. „Promiň mi, příště se ohlásím předem.“

„Beru na vědomí.“

„Promiňte, nerada vás ruším, ale probíhá tu zkouška a já bych se chtěla zeptat, jestli mám znovu střílet.“

„Ale jistě, pokračuj,“ odpoví jí Eris a znovu se zadívala na terč.

„Mě si vůbec nevšímejte, jako bych tu vůbec nebyl,“ ozve se náhle Sean.

Eris se na něj zadívala a odpověděla mu: „To se lehce řekne, ale hůř udělá. Co tady vůbec děláš? Zkoušku tu mám já. Myslela jsem, že budeš někde cvičit, nebo ještě polehávat v posteli?“

„Ty to nevíš? Mám chvíli po vás druhou zkoušku. Ti, kteří se zase přihlásili jako vojáci, ne jako lukostřelci.“

Eris na něj chvíli zírala, ale potom odvrátila pohled, aby mohla sledovat zbývající elfky. Poslední elfka se strefila a Eris oznámila všem.

„Kdo se strefil, může tu zůstat, ostatní odejdou. Zkusí to příští rok.“

Půlka elfů se sebrala a odešla. Zatím co odcházely, Eris ostatním vysvětlila, v čem budou pokračovat. „Teď se budete strefovat do pohyblivého terče.“

Tentokrát se všichni strefili. Eris se podívala po Seanovi, který to sledoval s obdivem v očích. Řekla žákům, ať si vezmou jakéhokoliv koně. Přišla k Seanovi a zeptala se ho: „Jak mi jde první zkouška?“

„Dost dobře. Vypadá to, jako bys to už někdy dělala.“

Eris se uchechtla. „Ne, to ne. Dneska dělám něco takového prvně.“

„Ale vůbec to tak nevypadá.“

„Tak děkuji za kompliment.“

„Teď se ale věnuj svým žákům, jak vidím, někdo se tam asi brzy popere.“

Eris se rychle otočila a zamířila k žákům. Odtrhla je od sebe a držela je v uctivé vzdálenosti. „Tak mi přeci pomozte!“ křikne na ostatní přihlížející. Chvíli se zdráhali, ale potom jí přiskočili na pomoc.

„Chci vědět, proč jste se vlastně začaly prát.“

„Za to může on. Začal si,“ spustil jeden.

„Co to meleš, ty jsi mě jako prvního praštil, tak nelži,“ začal se obhajovat druhý.

„Ty jsi mě prvního urazil, já ti to jenom vrátil.“

„Ty hele, já ti….“

„Tak dost!“ vkročí do toho Eris. „Hádáte se tu jako dvě malé děti. Je vám snad dvacet ne? Mohly byste si už uvědomit, že nejste desetiletí kluci!?“

Oba elfové sklonili hlavy studem. Všichni ostatní se na ně dívali.

„Podejte si ruce, jinak končíte u zkoušek.“

Jeden z nich natáhl ruku v udobření, ale druhý se zdráhal, ale jakmile uviděl Eris, okamžitě mu jí stisknul.

„Tak jo, nasedněte na koně a vy dva půjdete jako první.“

„Do čeho se máme strefovat?“

„No přeci do mě?“

„COŽE?“

„Slyšely jste dobře, do mě.“

Oba dva se na sebe významně podívaly, ale přikývli. Zatím se Eris postavila doprostřed pole. Sean se zatvářil překvapeně, ale Eris si ho nevšímala.

„Vy si kolem sebe neuděláte ani štít?“ zeptá se jeden z elfů.

„Ne. Chci vidět, jak mi věříte. Nechci vidět, že jste jakkoli zaváhaly.“

„Tak tohle zakazuju, nechci, abys tu za chvilku ležela mrtvá.“

„Nemíchej se do toho, Seane. Potřebuji vidět, jak se nebojí vystřelit i na přítele, nebo na mě - v tomto případě.“

Sean už na to nic neřekl, ale byl připravený jí zachránit, nebo doběhnout pro pomoc, když by se něco pokazilo.

„Můžete začít.“

Přiklusal, tedy první elf, vzal jeden ze šípu, nepnul luk a střelil. Šíp letěl přímo na srdce, ale Eris ho chytla ještě v letu.  Přiklusal druhý, ale ten zaváhal ve střele, ale nakonec střelil. Znovu ho Eris chytla ještě v letu. Další elfové si vedli dobře, plno z nich se strefilo přímo do Eris, ale jakmile přišla na řadu elfka, která skoro zabila Seana, střelila tak rychle, že se střele Eris jenom z těží vyhnula, ale přesto jí sekla do ramene, měla tam naštěstí jen povrchový šrám. Podívala se na rameno. Uslyšela rychle kroky, které k ní mířily.

„Jsi pořádku?“

„Jasně. Je to jenom povrchové. To ani nestojí za řeč.“

„Stejně půjdeš na ošetřovnu.“

„To zase ne. Měla jsem i horší zranění pomatuješ, třeba na ten šíp v noze? To bylo horší. Tohle je jen škrábanec,“ odpoví mu úsečně Eris.

„Všichni jste prošly. Jste právoplatnými lukostřelci,“ oznámí jim Eris. Podívala se ještě na Seana, který od ní odvrátil pohled, ale Eris věděla, že to Sean přehnal a že má ona pravdu. Podívala se na své žáky, kteří propukli všeobecný jásot. Všichni pomalu začali odcházet, až tam zůstala jenom Eris a Sean.

„Promiň, jenom o tebe mám strach. Od té doby, co jsem skoro podruhé zemřel, mám o tebe hroznou starost. Nepřežil bych, kdybys mi umřela,“ řekne jí potichu Sean a přistoupí k ní blíž.

Eris se k němu otočila a usmívala se. „Chápu tě. Nějak stejně jsem se cítila, když mi umíral otec.“ Přistoupila k němu ještě blíž, opřela se o něj a posmutněla.

 „Co se děje?“ zeptal se jí.

„Já…. Já jsem si jenom…… vzpomněla na mamku a na bratra. Mamka vůbec neví, co se mnou je a kde jsem, měla bych jí navštívit. Přeci jenom uplynula dlouhá doba od našeho odchodu. Měla bych se tam aspoň stavit a říct jí, že jsem v pořádku.“

„Nějak to zařídíme.“

„Dobře.“ Eris od něj poodstoupila, utřela si slzy, které jí začali stékat po tvářích a kývla hlavou, že bude v pořádku.

„Pojď za mnou, něco ti musím ukázat!“ řekne náhle Sean, aby změnil téma.

„A co?“

„Nech se překvapit.“ Vzal jí za ruku a běžel s ní přes louku, přímo do lesa. V lese zpomalil a zamířil k malé vyvýšenině, z které Eris naskakovala husí kůže. Sean jí zavedl doprostřed toho kopce. Eris se tam rozhlédla a zůstala omámeně zírat. Jenom z toho kopce viděla zámek, rozlehlé louky, města elfů a skoro celý les. Nezmohla se na slovo. Sean se na ní otočil a pozoroval jí. Eris se na něj podívala v neskrývaném úžasu.

„Je to nádherné,“ řekla po chvíli.

„Nikdy jsem to tady nikomu neukázal. Nikdo o tom neví,“ řekne Sean. „Vždy jsem se tu schovával, když jsem se nechtěl učit, nebo utéct před otcem, který do mě pořád jenom něco hučel. Někdy jsem se tu schovával, když jsem chtěl být sám. Připadá mi, jako by to místo ochránilo kohokoliv, kdo by o to požádal.“

„Jak jsi to tu našel?“ zeptá se ho Eris.

„No vlastně, když jsem byl malý, tam jsem jako malý kluk utekl z domu. Kvůli tomu, že jsem si chtěl hrát s ostatními dětmi, ale rodiče mi řekly, že jsem princ a neměl bych takhle blbnout. Utekl jsem do lesa. Zamotal jsem se v něm a nemohl jsem najít cestu, ale jednou jsem našel tento kopec, a jakmile jsem z něho uviděl náš zámek, okamžitě jsem se k němu rozeběhl. Od té doby sem chodím přemýšlet.“

Eris ho tak pozorně poslouchala, že si nevšimla, že se kolem ní shlukují modří motýli. Až když jí jeden přistál na nose, je zaregistrovala.

„Kde se tu ti motýli vzali?“

Sean se otočil, protože při vyprávění rozhlížel po okolí, jako by je za chvilku měl někdo napadnout. Jakmile uviděl modré motýli, okamžitě Eris vysvětlil. „To samé se stalo mně. Poprvé když jsem sem přišel, asi tak po hodině se kolem taky objevili, ti samý motýli. Zrovna byl podzim, takže mi to přišlo dost neobvyklé, ale nijak jsem to neřešil. Jak na tebe koukám, motýlci si tě nějak oblíbili.“          

Byla to pravda, při tom, jak Sean vyprávěl se na Eris usadili všichni motýlci, nechtěli se jí pustit, i když Eris pohnula rukama. Eris tedy zkusila rychlejší pohyb a to už se motýli pohnuli. Letěli zpět k lesu, ale do lesa se vůbec nedostali, protože zmizely. Sean se na to díval, jako na zázrak.

Chvíli jenom mlčky stály, ale potom se Eris zeptala: „Co to mělo znamenat?“

Sean se culil od ucha k uchu, ale potom zvážněl a řekl: „ Tohle místo je něčí poznamenané, nebo tu vládne nějaká vyšší moc. Proto jsem se tě chtěl zeptat, jestli bys nemohla zjistit, co se tu děje.“

„Jistě. Pokusím se, ale myslím, že bys měl jít.“

Nechápavě se na ní podíval, ale jakmile Eris kývla hlavou k zámku a on se tam podíval, pochopil. Na louce se už shlukovali zkoušející. Musí si pospíšit. Vlepil Eris letmou pusu a poté vyrazil k zámku.

Za okamžik se jí Sean ztratil z dohledu. Eris si sedla doprostřed vyvýšeniny. Zavřela oči a soustředila se. Pomalu a zhluboka dýchala. Po pár minutách, začala cítit něco zvláštního. Velkou nepředstavitelnou moc, která se jí rozlévala do celého těla. Nebyla zlá, ale ani dobrá. Nebylo to sice nic neobvyklého, ale je to na zvláštním místě, které by se lehce dalo objevit, ale jak se Eris přesvědčila, ani ona ho nenašla, což bylo zvláštní, protože Eris tento les procházela skoro každý den.

Otevřela oči. Zvedla se ze země a rychle seběhla dolů. Naposledy se ohlédla na kopec, uklonila se mu, což dělala vždy, když narazila na něco nadpřirozeného. Byla to jen formalita, ale pro Eris to znamenalo hodně. Běžela lesem, zastavila se na okraji a chtěla vykročit na louku, ale zrovna jí napadl plán na odplatu. Musela mu to oplatit a udělat něco podobného jako on jí. Chvíli jen tak postávala na místě, aby se podívala, co zrovna dělají. Jakmile jí napadl plán, musela počkat, až se všichni shluknou na jedno místo a Sean jim něco vykládal.

Šla velice pomalu, aby jí nebylo vůbec slyšet. Zastavila se za Seanovými zády a dala znamení ostatním přihlížejícím, že mají být zticha. Kývli na ní v souhlasu. Eris nemusela hodně držet, aby se moc nerozesmála. Zaklepala Seanovi na rameno a potom se rychle přemístila za elfy.

 Sean se udiveně otočil, ale nikoho tam neviděl. Otočil se na žáky, ale ti jen krčili rameny. Nevšiml si ale jedné postavy, která se tam držela smíchy. Přešel to a dál vykládal.

 Erisina další část plánu potřebovala dobrou předlohu. Zaklepala jednomu žákovi na rameno a stručně mu řekla, jestli by jí nepůjčil meč. Žák na to kývl a vytáhl svůj meč.

„Prosím tě, řekni ostatním, že až se objevím za Seanem, tak musíte dělat, jako byste se nemohly hnout z místa ano?“ pošeptala mu, aby to Sean neslyšel.

„Dobře,“ odpověděl jí a rychle to šeptal dalším.

Eris chvíli čekala. Slyšela, jak Sean vypráví o tom, jak mají mít uši nastražené, protože jakýkoliv podivný zvuk by mohl představovat nepřítele. To bylo přesně ono. V mžiku se přemístila za Seana. Několik žáků sebou trhlo, ale jinak na sobě nedali nic znát. Chvíli za ním jen tak stála, ale potom chytila meč a dala mu ho pod krk a špičku meče chytila druhou rukou. Byla těšně za ním. Cítila, jak jím projela hrůza. Pomalu se nadechovala a vydechovala, tak aby napodobila dech nepřítele.

„Kdo jsi?“zeptal se jí potichu Sean. Jak se koukal, jeho žáci se nemohli pohnout z místa, což mu připadalo zvláštní, ale to teď neřešil. Cítil nepřítelův pomalý a studený dech. Uslyšel tichý smích a hned mu došlo, kdo to je.

„Můžeš hádat třikrát,“ odpoví mu zastřený hlas.

Místo odpovědi, se rychle otočil a popadl jí do náručí. „To se nedělá,“ řekl jí laškovně.

„Já vím, ale nějak jsem ti to musela oplatit.“

„Eris je ti jasné, že jsem tě mohl na místě zabít?“

„Nepředváděj se, cítila jsem, jak ses lekl,“ řekne mu a rukou mu přejedu po hrudi.

„Já? To teda ne, od začátku jsem věděl, že jsi to ty.“

„Vážně?“

„No ano.“

„Dobře věřím ti, ale už žádné naschvály. Domluveni?“ řekne mu a usmála se.

„Ano.“ Sena si jí přitáhl blíž. Chtěl být pořád s ní. Líbilo se mu jí držet v náručí a opatrovat jí. Nechtěl jí pustit za žádnou cenu a stejně tak o ní nechtěl přijít. Pomalu se k ní naklonil. Cítil její horký dech. Přejížděl očima k jejím očím a ke rtům. Chystal se jí políbit, ale zadržela ho.

„Seane, máme tu obecenstvo,“ zašeptá mu potichu.

„No a co?“odpoví jí.

„Musíš dodělat zkoušku, nebo chceš, aby se na nás dívaly?“ Odstrčila ho od sebe a otočila se na žáky, kteří se pobaveně culili.

„Takže, pokud bychom mohly pokračovat, tak vám tady Sean vysvětlí, v čem bude souviset.“

„Ehm, Ano. Takže teď se vydáte do lesa a budete se tam procházet. V lese sou nastražené různé pasti a já s Eris tam budeme taky. Několik z vás můžeme napadnout, abychom si věřily, jak jste dobří. Kdokoliv se chytí do pasti a nedostane se z ní. Končí. Jestli mu někdo pomůže i on vypadává. Chápete?“

„Ano, pane!“ vykřiknou všichni sborově.