Musíš něco cítit- 4.kapitola

„No, asi se už rozloučíme,“ začala jsem po pohledu na hodinky.
„Ale Eli! Nekaž zábavu!“ Začal Jass.
„Je teprve jedenáct,“ pokračovala Tea a škemrala pohledem. Koukla jsem na Alexe.
„Taky bych už šel. Přeci jenom ráno vstáváme,“ podotkl můj přítel a já mu byla vděčná.
„No dobře. Tak kdy zase uspořádáme nějakou akci?“ Ptala se netrpělivě Mia. Ta holka je nezmar, vlastně jako my všichni. Vyměnili jsme si s Alexem pohledy.
„V sobotu? Něco tanečního?“ Navrhl můj partner a já se usmála. Měl mě přečtenou. Od všech se ozvala nadšená reakce. Je krásné se stýkat s lidmi, kteří mají stejné choutky jako vy.
„Dobře, tak já zkusím něco domluvit a dám všem echo, jo?“ Oznámila jsem, když se všichni uklidnili a já mohla mluvit bez zvýšení hlasu. Opět kladná odezva a pak už jenom rozloučení a my se vydali domů.

„Konečně!“ Vydechla jsem, když jsem vylézala z auta a opatrně za sebou zabouchla dveře.
„Myslel jsem, že takové akce máš ráda,“ podivil se Alex.
„Jop, mám je ráda. Moc ráda, ale dneska toho bylo na mě moc,“ přiznala jsem a přicupitala k Alexovi dávajíc mu pusu. Ruku v ruce jsme se vydali k našemu domečku a já byla šťastná, že jsme bydleli zrovna tady. Bylo to tady úplně na samotě. Kolem domu se rozprostíral jenom les a příjezdová cesta. Ne, že bych neměla ráda společnost svých přátel, ale někdy člověk chce mít svou samotu a bydlet hned vedle v baráku? To už mě přešlo. I když i takové období tady bylo.
„Nedělej to!“ napomenul mě laškovně Alex a já zatřásla hlavou dříve, než se ke mně dostaly vzpomínky.
„Promiň,“ špitla jsem a zářivě se na něj usmála. Zasmál se a začal z kapsy dolovat klíče.
„Na kolik musíme štelovat budík?“ zeptala jsem se znechuceně a vytahovala mezitím mobil.
„Máme tam být v 10. Je to hodina cesty, takže v 8?“ navrhoval Alex a já zaúpěla.
„Tak brzo?“ remcala jsem.
„Kdyby ses tolik nemračila, tak by to bylo lepší,“ uklidňoval mě můj společník a pohladil mě po tváři. Jak je možné, že někteří lidé, nade mnou mají takovou moc?
„Tak dobře,“ povzdechla jsem si, „budu jako sluníčko!“
Opět to vyvolalo pobavení u muže naproti mně.
„Takže pokud tak brzo vstáváme, tak bychom měli jít co nejdříve spát,“ navrhl Alex a já nahodila opět andělský výraz.
„Ale já mám strašný hlad,“ pronesla jsem a sledovala, jak přítele bavím stále více. Vzal mě do náruče a nesl mě rovnou do kuchyně, nevšímal si mého remcání a škemrání, aby mě postavil na zem.
„Víš, co by se mi strašně líbilo?“ zašeptal mi do ucha, když mě posadil na kuchyňský stůl. Roztřásla jsem se a jediné na co jsem se zmohla, bylo zakroucení hlavou.
„Aby ses jednou chovala s ostatníma stejně jako se mnou,“ pokračoval v šeptání, ale tentokrát mi dal ještě pusu na tvář.
„Myslíš, abych se musela držet, abych se na tebe nevrhla?“ zašeptala jsem odpověď a snažila se vyloudit polibek. Ale Alex mi to nedovolil, rozesmál se na plné kolo. Nechápavě jsem se na něho podívala.
„To by mohlo být zajímavé, ale mám na mysli to, abys jednou odložila tu šíleně dospělou a zodpovědnou masku a prostě se bavila,“ vysvětlil mi přítel a pohladil mě po tváři. Trvalo mi asi pět sekund, než jsem pochopila, co myslí.
„Ale já jí odkládám,“ přiznala jsem se a usmála jsem se. Mohla bych vyjmenovat desítky situací, kdy jsem nebyla tou nezodpovědnější, ale byla jsem spíše tou nejztřeštěnější. Alex mě pohladil po tváři.
„Já vím, ale zkus to někdy ještě na delší dobu,“ napověděl mi a než jsem stačila cokoliv říct, tak se otočil a dal se do přípravy mojí, naší, večeře.

„Jak to máš vůbec s Damonem?“ zeptal se mě Alex, když jsme se přesunuli do obýváku a sedali si na pohovku.
„Snažím se ho zachránit. Víš, než jsme se poznali, myslím ty a já, tak byl Damon troska. Ale ne taková ta depresivní, ale na počkání vraždící maniak,“ zavzpomínala jsem a musela jsem se zamračit. Můj přítel jenom tiše poslouchal.
„Tehdy jsem taky nebyla ve své kůži. Utápěla jsem se v depresích a uvažovala jsem, jak nejlépe ukončit svůj život,“ sklonila jsem pohled a nerada jsem vzpomínala na tu dobu. Alex mě chytil za ruku a schoval mě ve své náruči.
„A jednou jsme se potkali. Seděla jsem na baru. V sobě už asi padesátého panáka a měla jsem hodně blízko k tomu, abych vyšla ven a našla si nějakou dřevěnou verandu a udělala si z ní nějaký kůl. Byla jsem ve stavu, kdy bych si ten kůl vyhryzala i zubama,“ přiznala jsem s ironickým úsměvem. Alex vedle mě ztuhnul. Pohladila jsem ho po ruce.
„Nikdy jsem ti nevyprávěla, o té době, ani proč jsem se do ní dostala, a ani dneska ti to nebudu vyprávět,“ uklidňovala jsem ho a cítila jsem, jak se jeho tělo opět uvolňovalo.
„Zkrátka ten večer, když už jsem vycházela hledat nějaké dřevo, tak jsem se vypotácela z baru a vrazila jsem právě do Damona,“ teď jsem se musela zasmát, i když to nebylo moc humorné.
„Podíval se na mě a já jsem viděla, že má hlad. Nebo spíše chuť všechny zabít. V tu chvíli jsem vystřízlivěla a rázem jsem zapomněla na své špatné nálady. Pověsila jsem se mu kolem krku a..

„Ahoj krasavče!“ řekla jsem mu a zvýšila tlak kolem jeho krku.
„Pokud dneska nechceš zemřít, měla bys zmizet maličká,“ upozornil mě se staženým obočím, rozesmálo mě to.
„Jop, tak to bys mi mohl trochu píchnout. Co takhle dřevěný kůl do srdce?“ nedala jsem se odbít a nemohla jsem si odpustit sarkasmus.
„Cos to řekla?“ vyštěkl na mě neznámý. Rozesmála jsem se.
„Co myslíš? Co kdybychom teď šli ven a trochu si promluvili?“ navrhla jsem a ani nečekala na jeho odpověď a za ruku jsem ho vláčela ven. Když jsme byli mimo dosah a doslech lidí, tak jsem se na muže podívala. Vypadal zuboženě. Přesně tak jak vypadal, tak přesně tak jsem se cítila uvnitř. Jediné na co jsem se zmohla, byl hysterický výbuch smíchu.
„Co ty jsi za magora?“ zeptal se mě po chvíli nechápavého pozorování neznámý.
„Já? Já jsem tvůj anděl strážný,“ přiznala jsem se s úsměvem. Pořád se na mě nechápavě díval. Znovu jsem si přehrála mou větu a musela jsem se rozesmát. Muž se na mě nepřestával dívat, mohla jsem slyšet, jak mu v hlavě šrotuje, co má teď udělat, jestli mě zabít, nebo prostě utéct. Uklidnila jsem se.
„Vím, že to zní bláznivě, ale ty potřebuješ mou pomoc,“ vyhrkla jsem a mohla pozorovat, jak se načíná mračit.
„Proč bych od tebe měl potřebovat pomoc?“ zeptal se nedůvěřivě.
„Víš, nedokážu to vysvětlit. Považuj to třeba za osud, já na něj nevěřím, ale to je vedlejší. Nebo za vyšší moc, ale to, že jsme se dneska potkali, tak to něco znamená,“ žvatlala jsem a opět si uvědomovala, jak špatně to zní. Zhluboka jsem se nadechla.
„Musíš mě považovat za cvoka, a je dost možné, že taky jsem, ale ještě předtím, než jsi vešel do toho baru, tak jsem uvažovala o sebevraždě,“ přiznala jsem a nějak si nedokázala vzpomenout, jestli jsem nějakému člověku důvěřovala hned ze začátku. Neznám přeci ani jeho jméno. Pořád na mě nedůvěřivě hleděl.
„Asi bychom měli začít od začátku. Ahoj, já jsem Elizabeth, ale nechávám si říkat Eli,“ natáhla jsem k neznámému ruku v gestu seznámení. Na chvíli na ní hleděl.
„Já jsem Damon,“ s těmito slovy mou ruku přijal a já se usmála, stejně tak i on.
„Tak co takhle přejít ke mně domů a tam si trochu promluvit?“ navrhla jsem a trochu se uvolnila.
„To bychom mohli,“ podotkl Damon a vydali jsme se na cestu.

Zavrtěla jsem se v Alexově náručí a podívala jsem se mu do očí. Byl v nich nějaký cit, ale nemohla jsem ho rozpoznat, a láska.
„Tu noc, jsme si povídali. Vyprávěl mi o svém životě, jak lidském, tak upířím. Vyprávěl a já jsem mezi tím sarkasmem a přetvářkou viděla, že je vlastně stejný jako já. Oba dva jsme utíkali před svou minulostí. Utíkali jsme před tím, jací doopravdy jsme. Oba jinak, ale přesto jsme se ztratili,“ přiznala jsem a cítila, jak mi po tváři stekla jediná slza. Usmála jsem se na Alexe. Ten mi slzu opatrně setřel a usmál se taky na mě.
„Víš, nikdy jsem s Damonem nic neměla. Jsme kamarádi. Hodně do sebe rýpeme, je to jako připomínka, že nejsme nezranitelní,“ řekla jsem a stulila se zase do partnerovy náruče. Chvíli jsme mlčeli. Bylo toho tolik nevysloveného a já to musela říct.
„Když mi bylo nejhůř, a nikdo jiný tady pro mě nebyl, tak mi pomohl. Byl tady pro mě a já jsem se mu mohla vybrečet na rameni se vším tím svinstvem, co jsem měla v sobě. A snažila se najít způsob, jak z něho vykopat to jeho svinstvo. Je jako já,“ zašeptala jsem hledíc do zdi.
„Já vím,“ zašeptal na oplátku Alex, zvedajíc mi bradu, aby mi mohl pohlédnout do očí. Smutně jsem se usmála.
„Měli bychom jít spát,“ zavelela jsem a vydala se do patra, táhnouc Alexe za sebou.

„Já ten mobil vyhodím z okna!“ nadávala jsem sápající se po zvonícím přístroji.
„Ale zlato!“ uklidňoval mě Alex a já na něho vyplázla jazyk, ale to neviděl, protože měl hlavu pořád zabořenou v polštáři.
„Uaach!“ vydala jsem neurčitý zvuk a vyhrabala jsem se z postele míříc rovnou do koupelny.
„A co kdybys už konečně vylezla?“ houkl na mě můj přítel. Ignorovala jsem ho a nechala pořád na sebe stékat teplou vodu.
„Tak už dost! Přijdeme pozdě!“ vyhrožoval Alex a já jsem chtě nechtě musela vypnout vodu a vypotácet se ven z místnosti. Tam už čekal můj utlačovatel a pozorně mě pozoroval. Až asi po třech sekundách mi došlo, proč se na mě tak dívá. Vyšla jsem jenom v ručníku.
„Teď ne,“ zaskuhrala jsem, „Jak jsi sám podotkl, nemáme čas.“

„Kdybys v té koupelně nebyla tak dlouho, tak bys stihla pojíst ještě doma,“ vyčítal mi Alex, když jsem v autě do sebe házela už druhou housku, co mi byla připravena.
„Víš, jak nesnáším vstávání. A ještě když jsme toho moc nenaspali,“ ospravedlňovala jsem se.
„No jo, všechno sveď na mě,“ rezignoval řidič a já mu dala smířlivý polibek na tvář.
„Ale prosím tě, moc dobře víš, že to není tvoje chyba,“ mé tváře se začervenaly a moje ruka si našla jeho na šaltrpáce. Vymanil svou ruku a položil jí na mojí. Byl to takový náš rituál. Oba jsme se na sebe usmáli při vzpomínce na tuto noc.

„Dámy a pánové! Je mi ctí Vás přivítat na dnešním dni Tanců!“ zaznělo po celé hale a já se musela usmát. Za toto by každý muž svou partnerku nenáviděl, ale Alex byl výjimka. Byl tady se mnou a ani se netvářil moc znuděně. Prostě ho miluju.
„Neboj, břišní si určitě užiješ,“ řekla jsem mu a pomalu ho za sebou táhla davem. Už jsme skoro byli před pódiem a já jsem si málem sedla na zadek z překvapení. Je tady několik stovek lidí a já zahlídnu zrovna tu jednu osobu, kterou bych tady nečekala.
„Lásko, podívej kdo je tady taky,“ zatahala jsem Alexe za ruku a oba jsme se usmáli na dívku stojící před námi.
„Vidíš, další náhoda?“ zeptal se mě přítel a já se rozesmála.
„Říkej tomu třeba osud,“ zahrála jsem si jeho hru. Pohodlně jsme se usadili a čekali na vystoupení.

„Tak co? Stálo to za to?“ nedalo mi to a musela se zeptat. Alex nasadil nerozhodný výraz, který se zvrtl spíše do negativní reakce. Posmutněla jsem, což ho donutilo se rozesmát.
„Nebylo to špatné,“ uznal po chvíli, ale po chvíli zamyšlení dodat, „Kdybys tam byla ty, tak by to bylo ale lepší.“ To ve mně vyvolalo rozpaky, což Alexe zase rozesmálo. Musela jsem mu dát pusu.
„Ať chceš udělat cokoliv, tak to udělej teď hned, protože pak už nebude možnost,“ vyhrkl po chvíli líbání muž a já se musela usmát. Jenom on mě tak dobře zná, aby mě posílal na takovou misi. Dala jsem mu ještě jeden rychlý polibek.
„Neboj, nebudu tam dlouho,“ slíbila jsem a odcupitala jsem za dívkou.

„Ahoj!“ přiblížila jsem se k dívce a položila jí ruku na rameno, abych upoutala její pozornost. Nechápavě se na mě otočila.
„Ahoj? My se známe?“ zeptala se nedůvěřivě. Usmála jsem se.
„Ano i ne,“ odpověděla jsem záhadně. Teď byl její pohled nedůvěřivý.
„Promiň, jmenuju se Eli,“ natáhla jsem ruku.
„Jarmila, ale říká se mi Jája. Těší mě,“ přijala mou ruku a já se přátelsky usmála.
„Ne, mě těší více,“ řekla jsem tajemně a bavila se jejím nechápavým pohledem. Hold škodolibost mě pořád neopustila.
„Promiň, vím, že to je neslušné a někteří by mě za to zabili, ale já tě prostě musela pozdravit a musela jsem ti říct, že jste dneska krásně tančily,“ vysekla jsem jí trochu zaobalenou poklonu. Začervenala se a mě došlo, že z toho musí být Damon unešený.
„Děkuju,“ špitla Jája a já se na ní musela usmát.
„Neznáme se my dvě?“ najednou se zeptala a já se musela rozesmát. Tak toto bude ještě sranda.
„Viděly jsme se včera v baru,“ přiznala jsem, pozorujíc její reakci. Mohla jsem vidět, jak se její tvář zkrabatila při vzpomínce na včerejšek. Trvalo jí to trochu dále, neměla jsem jí to za zlé. Damon byl dost okouzlující, když chtěl a včera opravdu chtěl, že všechno ostatní bylo určitě zamlžené. Ale najednou se její tvář vyjasnila.
„Ty jsi známá od Damona,“ řekla, když jí to došlo. Zase jsem se na ní usmála.
„Dobrá paměť,“ uznala jsem.
„Včera jste se dobře bavili. Doufám, že nevadilo, že byl Damon se mnou,“ podotkla v rozpacích a já se musela rozesmát. Musí mě považovat za magora. To vlastně Damon ze začátku taky, tak proč ne.
„Nevadilo. Damon stejně vypadal, že je radši s tebou než s náma,“ přiznala jsem, uvažujíc kam až můžu zajít.
„S náma už je snad sto let, takže potřebuje od nás nějakou pauzu,“ další mé přiznání. Naštěstí jsou některé věty, které se používají normálně, takže si nikdo nepřipouští, že by to mohla být pravda, a ono ejhle.
„Takže to opravdu nevadilo?“ zeptala se znovu dívka. Usmála jsem se na ní.
„Ne, nevadilo,“ ujistila jsem jí. Pak jsem se podívala na hodinky, přeci jenom slíbila jsem Alexovi, že se dlouho nezdržím.
„Promiň, už bych měla jít. Mám tady přítele a ten nemá rád, když na mě musí dlouho čekat,“ omluvila jsem se a pomalu se měla k odchodu.
„Počkej!“ houkla za mnou Jája. Otočila jsem se a pohlédla na ní.
„Nesejdeme se někdy?“ navrhla a já se musela zase pousmát. Jednou mě někdo zabije, to bych se klidně vsadila.
„Ráda,“ odpověděla jsem upřímně a začala šmátrat v tažce po papíru a něčem na psaní. Rychle jsem naškrábala svoje číslo, i se jménem.
„No, ale teď už musím běžet, jinak mě opravdu zaškrtí,“ usmála jsem se a podávala jí papír s informacemi a na rozloučení jsem zamávala a rychle zmizela.

„Tak hotovo?“ zeptal se mě po mém příchodu Alex.
„Hotovo!“ pochválila jsem se s úsměvem a dala příteli pusu.
„Víš, že za toto tě někteří nemají rádi,“ vyčítal mi, ale já nasadila andělský výraz.
„Nikoho nikomu nedohazuju. Chci se jenom přátelit,“ přiznala jsem se. Mohla jsem vidět ten nesouhlas v Alexově tváři.
„Lásko, on si stejně udělá, co chce. Nezabráním mu v tom, ani kdybych sebevíc chtěla,“ podotkla jsem vědouc, že to je pravda a já mu nechci nijak bránit. Po mých slovech se můj partner trochu uvolnil.
„Tak co, jedem domů?“ rezignoval a po mém přikývnutí jsme se vydali k východu.