Musíš něco cítit- 6.kapitola

„Ahoj! Tak jsem doma!“ houkla jsem od dveří a líně jsem si zouvala boty. Žádná odpověď? Zaposlouchala jsem se do zvuků domu a slyšela jsem hudbu vycházející ze sklepa a vrčivý zvuk. Pousmála jsem se. Zase začal beze mě. Rychle jsem vyběhla nahoru do ložnice a rychle jsem se převlékla do starých džínů a vyrazila do sklepa.
„Ahoj! Neslyšel jsem tě přijít,“ ospravedlňoval se Alex, když jsem ztlumila hudbu a tím upoutala jeho pozornost.
„A já jsem zrovna dneska přišla jenom v kabátě,“ škádlila jsem ho, dávajíc mu polibek na přivítanou. Pak se ale moje pozornost obrátila na krásný vyřezávaný stůl uprostřed místnosti. Opatrně jsem projela po desce a musela uznat, že je nádherný.
„Začal jsi beze mě!“ vyčítala jsem příteli. Vyvolalo to u něho smích.
„Kdybys nelítala po všech čertech, tak bych nezačal,“ odpověděl mi, podávajíc mi opalovačku. Toto je naše zábava, renovace starých věcí. Moje vášeň, kterou jsem objevila asi před 500ti lety a nějak se jí držela do dneška. Alexe jsem musela trochu zasvětit do tajů této činnosti, ale zamiloval si jí taky. Ten požitek z toho, jak Vám pod rukama vysvítá kus nábytku, jako kdyby ho právě vyrobili. Bez zbytečných nátěrů, bez škrábanců, rýh. Prostě čisté dřevo. Vhrla jsem se na zem, zabývajíc se spodní části stolu, kdežto Alex si hrál s deskou.
„Dneska jsem potkala Jáju,“ nevydržela jsem asi po půl hodině mlčení.
„Proč mě to nepřekvapuje?“ zasmál se Alex a já s ním.
„Nemůžu za to!“ obhajovala jsem se pořád s úsměvem, „Chodíme spolu do školy.“
„Aha, a dál?“ vyptával se přítel, i když věděl, že mu to stejně řeknu.
„Chtěla se sejít. Domluvily jsme si dokonce i čas a místo,“ oznamovala jsem se smutným tónem.
„Ale?“
„Zavolal mi Damon. Tak jsme si šli sednout do té kavárny, kde jsme se měly sejít s Jájou. Chvíli jsme si povídali a pak jsem tam Damona nechala. Potřebuje být s ní,“ shrnula jsem vykukujíc zpoza hrany, abych viděla Alexův rozsudek.
„Tebe jednou někdo zaškrtí za to, že se do všeho pleteš,“ vyčítal mi společník, ale pak smířlivě dodal, „ale ti, kterým jsi pomohla, tě budou bránit.“
„Děkuju,“ řekla jsem dojatě a pak se radši zase vrhla na práci.
„A už víš, kde bude ta sobota?“ překvapil mě Alex a já ztuhla. Úplně jsem na to zapomněla.
„Ještě netuším,“ přiznala jsem.
„Ale chtělo by to nějaké téma,“ spekulovala jsem a v hlavě mi to jenom šrotovalo.
„Ani na to nemysli!“ vyhrožoval mi přítel, ale už bylo pozdě.
„Víš, že ti to v té době strašně slušelo!“ škemrala jsem a doufala, že mi vyhoví.
„To, že mi to slušelo, neznamená, že jsem se dobře cítil!“ argumentoval Alex.
„Ale no ták! Bylo by hezké zase jednou zavzpomínat na dobu, kdy jsme se poznali,“ nepřestávala jsem naléhat a dokonce jsem se vyškrábala i zpod stolu, abych mohla svůj nátlak zvětšit.
„Ne!“ odmítl rázně přítel a já jsem nahodila štěněčí pohled.
„Řekla jsem ne!“ zdůraznil ještě jednou a já jsem věděla, že nemám šanci.
„Dobře, ale víš, že jednou to přijde. A jestli nechceš teď, tak budeš muset vymyslet nějaké jiné téma,“ shrnula jsem a zase se zasunula pod stůl.
„Neboj, něco vymyslím, ale ty bys měla zamluvit nějaký sál. A ty věci okolo,“ rezignoval Alex a já se zašklebila. Jako vždycky to nejhorší zůstalo na mě, ale co. Sama jsem se do toho navrtala, tak si sama musím všechno vyžrat.
Nechali jsme svoje ruce pracovat a jenom sem tam prohodili nějaké slovo, když se najednou ozval zvonek. S Alexem jsme se na sebe podívali a usmáli se. Budeme to ignorovat. Ať je to kdokoliv, tak když mu nikdo nebude otevírat, tak odejde.
Zvonek zazvonil podruhé. Na chvíli byl zase klid.
Zvonění se rozeznělo potřetí a teď nepřestávalo. Takto zvoní jenom pár lidí a ti jenom tak rychle neodejdou.
„Tak kdo z nich?“ zeptal se mě Alex, jako kdyby mi četl myšlenky. Rozesmála jsem se.
„Kdokoliv z nich. Ale ti opravdu neodejdou,“ usoudila jsem a hrabala se ze země. To už se můj partner vydal ke dveřím, aby zastavil ten otravný zvuk.
„Ahoj? Co tady děláte?“ ozvalo se a já jsem jenom napnula uši a pomalu se plížila za zvukem.
„Eli zrušila dnešní setkání, tak jsme se přijeli za váma podívat,“ slyšela jsem odpovědět Damona a zarazila se.
„Doufám, že to moc nevadí,“ špitla Jája a mě to došlo. Chce nás poznat. To už jsem přišla ke dveřím i já.
„Ahoj! Ne vůbec to nevadí. Pojď dál, než tě představím, ať nestojíme ve dveřích,“ navrhla jsem a trochu poodtáhla Alexe ze vchodu. Příchozí vešli do domu a já jím poskytla papuče s vysvětlením, že tady táhne o nohou.
„Tak Alexi, toto je Jarmila,“ začala jsem, „Jájo, to je Alex, můj přítel.“ Dva představovaní si podali ruce a všichni jsme se přesunuli do obýváku. Ještě než jsme si sedli, tak jsem si všimla pátravých pohledů na můj oděv ze směru dívky. Koukla jsem, co může být na mě takové divné a pak mi to došlo.
„Promiň, dole ve sklepě renovujeme starý nábytek a ten je radši, když jsme ve starém oblečení,“ ospravedlňovala jsem se a opatrně jsme sundávala ze sebe pár krušinek barvy.
„To nic, přišli jsme neohlášení. Je zázrak, že jste byli vůbec doma,“ usmála se Jája a posadila se vedle Damona, který se bez okolků rozvalil na pohovku.
„Dejte nám pár minut. Hodíme se do něčeho čistšího a hned budeme tady,“ řekl Alex a táhl mě ke schodišti.
„Damone, když tak Jáju proveď po domě. A když tak něco nabídni. Stejně se tady vyznáš jako doma,“ houkla jsem ještě směrem k muži. Ten se jenom zasmál.
„Chceš se podívat, jak to vypadá u těch dvou hrdliček?“ ale přeci jenom se zeptal a mně se ulevilo. Mohla jsem slyšet, jak se dívce rozbušilo srdce a jak mírně zavrzala pohovka, když se z ní zvedali.
„Neposlouchej!“ napomenul mě Alex a já se k němu přitulila. Věděla jsem, že nejsme v domě sami, ale nemohla jsem odolat. Dveře do ložnice byly pevně zavřené a my jsme měli aspoň na chvíli propustku od návštěvy.
„Když mě něco rozptyluje, tak nedokážu poslouchat,“ zašeptala jsem a políbila ho.
„Takže kdybych udělal třeba toto,“ začal hrát mou hru můj partner a sundával mi tričko.
„Tak mě ani nenapadne poslouchat co se dole děje,“ přiznala jsem a cítila jsem, jak mi po kůži projelo vzrušení.
„Nebo toto?“ pokračoval mi sundávat další kusy oblečení Alex a já měla před očima temno, tak jsem je radši zavřela. Když jsem stála v místnosti jenom ve spodním prádle, tak se můj společník rozchechtal a ustoupil ode mě. Zmateně jsem se na něho podívala, to ho rozesmálo ještě více.
„Proč jsi přestal?“ nechápavě jsem se zeptala. Zase ke mně přistoupil.
„Protože dole máme hosty a pokračovat v tomhle můžeme až večer, když tady nikdo nebude,“ zašeptal mi do ucha a já se zase zachvěla. Ustoupil ode mě a ze skříně mi hodil domácí oblečení a já pro tuto chvíli opět proklínala to, že je zodpovědnější než já, aspoň v některých situacích. Ještě když jsme, byli oba připravení opustit pokoj, jsem se na něho mračila.
„Nemrač se! Nikdo tě nebude chtít!“ použil mou oblíbenou hlášku a dal mi pusu na tvář. Pak jsme už ruku v ruce zase pokračovali domů za hosty. Našli jsme je tam, kde jsme je nechávali s jedinou obnovou. Jája měla v ruce velký hrníček s čajem.
„Hezky se o tebe Damon stará,“ podotkla jsem směrem k Jáji a zvedla tak Damonovi trochu sebevědomí. Alex si sednul do křesla naproti pohovce s našimi hosty a mě přitáhnul na klín. Muselo to vypadat humorně.
„Promiň, že jsem se musela vypařit. Doufám, že ti to Damon hezky vysvětlil,“ vyhrkla jsem omluvu nasazujíc nevinný úsměv, ale spíše to vypadalo jako škleb. Všichni se rozesmáli.
„Však se nic neděje. Byla jsem hodně překvapená, že tam místo tebe sedí Damon,“ uznala dívka.
„Doufám, že mile,“ neodolala jsem a musela se zeptat. Alex se rozesmál.
„Pořád tak zvědavá!“ vyčítal mi s úsměvem.
„Já za to nemůžu! Je to moje přirozenost. Jak mám někomu pomoct, když neznám všechny informace?“ obhajovala jsem se. Svatozář nade mnou musela být viditelná.
„Tak začínám mít dojem, že to, že jsme sem přijeli, byla hodně velká chyba,“ zauvažoval Damon a já po něm vrhla nepřátelský pohled.
„Chceme se jenom poznat,“ remcala jsem a Jája mi přikyvovala. My dvě budeme určitě kamarádky. Mohla jsem cítit, jak mě Damon propaluje pohledem, vyplázla jsem na něho jazyk a všichni jsme se zase rozesmáli.
„Tak nám něco o sobě řekni Jájo,“ zeptal se zvědavě tentokrát Alex a tím mi vlastně ukradl myšlenku. Usmála jsem se na něho a pak se jenom soustředila na dívku.
„Ráda čtu, ráda se koukám na seriály a ráda si i zasportuju a zatančím,“ přiznala se, že by konečně zase někdo z mladší generace co má zajímavé koníčky?
„Co máš nejraději ze sportu?“ zeptal se teď Damon. Bylo zajímavé, jak se zajímá o sport, protože kam až moje paměť sahá, tak jediné sportovní aktivity podnikal jenom na můj popud a to mnohdy s nějakým ale.
„Strašně mě láká lezení, ale ještě jsem neměla tu čest. U nás v rodině se to nějak nenosí,“ přiznala se a já jsem měla hodně velký problém, abych se udržela v klidu.
„Opravdu? Tak to si s tou malou budeš rozumět. Jenom se na ní podívej jaké má problémy vydržet v klidu,“ neodpustil si sarkastickou poznámku Damon, vrhla jsem po něm vražedný pohled.
„No co? Tak mám lezení ráda!“ vyhrkla jsem netrpělivě, ale pak pokračovala, „Někdy klidně můžeme jít zalézt. Klidně tě všechno naučím, přesněji naučím tě všechno, co umím já.“
„Řekněme, že je hodně učenlivá, ale jenom pokud chce. Že drahá?“ podotkl Alex a já nahodila zase andělský výraz.
„Tak mě mají lidi tendenci opravovat a pomáhat mi. A každé to opravení mě učí,“ přiznala jsem.
„To by bylo fajn. Ráda s tebou někdy zajdu,“ řekla dívka a já jsem se rozzářila.
„Damon by mohl jít taky,“ nadhodila jsem škodolibě. Klukům to neuniklo, ale Jája se nechápavě podívala.
„To by bylo moc hezké,“ řekla zmateně a podívala se na Damona. To už jsem nevydržela a rozesmála jsem se.
„Víš, ono se Damona musí trochu nutit, aby se zapojil do našich aktivit. A když už se zapojí, tak to dopadá katastrofálně,“ vysvětlila jsem se smíchem a Alex mě tím svým doplnil. Jája pořád nechápala a Damon? Ten nás svým pohledem rovnou vraždil.
„Až přijde ten správný čas, tak ti budeme vyprávět o některých našich akcích,“ uklidnil jí tajemně můj přítel. Nechápavý výraz v dívčině tváři nezmizel, ale spíše se ještě zvětšil. Damon jí položil ruku na koleno a bez ovládání jí začal uklidňovat. Podívala jsem se na Alexe, v očích mi hrály jiskřičky. Pohladil mě po tváři, pochopil, co prožívám.
„Hele vy dva!“ napomenul nás Damon a já na něho obrátila svůj pohled.
„A jaké máš ráda knížky?“ ptala jsem se dál naší nové známé. Mírně se začervenala.
„Mám ráda fantazy,“ špitla, Alex se rozesmál.
„Tak to si tady s Eli budete mít o čem popovídat. Taky na tom ujíždí,“ osvětlil svůj smích můj přítel a já se na něj usmála. Možná se konečně někam dopracujeme. Jarmila se na mě překvapeně podívala.
„A jaké máš nejradši?“ vyhrkla se zájmem.
„Tak všechny. Nějaké ty historické, ale hodně jsem jednu dobu ujížděla na upírech,“ přiznala jsem a nevšímala si úšklebků dvou mužů.
„Opravdu? Tak to jsem na tom stejně,“ pořád nemohla uvěřit dívka. Tak to trochu rozjedeme.
„Bohužel, že to je jenom fikce,“ řekla jsem trochu zkroušeně. Mohla jsem cítit, jak Alex ztuhnul, i Damon vypadat, že nějak zdřevěněl.
„Já si nemyslím, že to je fikce,“ odporovala mi Jája. Naklonila jsem hlavu na stranu a pozorně jí pozorovala.
„Jak to myslíš?“ zeptal se za mě Alex.
„Proč by nebylo možné, aby kolem nás byli nadpřirozené bytosti?“ odpovídala otázkou dívka a já se zaradovala. Možná to bude bez problémů.
„Svět už je dost rozmanitý. Podívejte se na některé živočišné druhy. Když příroda dokáže vytvořit něco takového, tak proč by nemohli být třeba upíři?“ pokračovala Jája a my na ní jenom hleděli.
„A tebe by neděsili upíři v reálném světě?“ probrala jsem se jako první. Dívka se na chvíli zamyslela.
„Proč by měli?“ otázala se zpět.
„Hrůzná stvoření noci sající krev? Koho by to neděsilo?“ zeptal se sarkasticky Damon a tím mě a Alexe rozesmál.
„Tady je nějaký skrytý vtip?“ zeptala se znenadání dívka a my se rozesmáli ještě více.
„Tak trochu. Až přijde ten správný čas, tak ho pochopíš,“ přiznala jsem.
„Ale zpátky k upírům,“ připomněl téma Alex.
„To máš stejné jako chlápka s nožem v temné uličce. Taky to je noční tvor a upřímně, toho se děsím více než nějakého upíra,“ stála si za svým Jája. To se jí muselo nechat.
„Takže kdybys měla šanci se s nějakým upírem seznámit, šla bys do toho?“ spekulovala jsem s vědomím, že toto je hodně tenký led.
„A víš, že i jo?“ odpověděla po chvíli přemýšlení. Toto vypadá dost luxusně.
„Takže kdybych ti řekl, že znám nějakého upíra, tak bys do toho opravdu šla?“ kráčel v mých šlépějích Alex. Mohla jsem vidět, jak k nám Damon vysílá vražedné vlny, ale oba jsme je ignorovali.
„Prvně bych chtěla o něm vědět něco víc. Jaký je a tak,“ přiznala dívka po další chvíli rozmyšlení. Usmála jsem se.
„Tak a dost o upírech!“ utnul rázně debatu Damon a já jenom zvedla ruce ve znamení smíru.
„Dobře, jenom se tak nečerti. Víš, že mystyčno mám ráda,“ obhajovala jsem se a pohlédla dívce do hrníčku.
„Dáš si ještě čaj?“ zeptala jsem se Jáji. Pohlédla do svého hrníčku, sama překvapená, že tam už nic není.
„Ne, děkuju. Ale asi bych se pomalu měla zvedat. Přeci jenom zítra mám školu a možná by to chtělo do ní ještě něco udělat,“ vyhrkla a zvedala se k odchodu. Damon jí byl v patách, ruku opatrně položenou na jejích bedrech. Jednoduché gesto, vyzařující přicházející city. Hodně mě to potěšilo.
V předsíni jsme se zastavili. Alex mě objal zezadu, milovala jsem tento náš rituál, a spolu jsme se dívali na obouvající se pár.
„Jsem ráda, že jsem vás mohla trochu poznat,“ vyhrkla po narovnání Jája a odpovědí jí byl náš zářivý úsměv.
„To, my jsme rádi, že jsme tě poznali,“ řekl za nás, za oba, Alex a podal Jarmile ruku. Přijala jí s úsměvem. Já jsem tak oficiální nebyla.
„Však se někdy musíme sejít a pokecat jako ženské,“ navrhla jsem, když jsem jí objímala. Nevypadala nijak překvapeně nebo vystrašeně a to mě potěšilo.
„Budu moc ráda. Tentokrát to snad vyjde,“ podotkla Jája a pomalu se chystala k odchodu. Pohlédla jsem na Damona. Nemuseli jsme nic říkat. Oba jsme věděli, co se nám honí hlavou. Místo toho jsem se jenom usmála.
„Dobře dojeďte a nikde se nevybourejte,“ loučil se Alex.
„Neboj, budu dávat pozor,“ uklidňoval ho Damon a pak se za návštěvníky zaklaply dveře.
„Víš, že tě jednou někdo za tu tvou bezprostřednost zaškrtí,“ oznámil mi můj přítel, když mě táhnul zpátky do obýváku.
„Zaškrtí, ale na něco se umřít musí ne?“ pronesla jsem svou oblíbenou hlášku a svalila se s přítelem na pohovku.
„Damon vypadal šťastně,“ podotkl Alex a já se usmála.
„Konečně po těch desítkách let co ho znám, se takhle usmíval,“ zavzpomínala jsem. Partner mě objal a políbil do vlasů.
„Možná konečně našel štěstí,“ pronesl nadějně a já cítila, že jeho slova jsou pravdivá.
„Žádné možná! Určitě!“ rozesmála jsem se a pak se soustředila na Alexovy rty.