Elf a čarodějka - Magický diamant (část čtvrtá)

4. Kapitola

Začínalo se smrákat a generál ještě nepřestal mluvit. Všechny kolem už to unavovalo, ale zároveň fascinovalo, jak někdo může mluvit tak dlouho. Eris už se kolikrát chystala něco říct, ale vždy se zarazila, protože jí to přišlo netaktní. Nesmin, Rannyk a Sean by taky chtěli být kdekoliv jinde. Nesmin už to právě nevydržela, měla toho dost. 
„Promiňte mi, ale jestli máme ráno vyrazit, měli bychom si jít lehnout a k tomu, ještě nemáme sbaleno.“
Generál zmlkl a vykulil na ní ohromeně oči. Chtěl jí něco říct, ale Sean ho předběhl.
„Generále, má pravdu. Povídáte tady už minimálně dvě hodiny. Musíme zítra vyrazit hodně brzo. Kdybychom tu stáli a vy mluvil několik hodin, za chvilku by tu jeden z nás usnul ve stoje.“
„Máte pravdu, je pozdě a musíte se ještě připravit.“
Rannyk si hlasitě oddechl. Nesmin se na něj překvapeně podívala, protože si myslela, že už usnul. Elf pokrčil jen rameny. 
Eris, Sean a generál zamířily do hradu, ale Nesmin a Rannyk šli na cvičiště. Nesmin zamířila k terčům a Rannyk si zatím chtěl ještě vyzkoušet několik nových chvatů a výpadů. Zastavil se ale za Nesmin a chvíli ji sledoval. 
Zrovna když chtěla vystřelit Rannyk jí naschvál vyrušil: „Hej Červenko!“
Nesmin se lekla a její šíp zamířil někam do prostoru. Naštvaně si odfrkla a zeptala se ho: „Co je?!“
„Nechci tě rušit, ale nějak ti to nejde! Jsi si jistá, že jsi ta nejlepší lukostřelkyně?“řekne s potutelným úsměvem.
Nesmin se naštvala, začala se nadechovat k úsečné odpovědi, ale něco ji napadlo. Záludně se usmála. Když se na ní Rannyk nechápavě podíval, Nesmin vzala jeden ze šípů, dala ho do luku, napnula tětivu, zamířila a pustila šíp. 
Rannyk stihl jenom zvednout na obranu ruce. Než ale stihl cokoliv vykřiknout, šíp mu proletěl kolem obličeje. Skoro spadl na zadek, jak ho rychlost šípu zasáhla. Podíval se na Nesmin v udiveném výrazu v očích. Sundal si za zad toulec se šípy a pohlédl na něj. Nesminin šíp byl zabodnut do jeho toulce. Vedle něho se náhle objevila Nesmin. 
„Tak co, pořád si myslíš, že mířím vedle?“ 
„N-ne. Jsi nejlepší.“
„Děkuji.“
Rannyk se nepatrně sarkasticky usmál, potom nevěřícně zavrtěl hlavou. 
„Teď se ukaž ty, jak dobře umíš mířit. Co?“ řekne provokativně Nesmin.
Rannyk se zvedl ze země a zamířil k místu, odkud měl střílet. Místo toho, aby si vzal luk a šíp, vytáhl jednu ze svých dýk. Koukl na Nesmin, která si ho měřila nevěřícným pohledem. Zamířil a hodil dýku, která se zabodla přímo do středu terče. Otočil se na Nesmin, která zamířila k terči, u terče přimhouřila na Rannyka oči a vytáhla dýku z terče. Hodila mu ji k nohám a koukla mu do očí. Poznala v nich posměšný pohled. 
„Tak? Už mě necháš na pokoji?“zeptá se jí Rannyk.
„Jasně, ale teď tě pro změnu budu sledovat já. Doufám, že ti to nevadí.“
Rannyk ji probodl pohledem, ale Nesmin mu pohled oplácela. Jenom nad tím mávl rukou, jako že mu to je jedno a šel si zkoušet nové techniky boje. V neopatrnosti mu ale vypadl meč z ruku. Zaklel nad tím a chtěl ho zvednout. Někdo mu ho sebral přímo před nosem a špičku meče mu namířil pod hrdlo. Zvedl oči a koho tam nevidí. Nesmin. 
„Co je?“ křikne na ní.
„Nic,“ řekne nevzrušeně Nesmin. 
„Něco ano, jinak bys mi nebrala meč!“ křikne na ní.
„Jenom jsem ti chtěla ukázat, co by se stalo, kdyby ti takhle padal meč z ruky. Kdybys nebyl takové nemehlo, nestal by se ti to,“ řekne mu posměšně Nesmin a začne si prohlížet nehty na rukou. 
„Tak se ukaž, Červenko, možná si myslíš, že jsi lepší než já, ale v tom se šeredně mýlíš,“ odbyde jí Rannyk. Zvedne se za země, ale Nesmin mu dá ostří těsněji k hrdlu. Rannyk se na ni usměje, protože dosáhl toho, čeho chtěl.
„To jsi přehnal.“
„Vážně? Ani bych neřekl!“provokuje dál Rannyk.
„Řekl sis o to.“ Nesmin odešla pár kroků od Rannyka, hodila mu zpět meč a vzala si svůj. 
Vyběhla proti němu, kdy to Rannyk nejméně čekal. Včas jí nastavil meč. Ocel zaskřípěla a Rannyk se s Nesmin přetahoval. První polevil Rannyk. Nesmin to nečekala a ztratila rovnováhu. Spadla tváří do písku.
Rannyk ji obešel a koukal na ni, jak vstává. Poznal, že je naštvaná, ale něco si neodpustil. Vzal svůj meč a plácl ji s ním přes zadek. Jakmile to udělal, Nesmin na něj zlostně pohlédla a začala se rychleji zvedat. Jak tak Rannyk koukal, šlo jí to obtížně. Nevěděl proč, ale neřešil to. Jakmile se Nesmin zvedla, zaútočila na něj ještě rozzuřeněji. Žádný zásah jí nevyšel. Byla zadýchaná a trochu unavená, ale nepolevila, nechtěla, aby na ní Rannyk poznal, že jí dochází dech. Dostala úplně absurdní nápad. Jestli se jí to povede, vyhraje. Znovu a rychleji zaútočila. 
Rannyk to nečekal a stihl jí jenom nastavit meč. Meče byly zkřížené a Nesmin je zvedla nad hlavu. Potřebovala, aby se dostala k Rannykovu obličeji. Naklonila hlavu k Rannykovi, který nic nechápal. Skoro se dotýkali nosy, až ho Nesmin políbila. Jak čekala, Rannyk tím byl tak zaskočený, že polevil na ostražitosti. Nesmin nahmátla jednu za svých dýk a přiložila mu jí k hrdlu. 
Jakmile ucítil na krku studené ostří, pochopil, o co se pokoušela. Podíval se na Nesmin, která se na něj pobaveně koukala, načež na něj mrkla. Dala si dýku zpět do pouzdra a odešla od něj pár kroků.
„To byl prach sprostý podraz!“ křikne na ní.
„Příště se nenaparuj před holkou. Nemůžeš vědět, čeho je schopná.“
„Nikdy bys nevyhrála, kdybys mě nepolíbila!“ odbije jí Rannnyk.
„Vážně si to myslíš?“
„Ano.“
„Tak jak chceš, utkáme se znovu, ale až zítra.“
„To by šlo, ale nechci, abys znovu něco takového udělala, takže si budeme muset ustanovit pravidla.“
„A kdo by je měl podle tebe navrhnout?“
„Tak na tohle neznám odpověď.“
„Myslím, že o někom vím.“
„Kdo to bude?“
„Nech se překvapit.“

* * * * *

Běžela k hradu, do jeho komnat. Musela ho najít, aby se ho na to zeptala a aby jí pomohl. Zaklepala na dveře, zaslechla, jak řekl: „Vstupte.“
Otevřela dveře a vešla dovnitř. „Princi, mám prosbu.“
Sean se na ni překvapeně podíval, ale přikývl, aby mluvila dál. 
„Já a Rannyk se chceme utkat, ale při prvním souboji jsme si nedohodli pravidla a každý z nás hrál podle svých. Rannyk mi řekl, že jsem použila lest, ale podle mě je to jedno, když jsme se nedohodli. Chceme rovný souboj, ale potřebuje někoho, kdo ty pravidla určí. A tak jsem vás chtěla požádat, jestli byste to udělal.“
„Ano, klidně. Souboj doufám proběhne až zítra?“
„To ano, dnes ne.“
„Až se utáboříme, klidně si dejte souboj.“
„Děkuji.“ Nesmin se otočila k odchodu, ale Sean ji ještě zastavil.
„Jen pro zajímavost, co si Rannyk vyložil, jako lest?“
Nesmin se na něj podívala, celá zčervenala, ale odpověděla: „To byla taková prkotina, nestojí to vůbec za řeč.“
„Povídej,“ vyzve ji.
„Dobře. Když jsem na něj zaútočila a meče se zkřížily. Zatlačila jsem je nahoru a přiblížila se k Rannykovi. No a zbytek si snad domyslíte.“
Sean se na ni překvapeně podíval a potom se začal smát. „Tohle se mi nikdy nestalo, když jsem cvičil Eris.“
Nesmin se na něho nechápavě podívala.
„Když jsem ji cvičil, byla ještě člověk. Nikdy nic takového nezkusila, hrála podle pravidel, ale jakmile se změnila, už ne. Byla totiž hrozně stydlivá, hlavně přede mnou.“
Nesmin na něj zůstala zírat. Nemyslela si, že Eris byla taková. Znala ji jako nejlepší bojovnici a hlavně hrozně upovídanou elfku. Když teď od Seana slyšela, jaká byla, nemohla tomu uvěřit. 
„Já tedy pudu, myslím, že toho ještě toho máte hodně na práci.“
„To ano, ale o něco tě požádám. Už mi neříkej princi, oslovuj mě jménem, jako by jsem byli kamarádi. Ano?“
„Dobře, ale bude mi chvíli trvat, než si na to zvyknu.“ Otočila se a odešla. Vyběhla ze zámku a zamířila ke cvičišti. Musela si ještě vzít své zbraně. Když je sbírala, uslyšela, že se za ní někdo blíží. Vzala opatrně jednu dýku. Jakmile byl za ní, bleskově se otočila a aniž by přemýšlela, hodila jí po něm. Dýka se útočníkovi zapíchla do ramene.
„ÁÁÁÁ,“ vykřikl a spadl na zem. Nesmin k němu okamžitě přiběhla a sedla si vedle něj.
„Do háje. Promiň mi, to jsem nechtěla, lekla jsem se tě. Dojdeš na ošetřovnu?“
„J-jas-jasně,“ řekne.
„Sakra. Do háje. Co jsem to provedla? Teď už s námi nikam asi nepojedeš.“
„Neudělala jsi to naschvál, aby ses mě zbavila?“
„Jasně že ne Rannyku, ale teď tě budu muset odnést. Pojď. Zapři se o mě a snad se tam dostaneme. Nejdřív ti budu muset vytáhnout tu dýku. Vydržíš?“
„Ne, nevytahuj ji, mohla bys to jenom zhoršit!“
„Dobře. “ 
Vytáhla ho na nohy, dala si jeho ruku kolem ramen a napůl ho táhla a napůl šel sám do ošetřovny. Z trika mu prosakovala krev. Nesmin se o něj bála čím dál tím víc. 
„Hlavně na mě mluv jo? Nepotřebuji, abys tady ještě upadl do bezvědomí.“
„Neboj se, Červenko. Nic se mi nestane. Jenom to příšerně bolí.“
Poprvé od dob, co se znají, jí nevadilo, že jí řekl, Červenko. Chabě se usmála a šli k ošetřovně. Naštěstí narazili na Eris. Nemsin ji okamžitě zastavila. 
„Eris! Prosím tě, pomoz mi!“
Otočila se na ni, ale jakmile uviděla Rannyka, který měl triko celé od krve, okamžitě k nim přiběhla.
„Co se stalo?“ ptá se okamžitě.
„Byla to nehoda, plížil se za mnou a já zpanikařila a hodila po něm dýku.“
„Polož ho na zem, můžu to vyléčit?“
„Holky? Já vás pořád vnímám. A líbí se mi, jak se o mě staráte.“
„Rannyku, tebe to nepřejde, i když máš dýku v rameni?“ zeptala se ho Nesmin.
Rannyk se jenom chabě usmál a položil hlavu na zem.
„Možná to bude trochu bolet. Potřebuji, aby ses maximálně uvolnil.“
„Dobře.“
Eris chytla rukojeť dýky a zatáhla. Neslyšela od něj žádný zvuk, ale věděla, že to bolí. Dala ruce nad ránu a začala si něco pro sebe odříkávat. 
Nesmin ji při tom pozorovala a nevědomky stiskla Rannykovi ruku. 
Erisiny ruce začaly zářit a potom z nich vyšel malý záblesk. Rannyk vykřikl a potom upadl do bezvědomí. 
„Hotovo.“
„Musíme ho dostat do postele.“
„Samy ho ale neodtáhneme na druhý konec zámku.“
Eris se rozhlédla. „O patro víš, má komnatu Sean. Dojdu pro něj a ty tu zatím počkej.“
„Neboj se, nikam nepůjdu.“
Eris se zvedla a odběhla po schodech nahoru. 
Nesmin se za ní dívala, dokud jí nezmizla z očí. Koukala na Rannyka a doufala, že jí to někdy odpustí a hlavně, že bude v pořádku. Náhle se pohnul. 
„Hm, co se stalo?“
„Eris tě ošetřila. Hlavně se nehýbej, za chvilku tě odvedeme k tobě na pokoj.“
„Jak mě tam chcete vy dvě dotáhnout?“ 
„Ne, my dvě tě tam opravdu nedotáhneme, ale Sean nám pomůže.“
„Červenko?“
„Jo?“
„Už mi můžeš pustit tu ruku, nebo se ti to líbí?“
Nesmin okamžitě pustila jeho ruku a zlostně se na něho podívala. 
„Moc si o sobě myslíš.“
„Vážně? A já si myslel, že jsem se ti jenom zalíbil.“
Nesmin ho bouchla do ramene. 
„Hej!“ okřikne ji posměšně Rannyk.
Uslyšeli rychlé kroky. Po schodech přiběhl Sean a s ním Eris. 
„Co jste proboha vy dva vyváděli?!“
„Seane, byla to jenom nehoda. Nemůžou za to,“ řekne mu Eris.
„Dobře, ale zítra chci slyšet, co se stalo.“
Sean přistoupil k Rannykovi a pomalu pomohl Nesmin ho zvednout.
„Opatrně lidi. Ještě pořád to bolí.“
„Nestěžuj si. Buď rád, že tě vůbec odneseme do tvého pokoje.“
Pomalu ho odnesli do východního křídla zámku, kde měl svoji komnatu. Sean ho odnesl až do pokoje, zatímco holky zůstaly venku. 
„Takže, já si půjdu lehnout,“ řekne náhle Nesmin.
„Dobře, já ještě počkám na Seana.“
„Tak zatím. Dobrou noc.“
„Dobrou.“