Musíš něco cítit- 8.kapitola

„Ahoj!“ vstoupili jsme do dalšího domu a čekali, až někdo dorazí.
„No, to je dost! Už jsme se pomalu vsázeli, jakou výmluvu budete mít na to, že jdete tak pozdě,“ vyhrkl Ralf místo pozdravu.
„Ha ha ha!“ vyhrkl Alex a dal kamarádovi herdu do zad. Neudržela jsem smích a nebyla jsem sama. Právě se totiž přiřítily holky.
„Před chvílí nám volala Mia. Už se hrabeme ve skříni!“ vyhrkla Tea a já se rozesmála, to je teda rychlost.
„Dobře, takže víte všechno, jo? Jinak jako vždycky máte na starost výzdobu sálu a takové ty nudné věci,“ rozdávala jsem úkoly. Už to museli znát nazpaměť. Za ty roky se nic nezměnilo.
„Ano, my zařídíme, ať to vypadá úchvatně a seženeme nějakou senzační kapelu a ty obstaráš administrativu a bary,“ vyhrkl znuděně Jason, nedalo mi to a vyplázla jsem na něj jazyk.
„Je zajímavé, že Damon nikdy nic zařizovat nemusí,“ zamyslel se Ralf. To Alexe rozesmálo.
„Znáte Damona. Má svých problémů dost,“ ospravedlňovala jsem kamaráda.
„Jasně, ty jeho problémy známe,“ zamračila se Tea.
„Myslím, že je nejlepší, když je Damon jenom jako účastník a ne organizátor,“ postavil se taky na Damonovu stranu Alex a za to jsem mu byla vděčná.
„Zase se mluví o mně? A zase jste mě z toho rozhovoru vynechali,“ otevřel dveře s těmito slovy nově příchozí. Všichni ztuhli, krom mě a Alexe.
„To víš, chtějí tě zapřáhnout do organizačních příprav,“ vysvětlila jsem. Ostatní ho neměli moc rádi. Byl pro mě až moc komplikovaná osobnost.
„Dobře, tak co mám obstarat? Vykrást nějakou krevní banku?“ zeptal se s pozvednutým obočím.
„Damone! Chceme si to užít jako normální lidí! Ať tě nenapadne nám to zkazit!“ teď se rázně ozvala Ines.
„Neboj! Taky si to chci užít!“ zvednul ruce v míru Damon a zasmál se. Všichni si oddechli.
„Už vím, co budeš mít za hlavní úkol,“ začal Alex s pátravým pohledem a já se rozesmála. Trvalo nám asi desetiletí, než jsme náš vztah posunuli do takového stádia, kdy jsme si rozuměli beze slov. Ostatní nám to někdy vyčítali, ale už si zvykli.
„Tak co jste zase vy dva vymysleli?“ otázal se znuděně Damon.
„Budeš si muset přivést partnerku,“ začala jsem opatrně.
„Přesněji jednu určitou partnerku,“ pokračoval po mě Alex. Ostatní jenom nechápavě sledovali.
„To chcete říct, že mám vzít na ten ples Jarmilu?“ zeptal se Damon a já s Alexem jsme přikývli.
„Bez ovlivnění!“ upozornil můj partner, má hlava automaticky přikývla.
„No, co mám s váma dvěma dělat,“ rezignoval Damon a já si oddechla. Nebylo to zas tak těžké.
Rozhovor se pak rozproudil na téma následující akce a já se do hovorů zapojovala jenom málo. Na co taky? Každý věděl, jak to má vypadat. Takové akce jsme už pořádali nesčetněkrát a vždycky se vyvedly.

„Alexi? Neviděl jsi můj kabát? Ten hnědý,“ houkla jsem dolů z ložnice, kde jsem se hrabala ve skříni.
„Neviděl. Proč si nevezmeš obyčejnou bundu?“ zeptal se mě se smíchem přítel.
„Protože tam je zima,“ odpověděla jsem a dál se přehrabovala ve věcech.
„Ale tobě není zima. Nemůže ti být zima,“ konejšil mě Alex. Nahodila jsem trpělivý obličej.
„To ano, ale někteří jsou až moc zvědaví, a vyptávají se, proč jsem jenom v podzimní bundě, když ostatní jsou navlečení jako na severní pól,“ vysvětlovala jsem sedajíc si na paty.
„Tak si pod tu bundu obleč nějakou mikinu, co vypadá, že je hrubší a máš to,“ navrhoval mi přítel.
„To mě opravdu nenapadlo,“ zamumlala jsem si pro sebe sarkasticky a slyšela ze spodu smích. Přehrabovala jsem se ve skříni dalších deset minut, než jsem uznala, že kabát prostě nenajdu. Popadla jsem lehkou mikinu, připravujíc se na vysvětlování mé zimomřivosti, a sešla schody.
„Tak můžeme jít?“ zeptala jsem se u dveří.
„Můžeme,“ souhlasil Alex, nekomentující můj oděv. Stejně to nemělo smysl. Vždycky si prosadím svou, když jde o mou osobu.

„Na jak dlouho to bude?“ zeptal se mě přítel, když jsme usedli do auta a rozjeli se ke společenskému sálu.
„Netuším, ale doufám, že na moc dlouho ne,“ přiznala jsem, hledíc na cestu.
„Co se děje?“ zeptal se mě znenadání Alex a já se na něj smutně usmála.
„Vzpomínky, minulost. Věci, které se pořád vracejí, i když nechceš,“ přiznala jsem, tentokrát už s odvrácenou tváří.
„Chceš o tom mluvit?“ přítelův hlas zjemnil a já se na něj usmála.
„Teď ještě ne. Na některé věci je ještě brzo,“ s těmito slovy jsem mu položila ruku na jeho.
„Víš, že jsme spolu už nějakou dobu, že?“ začal nezvykle Alex.
„Devadesát jedna let,“ vyhrkla jsem bez přemýšlení. To mého společníka rozesmálo.
„Víš, že mi můžeš věřit. Neopustím tě,“ konejšil mě.
„Vím to. Ale,“ začala jsem. Musela jsem se třikrát nadechnout, než jsem mohla pokračovat.
„Ale jsou skříňky, které nechci otevírat. Ne, protože bych se bála, že je nepochopíš, ale protože já se k nim nechci vracet,“ přiznala jsem, zahánějíc slzy. Cítila jsem, jak mě pohladil Alex po tváři a otočila jsem k němu pohled.
„Jednou mi to řekneš. Až budeš připravená,“ uklidňoval mě a já se na něj pousmála s trochu větší radostí. Někdy stačí tak málo.
„Ano, řeknu. Jednou,“ přikývla jsem.
„Tak vystupujeme,“ vyhrkl po chvíli ticha Alex. Zatřepala jsem hlavou, abych si trochu pročistila myšlenky a uvědomila jsem si, že stojíme na místě před velký domem.
„Tak jdeme na to,“ vyhrkla jsem s úsměvem.
„Nenávidím mé špatné nálady,“ pomyslela jsem si hořce a zavřela onu náladu na zámek do temného koutu duše. Vzhlédla jsem a viděla, jak na mě Alex čeká s nataženou rukou, kterou jsem s radostí přijala.

„Dobře, děkujeme moc za vstřícnost,“ vyhrkla jsem, podávajíc muži ruku.
„Nemáte zač. Doufám, že se Vám tady bude líbit a možná do budoucna opět spolu budeme jednat,“ zněla odpověď od majitele budovy.
„Určitě se akce vydaří,“ vybruslila jsem ze slibu následné spolupráce. Alex taktéž podal muži ruku na rozloučenou a mohli jsme odejít.
„Tak to šlo rychle,“ uznal můj přítel a já se usmála.
„Když jsou schopní lidi, tak co by nešlo?“ zeptala jsem se. Moje nálada se opět zlepšila, ale utahanost vzrostla. Nahlas jsem zívla a tím rozesmála Alexe.
„Jsi tak zralá na nějaký film a rovnou do postele,“ hodnotil můj společník.
„S tím filmem bych si dala říct,“ přiznala jsem s andělským výrazem.
„A co bys ráda?“ tázal se mě Alex, zatímco mi otevíral dveře od auta. S heknutím jsem zapadla na sedadlo spolujezdce, hlavou nechajíc kolovat návrhy filmů.
„Ale dneska žádný animák,“ upozorňoval mě přítel a já jeho požadavek vzala na vědomí.
„Už to mám!“ zaradovala jsem se asi za pět minut.
„Tak ven s tím,“ začal nedůvěřivě Alex.
„Foresta,“ vyhrkla jsem.
„Život je jako bonboněra, jo?“ odpověděl na můj návrh.
„Přesně,“ přikývla jsem.
„Tak dobře. Ale jestli u něho usneš, tak tě do postele nezanesu!“ vyhrožoval mi Alex, vyvolávající můj smích.
„Dobře. Slibuju, že u něho neusnu!“ vyhrkla jsem s dětskou radostí.

„Jednoho dne začalo pršet,“ zaznělo z reproduktorů a já se usmála.
„Crr!“ najednou zazněl zvonek a já se podívala na Alexe, který mě držel v náručí. V jeho tváři se zračilo, že netuší, kdo to může být.
„Dobře, jdu tam,“ vyhrkla jsem, loudajíc se ke dveřím.
„Damone?“ nevěřila jsem vlastním očím, když jsem otevřela dveře.
„Můžu dál?“ zeptal se mě, i když věděl, jak bude znít odpověď. Ustoupila jsem ze dveří, dělajíc mu tak místo.
„Co se stalo?“ musela jsem se zeptat, pátrajíc v jeho tváři. Nevypadal zničeně ani nevyrovnaně.
„Rád bych si promluvil,“ jak neobvyklá věta. Když jí řeknu já, tak zas tak neobvyklá není, ale u Damona.
„Jasně. Tak pojď,“ vyhrkla jsem pořád překvapeně.
„Ahoj Alexi!“ houkl na mého přítele, když jsme došli do obýváku. Ten mezitím vypnul film a nechápavě na našeho hosta hleděl.
„Vítám tě u nás! Dáš si něco?“ zeptal se, když překonal prvotní překvapení.
„Něco silnějšího asi nemáte, že?“ optal se a já se musela rozesmát. Toto bude ještě zajímavé.
„A co bys rád?“ vyhrkl Alex a vyrazil ke skříni pod televizí.
„Co tam máš?“ další Damonova otázka.
„Tak se neptej a běž si vybrat,“ popostrčila jsem ho za Alexem. Mezitím jsem si s partnerem vyměnila nechápavý pohled.
„Já to viděl!“ obvinil nás příchozí.
„Nemůžeš se divit. Zavítáš k nám jednou za uherský rok, tak čekáme, co z tebe vyleze,“ vyhrkla jsem bez rozmýšlení. Hold náš vztah byl hodně upřímný.
„No tak se omlouvám. Pokud Vám to není příjemné, tak zase půjdu,“ vyštěkl na mě Damon s lahví whisky v ruce.
„Nech toho! Víš, že jsme rádi, že jsi tady!“ okřikla jsem ho, sedajíc si na pohovku.
„Tak co tě trápí?“ zeptal se Alex, když se posadil vedle mě, sledujíc jak si sedá i naše návštěva.
„Dneska jsem byl s Jarmilou,“ začal Damon a vypil první skleničku alkoholu. To vypadá na nadějný začátek.
„Říkal jsem jí o tom plese,“ pokračoval a my mlčeli a pozorovali, jak si nalévá další várku.
„Byla nadšená a říkala, že půjde ráda,“ další vypitá sklenička.
„Zkus pít pomaleji. Protože než se dostaneš k něčemu dalšímu, tak nebudeš schopný mluvit, jak budeš nalitý!“ instruovala jsem ho, vytrhávajíc mu láhev z ruky. Nebránil se.
„Tak to je super! Poznají jí i ostatní,“ byl nadšený Alex.
„Jo. To je ale ten problém! Nechci, aby se s ostatníma poznala. Protože ostatní si pustí jazyk na špacír a můžou se přeřeknout,“ přiznal Damon a já pocítila nehorázné štěstí. Nás s ní seznámil.
„A co teprve, když se něco zvrtne a někdo dostane hlad? Co když to bude zrovna Jája, co bude u toho?“ strachoval se příchozí. Jenom jsme hleděli. Pozvedla jsem láhev a nalila mu další várku whisky.
„Já tě nepoznávám,“ ukradl mi slova Alex. Damon se rozesmál.
„Ty k ní něco cítíš,“ vydechla jsem a pozorovala jsem kamarádovu tvář, když si uvědomil, že to je pravda.
„A i kdyby?“ bránil se Damon. Rozesmála jsem se.
„Tak to je skvělé! Co když ona je konečně ta pravá?“ vyhrkla jsem s nadějí v hlase.
„Má pravá láska je už pryč!“ zašeptal zlomeně náš kamarád.
„A co když ne?“ zeptal se Alex a tím vyvolal u Damona pohrdavý výraz.
„Co ty víš o mé pravé lásce? Co víš vůbec o mě?“ zaútočil na mého přítele, naštěstí jenom slovně.
„Vím dost o té své!“ bránil se Alex a mě došlo, že toto směřuje někam, kam určitě nechci.
„A dost!“ řekla jsem rázně. Oba dva se na mě zle podívali.
„Pokud se chcete porvat, tak budiž. Ale vymyslet řešení by bylo možná lepší, ne?“ vyhrkla jsem, pozorujíc dva své společníky. Na chvíli nad tím přemýšleli a pak přikývli.
„Rozumná volba. Takže co takhle, dát Jáji nějaký přívěšek, náramek, cokoliv, co by obsahovalo železník? Nebude to lákat tebe, ani nikoho jiného,“ navrhla jsem, pátravě hledajíc v Damonově tváři každou emoci.
„Nebudeš jí moc už ovlivnit,“ podotkl Alex, když se dostatečně uklidnil.
„Bude to tak nejlepší. Musí mít šanci volby,“ sklopil zrak Damon a já mu nalila další sklenici.
„Mám se po nějakém takovém šperku podívat?“ zeptala jsem, v duchu pátrajíc, jestli něco takového najdu i u mě.
„Měla bys něco takového?“ optal se na oplátku kamarád. Pozitivně jsem se na něj usmála.
„Neboj, nic se jí nestane!“ konejšila jsem ho, zatím co jsem mířila nahoru do koupelny ke své šperkovnici.
„Však znáš Eli. Když si něco usmyslí, tak si jde za svým,“ zasmál se Alex, uklidňujíc tak Damona.
„Nedovolí, aby se jí něco stalo,“ usmál se náš společník.
„Stejně jako nedovolí, aby se stalo něco tobě,“ přiznal můj přítel. Usmála jsem se. Znají mě ti dva dost dobře.
„Mohla by se to konečně odnaučit. Jednou jí to přivede do hrobu,“ po těchto Damonových slovech se oba muži rozesmáli. Prohrabala jsem velkou truhličku a našla jsem srdcovitý přívěšek. Jemně jsem po něm přejela rukou. Zalila mě opět vlna vzpomínek.

„Tady jsem ti něco koupil,“ řekl hrdě Jake, hledíc mi do očí.
„To jsi nemusel. Víš, že nic nechci,“ rozesmála jsem se, radostně poskakujíc kolem něho.
„Nemusel, ale přesto koupil. Ale musíš si to najít,“ vybídl mě můj společník, roztahujíc ruce a nechávajíc mi prostor k hledání. Pomalu jsem projížděla po jeho kapsách, až jsem našla jednoduchý kožený váček.
„To je ono?“ zeptala jsem se s radostí.
„Ano,“ zněla odpověď a já opatrně roztáhla šňůrky, převracejíc váček, aby mi předmět vypadl do ruky. Když jsem ucítila chladivý kov, tak jsem ztuhla. Na mé dlani si hovělo srdíčko, které bylo vyryto různými tvary a maličkým ouškem mělo prostrčeno koženou šňůrku. Opatrně jsem ho pohladila.
„To je pro mě?“ zeptala jsem se udiveně.
„Jenom pro tebe,“ zašeptal mi do ucha.
„To, to si nemůžu nechat,“ vyhrkla jsem. Zasmál se.
„Ale můžeš a necháš si ho!“ ukončil diskuzi Jake a přivázal mi srdíčko na krk. Zase jsem ho jemně pohladila.

„Kde jsi tak dlouho?“ houkl na mě Damon a já jsem s sebou škubla.
„Už jdu!“ odpověděla jsem, hledíc pořád na srdíčko.
„Na to, že je upír, jí to vždycky trvá, že?“ zeptal se můj kamarád a já jsem zavrčela.
„No a co!“ vyhrkla jsem na něho a dala mu jemný pohlavek. Srdíčko jsem pořád žmoulala v dlani, s neochotou ho propůjčit dál.
„Našla jsi teda něco?“ nevydržel otázku Damon.
„Našla, ale!“ zarazila jsem se v půli věty. Oba mí společníci pozvedli obočí.
„Zase to má ale?“ vyhrkl netrpělivě černovlasý upír. Zamračila jsem se na něho.
„Je to pro mě důležitý přívěšek. Až ho Jája nebude potřebovat, tak ho chci vrátit,“ obeznámila jsem ho s pravidly. Nedůvěřivě se na mě podíval.
„Jak to myslíš?“ otázal se Damon.
„Dostala jsem ho, ještě když jsem byla člověk. Nerada bych o něj přišla. Je to trochu připomínka na to, jaké je to být obyčejným člověkem,“ přiznala jsem.
„O to mi nejde, ale jak to myslíš s tím, že až ho nebude potřebovat?“ naléhal náš společník.
„Jednou, přijde chvíle, kdy ho Jája už nebude potřebovat. Nebude potřebovat železník. Takže přívěšek bude na nic,“ vysvětlila jsem, hledíc Damonovi přímo do očí, uvažujíc kdy mu to dojde.
„To se nestane,“ zdráhal se.
„Všichni víme, že se to stane,“ zašeptala jsem. Alex mi stiskl ruku. Taky jsem byla v Damonově situaci.
„Jsou jenom dvě možnosti,“ prohlásil můj partner.
„Nezabiju jí!“ zaškemral Damon, znělo to, jako kdyby dítěti vzali hračku.
„Tak se budeš muset dívat, jak stárne a umírá sama,“ vyložila jsem karty na stůl.
„To se nestane!“ vyskočil najednou na nohy. Já ho následovala, chytajíc za ruku dříve, než udělá nějakou hloupost.
„Na tuto diskuzi je ještě dost času! Ještě ani neví, co jsme zač!“ uklidňovala jsem ho, táhnouc zase do sedu a nalila jsem mu zase whisky.
„Řekni nám o ní něco,“ navrhl Alex, rozvalující se do pohodlnější polohy.
„S ní, si zase připadám živý,“ přiznal Damon, sledujíc přetékající tekutinu ve sklence. Usmála jsem se. Toto není ten starý Damon.
„Když jsem s ní, tak jako kdyby všechno, co jsem prožil, bylo za mnou. Jako kdybych najednou byl čistý a mohl začít znova,“ vyhrkl s úsměvem.
„Jako kdyby byla nějaký nový svět. Nová naděje,“ dořekl něžně. Pohladila jsem ho po ruce.
„A ona?“ nevydržela jsem se nezeptat.
„Září štěstím. Nebo aspoň tak vypadá,“ odpověděl Damon s úsměvem. Že by konečně?
„Tak to je dobře. A hodláš jí říct, co jsme zač?“ nevydržel tentokrát Alex.
„Na to je ještě čas,“ řekl po chvíli rozmyslu náš návštěvník.
„Však není kam spěchat. Máte všechen čas světa,“ uklidňovala jsem ho.