Musíš něco cítit- 9.kapitola

„Crr!“ asi po padesáté se mi rozezněl telefon a já pomalu ztrácela trpělivost.
„Ano?“ zeptala jsem se unaveně.
„Prosím tě, ještě jsem se chtěla zeptat,“ zaznělo z přístroje a já tu trpělivost opravdu ztratila.
„Nech toho!“ vyjekla jsem a užívala si toho ticha ve sluchátku, aspoň na minutu.
„Dneska mi voláš už po sedmé! Víš, že mám trpělivost, ale co je moc to je moc!“ odsekávala jsem slova naštvaně. Pořád bylo ticho. Musela jsem se nadechnout, než jsem mohla zase pokračovat.
„Ines, opravdu nemám na sobě nápis informační středisko,“ řekla jsem už smířlivě.
„Já vím, ale ráda bych věděla, pro kolik lidí mám chytit stůl,“ vyhrkla potichu kamarádka. Zase jsem se zhluboka nadechla.
„Tak počítej se mnou. Ty s Jasonem, já s Alexem, Tea s Ralfem, Mia s Jassem a Damon s Jájou. Kolik to teda je?“ počítala jsem unaveně a doufala, že toto je poslední telefonát.
„Počkej, ono jde Damon s někým?“ zarazila se volající. Zhluboka jsem se nadechla.
„Ano, má partnerku. Nevím, co se divíš. Bavili jsme se o tom včera, když jsme byli u vás,“ mluvila jsem a myslela jenom na to, aby ten telefonát skončil.
„Nevěřila jsem tomu,“ zamyslela se Ines.
„Budeš chtít ještě něco?“ zeptala jsem se unaveně.
„Ne, to je všechno,“ odpověděla mi a já si oddychla.
„Dobře. Dneska už nic nevyřizuju. Prosím, vyřiď to i ostatním,“ vydechla jsem a ani nečekala na rozloučení a hovor ukončila.
Vykročila jsem ke svému autu a doufala, že dneska mě už nikdo neodchytí a nebude po mě nic chtít.
Tři kroky od mého miláčka. Dva kroky. Jeden krok. Strkala jsem klíč do zámku.
„Eli?“ zaznělo za mnou a já zasténala. Měla jsem sto chutí zmizet jak pára nad hrncem, ale špatně by se mi to vysvětlovalo. Místo toho jsem se otočila.
„Ahoj! Jsi to přeci jenom ty,“ přivítala se se mnou Jarmila a já se musela hodně přemáhat, abych nahodila přátelský výraz.
„Ahoj. Jsem to já, ve vší kráse,“ vyhrkla jsem a nechtěně tam dala až moc sarkasmu.
„Promiň, jestli jsem tě nějak zdržela. Ale, jenom že jsem tě viděla, tak jsem tě chtěla pozdravit,“ vychrlila nejistě dívka a já si musela vynadat.
„Ne, nemáš se za co omlouvat. To mě dneska v jednom kuse zvoní telefon a ono už mi to nějak leze na nervy, tak vrčím,“ usmála jsem se na ní omluvně.
„Však si z toho nic nedělej. Damon říkal, že před každou akcí, kterou pořádáš, s tebou není dobré probírat organizační věci. Že prý jsi pak hodně nepříjemná,“ začala Jája mluvit a já na ní nevěřícně hleděla. Hladina mého vzteku začala zase stoupat. Ale tentokrát byla směřována k Damonovi. Jak si to může vůbec dovolit! Má společnice se na mě dívala a já mohla vidět, jak u ní stoupá strach v souvislosti na můj vztek. Hodně rychle jsem se uklidnila.
„Promiň, někdy mám problémy s mou náladou,“ zase jsem se omluvila. Mohla jsem vidět, jak se Jarmila pomalu uklidňuje.
„Nebyla jsem naštvaná na tebe. To jenom na Damona,“ vysvětlovala jsem rychle.
„Všimla jsem si, že máte zajímavý vztah,“ vychrlila dívka. Usmála jsem se na ní.
„Ano. Víš, ono jsme měli oba dva jedno období, které nebylo dobré ani pro jednoho z nás. Oba dva jsme měli věci, které jsme museli překonat a navzájem si hodně pomohli,“ vysvětlila jsem a hlavou mi kolovaly vzpomínky.
„O tom mi nic neříkal,“ zamyslela se Jája. Rozesmála jsem se.
„Jsou věci, se kterýma se člověk nechlubí. Taky mi trvalo hodně dlouho, než jsme se k tomu období přiznala Alexovi,“ uklidňovala jsem jí. Rozloučila jsem se s vidinou toho, že se dostanu domů brzo a opřela jsem se o auto, pohrávajíc si s klíčem od auta.
„A jak jsi dlouho už s Alexem? Vypadáte jako sehraná dvojka,“ zeptala se dívka. Zase jsem se rozesmála.
„Kdybych ti řekla, jak jsme spolu dlouho, tak mi stejně neuvěříš,“ pořád jsem se smála. Hold někdy je moje nálada nevyzpytatelná.
„Tak to zkus,“ vybízela mě Jarmila a já se rozesmála ještě více.
„Jsme spolu hodně dlouho,“ ukončila jsem debatu o tomto. Mohla jsem vidět na dívčiných očích, jak má milion otázek.
„Co takhle si sednout a promluvit si. Můžeš se mě ptát, na co chceš, a já na co chci, odpovím,“ navrhla jsem a začala si házet s klíčem.
„Dobře. Klidně tě pozvu k sobě domů. Ale musíš nás tam odvést,“ rozvíjela mou myšlenku dívka a já se usmála. Ještě neví, co znamená pozvat upíra domů.
„Tak naskoč a pořádně to rozjedem,“ rozesmála jsem se.

„Proč stojíš venku?“ zeptala se mě nedůvěřivě dívka. Jak na tuto otázku odpovědět?
„Víš, jsem upír a potřebuju, abys mě pozvala dál,“ napadla mě první věta a hned jsem jí zavrhla.
„Promiň, mám špinavé boty, tak bych ti nerada zašpinila chodbu,“ napadla mě první výmluva, co mě napadla bez použití slova upír.
„Ale nech toho a pojď dovnitř,“ rozesmála se Jarmila a já si oddechla.
„To víš, jiné vychování,“ vysvětlovala jsem taky se smíchem. Opatrně jsem překročila práh a osud dívky byl zpečetěn.
„Mám pokoj nahoře. Dáš si něco k pití nebo k jídlu?“ optala se mě hostitelka a já jenom zavrtěla hlavou. Koukala jsem na vybavení domu a musela se usmát. Některé věci se najdou v každé obyčejné domácnosti.
„Mamka má ráda porcelán a figurky nejvíce,“ vysvětlila mi Jája, když zjistila na, co se koukám. Na jedné poličce totiž byly vystavěné malé porcelánové figurky. Nebylo jich moc. Zažila jsem domácnosti, kde jich měli desítky, ne-li stovky.
„Každý potřebuje nějaký koníček,“ mávla jsem nad tím rukou a vydala se a dívkou do jejího pokoje.

„Tak jak jste se s Damonem poznali?“ nevydržela dlouho bez otázky Jarmila. Přesněji do doby, než jsme se pohodlně posadily v pokoji a ona pustila příjemnou hudbu. Ani jsem tu hudbu nějak nevnímala. Teď mě čeká rozhovor, kdy si musím dávat pozor na každé slovo.
„Jednou, jsem popíjela v baru, a když jsem byla na odchodu, tak jsem do něj vrazila. Zrovna přišel a chtěl se opít. Když jsem ho viděla, tak jsem ho vytáhla ven a dala se s ním do řeči,“ vybírala jsem ze vzpomínek jenom ty nejbezpečnější úseky.
„A to se s tebou jenom tak bavil?“ nechápala má společnice.
„Ani jeden jsme nebyli ve stavu, kdy bychom mohli toho druhého odmítnout,“ rozesmála jsem se. Ale výraz v dívčině tváři mi napověděl, jak moc blbě ta věta vyzněla.
„Nikdy jsme spolu nic neměli. Jsme jenom přátelé. Víš, když ho objímám, tak to je, jako kdybych byla v náručí svého bratra. Hodně lidí se nás ptalo, proč spolu nejsme, když si tak dobře rozumíme, ale my dva nemáme tu potřebu. A není to, protože bych měla Alexe. Alexe jsem poznala později než Damona. Ale prostě. Damon je Damon. Kamarád, přítel, parťák pro všelijaké průšvihy, ale nikdy ne partner, láska,“ vysvětlovala jsem možná trochu chaoticky. Pozorovala jsem hostitelku, jak všechny mé informace zpracovává.
„Kolik má vůbec let?“ zeptala se po chvíli ticha a já se rozesmála. Nějak moc jsem se s ní smála.
„Víš, že asi nevím? Dohodli jsme se, že narozeniny slavit nebude a tak to dodržujeme,“ přiznala jsem.
„Neslavíte narozeniny?“ zeptala se překvapeně Jája.
„Ne, neslavíme. Nemáme potřebu. Přesněji já s Damonem je neslavíme. Ostatní, ti, co jsi viděla v té hospodě, rádi slaví takové události, ale pro nás to není,“ usmívala jsem se při vzpomínce na naše první a vlastně poslední společně slavené narozeniny.

„Tak a teď sfoukni svíčky!“ instruovala Damona Tea a poskakovala kolem něho. My jsme stáli nedočkaví okolo dortu a našeho oslavence.
„A na co to bude? Stejně tam nejsou všechny svíčky,“ ztěžoval si Damon.
„Ale prosím tě, máš jich tam krásných 53,“ snažila jsem se ho trochu uklidnit.
„Ale 53 jsou mých upírských. Mám ještě 23 lidských,“ vysvětloval se sarkasmem oslavenec.
„Vidíš, to na můj narozeninový dort se všechny svíčky nevlezou,“ vyhrkla jsem naštvaně. Ostatní se začali už nudit a já vlastně taky.
„Stařeno!“ rýpnul si Damon.
„A co tahle už to sfouknout? Vystojíme tady důlek, než ty to sfoukneš,“ zapojil se Jason netrpělivě. Damon nahodil znuděný výraz, nabral do plic co nejvíce vzduchu a sfouknul svíčky. Bohužel to nebyly jenom svíčky, co pocítily příval vzduchu. Nadýchané mráčky krému zdobící dort se odlepily od povrchu a pro změnu ozdobily nás. Salva nadávek, která mířila proti Damonovi, mě rozesmála. Nesmála jsem se sama. Svým smíchem mě nedoprovázel nikdo jiný než samotná oslavenec. Při všem tom zmatku, mě nenapadlo nic lepšího, než přicupitat ke zbytku dortu, kousek nabrat a hodit ho po Damonovi. Trefila jsem se přesně doprostřed čela a prohnula se v dalším záchvatu smíchu.
„Ty jedna malá!“ vykřikl zasažený hned, když zjistil, odkud přiletěl kousek dortu. Než jsem se nadála, tak po mě hodil taky kousek. Automaticky jsem se mu vyhnula, ale druhý kousek jsem už nečekala. Za chvíli se v celém domě strhla bitva.
Od té chvíle jsme se všichni dohodli, že Damonovy narozeniny se slavit nebudou. A moje se tam přidaly taky a měla jsem na pár týdnů zakázaný vstup do domu ostatních.

„Jsi ještě na zemi?“ zatřásla se mnou Jája a já se hned vrátila na zem.
„Promiň, až moc vzpomínek. Jednou, ti budu vyprávět,“ usmála jsem se na ní a tím jí tak nějak vyzvala k další otázce.
„Někdy jsou chvíle, kdy vypadá, jako kdyby něco ztratil,“ začala má společnice a já jsem věděla, kam směřuje.
„Víš, jak jsem ti říkala ještě ve škole o tom období? O tom, o kterém se nikde nechlubíme?“ zeptala jsem se tentokrát já.
„Jo, vzpomínám,“ potvrdila mi dívka.
„Ono, bych to vůbec neměla říkat, ale když jsme se už k tomu dostaly. Aby se někdo dostal do takového stavu, potřebuje ztratit sám sebe. A když člověk ztratí sám sebe, tak většinou ztratí i životní sílu,“ snažila jsem se co nejlépe vysvětlit. Hostitelka seděla a jenom mlčky čekala, jak budu pokračovat.
„Damon ztratil vůli k životu. Když jsme se potkali, tak jsme oba dva byli rozhodnutí, že ukončíme svůj život. Všechno v co jsme věřili, všechno v co jsme doufali, prostě všechno bylo pryč. Nebylo tady vůbec nic, proč bychom měli ráno vstát z postele a žít,“ pokračovala jsem s hořkostí v hlase. Jarmila pořád mlčela a já musela několikrát naplnit plíce, abych se odhodlala pokračovat.
„Když jsem potkala Damona, tak jsme si uvědomila, že můj životní úděl je pomáhat ostatním. Začala jsem s Damonem a pak to byli další a další. Až nakonec přišel Alex. Ale Damon? Damon je osoba, která potřebuje čas. Osoba, která vypadá, že je pevná jako skála, ale je,“ hledala jsem slovo, kterým bych popis dokončila, ale nemohla jsem na něho přijít. Jediné slovo, co mě napadlo, bylo: „Lidský.“ Jája na mě pořád hleděla a čekala, až něco řeknu.
„Víš, Damon potřebuje lásku. Potřebuje milovat. Teď to nemyslím tak, že by se zamiloval lehce. To vůbec. Ale když někomu věnuje tolik pozornosti, aby ho poznal, tak to není žádný povrchní cit,“ nechala jsem předchozí větu nedokončenou a pokračovala dál.
„Ptala ses mě, jestli něco ztratil. A ano, ztratil sám sebe. Ztratil víru v lidi. Ztratil víru v lepší zítřky,“ řekla jsem trochu pochmurně. Ani jsem si neuvědomila, že se mračím.
„A jak to najde zpátky?“ zeptala se mě s nadějí dívka. Smířlivě jsem se usmála.
„Myslím, že už našel všechno, co ztratil. Teď v to musí uvěřit,“ zvážila jsem každé slovo před vyslovením. Trvalo pár minut, než Jáji došlo jak to myslím.
„Opravdu?“ zašeptala ohromeně.
„Možná,“ usmála jsem se.
„Ale Damon je nevypočitatelný. Nikdy nedokážu vytušit co má v plánu. Nikdo to nedokáže. A jelikož je hodně tvrdohlavý, tak vždycky jedná jenom podle sebe a někdy dokonce i natruc,“ musela jsem na tyto vlastnosti upozornit. Jarmila si trochu skousla ret a já se rozesmála.
„Neboj, dá se to vydržet a dá se to ovlivnit. Ale musíš vědět jak,“ uklidňovala jsem jí. Mé slova opravdu trochu zabraly.
„Crr!“ rozeznělo se místností z ničeho nic, obě dvě jsme nadskočily. Opravdu jsem dneska jak telefonní ústředna.
„Ahoj! Copak potřebuješ?“ začala jsem mluvit s úsměvem do přístroje.
„Co takhle svou ženu?“ zněla odpověď a já se rozesmála.
„Promiň, trochu jsme se zapovídaly. Za chvíli budu doma,“ uklidňovala jsem Alexe a úsměvem.
„Budu tě čekat. Spěchej,“ odpověděl mi taky s úsměvem přítel. Nemohla jsem ten úsměv vidět, ale v tónu jeho hlasu byl patrný. Zase něco vyvádí.
„Budu,“ řekla jsem nazpátek a vypnula jsem hovor.
„Promiň, budu muset jít. Alex na mě už čeká,“ pomalu jsem se zvedala. Má hostitelka mě napodobila a obě dvě jsme se vydaly pomalu dolů ke dveřím.
Už jsem měla pomalu jednu nohu na prahu, když jsem si všimla srdíčka, co si hoví na dívčině krku. Nemohla jsem odolat.
„Jak vidím, Damon tě už obdaroval,“ podotkla jsem, hledíc přímo na srdíčko, abych dala najevo, co přesně myslím.
„Včera večer ještě přišel. Jak to víš?“ vykoktala Jája a automaticky si začala pohrávat s přívěskem.
„To srdíčko má svou historii. Říkal ti o tom?“ zeptala jsem se neurčitě.
„Ne, řekl mi jenom, že by byl rád, kdybych ho nosila. Že je to pro něho hodně důležité,“ odpověděla mi nechápavě dívka.
„To je pravda. Nos ho, prosím. Nikdy ho nesundávej, i kdyby tě o to prosil kdokoliv. I kdybych tě o to někdy prosila já,“ rozšiřovala jsem Damonovy instrukce. Mohla jsem vidět, jak to Jarmile v hlavě šrotuje.
„Jednou ti řeknu, proč ho nemáš sundávat. A pak ti řeknu, jaký příběh se k tomu srdíčku váže, ano? Ale teď mi slib, že si nikdy nesundáš,“ vyjednávala jsem naléhavě.
„Dobře. Nesundám ho,“ vyhrkla dívka, pořád si hrajíc s přívěškem.
„Moc děkuju. A teď se už budu muset opravdu rozloučit, jinak mě Alex nechá spát na gauči,“ odlehčila jsem rozhovor na rozloučenou. Zabralo to. Jája se usmála.
„Uvidíme se zítra ve škole, a pokud se mineme, tak určitě v sobotu,“ vyhrkla jsem a opravdu už opustila dům.
„Určitě. Moc děkuju za dnešek,“ loučila se Jarmila a já jí už jenom zamávala.

Zastavila jsem auto před domem a myšlenky se mi zase rozutekly do minulosti.
„Jsi pro mě až moc dobrá,“ zazněla slova z Jakových úst a já ztuhla. Seděli jsme na louce. Nikdo tady nechodil. Bylo to až moc z ruky.
„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se, zabořujíc nehty do dlaní. Na chvíli bylo ticho. Věděla jsem, že toto přijde. Uhnula jsem pohledem, abych se mu nemusela dívat do očí.
„Jsi už někde jinde a já jsem pořád na začátku,“ odpověděl mi a já jenom silou vůle zahnala slzy.
„Ale,“ začala jsem, ale pak si uvědomila, že nevím, jak mám pokračovat. Ruka mi automaticky vystřelila k srdíčku, které mi viselo na krku. Začala jsem ho otáčet v prstech a věděla jsem, že toto jsou poslední chvíle s Jakem. Na druhé ruce jsem ucítila známou dlaň.
„Teď mi to moc neusnadňuješ,“ zasmála jsem se, ale hysterický podtón jsem už odstranit nedokázala. Všechny síly jsem se vložila do toho, abych neukázala slabost. Hold hrdost není někdy ta nejlepší vlastnost.
„Víš, jsi strašně hodná holka,“ začal můj společník a já nevydržela a opět jsem se rozesmála. Hysterický podbarvený smích mě už asi neopustí.
„Asi bych měla už jít domů,“ zvedla jsem se a ani nečekala na odpověď a vydala se směrem k našemu domu.
„Doprovodím tě,“ navrhl Jake, nepřipouštějíc žádné námitky. A já jsem na ně vlastně neměla ani sílu.

„A ty tady děláš co?“ vytrhl mě ze vzpomínek Alex. Usmála jsem se.
„Jako vždycky, trochu se mi rozutekly vzpomínky,“ přiznala jsem a mimoděk si sáhla na krk. Někdy jsem tam pořád cítila to srdíčko, i když jsem ho neměla na krku pěknou řádku let.
„Neměla bys tak moc vzpomínat,“ upozornil mě můj přítel a pohladil mě po tváři. A pak jsme ruku v ruce vyrazili k domu. Už jsme byli skoro u dveří, když mi podal Alex šátek.
„Ale ne. Dneska žádné překvapení,“ zaškemrala jsem, ale při výrazu v partnerově tváři jsem zmlkla.
„Buď hodná,“ to nebyla prosba, ale příkaz a já jsem neměla jinou možnost než rezignovaně svěsit ramena.
„Budu mít zavřené oči,“ navrhla jsem, než mi stihl na oči uvázat šátek.
„Opravdu?“ ověřoval si Alex a já se zářivě usmála.
„Ano, budu,“ odpověděla jsem poslušně.

„Tak a teď otevři oči,“ zašeptal mi do ucha přítel a já poslechla. Místnost se halila v šeru a jediný zdroj světla byly svíčky rozestavěné po celé místnosti.
„Ty jsi připravil večeři?“ ohromeně jsem se dívala na prostřený stůl.
„Ano,“ podotkl Alex a pomalu mě vedl k židli.
„My něco slavíme?“ nevydržela jsem se nezeptat. Můj společník se rozesmál.
„Měli bychom něco slavit?“ zeptal se mě a já pomalu projížděla vzpomínkami na dané datum. To bych byla celá já, kdyby mi něco uteklo.
„Nevím?“ otázala jsem se neurčitě, to Alexe zase rozesmálo.
„Nic neslavím, ale myslel jsem si, že bych chtěla na chvíli vypnout. Měl jsem jeden telefonát, po kterém jsem usoudil, že mi dáš svůj mobil a já ho pro dnešek už vypnu,“ navrhoval můj přítel a já mu byla vděčná. Podala jsem mu svůj mobil a pohodlně se usadila na židli. Krásný večer může začít.