Mé jediné přání - část dvacátá třetí

* * * * *

 

Honar byl zcela ochromen strachem. Jeho baziliščí oči, které za normálních okolností samy měly mít schopnost paralyzovat strachem jiné, byly kvůli tomu zcela nefunkční a tak Kanak pokračoval ve svém útoku. Kouzla, před chvílí vyslaná Honarem, se srazila se stěnou za ním, což byla jediná věc, jež ho uklidňovala. Kdyby Honar obnovil jejich kontrolu dřív, než se srazily se stěnou, nemusel by to již Kanak znovu zvládnout – byl by vystaven útoku zezadu, k čemuž naštěstí nedošlo. Udeřil tříštivou energií obalenou pěstí. Nebyl čas na to přesunovat energii do nohou, bylo potřeba jednat. Honar vztyčil magický štít a ustoupil. Štít byl ve vteřině rozdrcen jedinou ranou a Kanak postupoval dopředu a tlačil Honara, neschopného čehokoli jiného než znovu a znovu aktivovat štítové kouzlo, ke stěně.

 

Náhle však pocítil jakýsi příliv vnitřní síly. „Před kým to k čertu ustupuješ?“ ptal se ho jeho vnitřní hlas. „Cožpak máš strach z toho nekompetentního bratrance? Naučil ses ta nejdůležitější bojová kouzla magiků. Tak ukaž, co v tobě je!“ řekl jeho vnitřní hlas. V ten okamžik se jeho oči začaly měnit. Strach, který do teď potlačoval jeho baziliščí oči, se vypařil ve zlomku vteřiny, kdy jeho 'zběsilý ústup' mozek přehodnotil v 'strategický ústup k přípravě protiútoku'. Kanak hleděl do těch děsivých očí, které z ničeho nic zežloutly a začaly připomínat oči ještěra a cítil, jak z jeho končetin uniká pomalu síla. Měl oči chráněné ochranou magií, kterou ve volném čase studoval, ale i přesto cítil, jak slábne.

 

Tak tohle je jeho síla, pomyslel si. Snažil jsem se, ale zdá se, že jsem byl příliš unesen svým novým objevem. Honar ustoupil ještě o deset kroků, nicméně změnil směr svého ústupu, aby se zády nesrazil se zdí a pak se zastavil. Kanak nebyl schopen odtrhnout pohled z jeho očí. Končetiny ho přestaly poslouchat a pomalu se sesunul k zemi. To je konec, pomyslel si. Ale pak se jeho myslí prohnala vzpomínka.

 

Ležel na zemi a kus od něj na zemi ležela i Elweira. Honar do ní kopal, a Kanak nedokázal udělat nic. Jen hleděl na to, jak jí z obličeje teče krev a s prosebnýma očima na něj hledí. Nedokázal nic.

 

Žíly na jeho čele se naplnily krví a vystoupily na povrch. A pak se to stalo... Honar hleděl vítězně do očí svého bratrance a na jeho ruce se hromadila energie k vyvolání dalšího 'Trhání', byl rozhodnutý to tímhle kouzlem skončit. Avšak náhle ho přepadl pocit, jako by se vše v jediný okamžik obrátilo. Kanakovy oči se změnily. Modře stříbřitá barva vstoupila do jeho hnědé duhovky, potlačujíc původní hnědou do neexistence, a pohnul rukou pod sebe. Honar, hledící do těch modro-stříbrných očí měl náhle pocit, že ty oči již jednou viděl. „Magický atribut.“ zamumlal překvapeně.

 

Ty oči byly podobné očím místopředsedy studentské rady, Rudana Grendolfa, přesto byly jiné – Rudanovy oči byly v aktivní fázi azurové barvy, Kanakovy stříbrnomodré, ale pocit, který nyní Honar měl, byl velmi podobný, jako tehdy v boji proti Rudanovi. Vzpomněl si na rozhovor, který spolu vedli po přátelském duelu.

 

„Rudane, takové oči máš odjakživa?“ ptal se tehdy poražený Honar. Rudan se usmál. „Proč se ptáš?“ byla jeho odpověď. „No, moje oči jsou takovéhle od narození. Když chci, změní se... Na tebe ale nefungovaly. Tvé oči jsou magický atribut, na rozdíl od mých... tak mě...“ pokračoval Honar, ale byl přerušen. „... zajímá, zda je to s magickými atributy stejné, že?“ zeptal se Rudan.

 

„Asi tě to překvapí, ale poprvé jsem své oči použil, když mi bylo devět let, před tím jsem ani netušil, že je mám. Slyšel jsem i o lidech, kteří svůj magický atribut odhalili ve třiceti či padesáti letech, i když to jsou vzácné případy. V každém případě, mám takové zdání, že si o mých magických očích vytváříš iluze. Tvé oči na mě fungují, i když jejich účinek je zeslabený. Jsem schopen se vytrhnout z tvého pohledu, a tak netrávím moc času pohledem do tvých očí a jen díky tomu jsem tě schopen porazit.“ řekl tehdy Rudan.

 

Nezáleží na tom, jakou sílu ten magor probudil, nemůže ho porazit, ujistil se Honar. Avšak Kanak k jeho překvapení neodtrhl pohled, přesto se však začal zvedat. Náhle uvědomil, že je něco špatně, Kanakův pohled se ještě více změnil. Z jeho očí šel nyní takový děs, že se Honar sám pokusil odvrátit své oči. A v ten okamžik vyděšeně zjistil, že nemůže od těch modro-stříbrných magických očí odtrhnout pohled. „Co to k čertu?“ pomyslel si. Poupravil svůj první dojem – tyhle oči byly děsivější než Rudanovy. Cítil, jak jeho končetiny opouští síla. Ne, takhle nemůže prohrát!

 

Vší silou ducha se vzepřel se těm hrozivým očím a konečně odtrhl pohled. Převedl veškerou magickou energii do chystaného kouzla. V ten okamžik Kanakovy dlaně obalila modrá záře a místo typického přesunu začala expandovat. Obalila jeho ruce až k ramenům a pokračovala dál. Honar rovněž v odpověď převáděl do 'trhání' ještě daleko více energie. Tříštivá energie již obklopovala celé Kanakovo tělo a v ten okamžik Honar vyslal zlatě zářící sféru.

 

Kanak, kdykoli se ho na to později někdo ptal, odpovídal, že si nepamatuje, co se, poté co se jeho magický atribut aktivoval, vlastně stalo. Byla to způli lež. Jeho vzpomínky byly rozmazané, ale dobře si pamatoval jednu věc. Pocit nepřekonatelné síly, procházející celým jeho tělem – od konečku prstů na nohou až po špičky ušních boltců. Jeho pravá ruka se zvedla proti letícímu kouzlu a záře, obalující celé jeho tělo se soustředila v jeho dlani. Kouzlo se srazilo s jeho dlaní a zaniklo v oslepující záři. Kanak stál nezraněn, avšak tříštivá energie obalující jeho tělo se vypařila. Rozběhl se k Honarovi a praštil ho obyčejnou, nemagickou pěstí do obličeje.

 

Honar se pokoušel znova vyvolávat kouzlo, ale v ten okamžik si uvědomil děsivou skutečnost. Ve svém posledním útoku spotřeboval veškerou zbývající magickou energii, celých dvacet magických jednotek. Kdyby to kouzlo zasáhlo Kanaka, byli by nyní oba mrtví, avšak Kanak to kouzlo kompletně vyrušil. To, že do toho kouzla vložil tolik energie, mu nyní přišlo stupidní – mohlo je to oba zabít, navíc, nyní se tedy nemohl bránit a Kanak ho několika ranami srazil k zemi. Kopal do něj i na zemi. „Neser se do mýho života, bastarde!“ křičel hlasem plným vzteku, který v sobě již několik let dusil. Honar znovu pohlédl do Kanakových očí. Bylo to šílené a naprosto nevědecké, ale v ten okamžik viděl, jak se v těch očích přehrávají vzpomínky na Elweiru. Třásl se strachy. „Ne, prosím, dost!“ žadonil. „Nemáš nárok.“ pokračoval Kanak v kopání, vybavujíc si zakrvavenou dívčí tvář. A v ten moment ho někdo popadl za ruku.

 

„Kanaku.“ řekl klidný hlas Rasify. „To stačí. Nechceš ho snad zabít, nebo ano?“ zeptala se dívka. Kanak se otočil. Cítil, jak vztek z jeho duše pomalu mizí a jeho oči měnily barvu zpět do hněda. Sklonil se k Honarovi. „Bratránku, mám pro tebe varování. Ještě jednou se mi budeš cpát do života, nebo ubližovat lidem mě blízkým, a neskončí to jen takhle.“ řekl již klidně. S těmi slovy Kanakovu ruku obklopila modrá záře a udeřil těsně vedle Honarovy tváře do podlahy. Na podlaze se objevilo pár prasklin. „Příště to bude tvůj obličej, takže je ve tvém vlastním zájmu, aby žádné příště nebylo, rozumíš?“ dodal ještě. Honar přikývl a vstal, načež se pomalu, držíc se za bolestivá místa, loudal pryč.

 

Kanak dobře věděl, že Honar se pomsty nevzdá. Bylo jisté, že až se dá do kupy, bude se chtít pomstít. Bylo potřeba sehnat někoho, kdo by mu pomohl. Nevěřil tomu, že by ten chlapec, kterého nedávno potkal, měl silu dodržet to, co slíbil. Kanak si sedl a uvažoval, zda nechat Honara na živu byl ten nejlepší nápad. Rasifa mu poklepala na rameno.

 

Otočil se k ní. „Začínám k tobě mít respekt, to co jsi předvedl, bylo neskutečné. Nikdy bych si nemyslela, že jde tříštivou energií obalit celé tělo, ani že tak jde nepřátelskou magii kompletně zrušit.“ řekla. Kanak nadzvedl obočí. „Cože jsem to udělal?“ zeptal se Kanak. „Počkej, vždyť jsi kompletně zrušil to kouzlo, co na tebe vyslal. Chytils ho do dlaně a roztrhal ho jako panenku.“ reagovala překvapeně dívka. Kanak si uvědomil, že čas od okamžiku, kdy ho Honarovy oči srazily na zem, do okamžiku kdy byl na zem jeho pěstí sražen Honar je v jeho vzpomínkách zahalen mlhou, skrz niž vidí jen drobné útržky toho, co se stalo.

 

„Nepamatuji si, jak jsem to udělal... Honar se mi za tohle ještě pomstí.“ řekl Kanak sklesle. „Pokud s tebou bude chtít odvetu, spíše to vypadá, že to budeš ty, kdo mu vypráší kožich. Po tomhle pochybuji, že s tebou bude chtít bojovat.“ tvrdila Rasifa. Kanak se falešně usmál. „To není jediný způsob pomsty. Víc se obávám o bezpečí lidí mě blízkých. Proti bílým uniformám nepůjde – to by mohlo popudit jejich rodiče a to by bylo to poslední, co potřebuje, ale mohl by si dosednout na tebe, protože si asi myslí, že jsme přátelé. Omlouvám se, že jsi do toho byla zatažená, ale slibuji, že se postarám o to, aby ti nic neudělal.“ slíbil Kanak odhodlaně. Nevšiml si, jak se dívka usmála při jeho poslední větě.

 

Bylo již půl desáté večer. Rozloučili se a každý šli na vlastní kolej. Kanak sklesle hleděl na hvězdy. 'Co asi děláš, Elweiro?' zeptal se hvězd, jako by mu ty mohly odpovědět. 'Doufám, že jsi už v pořádku.' šeptal hvězdám. Koupil dva sandwiche v automatu a poté, co se najedl, ulehl do své postele a usnul. Měl zlé sny o tom, co se stalo již dávno i o tom, co se stalo toho večera ale rovněž o tom, co si myslel, že se teprve stane.

 

* * * * *