Ocelový anděl - část první

 

 

 

Akademie je město. To byla věta jednoduchá, která třemi slovy popisuje Akademii. Akademie je ostrovní město. Nyní již začínáte mít jakési tušení, jak by mohla Akademie vypadat. Popsat Akademii jednou větou je však nemožné. Akademie je zázračné ostrovní město, na němž se nachází dvě nejpokročilejší školy na celém světě. MTI a MVI - Magický technologický institut a Magiký vojensko výzkumný institut - technická vysoká škola a vojensko-výzkumná vysoká škola. Tyto školy mají krom mnoha oborů a specializací společné speciální magické gymnázium, z něhož mají studenti vyšší šanci na přijetí na MTI nebo MVI.

 

Akademie je ostrovní město, které je součást neutrálního Inglantu, státu tvořeného obrovským ostrovem Braenie a několika dalšími menšími ostrovy, například právě Akadu, na němž se nachází Akademie - ostrova nejvzdálenějšího od kontinentu. Ptáte se, proč jsem použil slovo 'neutrální'? Bohužel je smutnou skutečností, že kontinent Erutra, v jehož blízkosti se Inglant nachází, je již několik tisíc let v neutichající vleklé válce. Proč? Vysvětlení je jednoduché. Bohové. Božstva jednotlivých zeemí mezi sebou vedou válku o nadvládu nad kontinentem. Válka nevyhubila obyvatelstvo kontinentu jen díky tomu, že je vedena nestále a spíše ve stínech, k velkým bitvám došlo v dějinách jen vzácně, naposledy před pěti lety.

 

Inglant je neutrální hlavně díky tomu, že nemá žádné bohy. Ne tedy, že by zde všichni lidé nevěřili v nějakého boha, ale zdejší bůh... neexistuje. Teď nevím, jestli jsem použil správný výraz - ale bůh v něhož věří část z nás, Sirtha, sluneční bůh, nikdy nedal na jevo svou existenci. Neseslal na zem anděla, nezplodil žádného potomka - nevykonal žádný světoborný zázrak. Proč by lidé věřili v boha, který 'neexistuje', když je zde spousta bohů, kteří svou existenci prokazují každodenně? Důvod je prostý - lidé v něco věřit potřebují a odmítají akceptovat bohy z kontinentu jako skutečné bohy.

 

Akademie je nejmodernější město na celém světě. Obrovské mrakodrapy jsou jen v několika místech nahrazovány několikapatrovými budovami - například MTI je již mrakodrap, zatímco MVI je pořád jen čtyřpatrová budova - příčinou čehož je však potřeba rozlehlých podzemních prostorů pro studenty MVI. Technologie je v Akademii deset až patnáct let před Inglantem, nemluvě o kontinentě, který je sám třicet až padesát let za Inglantem. Akademie totiž krom vysokých škol hostí i Ústav rozvoje a ostrov sám je brán jako testovací zóna pro nové technologie. Propojení s blízkými ostrovy metrem skrze tunely pod mořskou hladinou je bráno za samozřejmost, neživá hmota se již dopravuje teleportéry a uvažuje se o jejich nasazení v osobní dopravě během deseti let.

 

Ačkoli studenti MVI mají proti studentům MTI převahu v magické síle, jelikož požadavky jsou vyšší, studenti MTI jsou všemi, vyjma samotných studentů MVI, bráni za stejně důležité, mnohokrát i důležitější. Důvod je prostý - na absolventech MVI stojí přežití země - jelikož v posledních padesáti letech se pozornost bohů z kontinentu obrátila i k této neutrální zóně, která však díky technologické převaze dosud vzdoruje, avšak studenti MTI znamenají budoucnost - nové technologie, které mohou být použity například v boji proti andělům, proti nimž zatím nebyla nalezena dostatečně účiná zbraň, a kteří naštěstí dosud nebyli použiti během útoků na ostrovy.

 

A na Akademii začíná i můj příběh. Přesněji tedy na magickém gymnáziu v jedné ze tříd s budoucím zaměřením na MTI. Protože není lepšího místa, kde bych mohl své vyprávění započít.

 

* * * * *

 

Sedm dvacet sedm.

 

Sedím ve třídě a piji jablečný džus, zatímco levou rukou nelidskou rychlostí zadávám data do OPJ - Osobní Přenosné Jednotky - moderního velkokapacitního malého zařízení, nahrazujícího zastaralé počítače a notebooky.

 

Data z OPJ se mi promítají v levém oku a já upravuji kalibraci plánů.

 

Již po třetí jsem včera odmítl nabídku MTI. Nabídku přeskočit studium na magickém gymnáziu a okamžitého zapojení do studia přímo na MTI. Nicméně o to já rozhodně nestojím - přecijen, střední školu si člověk užije jen jednou za život.

 

Jmenuji se Trévir Gata. Mám černé krátké vlasy a nevýrazný obličej, který se snadno rozplyne

v davu, je mi sedmnáct let a rád poslouhám heavy metal.

 

Rád bych o sobě řekl, že jsem obyčejný student, ale to nemohu - obyčejní studenti takovéto návrhy nedostanou.

 

Již od malička mě fascinovala technologie a chtěl jsem rozumět tomu, jak vše funguje. Jako posedlý jsem rozebíral cokoliv, co mi přišlo do rukou.

 

Když se pak ukázalo, že mám jakýsi magický talent - žádná výhra, nicméně dost na magické technické inženýrství - obor aplikující magii k analýze a bezkontaktním montážím, úpravám a údržbě mechanizmů, začalo být jasné, jakým směrem se bude ubírat má budoucnost.

 

Strýček nebyl proti - sám sice pracoval jako úředník, ale s tetou si mohli dovolit mě podporovat, aniž by je to nějak výrazně zatížilo.

 

Jako důkaz svého vděku jsem ještě více začal pracovat na svých výsledcích, které už i tak ve své době byly bezkonkurenční a bojoval o každé možné stipendium, abych jim finanční zátěž co nejvíc zmírnil.

 

A výsledek byl tento. Měl jsem jeden oficiálně uznaný patent - drobnou úpravu energetické pušky, která však snižovala spotřebu energie o zhruba deset procent a krom doživotního finančního zajištění se mě neustále pokoušela naverbovat MTI. Ale o tom je lepší se nešířit.

 

Proto, když se těsně před osmou třída již téměř naplnila a já spatřil povědomou

tvář, syknul jsem. Nicméně muž, mě dobře známý PhD Albert Naren, čtyřicetiletý tělnatý

plešoun, se jen usmál a zamířil k učitelskému stolu.

 

V ten okamžik jsem si uvědomil, že dnes má přijít nový učitel. To snad ne?! "Dobrý den. Jmenuji se Albert Naren a jsem váš nový učitel. Z teorie vás budu vás učit mechaniku a z praxe analýzu a dekompozici." představil se.

 

Následně začal vyprávět své příhodřy ze studií na MTI a s mými spolužáky se, i přes

vzhledovou odpudivost velmi rychle sblížil. Když zazvonila přestávka, celá třída byla plná

diskuzí o novém učiteli.

 

"Trevire, co říkáš našemu novému učiteli?" zeptala se mě Katya Dreford, plavovlasá

spolužačka a dlouholetá kamarádka, které jsem občas pomáhal s učením.

 

"Je to plešatý podrazáký bastard." nepokoušel jsem se zakrývat vztek.

 

"Co?" podivila se a pak jejím obličejem proběhlo překvapení. "Počkej! Ty ho od někud znáš?" dovtípila se správně.

 

"Už jsme měli tu čest." řekl jsem, ale pak jsem již mlčel - ani jí jsem se ještě nezmínil o své nedávno získané slávě.

 

Zbytek dne již proběhl podle očekávání.

 

Občas jsem zkontroloval, zdali učitelé nezmínili něco, co jsem ještě nevěděl, zbytek času jsem se pročítal skripty MTI a MVI, pátrajíc po datech, která bych mohl využít při tom, na čem jsem zrovna pracoval. Bojový oblek určený proti andělům.

 

Zatím byl můj projekt zcela v počátcích, protože jsem si ještě ani neuměl pořádně představit, jak takový anděl pořádně vypadá, co dovede, ani jak moc se ho bát. To jsem tehdy ovšem netušil, že se to ještě ten den změní.

 

Vyrazil jsem pěšky ze školy, zatímco jsem pokračoval v shromažďování informací o andělích, když jsem zaslehl povědomý hlas. Otočil jsem se tím směrem. Dívka, kterou jsem dobře znal tam stála a mluvila ke dvěma svým kamarádkám a jakémusi chlapci, což mi pozvedlo obočí.

 

Byla to má sousedka – bydlela v sousedním bytu.

 

Bydlel jsem v bytě na sedmnáctém patře mrakodrapu, který mi strýc poskytl, jelikož bratranec dokončil studium na MVI rok před tím, než jsem měl nastoupit na gymnázium.

 

Taya Frean, krásná blondýnka s očima, do nichž pohled na vteřinu zastaví srdce a úsměvem, který vás natolik učaruje, že zapomenete dýchat. Studovala druhou větev gymnázia - orientovanou k MVI, ale vycházeli jsme spolu celkem dobře.

 

Zrychlil jsem krok a zkontroloval svou OPJ, která již začala získaná data zpracovávat do virtuálního modelu, který měl zhruba odhadnout potenciál anděla dle dostupných dat - záznamů z bitev na pevnině - které jsme vedli jako protiofenzivu poté co útok bohů na ostrovy selhal.

 

Po nasazení andělů nás vždy zatlačili zpět, ale už jsme pár těch bastardů sejmuli.

 

Z špionáže bylo známo několik detailů - andělé se dělili na nejnižší, nižší, vyšší, a archanděle. Krom nejnižších andělů bylo pro aktuální techniku dosud nemožné s anděli bojovat, nejnižší andělé pak byli ekvivalentem čtyř moderních vrtulníků, případně tří magických elitních vojáků, s důrazem na slovo elitní.

 

Jak je ze srovnání jasné, magie byla technologií pomalu tlačena z vedoucí pozice do pozice podpůrné, což byl jeden z důvodů, proč studenti a absolventi MVI – zaměřeni na využití magie v boji – neměli rádi MTI.

 

Andělé jsou magické bytosti.

 

Mají lidskou podobu a ovládají magii, avšak na takovém stupni, že naše lidská magie je pro ně směšná - výjimku zde tvoří nejnižší andělé, ale i ti mají nad magickými vojáky jasnou převahu.

 

Zdá se, že nemohou moc dlouho operovat mimo území svého boha, proto byli náš protiútok před pěti lety schopni zatlačit zpět do moře, ale přímo na ostrovech nebyli dosud nasazeni.

 

Alespoň takové jsou tedy spekulace armády.

 

Existuje alternativní teorie, nepodložená než tvrzeními několika špehů z kontinentu, tvrdící, že existuje dávná dohoda o neutralitě ostrovů, které nesmí být do války bohů zataženy.

V každém případě skutečnost je nejasná.

 

* * * * *

 

Vyjel jsem výtahem do sedmnáctého podlaží mrakodrapu, v němž se nacházel můj byt. Když jsem vystoupil, koutkem oka jsem spatřil modrou barvu. Otočil jsem a překvapením jsem málem

upustil klíče.

 

Na schodišti seděla modrovlasá dívka, na pohled stejného věku jako já, v prapodivné středověké zbroji, s mečem u pasu a nejspíše mosaznou helmou. Její rudé oči se obrátily na mne a její hlas, který zněl tak dokonale, až člověka nepříjemně mrazilo u zad, jako by ta dívka snad ani nebyla živá, jako by byla nějaký dokonalý stroj, mě zasáhl otázkou.

 

"Jste Trevir Gata?" zeptala se a její přímočarost mě ještě více vyděsila.

 

Jako technik jsem měl jakýsi šestý smysl, který mi umožnil poznat, že tahle dívka není pomatená cosplayerka. Cítil jsem z ní omračující sílu, pocit mouchy nad níž nehybně visí plácačka mnou procházel a já rázem věděl, že přede mnou je to, čemu nejen naše armáda říká anděl.

 

Byla uvnitř baráku. Měla zbroj a meč. Vypadala jako mizerná cosplayerka, ale i tak jsem to cítil... odhodlal jsem se jí odpovědět.

 

"Ano, to jsem já." řekl jsem třesoucím se hlasem a čekal, že meč, který jí dosud visel za pasem, opustí svůj klidový stav a rozhodne se vydat na průzkumnou cestu z jedné strany mého krku na druhou.

 

Místo toho dívka vstala ze schodů a poklekla přede mnou. "Jsem vám k službám, můj pane, vydejte své rozkazy." řekla.

 

V ten okamžik se další výtah, kterých v tomhle mrakodrapu kvůli výšce bylo pět, zastavil v našem patře.

 

Můj šestý smysl mi říkal, že to je Taya Frean s kamarádkami, takže jsem rychle odemkl dveře a tu dívku - anděla, nahnal dovnitř.

 

Seděl jsem v pokoji, jenž sloužil jako obývák a ložnice v jednom a hleděl na ni, ona hleděla na mě.

 

"Takže, dovol mi otázku. Cos měla na mysli tím 'Jsem vám k službám, můj pane?'" zeptal jsem se. Panika již z mého hlasu zmizela, nahradilo ji zmatení.

 

"To co jsem řekla, pane." odvětila dívka krátce, bez stopy jakékoli emoce. To byl ostatně hlavní důvod, proč jsem cítil, že to není cosplayerka. Její tvář absolutně postrádala emoce.

 

"Dobře, ujasněme si to.Ty jsi anděl, že?" zeptal jsem se.

 

"Ano, pane." dívka odvětila opět bez emocí.

 

"Vyšší anděl, F-E-N-I-X. Věk, devět a padesát hodin, specializace magické meče a obraná magie. Hodnocení bojové síly - jedna pětina armády Inglantu, pane." dodala téměř strojově.

 

Moje ústa vytvořila obrovský oblouk, široký jak brány pekel.

 

Štípnul jsem se do ucha. Potom znovu.

 

Dívka na mě zmateně hleděla, pak se jí náhle zablesklo v oku a pak opět strojově pronesla. "Toto není sen. Je-li třeba prokázat mou identitu, mohu na důkaz srazit libovolnou vámi vybranou budovu v tomto městě, pane." řekla a přitom se její ruka usadila na rukojeti meče.

 

Rychle jsem ji zarazil. Viděl jsem jeden záznam nižšího anděla používajícího magický meč - rozsekl pět tanků ve dví z padesáti metrů jednou vlnou magické energie emitované mečem. Nechci se domýšlet jaký výsledek by měla stejná akce provedená vyšším andělem.

 

Nevím proč jsem tehdy více nepochyboval.

 

Snad to bylo tím, že ta dívka fakt vyzařovala cosi děsivého.

 

"Dobře, proč mi říkáš 'pane'?" přešel jsem k další otázce.

 

"Bůh Aidos mi přidělil úkol vám sloužit, pane." oznámila opět strojově.

 

Při té zmínce jsem se otřásl.

 

Bůh Aidos ovládal šestinu kontinentu. Různým zemím většinou vládly různé skupiny bohů, ale Aidosova země Gremain byl monoteistický. Byl znám jako bůh temnoty, rozkladu a smrti.

 

"P-proč by to d-dělal?" vychrlil jsem ze sebe.

 

"Jste syn boha Aidose, pane." pravila a mě se v ten okamžik po třetí v životě na vteřinu skutečně zastavilo srdce.

 

Poprvé to bylo, když jsem první den zde uviděl svou nynější sousedku.

 

Podruhé, když jsem viděl osmicifernou sumu převedenou armádou na můj účet za můj patent.

 

A potřetí to bylo ten den. Den, kdy jsem zjistil, že jsem polobůh.

 

* * * * *

 

"Jsem co?" zeptal jsem se zaskočeně.

 

Byla pravda, že jsem nevěděl, kdo je můj otec. Matka opustila svou rodinu aniž by zanechala jakékoli stopy a nikdo nevěděl, co se jí stalo, až do okamžiku, kdy jim došla zpráva, že zemřela v porodnici na poporodní komplikace.

 

Její sestra s jejím manželem se mě ujali a vychovali mě jako vlastního.

 

"Polobůh, pane." oznámila dívka klidným hlasem.

 

"Nesmysl. Už toho bylo dost, jakýpak polobůh? Já?" protestoval jsem.

 

Cítil jsem že říká pravdu, ale odmítl jsem to akceptovat. Protože kdybych to přijal, asi bych se zbláznil.

 

"Ještě jste neprobudil svou vnitřní sílu, ale jste polobůh. Již brzy se probudíte a pak svému

otci podrobíte celý Inglant." oznámila opět bezemocionálním hlasem.

A tehdy jsem se konečně probral.

 

"Toto území je neutrální zóna pod zprávou kněžny Sodwin a tak to i zůstane." řekl jsem rozčileným hlasem.

 

"Zavázal jsem se přísahou, že budu bránit neutralitu Inglantu a své slovo neporuším!" pokračoval jsem.

 

Toto byl ovšem již bluff. Je sice pravda, že jsem se takto zavázal, ale to každý student magického gymnázia v Akademii také - byl to jeden ze základních rituálů souvisejících s přijetím. Což však nicméně neměnilo nic na tom, že jsem odmítal být důvodem, proč upadne tato země, kde poprvé existuje síla schopná vzdorovat magii - technologie, do područí bohů.

 

"Co uděláš, když odmítnu, donutíš mě?" přešel jsem do slovní ofensivy, ale ve skutečnosti

jsem se třásl děsem.

 

"Ne. Váš otec vám nade mnou předal plnou kontrolu. I kdyby chtěl, nemůže mi už poroučet dokud mi vy sám nedáte povel ho poslouchat. Ale ještě mi dal jeden úkol, který musím splnit. Mám vám vzkázat dvě věci. Arície se chystá napadnout Inglant a tentokrát dojde na použití andělů. Dle našich údajů zhruba deset nejnižších a jeden nižší, to je první zpráva pro vás. A druhá zpráva... je si jistý, že ho poslechnete a Inglant mu vydáte. Časem. A toho on má tisíce let. To je vše, co vám chtěl, pane. Očekávám váš příkaz." řekla dívka stále hlasem bez emocí.

 

A přesto, ačkoli všechna zdělovaná fakta byla děsivá, ačkoli její hlas byl zcela monotónní, tón, nímž zněl se jevil jako ten nejdokonalejší zvuk na světě.

 

Zamrazilo mě.

 

Protože jsem v ten okamžik konečně pochopil co je to anděl.

 

Bytost stvořená jako obraz dokonalého člověka, jak si ho představují bohové - člověka ne jako bytosti, ale jako nástroje.

 

Bez emocí. Chladného. Kalkulujícího. Překrásného. Mazaného. A zcela oddaného svému bohu.

 

Ta bytost, která stála předemnou, nebyla z kovu. Její mozek nebyl z křemíku, byl organický jako ten můj. Ne, můj mozek je z genetického hlediska zastaralý vedle jejího. A přesto...

 

Je pravda, že je chytřejší, má samoučící programy vedle nichž lidský 'mozkový software' působí směšně a i její hardware je lepší, je ve všech ohledech dokonalejší než já.

 

Je to nejdokonalejší člověk na světě. Ale není se schopna vzepřít velení. Nemá potřebu. Nemá žádnou touhu, která by jí motivovala se vzepřít. Ačkoli je člověk... není člověk. Je stroj.

 

Z myšlenky mě vytrhlo zazvonění zvonku.

 

"Zůstaň tu sedět." řekl jsem jí, neuvědomujíc si plný dosah toho, co jsem řekl a vyrazil ke dveřím.

 

Bylo šestnáct čtyřicet osm, kdo by to mohl být, pomyslel jsem si.

 

Otevřel jsem dveře a nepříjemný pocit ze mne spadl ve vteřině.

 

"Zdravím. Já... promiň, že vyrušuju." řekla dívka stojící za dveřmi a ochromila mě andělským provinilým úsměvem. 'Andělským?' ozval se můj vnitřní hlas ironicky. 'Andělé se nesmějí, jak jsem měl možnost se sám přesvědčit. Odkud tedy pochází rčení andělský úsměv?'

 

"Kdepak, nevyrujušuješ, Tayo." dostal jsem ze sebe a veškeré myšlenky na anděly jsem zahnal do pozadí své mysli, kde nerušili výhled na mou překrásnou sousedku.

 

"Já... nějak se mi porouchal 3D projektor a... s kamarádkami jsme se na něco chtěli dívat. Nemohl bys..." dostala ze sebe opět nejistě. Takhle se chovala jen když potřebovala pomoc, mrcha jedna. Ale kdo by ji za to mohl nenávidět?

 

"Ovšem, mrknu se na to." řekl jsem, popadl jsem klíče a OPJ a už jsem kráčel do jejího bytu, následován jejími pomalými kroky.

 

V jejím pokoji seděla dvě další děvčata - rusovláska a plavovláska, snad v Tayině věku, snad o něco starší. Byt měl podobný půdorys jako můj vlastní, takže ložnice a obývací pokoj byly podávané v jednom - byl to 1+1 + předsíň a koupelna.

 

"Takže tohle je tvůj soused?" zeptala se rusovláska bez toho, aniž by mě pozdravila. "Nevypadá špatně, navíc MTI. Máš štěstí." zahájila.

 

"Neděs ho chudáka. Hezký den, že?" zasmála se plavovláska.

 

"Zdravím. Dejte mi jen vteřinku a projektor bude lepší než nový." řekl jsem a usmál jsem se.

 

Co jsem si pomyslel jsem nahlas raději nevyslovil.

 

Přistoupil jsem k projektoru a položil na něj ruce. "Na co se vlastně chcete dívat?" zeptal jsem se.

 

"Holčičí věci. To se tě netýká." řekla rusovláska drze.

 

Raději jsem se již neptal a dal se do práce. Mé levé oko zazářilo magií a já analyzoval vnitřek televize, zatímco na OPJ jsem vyhledával originální technické schéma. Nicméně chybu jsem poznal dávno předtím, než se potřebná data načetla - jeden z čipů byl dost krutým způsobem spálený.

 

"Tohle bude unavující, spálený čip, sakra." zamumlal jsem si pro sebe, nevšímajíc si tří napjatých pohledů. "Musím se napít, než na to půjdu." oznámil jsem a bez otázek vyrazil do kuchyně. Dveře jsem jen přivřel.

 

Občas dělám blbosti. Můžu mít IQ začínající ciframi jedna a šest, ale stejně občas dělám kraviny. Jako třeba, když jsem se rozhodl si vyslechnout zbytek rozhovoru, který začal během mého pobytu v kuchyni.

 

"Chudák. Jestli je to spálenej čip, bude utahanej jako pes. Na to obyčejná manipulace nestačí, to je magická alchymie a kurva složitá. Nestydíš se toho chudáka takhle využívat?" řekl hlas, který jsem identifikoval jako plavovlásku.

 

"Co máš na mysli?" zeptala se Taya nepříjemným hlasem.

 

"K čertu, Tayo, je nad slunce jasné, že ten vůl je do tebe udělanej. Totálně. A netvrď, že sis to nevšimla. I když je pravda, že se mu nelze divit. Ve třídě... ne, na škole, co se vzhledu týče, nemáš konkurenci." řekla rusovláska a zasmála se.

 

"My... jsme... jen přátelé." protestovala Taya.

 

"Ano, ty ho vidíš jen jako kamaráda. A právě proto je to od tebe tak zákeřný. Jen ho využíváš." řekla plavovláska.

 

"Mlč, Izie, přesně to znamená být ženou. Využívat muže všude kolem sebe. Takovýhle kluk by se hodil jako 'pojistka'." řekla opět rusovláska.

 

"Pojistka? Raděj' ani nechci vědět, co to je. Jestli je to něco, co vysvětluješ ty, Miro, pak to není potřeba znát." řekla plavovláska a zasmála se.

 

"Tak tedy dobře poslouchejte děvčátka. Ve světě dospělých, kam vám je vstup dosud zapovězen, se občas něco pokazí a v takovém případě 'pojistka' slouží jako záchraný padák. Pozitivní těhotenský test? Odkopl tě tvůj vážně míněný přítel? V těchto situacích pojistka funguje velmi dobře." řekla rusovláska a zasmála se.

 

"Ech, to jsem vážně nepotřebovala vědět. Neposlouchej jí Tayo, raději mi řekni, už jsi pozvala Farnifa na rande? Prý po něm jde jedna z našich spolužaček." reagovala plavovláska.

 

"Vážně? Kdo?" ptala se se zájmem s napjatým hlasem Taya. "No, dle toho co jsem slyšela, Anna." řekla plavovláska. "Musíš víc přitlačit na pilu, jinak ho sebere dřív." pokračovala.

 

"A pokud ani to nestačí, vybrečíš se na ramenách své 'pojistky'." řekla rusovláska, načež následoval lehký, nevinný smích tří děvčat.

 

Opustil jsem její byt. Ještě než jsem vstupoval, bylo mi jasné, že má láska je neopětovaná.

 

Nebrečel jsem. Ale do smíchu mi taky nebylo.

 

Bylo mi jasné, že bych nebyl schopen zachovat si svou tvář a tak jsem se raději vrátil do svého bytu. Anděla jsem našel sedět v křesle.

 

"Pořád tu jsi?" zeptal jsem se jí nepříjemným hlasem.

 

"Rozkázal jste mi sedět, tak sedím, pane." odvětila modrovlasá dívka prázdným hlasem, přesto tak neskonale dokonalým, vyladěným do nejmenších detailů.

 

"Tak ten rozkaz ruším. Dělej si co chceš." pokračoval jsem rozčileně.

 

"Příkaz nevykonán. Nechci nic, pane. Nejsem stvořena, abych chtěla." řekla znovu monotóně. Nastalo ticho, spadl jsem do své postele. Stále jsem nebrečel. Ale cítil jsem se fakt mizerně. Když tam nebudu, dojde jí, že jsem je slyšel. Ale už je pozdě na to se vrátit.

 

"Mohu mít otázku, pane?" zeptala se náhle dívka.

 

"Jakže jsi to říkala, že se jmenuješ?" zeptal jsem se jí.

 

"F-E-N-I-X. To je mé jméno, pane." řekla.

 

"Fénix? Jako ten nesmrtelný legendární pták, jenž povstává z popela jen aby znovu shořel? To je hrozné jméno." řekl jsem.

 

"Může to být hrozné jméno, ale je to moje jméno, pane. Nelíbí-li se vám, můžete mi ho změnit. Jak byste si přál, abych se jmenovala?" ozval se monotóní hlas, který mu na okamžik připoměl hlas při tvorby postav v jedné RPG hře. "Zadejte jméno." říká tam dívčí hlas softwarové

operátorky. Otřásl se při tom srovnání.

 

"Co je to za nesmysl. Jen proto, že se někomu nelíbí tvé jméno si ho přece nebudeš měnit." protestoval jsem.

 

"Kvůli tomu, že se někomu nelíbí, ne. Kvůli tomu, že se nelíbí mému pánovi." řekla opět mrtvým hlasem.

 

"Nesmysl." odvětil jsem a pak jsem zmlkl. Po pár vteřinách jsem si uvědomil, že jsem chtěl něco říci.

 

"Můžu ti říkat Nix?" zeptal jsem se.

 

"Můžete mi říkat, jak chcete, pane." řekla dívka.

 

"Dobře, Nix. Když se chceš na něco zeptat, zeptej se. Ptát se na to, zda se smíš zeptat je zbytečné." řekl jsem.

 

"Není možná. Nebyla jsem stvořena k tomu abych chtěla, pane, jak jsem vám již řekla." oznámila.

 

Má obočí nadskočila. "Co tím myslíš?" zeptal jsem se.

 

"Důvod, proč jsem se vás plánovala zeptat není ten, že bych to chtěla, ale ten, že jsem shledala, že je to pro vás důležité." vysvětlila monotónně.

 

V ten okamžik jsem si konečně uvědomil fakt, že ačkoli s ní jednám jako s člověkem, ta dívka předemnou je stroj.

 

Je jako inteligentní lednička, kterou mám v kuchyni - ta konverzace není vedena protože by chtěla.

 

No, kdybych ji srovnál s mluvící ledničkou, byla by to pro ni urážka, ale i tak byl princip stejný.

 

"Ptej se. Ptej se kdykoli uznáš za vhodné na cokoli co uznáš za vhodné." řekl jsem. Pořád se k ní nedokážu chovat, jako ke své ledničce.

 

"Ten rozhovor předtím byl o lásce, pane?" zeptala se svým mrtvým hlasem a mě se dnes již po

druhé zastavilo na jeden úder srdce.

 

"Jaký rozhovor?" zeptám se, neschopen racionálního uvažování.

 

"U sousedky." řekla Nix.

 

"J-jak to v...?" dostal jsem ze sebe.

"Můj sluch je sto devět a třicetkrát lepší než průměrný lidský sluch. Registruji vše co se děje na tomto a v sousedních patrech. Kdyby mi bylo rozkázáno, mohla bych svůj sluch napnout i o pět pater nahoru, ale v takovém případě bych ztratila přehled o dění na tomto patře." oznámila. Opět

svým dokonalým monotóním hlasem, který kompletně postrádal jakékoli náznaky chlouby. Spíše

jako když se zeptáte svého osobního automobilu na jeho parametry, než jako když se zeptáte

člověka, čím je výjimečný.

 

"Zajímá tě to?" zeptal jsem se s nadějí.

 

Čím více jsem s ní mluvil, tím více jsem doufal v to, že projeví náznaky své vlastní vůle, protože mi to přišlo nepřirozené. Pořád jsem ji odmítal ve svém vnímání světa umístit do kategorie spotřebičů.

 

"Nechápu zájem ve vztahu k vlastní osobě. Nebyla jsem vytvořena abych se zajímala. Sbírám data abych vám mohla být co nejvíce užitečná, v mé vnitřní knihovně toho o lásce mnoho není." řekla prostě.

Zamračil jsem se.

 

"Ano, souviselo to s láskou... ale to, o čem se bavili si raději vymaž z paměti." řekl jsem.

 

"Rozkaz. Data byla úspěšně vymazána, pane." oznámila mi klidně.

 

V ten okamžik se mi ten den již potřetí na vteřinku odmlčelo srdce.

 

* * * * *

 

"Počkej, co to je za nesmysl? Proč sis vymazala paměť?" zeptal jsem se vyděšeně.

 

"Rozkázal jste mi to. Jestli si na to nevzpomínáte, mohu vám to odrecitovat, mám absolutní paměť, pane." řekla opět.

 

"Ne, to byl jen slovní obrat, nemyslel jsem to, jako že si ty data máš vážně vymazat." dostal jsem zděšeně ze sebe.

 

"Chápu to správně, že mé smazání dat nebylo to, co jste po mně chtěl? Omlouvám se za své pochybení, pane, mohu obnovit ta data, jelikož dosud nebyla kompletně zrušena." řekla.

 

"Dobře, obnov si je. A když ti něco přímo nerozkážu, neřeknu - 'je to rozkaz', jako rozkaz to neber. Rozumíš?" vyčinil jsem jí.

 

"Je to rozkaz, pane?" zeptala se. Přikývl jsem. "Avšak pokud uznám, že něco chcete a vy řeknete, že to chcete, mohu to vykonat?" dostala ze sebe další otázku. "Samozřejmě." řekl jsem a pak jsem se

zarazil.

 

"Nejedla jsi." vyslovil jsem zřejmou skutečnost, zatímco mi zakručelo v žaludku.

 

"Andělé sice mohou jíst, ale přežijí i bez jídla, ačkoli mohou-li ztrátu energie doplňovat přímo jídlem, je jejich výkon vyšší. Mám něco sníst?" zeptala se.

 

"Počkej, udělám večeři." řekl jsem jí a zvedl jsem se přičemž jsem zamířil do kuchyně. Následovala mne.

 

"Odpusťte pane. Mé kulinářské schopnosti jsou na nule. Můj věk je jednašedesát hodin, takže má praxe je nulová, mé vědomosti v této oblasti také nejsou obsáhlé, to však mou vědomost neomlová. Ve volném čase chybějící informace dostuduji a pokusím se nastřádat i praxi, pane." řekla. Už jsem si na její monotónní hlas začínal zvykat, ačkoli mi pořád nebyl příjemný.

 

Po večeři jsem se osprchoval, převlékl a poslal Nix rovněž osprchovat. Ven z koupelny vyšla

ve své zbroji, s mečem opět po boku a v mosazné helmě.

 

"Asi mi teď neřekneš, že máš někde ve městě zamluvený byt, pokoj nebo tak něco?" zeptal jsem se, uvědomujíc si náhle nově se rýsující problém. Ne, pane. Ale andělé nespí. Mohu odpočívat sedící v křesle." oznámila.

 

"Dobrá." řekl jsem, ačkoli nechat ji tu přespat se mi nezamlouvalo, neměl jsem moc na výběr. Ustrojil jsem se ke spánku a lehl si. Pak mi došlo, že jsem nechal rozsvíceno. Světla jsem jako jedinou věc v bytě neměl na hlasové ovládání.

 

"Zhasni, prosímtě." požádal jsem ji.

 

A poté, když světla zhasla, ještě jsem, spíše tak ironicky, řekl: "A udělej něco s tím svým oblečením, ať nevypadáš jako cosplayerka."

 

To jsem ještě netušil, jak hroznou chybu jsem udělal.

 

* * * * *

 

Dalšího rána jsem nechtěl vstávat a budík, jenž mě začal ve třičtvrtě na šest budit jsem

zcela vypnul a spal jsem dál, ačkoli jsem předchozího dne zhasnul světla už v půl jedenácté.

Důvod byl prostý - kvůli tomu, co se stalo jsem nemohl usnout až do tří. Když tedy za pět minut sedm zazvonil zvonek a Nix se zeptala, zda má jít otevřít, ještě v polospánku jsem jí to odsouhlasil. A to měl být poslední hřebík do mé rakve.

 

"Můj pane, máte návštěvu. Sousedka a nějaká plavovláska, dle uniformy myslím, že vaše spolužačka, pane." řekla.

 

V ten okamžik jsem si uvědomil, jakou hovadinu jsem udělal a byl jsem ihned vzhůru. Jen ve kraťasech a krátkém tričku jsem se zvedl a vyrazil do předsíně, snažíc se zažehnat hrozící katastofu.

 

Přitom jsem nohou zavadil o cosi kovového.

 

Koutkem oka jsem zjistil, že to je její helma, její brnění a středověký oděv, který měla pod brněním ležely rovněž nedaleko. Oddechl jsem si, kdyby na ně vybafla v plné zbroji, jistě bych měl spoustu vysvětlování navíc.

 

Nabízela se otázka, co má na sobě? Jakožto anděl si jistě mohla alchymistickou magií zesynthetizovat jakékoli moderní oblečení. Možná, že když ji Taya uvidí, řekne si...

 

Zde proud mých myšlenek končí. Mé srdce totiž vynechalo několik tepů. Ano, ne jeden, minimálně pět. Do zorného pole mi vstoupila předsíň. A mě došlo několik věcí. Za prvé - nebude potřeba nic vysvětlovat.

 

Ne, to je špatně řečeno. Bude zbytečné cokoli vysvětlovat - to je přesnější vyjádření.

 

Za druhé, skončil jsem. Finito.

 

Za třetí - jestli se hned teď neprobudím a nezjistím, že to byl jen sen, bude možná lepší cestovat do přízemí skokem z okna místo výtahu.

 

Anděl - modrovlasá dívka Nix, bez křídel, stála ve dveřích, v pravé ruce meč opřený o podlahu, v levé ruce kliku dveří.

 

Z vnějška dovnitř přes její levé rameno hleděla Taya, moje sousedka a moje tajná... no, uvážíme-li včerejšek, nejspíše ne zcela tajná, láska a přes pravé Katya, moje spolužačka a kamarádka.

 

Takováto, na první pohled normální scéna.

 

Mimochodem, zmínil jsem již, že Nix byla zcela nahá?

 

*     *     *     *     *

 

Akademie je město zázraků. A na Akademii začíná i můj příběh - pro vás možná lehce komediální, pro mne horror. Kdybyste mi včera ráno řekli, že za mnou ještě ten den přijde anděl s tím, že jsem polobůh a otcovým jménem mám obsadit Inglant, a další ráno tento anděl - dívka uvítá mou lásku a mou kamarádku v mém bytě mým jménem zcela nahá, zajímal bych se, na jaké droze sjíždíte. A přeci, nyní když jsem v této situaci, nezbývá mi, než doufat. Doufat? Ale v co? Řekni mi, za co mě trestáš, bože...