Začátek

PROLOG
Nikdy jsem neměla velkou trpělivost. Přesto jsem, již půl druhé hodiny seděla na barvové židličce, bez zjevného důvodu k takovéto činnosti. Tolik se toho dělo okolo mne. Někdo si objednal vodu s citrónem. Kolečko citrónu bylo ukrojeno z celého plodu. Barman se řízl do prstu, jedna kapka jeho krve se dotkal umě zpracovaného dřeva barového pultu. Její dopad byl nejhlasitějším zvukem, který dolehl k mým uším.

Hodila jsem na tácek, který ležel přede mnou jakousi bankovku, pro mě neznámé hodnoty a rychlými kroky se vydala k východu. Peníze pravděpodobně stačily na to, aby pokryly netknutou sklenici vody, která mi dělala společnost, již od příchodu do tohoto malého zastrčeného baru. Jak mě stále udivují, tyto maličkosti. Existence míst kde i kdybych se postavila na hlavu, nikoho neudivím. Obdiv patří nevšímavosti lidí v tomto tisíciletí!
Cestou mě provázela směsice pachů, které by mne jindy nechaly klidnou, ale dnes byly mé smysl poněkud roztěkané a tak se jim téměř podařilo zastřít tiché rozhodnutí muže, sedícího u stolu přímo naproti východu, doprovodit mne na mé cestě do noci.

A začalo staré známé divadlo, kořist pronásleduje lovce. Kdyby věděl, co jej čeká, nikdy by teplo té smradlavé díry neopustil. K mému údivu mě nechal ujít hodný kus cesty. Přicházela jsem k poslední odbočce před svým prozatímním domovem, když se konečně odhodlal. Přiskočil těsně k mým zádům, pažemi mi pevně přitiskl ruce k tělu a nejspíš očekával křik, takže se mi nemotorně snažil zakrýt ústa. Něco uvnitř mě se chtělo smát, byl tak směšný, tak ubohý, byl tak stejný, jako všichni. Trhnutím si mne otočil k sobě a výraz hrůzy v obličeji mu zůstane až do chvíle, než jej spálím na popel.

„Sestřičko! Tak rád tě vidím, ale ne kolik nepořádku. Zase.“

Trhnutím jsem otočila hlavu a zavrčela na jediného muže, který svou přítomností nevzbuzoval mou touhu po pomstě k stále větší a větší nenasytnosti.

„Starej se o sebe Petere. Nebo máš snad hlad? Ráda ti nabídnu.“

Posměšně a s mírným smutkem zakroutil hlavou. Věděla jsem nač myslí, věděla jsem, jak trpí pohledem na zkázu, kterou dokáže přinášet jeho malá sestřička. Sám byl jiný. Nedokázal, ani snést pomyšlení na to, že by něco takového udělal. Hloupý pacifista, pomyslela, jsem si pokaždé, když jsem viděla, jak dvorně a galantně se chová k jídlu. Za drobnou službu, kterou mu hlupáci z řad lidí poskytovali, platil více, než královsky.
Poté co jsem skončila s mou dnešní hračkou a Peter mi pomohl uklidit nepořádek, vrátili jsme se zpět do domu, který jsme zde měli na týden pronajat. Byl to prostorný starý dům, postavený někdy začátkem 19. století. Měl nádherné průčelí, které jako dvě oči zdobila velká vikýřová okna a dveře byly položeny na vyvýšenou podestu, ke kterému vedlo pět schůdků. Bylo to pěkné místo, ale vlastně mě příliš nezajímalo. Pomyslela jsem si, jak je to dlouho kdy v takových domech žili mladé páry, které vychovávaly kopu kouzelných dítek, ze kterých se mi dělalo zle a úzko. Připadalo mi, že teprve před několika málo roky jsem odložila korzety a šněrovačky a ono je to více, než 200 let.

„Jak se ti líbí v Anglii drahá?“

„Bože můj, mohl bys být tak laskav a přestat mi říkat drahá? Víš, když vezmu v potaz, že mluvíš, jako matróna z 18. století a přitom bys měl být chrabrý bojovník, nelítostný vládce a pán své ženy, kterým ses narodil, jsi docela ubohý.“

„Líbí se mi to a budu tě oslovovat, jak budu chtít. Ovšem pokud opravdu stojíš o zacházení tobě hodného lady Štýrská, pamatuji se, že bratr našeho otce své setry pravidelně znásilňoval. Pokud to tedy nezbytně musí být, jsem k službám.“

Zabolelo mne jeho připomenutí mého domova, mého jediného domova. Dobře věděl, jak mi ublížil, ve tváři se mu hned poté, co dokončil větu, zrcadlil výraz nejhlubší bolesti a soucitu, který ke mně chovat. Tížila ho vina těžší, než mohl unést kdejaký skutečný muž a on byl spíše dítě. Naše životy byly tak jiné a přesto si tak podobné. Věděla jsem, že bych mu měla říct, že vím, že to neudělal schválně. Že vím, že mě má rád, že chápu, co pro něj znamenám. Já však nikdy nebyla příliš soucitný tvor, tím méně, čím více jsem za sebou zanechávala těl.

Odešla jsem do svého pokoje, byl malý a příjemně zařízený. Obdélníkové stěny, byly až ke stropu potaženy starými, vybledle modrými tapetami. Nábytek byl sladěn se stěnami do tmavomodrého odstínu, který se objevuje na opačné straně oblohy od slunce při jeho západu. Měla jsme ráda modrou. Kdysi jsem ji měla ráda. Byl to jen další pokoj, který jsem měla na krátký čas obývat, a pak jsem mohla zase jít, ani nevím, proč jsem si ho tolik prohlížela. Sedla jsem si na lenošku, která stála v koutě, překvapivě byla opět modrá. Mám dojem, že tyto modré pokoje Peter vybíral schválně, myslel si, že mne tím potěší. Přitáhla si tašku, kterou jsem měla s sebou. Byla v ní kniha v těžkém koženkovém přebalu vínové barvy. Byla ohmataná a nečitelná. Jen málo očí na této planetě dokázalo přečíst, co stojí na řádcích srovnaných v úhledných řadách na jejích stránkách. Kniha nebyla stará, tedy pro mne ne. Co vlastně pro mne mohlo být staré? Lhala bych, takových věcí tato planeta skýtá dosytosti. Ona kniha byla to můj poklad. Stránky, které vždy byly a budou plné lásky, útěchy, života. Života, o kterém mluvil můj bratr. Neměl nikdy, ani tušení, jak moc bych se mu chtěla podobat. Jak moc bych chtěla mít stejně dobré srdce, čisté úmysly a soucit, jako on. Jak moc bych chtěla být tolik podobná lidem, jako byl on.

„Katin můžu dál?“

Použil tu starou zkratku mého jménu, tu jež mě oslovoval, když jsme si hrávali v lesích v okolí našeho rodiště. Tehdy jsem věděla, že jej miluji, jak jen sestra bratra může. Tak moc ke mně tehdy vzhlížel, tak moc ke mně vzhlíží nyní. A co jsme dělala nyní? Co nyní dělalo mé já? Nevšímala jsem si jeho lásky. Stál před dveřmi, již poměrně dlouhou dobu. Jeho pro většinu stvoření neslyšitelné přešlapování narušovalo běžný hluk starého domu a hluky doléhající zvenčí, které mne dokázaly zabavit na celé hodiny. Ráda jsem v mé mysli imaginovala to co jsem slyšela, let ptáka, který nedokázal usměrnit údery svých křídel tak, aby byl jeho let tak plynulý jak by měl bát. Tichý pláč i hádky všech lidí v celé čtvrti, jejich životy. Slýchala jsem zvuky, které mne odpuzovaly, jako milující se páry, rodiče opečovávající své dítě, stesky nad bídou, opilci mučící na rohu ulice. Také ale zvuky, které mne okouzlovaly. Voda, která bez nejmenšího rozmyslu stéká tak kam patří, ale i tam kam se jí zachce, ona sama vede své cesty, vítr, které odchází a zase se vrací, dokáže být tichý i hlučný, milostivý i nebezpečný, tyto živly byly jako já. Rozuměla jsem jim.

Zaklapla jsme knihu otevřenou na mém klíně, ležela takto několik hodin. Byla jen otevřená, tak aby její kouzlo pronikalo dovnitř pokoje, dovnitř mne, jen tak abych cítila její vůni.

„Pojď dál.“

Mé vyzvání nebylo zdaleka, tak vřelé, jako jsem si přála vyslovit. Lidskost byla ve mně tak hluboko uzavřená, že jsem nedokázala, ani vlastní krvi dát najevo lásku. Krvi…bože můj, kéž by nám v žilách kolovala krev. Tichý smích v mých myšlenkách mi dával najevo, jak málo se mílím, když si tento fakt připouštím.

„Už zase Zločin a trest? Nebylo toho, již dost? Trestáš nesprávné a trestáš zbytečně. Láska se ti stejně nevrací…“

Vše ve mně vřelo. Co se to opovážil vyslovit? On mluvil o MÉ lásce. On, který za vše může, on, který mně připravil o vše, co bylo mému srdci blízké? Jedna má půle mu chtěla ublížit, toužila po tom ho zabít, ale druhá věděla, co tím chce říct, věděla, že má pravdu. Mé já však bylo dávno zvíře, nikoli svobodomyslný, úplný lidský tvor. Musela jsem se mu postavit, bylo mi to dáno, bylo to pro mne přirozené.

Peter dobře věděl, co mi v onom zlomku sekundy proběhlo hlavou. Reagoval rychle a přesně. Jediným pohybem ruky mě sevřel do své náruče a nedovolil mi jediný pohyb. Byl silnější, než já, ale mé mrštnosti nestačil, podařilo se mi vykroutit se z jeho sevření a strhnout ho k zemi. Váha našich padajících těl zničila onu nádhernou lenošku. Bylo mi to jedno. Pak nade mnou opět získal převahu, pevně mě objal a začal na mne křičet.

„Už toho bylo dost, 800 let se na tebe dívám a celý ten čas čekám. Čekám na nějakou změnu. Věřil jsem, že po té dlouhé noci v tvém srdci přijde ráno, že to zase budeš ty! Neděje se nic a čekání je marné. Dnes jsem řekl pravdu. Poprvé! A víš co? Konečně jsem se dočkal nějaké reakce tvého já, tvého nitra, ne jen tvé zloby. Mstíš se za to, že ti vzali lásku, vzali muže. Ano stalo se to pro tvou krásu. A z toho důvodu zabiješ každého, kdo o tebe projeví zájem? Bez lítosti vraždíš bezbranné muže. Víš, oni taky mají rodiny. Chápeš?! Tohle musí skončit! Celou tu dobu čekám, kdy mi konečně řekneš, to co tě uvnitř sžírá. Je to má vina a ty to víš. To co se s tebou stalo, co se stalo s tvou rodinou, je má vina! Tak už konečně něco udělej, zabij mě, křič, plač! Dělej něco! Žij….“

Křičel na mne a jeho silné paže mne mačkaly tolik, že jsem si myslela, že se snaží o to, aby se mé tělo roztříštilo na kusy. Snažil se o to. A povedlo se mu to. Již víckrát jsme se pohádali, dokonce se snažili jeden druhého zabít, vždy to však končilo stejně. Jeho omluvou a mou lhostejností. Dnes to bylo jiné, poprvé od chvíle, co byl zrozen na svět, se choval dospěle a já poprvé od své smrti cítila. Vše co říkal, mě zraňoval. Rvalo to veškeré mé jistoty na kusy. Život se pro mne stal rutinou, opakující se staletí a staletí, tak jak šly za sebou a nic se neměnilo. Neměnilo, jen proto, abych nemusel vůbec existovat. Myslet na to, že nic není, já nejsem nic, pomáhalo mi to k tomu, aby svět nebyl tak prázdný, aby svět v mých očích vůbec nebyl.

Byla jsem hloupá. Tak moc hloupá, že jsem nechala pomstu, aby mne ovládala tak velkou silou, že jen ona byla můj život. Stalo se něco, o čem jsem si myslela, že to mé tělo nedokáže. Celou mou osobou projela nejostřejší bolest, jakou jsem kdy pocítila. Tak silná, že jsem si myslela, že mě bratr zbavil hlavy, tak jak jsme jej v prvních letech naší smrti žádala, ale po bolesti nepřicházela úleva. Takže toto nebylo možným vysvětlením. Zůstávala tam uprostřed mne a znenadání mnou otřásly vzlyky. Můj bledý obličej smáčely lesklé potůčky rubínové červeni. Slévaly se v potoky, barvily jemné blankytně modré bavlněné triko mého bratra do nachova.

Ucítila jsem Peterovu konejšivou ruku, jak mi dlouhými taky přejíždí po zádech a hladí vlasy. Od mé smrti se mě nikdo nedotýkal, nikdo neměl právo na něco tak obyčejného, jako pohladit mne po vlasech, či chytit mne za ruku. Bylo to tak bolestné. Každý jeho dotyk do mne zabodával tisíce a tisíce malých jehliček, jako by jeho ruce rozdrásávaly mé šaty a hned poté i mou skoro nezranitelnou kůži, jako by se našel způsob, jak mučit člověka, jež téměř necítí bolest.

„Tolik mne to mrzí, sestřičko. Tolik…..“

Lámal se mu hlas. Prosím, jen to ne! Byl to zase můj o pár minut mladší bratr, ten pro, kterého musím být silná. Ale já nebyla. Já nyní byla zlomená. Já, já cítila tu bolest! Bolest, která neměla obdoby, ničila každý kousek mého nitra, požírala vše, co jí přišlo do cesty. Zatemňovala mi zrak, sluch a následně i všechny ostatní smysly. Nedokázala jsem myslet.
„Já zabila tolik lidí! Byli to jen lidé. Oni za nic nemohli.“
Jediná věta, kterou jsem vyslovila, pak se z mého nitra vydral ohromný výkřik a pak jsem utíkala, musela jsem ven, musela jsem běžet, nemohla jsem zastavit. Musím té bolesti přeci utéci. Nemůže tady být stále se mnou. Nedokážu s ní být. Nechci, aby tady byla. Prosím chci být zase sama, bez ní!