Musíš něco cítit- 17.kapitola

„Kam jdeš?“ zamumlal Alex ze spánku. Pohladila jsem ho po tváři.
„Jenom dolů, klidně spi,“ zašeptala jsem vylézávajíc z postele.
„Vrať se brzo,“ zněla jeho odpověď.

Zachumlala jsem se do deky a usadila se na židli před prosklené dveře v kuchyni. Hleděla jsem ven a koukala na ztemnělou oblohu, ze které začaly padat vločky.
„Žij! Slyšíš!“ zaznělo mi v uších. Ty slova se mi nesly myslí, jako kdybych je právě slyšela poprvé. Zavřela jsem oči a nechávala se unášet myšlenkami.

„Co chceš? Tak mi to řekni!“ snažila se ze mě vytáhnout Mia a já s sebou trhla.
„Žít a přežít!“ zašeptala jsem nazpátek uhýbajíc pohledem.
„A jak chceš žít? Někdy musíš zapomenout!“ radila mi, ale já se na ní jenom smutně usmála.
„Co když zapomenout nechci? Co když zapomenout nemůžu?“ vydechla jsem.
„Tak se budeš jenom týrat a bude tě to táhnout zpátky,“ oponovala mi kamarádka.
„Není náhodou minulost to, co nás tvoří takové, jací jsme? Není minulost ta věc, které nás vytváří a my na ně nemůžeme zapomínat?“ diskuze právě začala a ani jedna z nás netušila, kam se dostaneme.
„Ano, nezapomínej, ale nesmíš v ní žít! Jak už je to dlouho?“ ptala se mě Mia.
„Nežiju v minulosti!“ bránila jsem se zuby nehty.
„Tak toho nech!“ křikla dívka a já ucukla pohledem.
„Nemůžu! I když chci. Pokaždé, když si myslím, že to je za mnou, tak to zase přijde. Chci být silná! Jsem silná! Ale jak moc silná musím být?“ zašeptala jsem.
„Nemusíš být k sobě vždycky tak přísná a nemusíš být silná jenom ty. Zkus to břímě aspoň jednou sundat a nechat ho ležet v koutě,“ další rada od kamarádky.
„A kdo jiný to udělá? Kdo jiný bude ..“ došly mi slova a já jsem znova musela odvrátit.
„Kdo jiný bude za nás bojovat?“ dokončila za mě Mia. Pohlédly jsme si do očí a obě dvě jsme věděly, že to je ten problém.
„Ano. Mám ty schopnosti, mám tu vůli, mám tu sílu,“ řekla jsem tentokrát už pevněji.
„Žiješ naše životy místo svého!“ oponovala mi dívka a já si založila ruce na prsou.
„Někdy je lepší žít cizí životy. Někdy je lepší starat se o ostatní. Nechápeš to, že každý má nějaký úděl? Každý z nás je nějaký a k něčemu předurčený. Já jsem hold předurčená být dobrou kamarádkou. Svou šanci jsem už propásla,“ vyhrkla jsem netrpělivě.
„Nepropásla! Znamenalo by to, že jsi udělala chybu, ale tys jí neudělala,“ vymlouvala mi to má společnice.
„Nepropásla? Opravdu si to myslíš? Podívej se na mě. Znáš mě dost dobře na to, abys věděla, jaká jsem. Znáš mě dost na to, abys věděla, že se mnou není lehké vydržet,“ ruce mi cukaly a já měla sto chutí utéct.
„Nikdy není jenom jedna šance! Podívej se na mě!“ pomalu vykřikla Mia a já se jí zase podívala do očí.
„Ty a já, máme hodně podobné názory, ale ty nejsi já a já nejsem ty. Já jsem svou šanci promarnila už před léty. Není cesty zpět. Je to prostě pryč,“ vydechla jsem smířlivě.
„A proto se za to budeš celou dobu trestat?“ zeptala se mě kamarádka. Znělo to jako obyčejná slova, ale pro mě to bylo, jako kdybych dostala facku.
„Netrestám se za to,“ zašeptala jsem, odvracejíc hlavu.
„Lžeš mě, nebo jenom sobě,“ toto byla další facka.
„Nejednou jsem chtěla žít. Užívala jsem si života, ale vždycky, opravdu vždycky přišla chvíle, kdy mi všechno štěstí vzali. V jednu chvíli jsem byla nejšťastnější člověk na světě a pak? Jenom jsem mrkla a bylo to všechno pryč. Víš, vyčítáš mi, a nejenom ty, že jenom dávám, že se jenom starám. Všichni mi říkáte, jak mám žít. Ale ani jeden z vás si neuvědomuje, že já svůj život nemůžu žít. Nemůžu ho žít, protože aby se můj život splnil, musel by někdo obětovat ten svůj. Mým údělem je žít pro ostatní a neptat se, co prožiju já,“ pronesla jsem a schoulila jsem se do klubíčka.
„Houby! Otevři oči a žij svůj život! Buď sobecká!“ nevydržela Mia a zakřičela na mě.
„Byla jsem sobecká, ale už.. Já nevím! Já to nedokážu! Dělám věci, kterých později lituju! Dělám věci, za které se stydím, ale přesto, když jsem před ně postavena zase, tak je opět udělám! A pak slyším jenom slova lítosti. Myslíš, že nevidím, jak se za mnou všichni otáčejí a litujou mě? Cítím to, a byť dělám, že mi to nevadí, tak to tak není! Chci od života více, ale to nejde! Prostě to pro mě není! A jestli jediné city, které dokážu vyloudit u ostatních, je lítost, tak nemá cenu něčeho dosahovat,o něco se snažit“ zakňourala jsem, zabořujíc hlavu do kolen.
„Tak je na čase, aby to přestala být lítost!“ vyhrkla kamarádka a vyšvihla se na nohy. Nechápavě jsem se na ni dívala.
„Cože?“ nevydržela jsem to, když ke mně natáhla Mia ruku.
„Je na čase, abys začala žít, a já ti s tím pomůžu!“ řekla dívka s jednoduchou logikou a já přijala její ruku. Vytáhla mě na nohy.

„To byly časy,“ pomyslela jsem si, zvedajíc se ze židle. Vydala jsem se do sklepa a posadila se k renovovanému stolu. Opatrně jsme projížděla rukou po dřevě a myšlenky mi opět utekly.

„Holky, já to nedokážu!“ zakňourala jsem, pohlížejíc na své dvě společnice.
„Co bys nedokázala?“ zeptala se mě rázně Tea a já se jí podívala do očí.
„Nejsem ten správný typ pro vztah,“ zašeptala jsem a tím vyvolala smích u kamarádek.
„Jestli nejsi správný typ pro vztah ty, tak ani já a ani Tea,“ konejšila mě Mia a pořád se usmívala.
„Kolem 300 let jsme neměla chlapa. To něco musí znamenat,“ stála jsem si na svém.
„Víš co Eli? Tady se napij a řekni, co tě trápí,“ popohnala mě Tea podávajíc mi láhev. Mocně jsem se napila a třikrát se nadechla, než jsem začala vyprávět.
„On, on mě asi chce. Je mi s ním hezky, ale já to nedokážu. Neví, co jsem zač. Nezná mě. A asi mě chce a toho se děsím,“ vyhrkla jsem ze sebe trochu chaoticky. Pohlédla jsem kamarádkám do očí a viděla jsem, že mi rozumí.
„Bojím se. Ne, to není to pravé. Mám panickou hrůzu z toho, že to nedopadne dobře. Jak pro mě, tak pro něho. Minule mě to málem zabilo a teď? Nevím, jestli jsme schopná ještě někoho k sobě pustit,“ vydechla jsem, sklápějíc pohled. Tentokrát se žádný smích neozval.
„Co k němu cítíš?“ zeptala se mě Mia.
„Nevím. Nechci to prožít znova,“ nebyla jsem schopná zvednout hlavu.
„Tím, že se budeš pořád bát, tak prošvihneš tolik věcí,“ řekla konejšivě Tea.
„Přestaň si cokoliv namlouvat. Zažilas to, cos zažila. Víš, jak nechceš, aby to dopadlo tentokrát. Tak co cítíš?“ naléhala na mě Mia. Podívala jsem se oběma kamarádkám do očí.
„Je to klín. Cítím se s ním dobře, moc dobře, ale,“ zmlkla jsem po chvíli, obtáčejíc kolem sebe ruce. Kamarádky trpělivě čekaly.
„Je to jenom klín. Umím si představit, že ho miluju. Umím si představit, že s ním budu až do konce věčnosti, ale pořád tam bude On,“ zašeptala jsem smutně, zklamaná z vlastních slov.
„Dám to stejnou radu, kterou jsi mi dala nejednou ty. Posloucháš?“ začala po dlouhé chvíli ticha Mia. Zvedla jsem k ní hlavu a čekala, co řekne.
„Dej tomu šanci. Když to teď vzdáš, tak si to budeš do konce věčnosti vyčítat!“ pronesla má společnice a mé oči mimoděk vydaly dvě slzy.

Mé vzpomínky a myšlenky mě pomalu přemohly a já jsem usnula na hladkém dřevě, nechávajíc si zdát o minulosti, přítomnosti a budoucnosti.