Mé jediné přání - část dvacátá čtvrtá

  Pondělí proběhlo Kanakovi zcela normálně. Krom toho, že zaspal, protože si zapomněl nastavit budík se nesetkal s žádnými problémy. Což ho děsilo daleko víc, než samotné problémy. 'Zajímalo by mne, co Honar chystá.' děsil se každou minutou. Obával se jeho msty a prostě nevěřil, že jeho bratranec to nechá jen tak. S Rasifou ten den prohodil jen pár slov. Po vyučování vyrazil rovnou do cvičební haly kde cvičil až do pozdního večera. Přesto byl tu noc jeho spánek neklidný.

 

* * * * *

 

V místnosti studentské rady bylo ticho, ačkoli tam stály dvě osoby, mladík v masce a předseda studentské rady Rimud Haradan. „Předsedo Rimude, přináším zprávu o Honarovi. Jak jste očekával, neuposlechl váš příkaz a skutečně bojoval v duelu s Kanakem Dironem.“ řekl maskovaný. „Vskutku? Jak to dopadlo?“ zeptal se. „Eh? Vy jste věděl, že má Kanak naději vyhrát?“ reagoval překvapeně maskovaný. Už jen to, že Rimud onu otázku položil znamenalo, že musel vědět, že ten ubožák Kanak Diron má nějaké zbraně v záloze.

 

„Ovšemže ano.“ řekl Rimud, ačkoli jeho hlas rovněž nepostrádal překvapení. „Takže přecijen vyhrál.“ zamumlal si potichu. „Otec měl pravdu, ta věštba bude skutečná. Až vyřeším problém s Neritem Morgenem, zaměřím se na tohle.“ řekl sám sobě potichu. „Dobrá práce, Chřestýši. Můžeš si sundat masku, nikdo nepřijde.“ dodal.

 

Mladík, oslovený jako Chřestýš sejmul masku a jeho blond vlasy pronikly na světlo spolu s krutým úsměvem. „Rakone, proč jsi vlastně zradil magický přípravný kroužek?“ zeptal se Rimud. „To je něco, co nepochopíš, Rimude. Láska. Nebo je to vůbec láska? Touha? Chci Niru Kaltis a ty mi ji dopřeješ, že? Stejné kouzlo, jaké jsi použil na Nayu...“ řekl mladík oslovený jako Rakon. Rakon Dehen, člen magického přípravného kroužku. A zrádce, který hrál nyní Rimudovi do karet.

 

„Máš pravdu, není to láska. Ale mě je něco takového zcela jedno. Máš mé slovo, že se ti za tvé služby odměním.“ pravil Rimud, držíce v rukou černého krále. Rakon se podíval na šachovnici. „Tohle rozestavení... převádíš a zjednodušuješ si situaci ze skutečnosti v šachovou partii?“ zeptal se s podivem. „Ano.“ odvětil jednoslovně Rimud. „Šachy jsou geniální hra. Střelci, jezdci, pěšci, věže, dáma a král... Každá figura má svůj účel a k tomu abys porazil nepřítele musíš vědět, kdy figuru obětovat abys mohl prorazit nepřátelskou pozici.“ dodal nadšeně.

 

„V šachách ale figury nemění strany.“ řekl Rakon klidně, nasadil si masku a pomalu odcházel. Ve dveřích se na vteřinu ohlédl a pak tiše, tak že ho Rimud nemohl slyšet, zašeptal: „A na rozdíl od reality v šachách jsou strany jen dvě. A že by někdo ve skutečnosti pracoval pro třetí stranu... tě ani nenapadlo, Rimude.“ a následně zmizel jako duch.

 

* * * * *

 

Chladný vítr zavál nad ostrovem Kardoh. Pozvedl do vzduchu listí a prošel středem města, aby zamířil k domům a parkům na okraji. Tam narazil na postavu mladého muže, která se s děsivým šklebem díval k jednomu z domů.

 

„Kanaku, ten slib, který jsi jí dal... jsem zvědav, jak moc vážně ho myslíš.“ zašeptal si pro sebe Honar. Pondělní večer mu na cestu svítil zapadajícím sluncem. Procházel se a pomalu mířil k domu, kde na zahradě pracovala mladá dívka s několika jizvami ve tváři, která ho však nezahlédla. Dobře jí poznal. Elweira. Usmál se pro sebe. „Tohohle budeš litovat Kanaku. Ukážu ti, kde je tvé místo. Jsi jenom pes, ty a tvůj otec jste jenom trnem v oku naší rodiny.“ mumlal si dál pro sebe.

 

„Hleďme, idiot trpící samomluvou.“ ozval se zpoza něj hlas. Honar se otočil. Stál před ním malý blonďák, se skoro dívčí tváří, vysoký jen něco málo přes metr a půl. „Co chceš, smrade?“ zeptal se. „Mám s Kanakem jistou dohodu.“ řekl mladý kluk. Honar mu hádal nanejvýš patnáct let. „Dohodu, říkáš?“ podivil se sarkasticky. „Ano. Postarám se, aby ses mu nemohl pomstít, a on za to nebude stát Neritovi v cestě při likvidaci mého bratra. Bylo by dost problematické, kdyby se dva věštbou přislíbení ničitelé, Nerit a Kanak, museli utkat mezi sebou.“ řekl cosi, co Honarovi nedávalo smysl. Když spatřil Honarův zmatený výraz, usmál se. „Nesnaž se to pochopit. Stejně budeš za chvíli mrtvý.“ dodal.

 

Honar se otřásl. Protože tomu chlapci náhle věřil. Věděl, že jeho život se chýlí ke konci – měl velmi nepříjemný pocit od žaludku. Ale nehodlal si to připustit. „Jak bys mě mohl zabít?“ protestoval, ačkoli se mu třásla kolena. „Dovol mi ti říci své jméno, pak ti to možná dojde... Derek Haradan. Ale jak jistě víš, nejsem vlastní bratr Rimuda. Přecijen...“ řekl mladík a usmál se. Honar náhle pochopil ten strach. „To jméno... jsi to ty... ty...“ řekl vyděšeně. Už věděl, proč zemře, netušil sice, proč ta věc pomáhá Kanakovi, ale bylo vyloučené, aby proti té věci mohl vyhrát. Přecijen... ta věc nebyla člověk. Ani čtyři čarodějové naráz by s ní neměli lehkou práci.

 

„…nejsem člověk, ano. 'Otec', mám-li vůbec právo mu tak říkat, mě poměrně omezuje. A já mám zájem získat přístup k datům, k nimž mě nepustí – k druhé větvi rodiné magie, té, která se již pár století nepraktikuje. Kdybych Rimuda odstranil já, jistě by to otci došlo. Je nutné, aby mi Nerit odstranil Rimuda z cesty, pak prostě odstraním otce a převezmu vliv. A nenechám takové nicky, jako jsi ty, se do toho cpát.“ řekl Derek a jeho ďábelský úsměv na zlomek vteřiny Honara zmrazil. „Odpojil jsem magický monitoring této oblasti, takže... se prostě vypaříš ze světa. Nikdo nebude vědět, co se ti stalo.“ řekl blonďák ještě. V ten okamžik se cosi v Honarově mozku zlomilo.

 

Říká se, že když zaženete potkana do kouta, začne být daleko agresivnější. To se stalo i zde. Honar neměl žádnou jinou možnost. Jeho strach tedy náhle zmizel a jeho oči se změnily v oči baziliška. S odvahou se vrhl vpřed – ne, nebyla to odvaha, bylo to bojové šílenství. Úsměv na tváři blonďatého chlapce se však ani nepohnul. Nepohnul se ani, když Honar, o deset vteřin později, ležící na zemi, roztrhaný magií, zavřel oči naposledy a jeho tělo vzplálo, aby po brutální vraždě nezbyla ani stopa. Derek neznal nic jako soucit. Ostatně to nebyl člověk.

 

Nikdo z lidí nepostřehl, co se zde stalo. Ostatně díky zneviditelňující magii neviděli ani Honara, ani Dereka. Nicméně podivný sladký pach spáleného masa, který se zde odnikud na pár hodin objevil, byl následující den nejprobíranějším drbem v tomto městečku. A dívka s jizvami ve tváři, Elweira, byla vystavená návalu vzpomínek na ten incident před třemi lety, ten pach jí z neznámého důvodu připomínal všechnu tu bolest, i naivního černovlasého chlapce, který na chvíli uvěřil tomu, že někdo, kdo měl potenciál stát se čarodějem může milovat obyčejného člověka.