Elf a čarodějka - Magický diamant (část sedmá)

7. Kapitola

Konečně byla noc. Odešel od tábora a zamířil přes pole k vesnici. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že ji tak lehce nenajde. Musel tedy použít kouzelnou moc. V mysli se s ní spojil a poznal, kde je. Otočil se a šel k hostinci, který ležel uprostřed města. Věděl, že nemůže jít normálně vstupními dveřmi a tak hostinec obešel a zůstal stát za ním. Menší problém byl, jak se tam měl dostat, protože měla pokoj ve druhém patře. Vyzkoušel nové a trochu vysilující kouzlo. Soustředil se a pokusil se přemístit do jejího pokoje. Povedlo se.

Všiml si, že Eris spí a přiblížil se k ní. Dal jí ruku na pusu, aby nekřičela, až se vzbudí. Když otevřela oči, začala se zmítat a zkusila křičet, a tak jí dal svou dýku pod krk, aby byla zticha.

„Pokud budeš ticho, nic se ti nestane.“

Eris jenom přikývla, ale jakmile dal ruku pryč, vyndala dýku z pod polštáře a zaútočila na něj.

„Co ode mě chceš?“ zeptala se ho, když se ho pokusila párkrát zasáhnout.

„Nic. Co jsem chtěl, už mám.“

„A co jsi teda chtěl?“

„To se brzy dozvíš.“

„Proč jsi sem přišel?“

„Jen ti říct, že už asi nikdy nebudeš moct kouzlit.“

„To je nesmysl.“

„Myslíš? Tak to zkus.“

Eris tušila proč, ale už předem věděla, že to bude zbytečné, ale i přes to, to zkusila. Chtěla ho svázat kouzlem, ale nic se nestalo. Věděla to. Proč to vůbec zkoušela?

„To ti neřeknu. Ví to někdo hodně ti blízký.“

„Odněkud tě znám,“ řekne Eris. Poznala ho, podle popisu svého bratra. Podívala se na dýku a byl tam vyrytý stejný znak, kterého si všiml i bratr.

„Napadl jsi mého bratra!“ vykřikne a zaútočí na něj s velkým úsilím. Pokus nevyšel, protože jí vyzvedl kouzlem do vzduchu a nechal jí tam viset. Vznášela se uprostřed pokoje a když se dala do pohybu k oknu, začala hlasitě křičet. Nechtěl ji nechat spadnout z okna, ale musel to udělat, protože věděl o tom, že ho Zara může pozorovat. Uslyšel rychlé kroky a jak někdo vyrazil dveře.

„Co se děje!“ vykřikne Sean, ale když si všiml neznámého, zaútočil na něj. Ten ho, ale zastavil v pohybu a nechal ho tak.

„Být tebou to nedělám. Jinak tvoje láska spadne z okna.“

„Ona má kouzelnou moc, stejně jako ty.“

„Mýlíš se, její moc mám teď já a dokud budu žít, nikdy ji nedostane zpět.“

„Lžeš!“ vykřikne Nesmin.

„Ale, ale, ale. Co ty tu děláš? Myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím a jak na tebe koukám, červené vlasy ti zůstaly,“ řekne se sarkasmem.

„Ztichni Terraku!“ křikne na něj.

Všichni rázem ztichli a pozorovali hašteřící se dvojici, která se kupodivu znala.

„Proč? Tys jim to neřekla?“

„Ty ho znáš?“ zeptá se ji Rannyk.

„Ano,“ odpoví mu.

„Cos nám měla říct?“ zeptá se ji Sean.

„Takže jsi jim to opravdu neřekla. Zatím nepřišel čas, abych jim to řekl já, ale příště jim to řeknu, pokud jim to sama nevyklopíš,“ řekl a zmizel.

Eris dopadla na podlahu a Sean jí přispěchal na pomoc.

„Jsi pořádku?“ optá se.

„Jo. To bude dobrý,“ řekne mu a usměje se.

„Odkud ho znáš?“ zeptá se Rannyk Nesmin.

Sean a Eris se na ty dva otočili, aby viděli, na Nesmin, která jim měla něco vysvětlit.

„To je jedno. Není to důležité.“

„To něco, nám přišlo dost důležité, když o tom mluvil ten Terrak,“ řekne Sean.

„To ano, protože jsem ho poznala. Je to ten elf, který napadl mého bratra,“ řekne Eris. Všimla si, že se na ní všichni podívali.

„Pokud vám to řeknu, nikdy mi už nebudete věřit,“ řekne  jim Nesmin.

„Zkus to. Možná ti nebudem už tolik důvěřovat, ale aspoň to budeme vědět,“ řekne Eris.

Nesmin se na ni vděčně usměje, ale zakroutí hlavou. „Promiňte mi to, ale bojím se.“ Sklonila hlavu, aby neviděli, že brečí, ale i tak to každý poznal.

„Ty brečíš?“ zeptá se ji Rannyk.

Nesmin ho bouchla do ramene, zvedla hlavu a opravdu brečela. Nic víc neřekla a odešla z pokoje.

„Co to mělo být?“ zeptá se dvojice Rannyk.

„Raději to nech být, jinak na tebe bude Nesmin naštvaná víc, než jindy,“ odpoví mu Eris.

Rannyk pokrčí rameny a odejde pryč.

Sean se otočí na Eris a řekne: „Budeme spolu, vyber si pokoj.“

„Každý budeme ve svém pokoji.“

„Ne!“ řekne rázně Sean, až se ho Eris lekla.

„Jak chceš. Půjdeme do tvého pokoje, o tom mém už ví.“

Sean jí dal ruku kolem ramen a společně šli do pokoje.

„Kde chceš spát?“ optá se Sean.

„Na zemi.“

„Tak to ne, přeci nenechám holku spát na zemi, zatímco já budu spát na posteli.“

„Já chci spát na zemi,“ řekne mu Eris a usměje se.

„Proč?“

„Protože ty budeš spát vedle mě. A opovaž se mě zase hlídat přes noc.“

Sean se musel usmát, protože věděl, že mu tohle přesně řekne.

„Dobře, nebudu tě hlídat, ale je ti doufám jasné, že už se neubráníš?“

„Mám pořád své zbraně a bránit se umím, i když ne svými kouzly.“

Sean dal na zem několik dek a polštářů. Lehli si vedle sebe a Eris se k němu přitulila. Sean jí dal ruku za hlavu a Eris mu dala hlavu na hruď a po chvíli usnula. Sean ji chvilku pozoroval a potom podle slibu usnul taky. Sice se chvilkami probíral, protože něco slyšel, ale nic to nebylo.

 

* * * * *

 

Ráno se první probrala Nesmin. Šla ven a obstarala koně. Když se vrátila, uviděla Rannyka, který se procházel kolem hostince. Dostala dost ztřeštěný nápad, který ani nevěděla, proč, ale uskutečnila. Zašla za roh hostince a počkala, až bude blíž. Potom vyskočila zpoza rohu a vybafla.

„Ty jsi vážně pako,“ oznámí jí Rannyk.

„Proč?“ zeptá se ho nevinně.

„Nelekej mě tak, jinak tě příště zabiju.“

„To by sis zkusil. Ani by ses mě nedotknul.“

„Vyhrožuješ mi?“

„Možná, trošku,“ řekne Nesmin a usměje se.

„Tak už to nedělej.“

„Proč?“ zeptá se ho ještě s větším úsměvem na rtech..

„Protože bych mohl udělat něco, co by se ti nelíbilo, a byla bys pak na mě naštvaná.“

Nesmin věděla, co tím myslel, ale nevadilo by jí to, protože ten polibek, který jí vrátil, se jí moc líbil. Hrozně se provokovali, ale ona ho asi začínala mít ráda.

„Tak mi ukaž, co by se mi podle tebe nelíbilo.“

„Myslíš to vážně?“

Nesmin přikývne.

„A nezabiješ mě?“

„Ne.“

„Tak to neudělám, protože bych byl raději, kdyby ses naštvala.“

„Jak chceš.“ Nesmin se k němu nakloní tak blízku, že by mu mohla dát pusu. Všimla si, že Rannyk zůstal ohromeně koukat. Dostala odpověď na svoji otázku, teď už to věděla s jistotou.

Rannyk udělal několik kroků dozadu. „Co zkoušíš?“

„Nic,“ řekne mu nevinně Nesmin.
Rannyk jenom zakroutil hlavou a odejde raději pryč. Od včera se chová divně, jakoby jí přeskočilo. Vrátil se do hostince a zasedl do jídelny. Za chvilku se k němu přidali Sean a Eris. Za nimi přišla Nesmin. Chvíli ji Rannyk sledoval, ale potom sklopil pohled, když se na něj podívala.

„Chcete něco k snídani?“ zeptá se jich Rannyk.

„Polívku s chlebem,“ řekne Eris.

„Já taky,“ přidá se Sean.

„I já,“ řekne Nesmin

„Tak si chvilku budete muset počkat,“ řekne Rannyk. Chtěl rychle zmizet, protože se Nesmin začal trochu bát a nechtěl zrovna teď být v její blízkosti, když je nevypočitatelná.

„Jak jste se vyspali?“ zeptá se jich Nesmin.

„Jo pohoda,“ řekne Sean a přitáhne si blíž k sobě Eris.

„Hej!“ okřikne ho Eris a bouchne ho do ramene, když se jí pokoušel dát pusu.

„Co je?“ zeptá se Sean a koutky úst mu pocukávali.

„Teď ne a navíc, jsme se zrovna probrali.“

„No a?“

„No a nic,“ odvětí Eris.

„Tak vidíš. Už ti můžu dát pusu?“

„No tak jo.“

Sean jí dal pusu a hned na to jim přinesl Rannyk snídani. Měli polívku, kterou nikdo z nich neznal. Rannyk jim řekl, že je to vlastní recept kuchařky. Eris ji znala a proto to ani neochutnala a snědla jenom chleba. Přátelé na ni koukali, ale Eris jenom pokrčila rameny. Když ji ostatní ochutnali, málem se tam pozvraceli. Byl to blaf. Dál nic nesnědli, teda až na Rannyka, který to nějak skousnul.

„Jak to můžeš jíst?“ optá se ho zhnuseně Nesmin.

„Ani nevím. Musím přeci něco sníst. Když to smícháš s chlebem, je to docela dobrý. Dáte mi své porce?“ zeptá se ostatních.

Všichni mu rádi předali talíře a koukali na něj, jak jedl tu hnusnou polévku, která byla překořeněná, a bylo tam něco snad i zkaženého. Eris se zvedla a odešla pro něco jiného k snídani.

Přinesla několik krajíců chleba se sýrem. Všichni se do toho s chutí pustili, až na Rannyka, který právě dojedl všechny polívky.

Když všichni dojedli, Eris odešla připravit koně a Sean dokoupit zásoby jídla. Rannyk se pokoušel být co nejdále od Nesmin, ale vypadalo to, že se konečně vrátila do normálu, protože se mu taky vyhýbala obloukem. Odešel na pole, kde se chtěl ještě procvičit.

„Co to tu vyvádíš?“ zeptá se ho Nesmin, když ho uviděla, jak sedí na zemi a přemýšlí.

„Nevidíš?“ odpoví jí. Když jí odpověděl, už neuslyšel vůbec nic. Otevřel oči a myslel si, že je pryč, ale když se za ním ozvaly kroky, sáhl po meči, rychle vstal a otočil se.

„Já tě vážně zabiju. Slíbil jsem ti, že pokud mě ještě jednou takhle vystrašíš, dopadne to špatně.“

„To si zkusíš.“

Rannyk se k ní rychle přiblížil a uvěznil jí ve svém objetí. „Já tě varoval.“

„Nedělej to, jinak na tebe nikdy nepromluvím.“

„To risknu,“ řekne a políbí jí.

Nesmin se od něj odstrčila a dala mu facku. „Příště to zkusíš znova a dám ti rovnou dvě a větší.“

Rannyk se chytil za tvář a odpověděl: „Už se bojím.“
Nesmin okamžitě odešla a sbalila si věci. Když vyšla ven, skoro vrazila do Rannyka, který se opíral o stěnu, vedle jejích dveří. „Co tu děláš?“

„Stojím?“ odvětil otázkou.

„Co tu doopravdy děláš?!“

„Chtěl jsem se tě na něco zeptat.“

„Na co?“

„Proč ses ráno chovala tak divně?“

„Ani nevím, měla jsem dobrou náladu? Teda, dokud jsi mi ji nezkazil ty.“

„Já?“

„Jo.“

Chtěla odejít, ale Rannyk ji přirazil ke stěně a vmetl jí do obličeje: „Proč jsi na mě pořád tak nepříjemná?!“

„Děláš z toho moc velký drama. Je to jenom hloupost.“

„Řekni mi to!“

Nesmin musela rezignovat. „Dobře řeknu ti to, ale ty se mi nebudeš smát.“

„To nezaručuji, ale pokusím se.“

„Nevím, jak mám začít.“

„Měla bys pohnout, jinak se asi nikam nehneš, dokud mi to neřekneš.“

„Nejspíše jsem se do tebe zamilovala, ale nechci si to přiznat!“ křikne na něj a rychle se chytí za pusu. Tohle se jí vážně povedlo. Rychle si vzala věci a odběhla pryč. Nechala tam Rannyka stát s otevřenou pusou a vykulenýma očima.

„Proč jsem to proboha řekla?“ ptala se sama sebe.

Když byla venku, lehla si do trávy a na chvíli zavřela oči.

„Co to tu vyvádíš?“ zeptá se jí někdo.

Nesmin otevře oči a odpoví mu: „Jenom přemýšlím. Už jsi koupil zásoby?“

„Jo.“

„A Eris už má připravený koně?“

„Viděl jsem ji, jak jde do hostince. Nejspíše si zabalit věci.“

Nesmin si skousla ret, protože uvnitř je Rannyk a jestli tam pořád stojí, tak se ho Eris zeptá proč. A jestli jí to řekne, tak by se raději měla vypařit.

„Jsi v pořádku?“

„Já? Jasně, jenom se tak rozhlížím.“

„Aha. Tak já si půjdu sbalit. Jdeš taky?“

Nesmin jenom pozvedla svůj batoh a usmála se na něj.

Sean odešel a Nesmin tam zůstala sama. Mohla alespoň přemýšlet nad tím, proč jí to vyklouzlo z pusy. Nikdy by mu to neřekla, ale bylo to, to co mu chtěla říct. Nejdivnější, ale bylo, proč to tedy řekla. Jakoby jí šla slova sama z pusy. To byl, ale nesmysl, i když…. „Mám to!“ vykřikne Nesmin a vyskočí na nohy.

„Co máš?“ zeptá se jí Eris.

Nesmin se na ní otočí a řekne: „Nic.“

„Aha,“ řekne nedůvěřivě Eris. Věděla, že něco drží v tajnosti. Věřila jí však, že jim to dřív nebo později řekne.

„Máš už sbaleno?“ zeptá se jí náhle Nesmin.

„Jasně.“

„A potkala jsi Rannyka?“

„Ne, proč?“

„Jen tak,“ odpoví jí a hned začne přemýšlet, kde teda může být.

„A nevíš, kde by mohl být Sean?“

„Jo, šel si sbalit.“

„Ale to bych ho potkala.“

„Zvláštní. Kde můžou oba být?“

„Půjdeme je hledat?“

„Běž ty, já jdu pro koně.“

„Jak chceš.“

Nesmin šla pro koně a Eris se šla porozhlédnout po klucích.

Když došla ke stájím, uslyšela hlasy. Schovala se za vrata, aby ji neviděli. Kolem ni prošel Sean. Vyšla z úkrytu a jak se tak plížila ke stájím a přitom se dívala na Seana, vrazila do Rannyka.

„Dávej pozor, kam šlapeš,“ okřikne ji, ale jakmile si všimne, že je to Nesmin, ztratil řeč.

„Promiň.“ Okamžitě zmizí za rohem, vezme koně a odejde druhým vchodem. Myslela si, že mu zmizela z dohledu, ale skoro do něj znovu vrazila.

„To co jsi řekla.....Myslela jsi to vážně?“

Nesmin na něj zůstala koukat. V hlavě měla úplně prázdno, neřekla vůbec nic. Nevěděla, co říct, ani co namítnout.

„Odpověz mi prosím,“ začal žadonit Rannyk.

„J - já – já nevím, možná,“ začne koktat Nesmin.

Rannyk si povzdechne a koukne se na ní svýma krásnýma šedýma očima.

Nesmin se k němu přiblížila a políbila ho.

„Takže jsi to myslela vážně,“ řekne po chvilce vykulený Rannyk.

„Ano, ale nikdy bych to neřekla, kdybych na sebe neseslala jedno kouzlo.“

„Cože? Ty umíš kouzlit?“

„No, spíše uměla. Kdysi jsem patřila mezi nejlepší kouzelnice, ale když se všechny přidaly na temnou stranu, já jsem nechtěla. Proto mě proměnily v elfku a aby mě když tak poznaly, začarovaly mi vlasy. Pro mě to měla být zkouška, ale já jsem se k nim stejně nepřidala. Proto mě zaklely stejně jako ostatní elfy. Kouzelnou moc už jsem nikdy nezískala zpět.“

Rannyk se na ní díval, jako by spadla z višně. Nemohl uvěřit tomu, co řekla. „Když jsi teda byla ta čarodějka, tak proto se kolem nás dvou celé ty časy děly ty věci?“

„Jo,“ začne Nesmin.

„Aha, teď už to chápu,“ řekne dost nepřesvědčivě Rannyk.

Nesmin si povzdechla. „Měla jsem ještě moc- když jsem tohle kouzlo zkoušela, a chtěla jsem..jak to říct…potkat kluka do kterého se zamiluju. Kouzlo se mi, ale vymklo z rukou a nevěděla jsem, co se s ním stalo. Dneska mi to došlo.“

„Tak to je něco.“

Nesmin přikývne. Konečně to ze sebe dostala.

„Měli bychom se vrátit, jinak nás budou hledat,“ řekne jí Rannyk.

„Jasně.“ Nesmin vzala otěže koní a vyrazila před hostinec. Pořád pokukovala po Rannykovi a Rannyk po ní.

„Hej vy dva, budete tam tak po sobě koukat, nebo už konečně pojedeme?“

Oba se zarazili a podívali se před sebe. Viděli, tam Eris a Seana, jak na ně zírají.

„Jo už jdeme!“ křikne na ně Nesmin.

Přišli k nim a všichni nasedli na koně. Vyjeli z vesnice a zamířili na západ. Jeli mlčky a rychle. Museli co nejdříve na ostrov. Když byli už mimo obzor vesnice, náhle si Eris na něco vzpomněla.

„Vždyť my vůbec nevíme, kde se přesně ten kámen nachází!“

Všichni zastavili a podívali se na Eris se souhlasem v očích.

„Ale kdo ví, kde je ten kámen ukryt?“ zeptá se jí Rannyk, ale jakmile to řekl, znal odpověď.

„Můj bratr,“ řekne Eris.

„Vrátím se tam a přivedu ho,“ řekne náhle Nesmin.

Sean přikývl a Nemsin otočila koně a jela zpět k vesnici. Zůstali stát na místě a čekali. Bylo tíživé ticho, až to jeden z nich nevydržel.

„Jdu si sednout na zem, jinak se na tom koni zblázním,“ řekne jim Rannyk. Slezl z koně a hned po něm ho následovali ostatní.

„To bude nějakou chvíli trvat,“ řekne si pro sebe Sean. Sedl si na zem vedle suchého pařezu a Eris si sedla vedle něj. Sean ji vzal kolem ramen a Eris se k němu přitiskla.

Rannyk seděl daleko od nich, nemusel sledovat to jejich cukrování.  Sledoval okolní krajinu a někdy mu přišlo, jako by byl v lese někdo, kdo je pozoroval.

„Hele lidi, nepřijde vám, že v tom lese někdo je?“

„Cože?“ zeptá se nepřítomně Sean.

„V lese.“

Eris se zaměřila na les, ale nikoho tam neviděla, ani jí nepřipadalo, že by se tam něco pohybovalo. „Já tam nic nevidím.“

„Ani já,“ přitaká Sean.

Rannyk se tam podíval znova, ale ani on tam nic neviděl. „Tak nic.“

„V pohodě.“ Eris se otočila na cestu, která vedla k vesnici. Znovu se podívala k lesu a chvíli na něj koukala. Náhle zahlédla nepatrný pohyb, ale nevypadalo to na zvíře.

„Viděli jste to?“ zeptala se jich.

„Co?“ zeptá se nechápavě Sean.

„Ty jsi to viděla?“ zeptá se ji Rannyk.

„Něco ano.“

„Co?“ ptá se jich nechápavě Sean.

„V lese. Něco tam je a pozoruje nás to.“

„Já tam nic nevidím.“

„Tak jsi slepej,“ odbude ho Rannyk.

Sean ho zpražil pohledem, ale nic neřekl. Zadíval se na cestu a sledoval ji. Zanedlouho na cestě uviděl prach, potom dva koně a na něm Nesmin a bratr Eris.

„No to je dost,“ řekne Rannyk.

„Nech si toho.“

„A jako proč?“

Nesmin ho zpražila pohledem a řekla: „Počkej si do noci a potom uvidíš.“

„To jsem zvědav.“

„Tak vyrazíme, jinak se odtud nehneme,“ ozve se Sean.

Eris se tam pomalu smála nahlas, protože poslouchat jejich hádky je dost velká sranda. Nasedla na koně a koukala na oba, jakoby čekala, jestli se ještě něco semele.

„Co je? Jedeme, nebo budeme jen tak stát na místě?“ řekne Nesmin.

„Tak za mnou!“ vyzve je Sean a jede v čele. Za něj se přiřadila Eris a za ní bratr. Poslední jeli Nesmin a Rannyk. Nejzvláštnější pro Seana bylo, že jsou oba tak moc zticha. Několikrát se ohlédl, ale nic zvláštního se nedělo.

Eris se soustředila na cestu, ale něco jí došlo. „Kde máš ten náramek, který sem ti dala?“ Zařadila se vedle něj a pobídla ho k odpovědi, ke které se neměl.
„Když jsi mi ho dala do ruky ten náramek, změnil se.“

„Na co?“ zeptá se ho se zájmem.

„Na náhrdelník.“

„Ukaž mi ho.“

Sean rozepnul trochu svoji košili a sáhl pod ni. Vytáhl náhrdelník, na kterém byly čtyři kameny a jeden z nich byl větší, než ostatní. Všechny byly navlečeny na proužek kůže.

„Je to krásné,“ řekne nakonec Eris a pobídne koně, aby jel rychleji. Otočila se, aby zjistila, jestli to Seana překvapilo, ale ten se hnal hned za ní, sejně jako její přátelé a bratr.