Svět bez konce - I. IRES

Když ulehá večer na lože, není pro člověka větší útěchy, než že celý den tvrdě pracoval na lepší budoucnosti.
Irské přísloví


10. Samhain(11.) 3244
(25 let poté)

Mé kroky dopadaly na dlouhý prošívaný koberec zdobený jednoduchými tvary, který dodával celé chodbě zelený nádech a tlumil jejich zvuky, které se chodbou tiše šířily.
Chodba voněla sušenými květinami, které stály u každého okna, borovicovou smolou a dřevem, z něhož byl vytvořen jednoduchý klenutý strop a čerstvě posečenou trávou, po které to vonělo všude, kam jsem vstoupila.
Do oken zvenku bubnoval déšť, mezi nímž občas prolétla sněhová vločka, Zima se blížila, to bylo všem jasné a to letos přišla pozdě, obvykle přichází již začátkem Deireadhu (Říjen), sever je velmi nehostinný, jednu půlku roku sněží a ta druhá většinou proprší, takže bylo o to těžší se postavit na nohy a stálo to hodně dřiny, ale vydrželi jsme, takže teď máme samostatný stát.
Patriarchát, teď již dávno převrácené a o to více zvrácené, Císařství bílé civilizace, samozřejmě naší nezávislost zezačátku nehodlalo připustit, takže ihned po vyhlášení Lesního národa propukla válka, které se říká u nás Válka za svobodu a v císařství, válka o sever.
Sama jsem se skoro divila, že se nám jí podařilo vyhrát, bylo nás jen pár set, zatímco jich byly tisíce, myslím, že hodně napomohl fakt, že mladý Patriarchát, byl ještě ne-zcela sjednocený a hlavně špatně vedený, proto máme všichni obavy, že válka začne nanovo, protože tentokráte, bychom jí pravděpodobně neustáli, ano máme armádu, máme města, hrady, hradby, ovládáme magii, ale oni mají o tolik početnější a vyspělejší armádu, že by nás zničili, jako by si stírali něco z boty. Po celých hranicích vystavěli desítky hradů, jejíž posádky se neustále rozšiřují, a zastavují a zabíjejí běžence.
Stále sem někdo prchá, ale dostane se sem jen opravdové minimum.

Neustále jsem se rozhlížela, neměla jsem sebemenší důvod, proč bych tu nemohla být, ale stejně jsem byla raději, když mě tu nikdo neviděl, pokaždé když jsem zaslechla nějaký zvuk, posadila jsem se k nejbližšímu oknu a předstírala, že se zájmem pozoruji co se venku děje. Už jsem na to byla, zviklá. Tentokrát jsem to nemusela udělat ani jednou.
Opřela jsem se zády o chladnou kamennou stěnu vedle jednoduše, ale přitom krásně vyřezávaných dveří, a vyťukala na ně jednoduchou melodii, aniž bych se na ně dívala a místo toho jsem se, se zrychleným tlukotem srdce, stále rozhlížela po chodbě.
*Ťuk*Ťuk* ozvalo se z druhé strany dveří, na což jsem odpověděla jediným ťuknutím a dveře se pootevřely.
Naposledy jsem se rozhlédla kolem, potichu a hlavně rychle jsem vplula dovnitř a okamžitě jsem Caldera pevně objala a zuřivě políbila.
Calder se mnou udělal dva kroky vpřed a přitlačil mě ke dveřím.
Za chvíli se ozvalo cvaknutí, jak západka dveří zapadla do futra.
Aniž bych se od něj třebas jen na chvíli odtrhla, nahmatala jsem kliku a pod ní klíč, kterým jsem dveře nadvakrát zamknula.
Calder mě nadzvedl na zem, otočil se a nesl mě hlouběji do svého pokoje.

Trvá to už osmnáct let.
Nejsem na to hrdá, ale ani se za to nestydím.
Myslím, že jsem Caldera milovala už od těch čtrnácti let, co jsem u něj na farmě pracovala jako děvečka (i když byl o šest let starší a měl ženu a dvě děti), pak když jeho žena byla zavražděna, což jsem jí v žádném případě nepřála, jsme se oba stali členi velké Arkády.
To pravidlo s tím, že nesmíme mít manžele, manželky ani děti, nebylo striktní, než, aby to byl nařízený celibát, bylo to opatření k tomu, aby někdo z Arkády neudělal dědičnou funkci, přesto jsem se kvůli tomu na začátku cítila špatně.

Před osmnácti lety sem dorazil běženec Sirius, sedmiletý chlapec nesoucí několika měsíční batole, jejich rodiče byli zabiti cestou a nikoho neměli.
Ujala jsem se jich tedy já s Calderovou pomocí. Oba jsme z toho chytli silné deprese, Calderovi připomínali jeho mrtvé děti a mě připomínali, že bych vlastní nikdy mít neměla, přesto, že jsem je vždy tolik chtěla.
A tak jsem jedné noci seděla ve svém maličkém pokoji a usedavě plakala, Calder mě zaslechl a přišel mne utěšovat.
Plakala jsem mu na rameni dlouhé hodiny, hladil mě po vlasech a konejšil, dokud jsem plakat nepřestala a pak jsem ho políbila, bylo to něco, po čem jsem celá ta léta toužila a bála jsem to vyzkoušet a on se nebránil, neodtrhl se ani neodešel, zůstali jsme spolu celou noc a u polibku to neskončilo.
Dalo by se to považovat za náhodnou chybu či pochybení, kdyby se to nestalo znovu další noc, celé tři týdny.
Do tří měsíců jsem otěhotněla, dalo se to i čekat, byla jsem mladá zdravá taktéž i Calder. Byl to trochu problém, ale nijak zásadní, nezdálo se, že by mne někdo soudil, a i když všichni i pravděpodobně věděli, kdo byl otec, skoro nikdo se do nás nenavážel.
To skoro je tam kvůli Adenovi.
Athor coby ohňonoš dlouho nevládl, zemřel již během války o sever a Adena si diadém vybral jako dalšího nositele. Jak já toho chlapa nenávidím!
Je mi ještě odpornější, než mi byl kdy předtím. Tehdy to byl jenom sobecký, namyšlený imbecil; teď k tomu všemu má nejvyšší moc. Ale hlavně si velice „oblíbil“ třináctileté dívky, buď jim platí, nebo dává jídlo, těch, které by si to ale nechali líbit, moc není, a tak má i druhou variantu znásilní je a zaplatí jejich rodičům obrovskou sumu za mlčení.
Tak například Keria dnes zvaná Pasovačka, když ho obvinila, skoro to vypadalo, že Aden bude vyset, ale její otec po několika měšcích, doznal, že si vymýšlí a že za ní v noci chodil nějaký chlapec, přesto se jejímu dnes šestnáctiletému synovy říká Ohýnek. Ať už k posměchu jemu, jeho matce či otci. Ví se minimálně o třech dětech, které Aden zplodil.

„Nad čím přemýšlíš?“ vytrhl mě z mých myšlenek Calderův hlas.
„Ale nic, jen tak vzpomínám.“
„A na co,“ naklání se ke mně.
„Na Liu.“

Lia Noční květ, naše osmnáctiletá dcera s mými měděnými vlasy a Calderovíma šedýma očima. Shodli jsme se na tom, že vrhnout jí do posměchu a jistých Adenových obvinění, by bylo moc kruté, proto jsem se v pátém měsíci přesunula do zapadlého města na severu, kde byl ve starém hradě zřízen sirotčinec pro děti, kterých se nikdo jiný neujal.
Byla jsem tam naprosto inkogyto, jako jeden ze stovek běženců. Pomáhala jsem s provozem stara se o děti, léčila jsem jejich kašle a horečky a zpravovala jejich zlomené nohy.
Porodila jsem 12. Baeltainu (Květen) 3226 a svou dceru jsem viděla jen natolik dlouho, abych jí stihla dát jméno a abych viděla Calderovi oči jak na mě nevině koukaji. Lia jsem jí pojmenovala podle Calderovy první dcery, která se nenávratně ztratila. Možná jsem tím sama sebe i Caldera mučila, že jsem dceru, kterou ztrácí, pojmenovala podle dcery, kterou ztratil. Pravděpodobně jsem se trestala za to, jaký osud jsme jí předurčili.
Calder jí ani neviděl, ani se mu nedivím, jak sám prohlásil po tom, co své děti ztratil, se málem zbláznil, a kdyby se musel dívat, jak ztrácí další, asi by se zabil. Když jí neviděl, bylo to pro něj snazší, ne o moc ale bylo to snazší.
Když jsem nabrala dostatek sil, abych mohla chodit, opustila jsem sirotčinec i město a vrátila jsem se do hlavního města.
Mysleli jsme, že Liu už nikdy neuvidíme. Byli jsme z toho dlouho velice špatní, ale čas zahojí všechny rány.
Ale osud je nevyzpytatelný. Je to tři roky zpátky, co do hlavního města přišla patnáctiletá učenka magie ze školy ve Větrné hlásce, aby požádala o přijetí do místní university.
Je to velmi prestižní post a tak se každý žadatel musí předvést před velkou Arkádou a arcimágem Griamem Slunce, a teprve následně je případně přijat.
Hned jak vstoupila do velkého sálu, bylo mi jasné, že je to ona a když se posléze představila, zapomněla jsem dýchat a mé srdce se zastavilo. Calderovi to celé taky velice rychle došlo a tak jsme oba během celé její zkoušky byli velice zaražení a nervózní.
Její vysoké nadání jak jinak než na zemskou a vodní magii jí vysloužilo studentské místo, dokonce jí podpořil i Aden.
A tak tu s námi žije, aniž by tušila o tom, jaké pouto nás s ní spojí. Nevídáme se, jen jí občas potkám ve městě nebo při každoročním představení studentů na nový rok. (který byl před jedenácti dny)

Calder byl zamlklí, pokaždé když se Lia objevila, ať už hmotně či v rozhovoru, přestal mluvit a jen koukal do prázdna.
„Už bych měla jít,“ chystám se zvednout z postele, ale Calder mě zastavuje.
„Nechoď…“
Smutně se usmívám, lehám si zpět do postele a usínám v jeho objetí.