Musíš něco cítit- 19.kapitola

Sedla jsem si před kostel a nastavila tvář k nebi, zavřela oči a ponořila se do prázdna. Po chvíli jsem si uvědomila, že se z nebe snáší jemný déšť. Smutně jsem se usmála. Jsem prý splachovací, ale kde je ta hranice, kdy už se nechci oklepat a jít dál?
„Čekáte na někoho, slečno?“ ozvalo se vedle mě a já jsem měla sto chutí příchozího udeřit. Je to hodně jeho vina.
„Co myslíte?“ zavrčela jsem, ale pořád neotevírala oči.
„Myslím, že na někoho čekáte. A myslím, že já jsem ten někdo,“ zasmál se muž.
„Necháme toho divadélka. Jsem tady. Máš přesně 24 hodin. Ani o minutu déle. Až ten čas vyprší, tak odjedeš a nikdo z nás tě už nikdy neuvidí. Rozumíme si?“ otevřela jsem znechuceně oči a pohlédla na svého společníka. Samolibě se usmíval. Můj žaludek se stáhl znechucením.
„Dobře. Platí. Ruku na to?“ odpověděl David a natáhnul ke mně ruku. S nechutí jsem jí přijala. Třikrát se naše spojené ruce zhouply a pak Dave udělal něco neočekávaného. Mírně mou ruku nahnul a políbil jí na hřbet. Nechápavě jsem na něj hleděla.
„Říkal jsem, že si chci jenom zavzpomínat,“ rozesmál se můj společník a já ucukla rukou.
„Tak zapínám stopky. Pamatuj, 24 hodin, ani o minutu více,“ pronesla jsem, sahajíc na zápěstí a zmáčkla tlačítko na hodinkách. Muž se mi uklonil jako za starých časů a já se zamračila ještě více.
„Jak si dnešek představuješ?“ zeptala jsem se znechuceně.
„Jednoduše. Ty se přestaneš mračit a já ti na oplátku slíbím, že budu hodný. Ale teď půjdeme ke mně. Co ty na to?“ řekl pořád pobaveně můj společník. Zavřela jsem oči a nahodila neutrální výraz.
„Vidíš, to je lepší. Přijmete mé rámě, slečno?“ vyhrkl David a pozvedl paži. Jestli mám tuto hru hrát a vyhrát, tak budu muset hrát podle jeho pravidel. Přijala jsem jeho nabídku.
„Vidíš, že to jde. A teď mi řekni, jak žiješ. Co se změnilo od té doby, kdy jsme se neviděli,“ začal se vyptávat upír, vydávajíc se se mnou do ulic města.
„Bylo mi bez tebe neuvěřitelně krásně. A žiju. Jsem šťastně zadaná, což ty jistě neznáš, protože ses očividně vůbec nezměnil za tu dobu, co jsme se neviděli,“ vyhrkla jsem bez přemýšlení.
„Au, to bolelo,“ zasmál se a zabočil do zapadlé uličky.
„Neboj, já se budu snažit, aby to příště bolelo ještě více,“ další slova bez přemýšlení. Ano, to je má zbraň. Nebudu uvažovat nad tím, co říkám, a bude mi fajn.
„Ale ale, někdo se přeci jenom změnil. Už nejsi ta malá Lizí,“ úsměv u tváře Davidovi nezmizel.
„A co sis myslel? Že pořád budu ta blbá holka, která si nechá všechno líbit? Blbá jsem sice pořád, ale už si nenechám všechno líbit,“ zeptala jsem se, hledíc muži do tváře.
„Opravdu? Jsi tady a jsi tady sama, ochotná se mi na jeden den odevzdat. Nemyslíš, že to znamená, že si necháš všechno líbit?“ položil otázku tentokrát Dave a začal se dobývat do domu, ke kterému jsme právě došli.
„Jsou věci, kterým nikdy neporozumíš. Například tomu, jaké to je, když ti na někom záleží,“ řekla jsem hrdě.
„Takže se pro ně vydáváš všanc mě?“ rozchechtal se upír a vešel do domů a mě táhl za sebou.
„Co s tím všichni máte? Ber to jako výměnný obchod. Na už necelý den se stanu tvou loutkou, abych se tě už navždy zbavila. Všichni budou šťastní a spokojení,“ vyhrkla jsem.
„Aha, tak šťastní a spokojení, jo? Tak přeci ses v některých věcech nezměnila,“ teď se můj společník dokonce prohnul smíchy.
„Možná, ale změnila jsem se v jiných věcech,“ pronesla jsem výsměšně a hned toho litovala. Protože to upoutalo Davidovu pozornost. Přestal se smát a pátravě se na mě podíval.
„Ano? Tak to si rád poslechnu,“ vyhrkl tentokrát nadšeně muž.
„Co bych ti měla říkat? Když se ve mně tak vyznáš, tak bys to měl poznat sám,“ zasmála jsem se teď já. Tak jedna nula pro mě.
„Malá Lizí má konečně svou hlavu,“ zabručel Dave a začal kolem mě obcházet jako sup.
„Nejednou jsem si říkala, abys mi neříkal Lizí. A nejlepší by bylo, kdybys na mě nemluvil vůbec,“ zasmála jsem se a vydala se do útrob domu a nechala muže za sebou.
„Ale ale, taková změna?“ nepřestával se divit David a vydal se za mnou. Tak teď vedu já a musím tuto pozici udržet.
„To víš, nemám na kotníku velkou kouli jménem David,“ pronesla jsem a pohlédla mu do očí, posílajíc k mým slovům ještě vzdušný polibek. Můj společník najednou ztuhnul a já neudržela smích.
„Nepoznávám tě, Lizí,“ vypravil ze sebe muž. Neodolala jsem a musela k němu přistoupit.
„Chtěl jsi hrát tuto hru. Dobře, budu jí hrát, ale varovala jsem tě. Nejsem ta stejná osoba, kterou jsi znával. Tak umřela ve chvíli, kdy jsi odešel a já jsem nehorázně ráda, že se tak stalo,“ zašeptala jsem a pohladila ho po tváři a pak se hned zase otočila a vydala se zase na průzkum domu.
„Nikdo se nemůže tak změnit. A určitě ne ty,“ zasmál se asi po minutě Dave, když mě dohnal. Líbezně jsme se na něj usmála, zase k němu přicházejíc.
„Lidi se mění a já měla skoro pět set let na to, abych se změnila. A nevěříš mi, že jsem se změnila? Myslíš, že bych kdysi udělala toto?“ pronesla jsem sladce, uchopujíc jeho ruku a jedním rychlým pohybem jsem mu jí zlomila. Domem se linulo jeho bolestné zavytí.
„Nesuď někoho podle jeho minulosti. Změnila jsem se, a pokud o tom pořád ještě pochybuješ, tak jsi ještě větší blázen, než já v době, kdy jsme spolu něco měli,“ vysmála jsem se mu a slyšela, jak si nahodil zase kosti zpátky.
„Dobře, uznávám, že ses změnila, ale některé věci nedokážeš změnit,“ zašeptal David, když mě dohnal a pohladil mě po tváři. Věděla jsem, na co naráží. Některé věci se opravdu nezměnily. Věci, které nedokážu změnit.
„Co po mě chceš?“ zeptala jsem se nejpevnějším hlasem, kterým jsem byla schopná. Přiznat slabost, by znamenalo prohrát a moje hrdost je dost velká na to, abych bojovala.
„Zase jednou být s tou Lizí, kterou jsem znával. Zavzpomínat a vrátit se do těch dob,“ řekl můj společník a já musela zavřít oči. Věděla jsem, o které době mluví. Moc dobře jsem věděla, jaká jsem tehdy byla.
„Nejsem už taková. Ta Lizí už umřela. Nikdo takový už neexistuje,“ tentokrát můj hlas nebyl tak pevný. Spíše to zaznělo jako zakňourání.
„Nemohla umřít. Pořád stojíš přede mnou a vím, že byť to bylo tak dávno, tak si to pamatuješ. Musíš si pamatovat každou chvíli, co jsme byli spolu,“ zašeptal mi upír do ucha a já jsem věděla, že zrovna v této chvíli jsem prohrála.
„Bohužel si to pamatuju,“ vydechla jsem, jako poslední pokus o získání nadvlády nad situací. Nevyšlo to. Chtěla jsem to ustát a v tu danou chvíli jsem si uvědomila, že Mia měla pravdu. Tuto situaci můžu ustát, můžu být v pohodě, ale v jednou přijde chvíle, kdy všechna tíha tohoto dne na mě dopadne a já to nezvládnu. Vzal mě za ruku a já jsem se stala jeho loutka.
„Proč to děláš?“ zeptala jsem se, když jsme dorazili do ložnice.
„Abych ti ukázal, že byť bojuješ s tím, co jsi, že říkáš, že jsi jiná, tak ti chci ukázat, že jsi pořád stejná. Bojuješ jenom sama se sebou,“ zašeptal mi do ucha můj společník a začal kolem mě obcházet.
„Říkáš, že jsi jiná, ale přišla jsi tady, abys bojovala za ostatní. Kdybys byla jiná, tak sedíš doma a čekáš, že tě vyprovokuju a ty se mi postavíš s ostatníma, ale ne sama. Kdybys byla jiná, tak tady nejsi sama. Říkáš, že máš milující partnera, tak proč tady není s tebou? Když jsme byli dole, tak jsi mi chtěla nabulíkovat, že ses opravdu změnila. Skoro jsem ti na to skočil, ale podívej se na sebe,“ pronesl a moje kolena se rozklepala.
„To není fér,“ zakňourala jsem. Aniž bych si to uvědomovala, tak jsem se pomalu vezla k zemi.
„Život není fér!“ zasmál se výsměšně Dave. Zabořila jsem hlavu do dlaní a doufala, že umřu.
„Jsi pořád stejná! Nalhávej si, co chceš, ale vždycky budeš ta malá zoufalá Lizí, co si nikdy nepostavila hlavu,“ další výsměšná věta. Před očima jsem měla temno. Chci, aby to už všechno skončilo.
„Jsi sama. Vždycky jsi sama byla a vždycky sama budeš. Na věky jenom ty,“ upírovy slova ke mě dolehly, a mě se před očima začaly vybavovat tváře. Alex, můj Alex. Damon, přítel, který mě podržel, když jsem neměla nikoho. Davidovy ruce mě zvedly. Nebránila jsem se, byla jsem loutka, pouhý kus masa. Ale má mysl mi ukazovala jednu tvář po druhé. Tváře, pro které stojí žít. Tváře, které vídávám, ale taky tváře, které jsem neviděla už roky. On, Mia, Tea, Ines, Jass, Ralf, Jason a jako poslední i Jája. Obyčejný člověk, kvůli kterému je toto pozdvižení. Obyčejný člověk, který už patří do rodiny. Trvalo mi pár minut, než jsem si uvědomila, co musím dělat. Mezitím mi po tvářích steklo několik slz. Dave ležel na posteli a největší jeho prioritou byl můj krk. Toto není ten správný scénář, jak to má dopadnout. Musela jsem si vybavit svého Alexe a teprve pak jsem sebrala všechny své síly a odhodila od sebe muže, co na mě ležel. Přeletěl celou místnosti a pak na mě nechápavě hleděl, než mu docvaklo, o co se jedná.
„Nejsem sama! Rozumíš! Bývala jsem sama, ale teď už ne!“ zavrčela jsem a konečně byla vděčná, že se mé nálady dovedou tak rychle změnit.
„Nevěřím ti!“ pronesl výsměšně David. Zvedla jsem se z postele a došla k němu.
„Dej mi jedinou záminku a zakroutím ti krkem a ani nehnu brvou,“ zašeptala jsem výhružně a sedla jsem si na pohovku, která byla pod oknem.
„Chceš si hrát? Tak si hraj, ale počítej s následky,“ zle jsem se na něj podívala a udělala si pohodní.
„Pořád si myslím, že jsi stejná,“ Davidův hlas se nezměnil, pořád tam byl výsměch.
„Ano, některé věci nezměním, ale hodně věcí se změnilo,“ uznala jsem, zakládajíc si ruce na hrudi.
„Pamatuješ si, proč sis se mnou začala? No, jistě že si to pamatuješ. Tak určitě víš, že to nemohlo dopadnout jinak,“ začal konverzaci můj společník.
„Ano, pamatuju si to. A taky vím, že jsem chtěla víc než jenom sex. A ty v jedné chvíli taky, to musíš přiznat,“ můj hlas nabyl taky výsměšnosti.
„Chtěl jsem více, ale nikdy jsem to neřekl. A pak ta chvíle pominula,“ dal mi za pravdu upír a opřel se o stěnu, u které ležel.
„Vidíš, a já jsem to řekla. Pamatuješ si ty chvíle? Pamatuješ si, jak jsi věděl, že chci více a přesto jsi mlčel? Dala jsem ti jasně najevo, co cítím a tys pořád mlčel,“ začala jsem mu vyčítat. Všechny ty roky, co jsem v sobě dusila vzpomínky na něho, jako by se najednou smrskly do tohoto okamžiku a já mohla říct, všechno co cítím.
„A proč bych to měl brát na vědomí? Oba dva jsme věděli, že to nemá budoucnost,“ výsměch v upírově hlase mě popoháněl k agresi, ale udržela jsem své pocity na uzdě.
„Pro tu chvíli jsi byl pan Pravý. A tys mě pak dostal na dno. Dostal jsi mě dolů, ale pak ses stal jenom nepříjemnou kapitolou v mém životě. Dokonce se mi na tebe podařilo zapomenout. Ani jsi mě nedokázal dostat na to úplné dno,“ pronesla jsem klidně a prokřupávala si klouby na rukou.
„Tomu nevěřím. Když jsi někoho k sobě pustila a pak tě opustil, tak jsi byla vždycky na dně,“ výsměch Davida pořád neopustil.
„Stáhla jsem se do sebe, ale nepomýšlela jsem na odchod,“ řekla jsem líbezně a natáhla si nohy.
„Pořád ti nevěřím,“ opakoval můj společník.
„Tady nejsme ve věřte nevěřte. Věř si, čemu chceš,“ usmála jsem se na něho hezky a mimoděk se podívala na hodinky. Ještě čtyřikrát tolik a můžu jít domů.

Další rozhovor už plynul v pohodovější náladě. Já na jedné straně místnosti, David na druhé straně místnosti. Ani jeden z nás se k tomu druhému nepřiblížil. Mě to tak vyhovovalo, ale mému společníkovi očividně ne. Sem tam jsem mohla vidět, jak si mě zkoumavě prohlíží a hledá nějakou skulinku v mém štítu, co jsem si tak rychle zase vystavěla. Kdyby věděl, že můj štít je postavený na hodně křehkém základě, tak bych si ho nedokázala dneska už znovu vybudovat, ale naštěstí to nevěděl. Vyptával se mě na můj život a já stroze odpovídala a pak se začala ptát já jeho. Ale mé dotazy nevydržely dlouho, neboť se mi ozval můj žaludek. Pohlédla jsem na Davida a jasně tím dala jedinou otázku, která mě v tu chvíli zajímala.
„Dole je kuchyně,“ pochopil můj hostitel a já se vydala na další průzkum. Dave se zvednul taky a následoval mě, ale pud sebezáchovy mu říkal, ať se drží v dostatečné vzdálenosti a to taky udělal.
„Teď doprava,“ instruoval mě muž a já ho poslechla a ocitla se v prostorné místnosti. Neptala jsem se, jestli můžu nebo ne a vydala se rovnou k lednici. Otevřela jsem jí a protočila oči. No jistě, žádné lidské jídlo, pouze krev.
„Proč mě to nepřekvapuje?“ zamumlala jsem a začala zkoumat nálepky na sáčcích. Hledala jsem jednu konkrétní značku. A taky jsem jí našla.
„Pořád ujíždíš na ABčku?“ zeptal se mě David a já jednoduše pokrčila rameny a vydala se k lince, hledajíc sklenici. Muž se taky vydal k lednici a popadl první sáček, co mu přišel pod ruku. On se se sklenicí neobtěžoval.
„Pořád zastáváš názor, že když jsme upíři, tak máme konzumovat jenom krev?“ zeptala jsem se, když jsme se usadili ve vedlejší místnosti, pořád jsme dodržovali velký odstup.
„Přesně ten názor pořád zastávám. Jsme něco více, tak proč z toho nevytřískat co nejvíce?“ zasmál se a mně se obrátil žaludek.
„Nejsem o nic více než hříčka přírody. To i lev v poušti je vydařenější tvor než upíři,“ pronesla jsem a jenom se dívala na Davidovu reakci.
„Pořád tak zahořklá nad svým údělem. Zkus se Lizí aspoň jednou odvázat a přestat být tak pesimistická!“ nevyvedlo ho to z míry, pořád se usmíval.
„To víš, já přestanu být pesimistická a ty přestaneš být takový kretén. Jop, to by mohlo vyjít a to bych klidně byla i optimista,“ začala jsem, ale pak jsem se zarazila, „Aha, promiň, ty nedokážeš nebýt kretén, takže máš smůlu.“
„Ha ha ha. Pobavila ses dobře?“ zeptal se mě, když jsem se asi dvě minuty už prohýbala smíchy.
„Strašně dobře,“ vypravila jsem ze sebe s obtížemi přes stále přítomný smích. Bez přemýšlení jsem se podívala na hodinky a s radostí jsem zjistila, že už jenom polovina a budu propuštěna. Ve chvíli, kdy jsem se trochu uklidnila, jsem s chutí dopila sklenici lahodného moku.
„Tak a teď bych to viděla na spánek,“ usmála jsem se a hned po pronesení slov, se mi ústa otevřela, a já si dlouze zívla.
„Tak brzo?“ zeptal se mě můj společník překvapeně.
„Podívej se na to, kolik je hodin. Víš, přes den potřebuju fungovat, takže opravdu půjdu spát,“ řekla jsem pevně a zvedla se vydávajíc se zpátky do ložnice.
„Ale říkalo se, že budeš 24 hodin se mnou,“ oponoval mi Dave. Mile jsem se na něj usmála.
„Taky tady zůstávám. Neodcházím. A nikdy se neřeklo, jakou náplň musí mít těch 24 hodin, takže máš smůlu. A přeci jenom, spánek ke vzpomínání na minulost přeci patří, ne? Pokud si dobře pamatuju, tak jsi mi nechal lístek na rozloučenou na polštáři, když jsem spala a doufala v probuzení vedle tebe. Takže teď jdu spát a budu snít o tom, že to uděláš znovu,“ pro tyto slova jsem ze sebe dostala ten nejsladší tón, kterého jsem byla schopná.
„Takže můžu ležet vedle tebe,“ zaradoval se muž, neměla jsem na výběr.
„Pokud se mě jenom dotkneš, tak ti zakroutím krkem,“ aspoň takhle to bude bezpečnější.
„Když myslíš, že bys to dokázala, tak proč ne,“ odpověděl mi samolibě Dave. Asi nebudu mít na výběr a budu ho muset zabít. Přede mnou je posledních 12 hodin, a pokud by se zadařilo, tak bych mohla prospat těch 10.

Podařilo se mi usnout překvapivě rychle. Já na jedné straně postele, David na druhé a mezi námi prostor, že by se tam vlezli ještě dva lidi.
Vím, že se mi zdálo o Alexovi, objímal mě a já mohla jeho ruce cítit na mém těle. Vychutnávala jsem si to, ale jenom do té doby, než jsem si uvědomila, že kolem mě nemají být žádné ruce. Nejsem v naší posteli a vedle mě není Alex. Rychle jsem otevřela oči a doufala, že to, co jsem předpokládala, není pravda.
Ležela jsem pořád v neznámé posteli, pořád na mé straně. A pak jsem pohlédla na ruce, které mě objímaly. Toho, čeho jsem se děsila, je pravda. Musím ho zabít. Není jiná možnost. Vracel by se pořád a pořád a jednou by to muselo přijít. Někdo by určitě přišel k úhoně. A já jsem mu říkala, že ho zabiju, pokud se mě jenom dotkne. Ale co když to dělá jenom automaticky ze spaní? Musím ho probudit a podle toho, jak zareaguje, budu jednat.
Trochu jsem se ošila, představujíc, že jsem měla jenom nějaký živější sen. Žádná reakce. Zkusila jsem to znovu a pak ještě jednou. Můj společník spal očividně hodně tvrdě.
Začala jsem zvedat jeho ruce, abych se vymanila z jeho sevření.
„Lizí, neblbni a spi ještě,“ zaznělo a já jsem si uvědomila, že to nebylo jenom mimoděk ze spaní. Do očí se mi vehnaly slzy. Opravdu ho musím zabít.
„Říkala jsem ti, že jestli se mě dotkneš, tak tě budu muset zabít,“ řekla jsem roztřeseným hlasem.
„Vždycky blábolíš nesmysly, když se probudíš uprostřed noci,“ zamumlal David a mě se proud slz ještě zvětšil.
„Promiň, ale pokud nedokážeš dodržet takovou drobnost, tak nedodržíš ani to ostatní a já to musím udělat,“ můj hlas vystřídal několik výšek, než jsem pronesla tu větu.
„Běž spát,“ další společníkovo zamumlání.
„Omlouvám se, ale jinak to nejde,“ zašeptala jsem, protože můj hlas mi selhal na prvních písmencích. Políbila jsem Davida na čelo.
„Sbohem,“ poslední slovo před tím, než jsem muži vyrvala srdce z těla. Těsně před tím, než jsem orgán ukázala na světlo světa, jsem viděla v upírově tváři nehrané překvapení. Nevěřil, že bych byla schopná to udělat. Díval se mi do očí, ze kterých mi stékaly slzy. Toto opravdu nečekal.
„Promiň,“ zašeptala jsem znovu, když mi v dlani dotlouklo jeho srdce. Nemohla jsem se přestat dívat do překvapené tváře muže, pro kterého jsem byla schopná kdysi riskovat všechno. Jediné, co jsem teď mohla dělat, je sedět a hledět, v ruce pořád jeho srdce.
Nevím, kolik uběhlo času mezitím, co jsem tam jenom seděla, ale pak mi došlo, co musím udělat. Opatrně jsem položila orgán vedle jeho majitele, jako by mohl ještě něco cítit a začala hledat mobil. Když jsem vyběhla od přátel, tak jsem ho automaticky vypnula. Teď jsem ho potřebovala najít. Po několika minutách se mi to povedlo. Po zapnutí jsem, vytočila číslo, u kterého jsem doufala největší podporu.
„Prosím, dojeď,“ zamumlala jsem do telefonu a doufala, že to bude stačit.
„Jsi v pořádku?“ zněla Alexova odpověď a já najednou nevěděla, jak mám odpovědět.
„Já nevím, asi jo,“ zavzlykala jsem.
„Kde mám přijet?“ zeptal se přítel, nerozvádějíc má slova.
Poctivě jsem nahlásila adresu.
„Vím, kde to je. Za chvíli tam budu,“ uklidňoval mě Alex.
„Prosím, přijeď sám,“ zašeptala jsem zlomeně a pak jsem slyšela, jenom zabouchnutí dveří než se ozvalo úplné ticho.
Dívala jsem se na své ruce. Byly pořád pokryté Davidovou krví. Ani jsem si neuvědomila, že jsem schoulená v rohu ložnice a kolébám se do stran jako blázen. Krev na mých rukou byla jako výstražná značka. Zabila jsem. Vzala jsem někomu život. Udělala jsem to už jednou, kdysi. Ale tehdy jsem necítila, byla jsem jako duše bez těla, ale teď? Léta jsem se snažila o to, abych cítila, a teď jsem opravdu cítila.
Sáhla jsem někomu na jeho život. Přetrhla jsem nit cizího života. Mé tělo se teď ještě rozechvělo. Nebyla jsem to já. Mou mysl začal zaholovat černý plášť a já jsem nevěděla, jak tomu zabránit.
Najednou mnou někdo zatřásl. V první chvíli jsem to nevnímala, ale když cizí třas přerušil můj, tak jsem nepřítomně pohlédla na toho, kdo to způsobil. Stál tam Alex, můj Alex. Můj maják v největší tmě, ale tentokrát? Tentokrát jsem byla schopná na něj jenom mrtvě hledět. Mluvil na mě, ale jeho slova se ke mně nedostávaly.
Po pár minutách pochopil, že takto to nepůjde. Opatrně mi zvednul ruce, prohlížejíc si je, jestli nejsem zraněná. Asi usoudil, že jsem v pořádku, protože mě pohladil po tváři a vydal se k posteli. Sledovala jsem ho, ale bylo to, jako by i mé oči zahaloval tlustý černý plášť. Mohla jsem jenom hádat, co Alex dělá, ale něco mi říkalo, že po mě uklízí. Po několika minutách jsem vzdala snahu o pozorování a zavřela jsem oči. Viděla jsem tmu. Prostě černo. Když jsem si začala na tu černou zvykat, tak se začala měnit na červenou, ale ne jenom tak nějakou, ale krvavou. Začala jsem se třást a rychle otevřela oči. Ale ani to nepomohlo, protože jsem si automaticky zakrývala oči rukama, ale to jsme neměla dělat, protože jsem zase viděla krev. Rychle jsem ucukla rukama a vyděšeně jsem hleděla na bílou zeď, ale i ta se mi po chvíli začala zbarvovat do krvava. Nevěděla jsem, jak mám té krvi utéct. Tiskla jsem se ještě více do rohu a doufala, že když se tam budu tlačit ještě více, tak tam prostě zmizím.
A pak se zase přede mnou objevil Alex. Zase na mě začal mluvit, ale pořád jsem mu nerozuměla. Zase mě pohladil po tváři, ale tentokrát neodešel, ale vzal mě do náruče a nesl mě do koupelny. Posadil mě vedle umyvadla a začal mi omývat ruce. Nemohla jsem se dívat, jak ta krev odplouvá. Bála jsem se zavřít oči, bála jsem se je mít otevřené. Jediného jsem se nebála, byl Alex. Dívala jsem se mu nešťastně do tváře. Viděla jsem, jak se mu pohybují rty a jak mi něco říká, ale nemohla jsem ho slyšet. Bylo to jako ve špatném filmu. Nejhorší noční můra.
Najednou jsem cítila, jak mi Alex po rukou přejíždí ručníkem. Pohlédla jsem dolů a viděla, že mám ruce zase čisté, ale moje mysl pořád byla jako za závojem. Zase jsem začala vidět krev na mých rukou a tak jsem se rychle podívala na mého partnera. Mohl vidět zděšení a bezmoc v mé tváři. Já jsem naopak mohla vidět bolest v té jeho tváři. Pohladil mě po tváři, zase něco vyslovujíc. Nevydržela jsem to a musela jsem ho trochu utěšit, nebo utěšit spíše sebe? Vrhla jsem se mu do náruče a on mě pevně objal. Uvěznil mě ve své náruči a já mohla cítit, jak se naše pocity mísí. Věděl, co cítím. Jeho stisk ještě zesílil.
„Neboj, všechno bude dobré,“ zaslechla jsem jako by zdálky. Cukla jsem s sebou.
„Jsem tady s tebou. Už se ničeho nemusíš být,“ stejný hlas, Alexův hlas, ale pořád jakoby zdálky.
„Chci domů,“ snažila jsem se zapohybovat rty, doufajíc, že to vyjde. Cítila jsem, jak mě přítel pohladil po vlasech.
„Půjdeme domů,“ zněla jeho odpověď k mému potěšení, ale pořád to bylo jako slabě naladěné rádio. Nechala jsem se zvednout do náruče, neřekla jsem ani slovo, jako obvykle. Alex se se mnou vydal pryč z tohoto domu. Když jsme procházeli halou, tak jsem si vzpomněla na ledničku a mou sklenici v obýváku. Zatlačila jsem do mužovy hrudi a ten se na mě nechápavě podíval. Ukázala jsem do leva. Neptal se mě a vydal se směrem, kterým jsem ukazovala. Když jsme došli do místnosti, pochopil. Položil mě na pohovku, pohladil mě po tváři.
„Hned jsem zpátky,“ řekl, uchopujíc sklenici. Zvedla jsem ruku, abych ho zadržela. Přikleknul si ke mně.
„Lednice,“ zase jsem zapohybovala rty, na více jsem neměla sílu. Alex přikývnul, dal mi pusu na čelo a pak zmizel do kuchyně.
Jakmile jsem se ocitla sama, začala jsem zase vidět krev. Byla všude, kde jsem se podívala. Zavřela jsem oči a byla i tam. Schoulila jsem se do klubíčka a vybavovala si Alexovu tvář. Tentokrát mi po tváři začaly stékat i slzy.
„Když někoho zabiješ, zabiješ i kus sebe,“ znělo mi v hlavě pořád dokola a já si přitiskla ruce na uši, doufajíc, že ten hlas zastavím. Ale ono to nebyl už jenom hlas, byl to i smích doprovázený řečenou větu. Takto mě našel Alex. Klekl si přede mě a snažil se uvolnit stisk mých rukou.
„Všechno bude v pořádku,“ uklidňoval mě. Chtěla jsem mu říct, ať mluví hlasitěji, že nechci slyšet ten hlas v mé hlavě, ale nemohla jsem.
„Jdeme domů,“ pohladil mě po tváři Alex a zase mě vzal do náruče a já se mu v ní vděčně schoulila.