Leafi: Zrození Raol - 1

Temný soumrak zahalil malou vesničku obklopenou vysokými, neprostupnými horami. Všechny listy už dávno opadaly a ty poslední se líně snášely dolů, jako by se jim vůbec nechtělo opustit strom, na němž tak dlouho přebývaly. Vítr se šuměním sfoukl poslední listy a ty se odevzdaně snesly na zem.
Šumění přehlušilo řinčení zbroje a tichý nářek. Muži se stavěli do řad a naposledy se loučili se svými ženami, matkami nebo dětmi. Zítra měli odejít a možná se už nikdy nevrátit. Takový byl osud mužů, kteří nikdy nebojovali a bojovat nechtěli, z malé vesničky obklopené vysokými neprostupnými horami.

***

Podzimní listy už byly dávno zasypané sněhem, ale vločky se pořád snášely k zemi a vytvářely tak na ní bílou přikrývku. Muži stáli v řadách a kam až jejich oka dohlédla, pokrýval zmrzlou zemi jen bílý sníh.
Každý z takzvaných vojáků v ruce třímal více či méně zrezivělý meč, na hlavu si narazili otlučenou přilbici a k hrudi připjali pár plátů neopracovaného železa, které nahrazovaly brnění. V jejich tvářích se zračil strach z nepřítele, ze smrti, ze zajetí. Poslední vzpomínky na rodinu je hřály jako letní slunce a dodávaly jim odvahu, které se jim však ani přes povzbudivá slova příliš nedostávalo.
Do čela vojska vjel muž na bílém koni a v přepychové zbroji doslova zářil. Vedle něj na vraníkovi nervózně houpal nohama mladý chlapec ve stejně honosné zbroji, ale jeho výraz už nebyl tak bojovný a odhodlaný, jako ve větrem ošlehaném obličeji staršího muže.
„Kdy tu budou?“ zeptal se starší muž chlapce a pohlédl na něj.
„Zvědové hlásí, že se rychle blíží, můj králi,“ odpověděl s třesoucím se hlasem chlapec. Mluvit s králem na bitevním poli by byl zážitek pro každého muže, jenže tento chlapec byl stále ještě z velké většiny dítětem a ne dospělým válečníkem připraveným na krvavé bitvy.
„Přeji si, aby ses v rámci možností držel dál od bitevní vřavy. Slíbil jsem to tvé matce,“ řekl král směrem k chlapci, ale díval se před sebe, jako už by chtěl něco nebo někoho spatřit. V tomhle mrazu bylo i jemu zima a to nebyl oblečen tak nalehko jako většina jeho armády.
„Co to znamená, v rámci možností, otče?“ zeptal se chlapec a setřásl ze sebe nános sněhu. Nenáviděl zimu víc, než cokoliv jiného, a to z jednoho prostého důvodu, že mu opravdu byla zima. Bylo to víc než absurdní, ale byl to holý fakt, který nešlo jen tak ignorovat.
Král se na něj dlouze podíval a pak v myšlenkách, že ho s sebou opravdu neměl tahat, protože je to přece jen ještě dítě, jak mu to připomněla jeho žena, netrpělivě odpověděl: „To znamená, že budeš rozumný. Nebudeš si hrát na hrdinu, ale taky se nezachováš jako zbabělec a neschováš se do kouta,“ i když tady žádný kout není, ale to přirovnání sedí, pochválil se v duchu král.
Muži v prošoupaných botách, z nichž těm méně movitým trčely promodralé palce, netrpělivě přešlapovali na svých místech. Jednak proto, aby se alespoň trochu zahřáli, ale také kvůli tomu, že už jim tak trochu docházela trpělivost. Neměli chuť strávit tady zbytek dne čekáním na nepřátelskou armádu těch zrůd, co si říkají lifenové.
Jako v odpověď se ozvalo křupání sněhu pod stovkami bot. V rytmických intervalech pochodovaly šiky lifenů. Bylo jich víc, než kdokoliv očekával. Zaplnili celý obzor na šířku, jako by jejich řady neměly konce. Přestože je lidé považovali za zrůdy a opovrhovali jimi, byly to nádherné, inteligentní a ušlechtilé bytosti. Teď tomu ovšem nikdo nepřikládal význam. Teď s nimi musí bojovat, jinak je čeká smrt. Náhle se zastavili několik set metrů od nich s nevypočitatelným výrazem ve tvářích.
Král spočítal převahu. Ačkoliv nebyl přesvědčený o snadném vítězství, okamžitě se rozhodl zaútočit.
„Nebude to jednoduché, můj pane,“ poznamenal generál, jenž právě přijel se zbytkem nepříliš početného jezdectva.
„Ano, ale to přece nikdo ani nečekal. Žádný boj není lehký. Ještě se ale můžou vzdát. Jsme v přesile.“ V tom posledním lhal. Vůbec se tak od oka nedalo odhadnout, čí armáda je početnější. Lifenové se totiž zatím vůbec neměli k případné kapitulaci. Hrdě stáli v uspořádaných řadách, a pokud se báli, nedali to ani v nejmenším najevo.
„Dávám jim pět minut na zvážení jejich možností, pak zaútočíme. Oznam to vojákům,“ zavelel král a uvelebil se v sedle.
Jeho syn mezitím bez hnutí seděl v tom svém a stále se klepal zimou. Sněžilo opravdu hustě, takže mu vločky ulpívaly v tmavých vlasech a kupily se na jeho roztomilých chlapeckých kadeřích.
Mezi vojáky to zašumělo. Vzrušení z nadcházejícího boje se vznášelo ve vzduchu nad budoucím bojištěm, jen on sám ho vůbec nepociťoval.
Uplynula stanovená lhůta, ale lifenové nepřišli. I nadále nehybně setrvávali v původních pozicích s hlavami vysoko vztyčenými a výrazy plnými odhodlání
Král se neklidně zavrtěl. Doufal, že budou mít aspoň špetku rozumu. Jak se zdálo, hluboce se v nich mýlil. Opět.
Zavolal k sobě generála, vydal poslední rozkazy, v duchu si zopakoval všechny připravené tahy a postupy. Nevěřil v boha a nemodlil se, ale právě teď by nějakého potřeboval.
Vyjel před své muže, kteří byli nejen vojáky, ale i manžely, syny, dělníky nebo vysokými hodnostáři. Stáli tam všichni vedle sebe bez většího ohledu na svůj původ, věk nebo povolání. Tady si byli až na výjimky rovni.
„Synové Alkénie,“ zvolal mocným hlasem a veškerý ruch rázem utichl. Nepociťoval nervozitu. Po tolika letech si už zvykl pronášet proslovy před větším množstvím lidí a nedělalo mu to sebemenší problémy.
„Dnes bojujeme nejen pro bohatství, čest a slávu. Bojujeme, abychom vybudovali nový domov pro naše syny na území, které nám právem patří, a jež nám vzali oni,“ přičemž namířil prst přes pláň k nepřátelské armádě. V té malé chvíli si všiml, jak velký vliv na ty obyčejné lidi má. Stačí je motivovat, ukázat jim, že zabíjejí pro vyšší dobro a své rodiny.
„Mnozí z nás padnou,“ pokračoval a uvědomoval si, že jeho proslov je šíleně fádní.
Jak mi jenom můžou věřit?
„Ale jejich jména budou navždy vytesána nejen do náhrobků a pomníků, ale také do myslí nás všech a také těch, kteří budou spokojeně a v míru žít na půdě, pro niž teď prolijeme spoustu krve. Můžeme, ne, musíme doufat, že té jejich zpropadené krve bude víc.“ Ta poslední slova už skoro křičel.
Tak blízko… Už jsem tak blízko…
Vytáhl z pochvy dlouhý, nablýskaný meč a bojovně jej pozvedl k nebi. Ostatní ho s hurónským řevem následovali. Vítězoslavně se usmál. Účel celého snažení byl splněn. Otočil koně čelem k lifenům a namířil na ně meč. Kolem něj se míhal nespočet mužů s dychtivými výrazy. Mezi posledními i jeho syn. Zase poslední.
Armády se s obrovským řinčením střetly. Mrchožrouti se slétali. Právě se jim připravovala skvělá hostina o několika chodech.