Elf a čarodějka - Magický diamant (část devátá)

9. Kapitola –  Mowerdi

Dalšího dne se probudil první Veras a zburcoval všechny, aby vstali. Když elfové vylezli z pokojí rozespalí, všiml si, že se Rannyk naštval a chtěl mu něco říct. Včas ho ale zastavila Nesmin.

„Brácho, proč nás budíš tak brzo?“ zeptá se ho Eris.

„Protože musí být co nejdříve na Ostrově a to nám bude trvat ještě několik dní.“

„No to snad ne,“ řekne Rannyk.

„Copak se děje?“ zeptá se ho Veras.

Rannyk se po něm ohlédne, usměje se jako neviňátko a řekne: „To nebylo na tebe. To mi tady jenom Nesmin něco řekla.“

Veras to přešel bez dalšího zájmu. „Takže, bude rychlá snídaně a potom vyrazíme na západ.“

„Verasi?“

„Ano, Eris.“

„Jak jsme asi daleko od Dračích hor?“

„Asi tak dva dny cesty. Proč?“

„Protože se od vás budu muset odpojit.“

„COŽE?“ zeptali se všichni najednou.

„Slyšeli jste dobře.“

„Tak to ne. Beze mě nikam nepůjdeš,“ ozve se rozhodně Sean.

„Ale půjdu. Kdybych vás nestihla, potkáme se někde na cestě. Snad vás najdu. Když tak se budu ptát pocestných na cestu.“

„Ale proč tam musíš jít?“ zeptá se jí hned bratr.
Eris a Sean se po sobě podívali a věděli, že mu to říct nemůžou.

„Verasi, to ti bohužel nemůžu říct, ale až se potkáme, pochopíš.“

„Zrovna jsme se šli, jako rodina a ty chceš zase pláchnout. Jak chceš. Uvidíme se.“

Eris posmutněla. Nechtěla aby na ní byl naštvaný, ale říct to nesměla.

Všichni odešli na snídani a usadili se u stejného stolu jako včera. Tentokrát si jich nikdo nevšímal. Za to byli přátelé rádi. Mohli se v klidu nasnídat a promluvit si.

„Takže já vyrážím,“ řekne Eris.

Všichni kývli, ale Eris poznala, že jsou zklamaní, protože nejde s nimi a nechce jim říct proč. I když to Sean věděl, nic neřekl.

Eris si vzala svého koně a vyjela z města. Když odbočila na sever, uslyšela za sebou dusot kopyt. Ohlédla se a uviděla známou tvář. „Myslela jsem, že pojedeš s ostatními.“

„Tak to jsi se mýlila. Myslela sis, že vynechám návštěvu u našich přátel?“

„Mělo mi dojít, že mě dojedeš.“

„Tak tam znovu vyrazíme spolu?“

„Proč ne. Stejně už jsou určitě ostatní na cestě ne?“

„Oddělil jsem se od nich, když jsme vyjeli z města.“

„Jsem ráda, že jsi se ke mně přidal, Seane.“

Jeli mlčky, skoro celý den, až na výjimky, když se potřebovali najíst. Zastavili na mýtině.

„Kde necháme koně?“ zeptá se jí Sean.

„Odstrojíme je a necháme volně se pást. Než půjdeme spát, přivážeme je ke stromu.“

„Jak chceš.“

Odstrojili koně a potom rozdělali oheň. Eris se zvedla, že půjde obstarat večeři.

„Ty nikam nepůjdeš.“

„Proč?“

„Jdu já. A konec.“

Eris si uraženě sedla a nechala Seana, aby si dělal co chtěl. Když odešel, dostala nápad. Vstala a vzala si svůj luk. Vběhla do lesa a plížila se za Seanem. Byla tichá, neslyšela ani svoje nohy, jak dopadají na zem. Uslyšela však tichý dech Seana. Hned na to, zašustilo křoví a zněj vyběhl jeden ze zajíců. Eris vystřelila tak rychle, že se ani nenadechla. Naštěstí si Sean ničeho nevšiml. Byla ráda. Vzala zajíce a vyběhla ven. Vyndala z něj šíp, stáhla ho z kůže, rozpárala ho a vyndala z něj vnitřnosti. Dala ho na oheň a začala ho opékat. Za chvilku uslyšela Seanovi kroky. „Tak co? Chytil jsi něco?“

„Ani malého zajíce. Takže jsme bez veče…..“ Sean se zarazil na konci věty, protože uviděl na ohni maso. „Jak jsi….“

„Vběhla jsem za tebou do lesa a chytila ho tam. Vůbec jsi mě neslyšel,“ odpoví mu Eris a při posledním větě se usmála.

„Děláš si ze mě srandu? Co kdyby se ti něco stalo? Mohli tě napadnout!“

Eris se na něj naštvaně podívala. Chová se, jako by jí bylo osm let a byla jenom člověk. „Tohle je už moc! Poslouchej! Umím se o sebe postarat, že nemám magický schopnosti, ještě neznamená, že se neumím ohánět mečem! Takže přestaň! Přeháníš to!“ křičela na něj nahněvaně.

Sean se na ní nevěřícně podíval a sedl si naproti ní. „Jak chceš. Mám o tebe jenom starost.“

Eris věděla, že i ona to přehnala, ale nic neřekla. Měla nutkání si k němu sednout a omluvit se mu, ale nakonec se rozhodla, že ho nechá na pokoji. Ale  však hádka jí hrozně něco připomínala. Kdysi, ale role byly obráceně.

Atmosféra u ohně by se dala krájet. Najedli se a Eris se zvedla, aby šla uvázat koně, když se rozhodla to ticho mezi nimi prolomit.

 „Pamatuješ si, když jsme se spolu pohádali kvůli tobě?“

Sean byl chvíli ticho, ale potom odpověděl: „Ano. Proč?“
„Protože mi tahle hádka připadá stejná.“

Sena se usmál a řekl: „Ano, i mně.“

„Bez hádek?“

„Pokusím se.“ Sean jí pokynul, aby šla k němu. Když se k němu přitulila, za chvilku jí slyšel pravidelně oddechovat. Musel usmát, byl rád, že usnula dříve než on. Vzpomněl si, že neuvázali koně, ale on věděl, že by  Restll nikam bez Eris neodešel. Přišlo mu  to divné, ale možná měli mezi sebou silné pouto. Ještě chvilku nad tím přemýšlel, ale pak také podlehl spánku.

Ráno ho probudilo slunce, které se objevilo na obloze. Podíval se vedle sebe, jestli je Eris vedle něj. Naštěstí byla. Hlasitě si oddechl, že tím vzbudil i Eris. „Promiň, nechtěl jsem tě budit.“

„To nevadí, stejně jsem byla už napůl vzhůru.“

Sean ji políbil do vlasů a zašeptal: „Měli bychom vyjet, jestli to ještě dneska chceme stihnout k Dračím horám.“
 „Ano, to bychom měli.“ Eris se slastně protáhla a hbitě vstala. Porozhlédla se po louce a když si všimla, že jsou tu koně, oddechla si.

„Zvláštní, že?“

„To ano.“

„Restll by tě totiž neopustil,“ vysvětlí jí.

Eris se na něj překvapivě podívala, ale nic neřekla. Přistoupila k Restllovi a dala mu sedlo a uzdu. Přišla k ohništi, sbalila deky a nasedla na koně. Sean chviličku na to taky nasedl na koně a oba vyjeli na sever k horám.

Znovu cestovali celý den. Konečně Eris uviděla obrysi Dračích hor a pobídla koně ke klusu. Nechala se unášet větrem a počkala, až jí dožene Sean.

„Kam tak spěcháš?“ vykřikne.

„Po dlouhé době konečně uvidím Scare,“ odpoví mu stejně hlasitě.

U úpatí hory se zastavila a slezla z koně. Při cestě ke vchodu do hory si něco uvědomila a zatavila se.

„Co je?“ zeptá se.

„Já už nenajdu cestu. Já si ji nepamatuju.“
Seana to na chvilku zarazilo, ale hned dostal nápad. „Nemusíme do těch hor ani vkročit.“

„Jak to?“ zeptá se ho nechápavě.

„Počkej a uvidíš.“
Eris na něj zůstala koukat, co asi vymyslel. Viděla jenom, že zavřel oči a na něco se usilovně soustředil. „Co to děláš?“

„Pst!“ okřikne jí. Soustředil se a za chvilku poslal Strikrovi rychlou zprávu: „Stojíme u úpatí. Potřebujeme vaši pomoc. Přijďte!“ Otevřel oči a zadíval se na nebe.

„Co jsi udělal?“

„Jenom jsem nám to trochu usnadnil.“

„Jak?“

„Uvidíš.“
Eris se na něj naštvala, že jí prostě nemůže říct co udělal. Když uviděla, jak se nad nimi přehnal velký stín, zvedla hlavu a otevřela ohromeně ústa.  „Jak o nás věděi?“ Nad ní se k zemi snášeli tři draci. Dva z nich byly obrovští a ten třetí o něco menší. Všichni byly černí jako noc, ale přitom byly krásní.

„Ty jsi je přivolal?“ zeptá se Seana.

Sean přikývl a šel k nim.

„Tak jste přišli.“

„Nemyslel jsi si snad Seane, že bych si to nechal ujít?“ zahřímá jeden z nich.

„Děkuji.“

„Co potřebujete?“

„Jdeme po sestře Arosi. Jmenuje se Zara. Chystá se najít jeden  kamen. Je to prý mocný diamat, či co. Nevíme přesně,“ vloží se do toho Eris.

„Eris, já ten kámen znám. Vím, co dokáže. Pomůžeme vám, ale nevíme, kde se nachází.“

„To mi ano, tedy alespoň přibližně,“ řekne Sean.

„Dobře, poletíme, bude to rychlejší.“

Eris se podívala na Strikra a přikývla. Náhle si všimla menšího dráčka, který stál opodál. „To je Scare?“ zeptá se a přiblíží se k ní.

„Ano.“řekne Enni.

 „Eris, stalo se ti něco? Necítím z tebe totiž moc Pradávných.“

Dívka trochu posmutněla, ale hned jí odpověděla: „Bohužel, jsem o ní přišla, ale myslím, že bych jí mohla dostat zpět.“

„To je hrozné! Jak se to stalo?“

„To je na dlouhé povídání. Řeknu vám to cestou.“

Sean a Eris odstrojili koně a nechali je volně běžet.Vylezla na Enní a Sean na Strikra. Vzlétli a Eris jim postupně řekla, co se stalo. Přeletěli přes vesnici, kde se předtím ubytovali a potom jim Eris řekla, že musí  najít přátelé, kteří tam jedou také. Letěli několik hodin. Přeletěli několik vesnic, než si Sean všiml třech koňů na cestě, kteří míří na kopec. Zakřičel na Strikra: „Tamhle dole na tom kopci. To jsou oni nejspíše oni - Přistaň!“ Zamával na Eris a když se na něj otočila, ukázal prstem dolů. Eris přikývla a něco řekla Enní.

Začali klesat a na kopci přistáli. Sean se podíval po přátelích, kteří se zatím schovali někam do lesa. Slezl z draka a křikl na ně: „Vylezte! To jsme my!“

První z lesa vykoukl Rannyk ruku v ruce s Nesmin. Za nimi se objevil Veras.

„Kvůli tomu jste zmizeli?“ zeptal se jich Veras.

„Ano. Jeli jsme pro pomoc.“

„Tak to se vám povedlo. Zburcovat draky,“ ozval se rozvážný hlas Rannyka.

„Museli jsme. Zara má armádu s dvěma sty skřety a kdo ví ještě  čím,“ vysvětli mu Sean a Eris vážně přikývne.

Rannykovi poklesla čelist, Nesmin  na ně vykulila oči a Verasovi se podlomila kolena zděšením.

„U pradávných,“ hlesne Nesmin.

Chvíli byl ticho, protože draci pozorovali elfy a elfové s Verasem draky. Eris už to nemohla vydržet.

„Takže, tohle je Rannyk,“ začne představovat Eris a ukazuje na každého zvlášť, „Nesmin a můj bratr Veras.“

Draci přikývnou.

„A tohle je Enní, Strikr a jejich mládě Scare.“

„Vy jste s sebou vzali mládě? Zbláznili jste se?!“ vykřikne Nesmin.

Eris si skousla ret. „Ups! Proč si nemůže nechat svůj názor pro sebe? Tohle špatně dopadne.“

Enní se naštvala a z nozder jí vyšla pára. „Ona se o sebe umí postarat.“
„Jo? A jak?“

Scare se objevila  vedle své matky a řekla: „Neměla by jsi se mnou tak mluvit.  Dokážu se o sebe postarat. I když jsem mladá, tak ty budeš pořád menší než já, škvrně.“

Nesmin se zamračila, neměla ráda, když sní takhle mluví. Nadechla se k námitce, ale v tom znovu promluvilo dráče: „Pořád mi nevěříš, že? Jak chceš.“

Nesmin uhnula a jen taktak  se vyhnula velkému ohni, které drče vychrlilo.  „Dobře! Už věřím.“

 „Měli bychom vyrazit,“ ozve se náhle Veras.

„ To bychom měli,“ přisvědčí Strikr.

„Kde máte koně?“ zeptá se Nesmin.

„Nechali jsme je jít. Jsou volní,“ odpoví jí Eris.

„Jak budete cestovat?“

„Na hřbetech draků.“

„Aha.“

Eris se otočila a vylezla na Enníin hřbet. „Kudy teď brácho?“

„Pořád na západ, až na pobřeží.“

„ Pořád na západ,“ zopakuje si sama pro sebe.

Vzlétli a letěli. Eris se Seanem nemluvili. Jenom se po tom druhém občas podívali. Pomalu se smrákalo ale i tak Eris viděla už v dálce moře a někde daleko za obzorem je ostrov kam míří. „Měli bychom přistát a najít, nějaké útočiště, kde bychom mohli všichni přespat,“ řekne nahlas Enní.

„Vím o jednom místě, kde je nádherná krajina a soukromí,“ odpoví jí Enní.

„Tak nás tam zaveď.“

Dračice přikývne a potom ještě řekne: „Je to skoro pod námi- budu přistávat! Pořádně se drž!“

Eris se chytla za pár ostnů. Chvilku potom dračice začala klesat a Eris konečně uviděla mýtinu uprostřed hor. Když si uvědomila, že nevidí, žádný přístupný bod pro koně, zeptala se Enní: „Jak se tam dostanou ostatní?“

„Až přistaneme, uvidíš puklinu ve skále dost velkou, aby se tam dostali.“
Eris přikývla a když přistáli, okamžitě uviděla obrovskou puklinu a šla k ní. Uslyšela rychlé kroky. „Myslíš si, že se o sebe nedokážu postarat, ani když projdu za kamarády?“

„To ano, ale pro jistotu, jdu s tebou.“

 Eris si hlasitě povzdechla a podívala se na Sean nevěřícným pohledem.

„No co je?“

„Jsi až moc starostlivý.“ Eris se k němu otočila a obtočila mu ruce kolem krku. Sean jí chytil kolem boků a pozvedl obočí. „Raději starostlivý, než tě potom vidět mrtvou.“

Eris ho něžně políbila, otočila se a vešla do pukliny. Byla tam hrozná tma, ale jakmile si trochu přivykli na světlo, viděli netopýry a malé fosforující červy. Eris k nim přistoupila a jednoho vzala do ruky.

„Co je to za druh hmyzu?“
Sean si ho pořádně prohlédl, pokrčil rameny a řekl: „Něco takového vidím prvně. Raději to polož,  nevíš, jestli se ti potom neudělá špatně, nebo to není masožravé.“

Eris ho okamžitě položila a šla dál. Cestou viděli i fosforující rostliny a dokonce i jednoho motýla. Eris to přišlo fascinující a párkrát se i poohlídla po Seanovi, jestli jí pořád následuje, nebo někde zůstal stát. „To je úžasné, jak se to asi stalo, že jsou jak ty rostliny, tak i ty zvířata fosforující?“

Sean se zahleděl na jednu ze stěn skal, pomalu k ní přistoupil a ohmatal jí. Když dal ruku pryč, měl jí celou od mazlavé látky. Čuchnul k ní a zhnuseně odvrátil tvář. „Vím co to způsobuje.“

Eris k němu přistoupila a jakmile uviděla tu mazlavou látku, zeptala se: „Co je to?“

„Vzácný druh hory, která puká a z ní vytéká tekutina, která fosforuje, když se v ní někdo pohybuje. Rostliny z toho dostávají živiny i vodu a kdyby ses podívala na svoje podrážky bot, zjistíš, že taky fosforují.“

Eris se na ně okamžitě podívala..... a opravdu svítili. „Páni,“ vydechla.

 „Nevěděla jsem, že takováto hora vůbec existuje.“

„Já jsem si nejdříve myslel, že se něco takového objevuje jen na Ostrově jednorožců, ale teď vidím, že se i elfové mýlí.“

„Jo, nikdo není neomylný.“

„To máš pravdu.“

„Tak budeme pokračovat. Musíme najít ostatní.“

Sean šel za Eris a pozoroval ji. Poznal už podle pohybů, že o tom Eris už ví, ale nepřestával jí pozorovat. Hrozně moc jí miloval, nedokázal jí to vak vyjádřit slovy. Po dlouhé chvíli konečně uviděl světlo. Přiběhl k Eris a chytil jí za ruku. Eris se na něj usmála a potom spolu vyšli ven. Rozhodli se, že půjdou vpravo. Zanedlouho uslyšeli známé hlasy, které se hádaly. Když přišli blíže, uslyšeli o čem a kdo se to vlastně hádá.

„…. viděli špatně, jinak to není možné,“ uslyšeli zrovna hlas Verase.

„Ne, viděla jsem dobře. Přistáli za tou skálou!“ křikla na něho Nesmin.

„Tak jo, možná že jsem viděl špatně. My se tam, ale stejně nedostaneme. Ta skála se nadá obejít, ani přelízt.“

„Musí být nějaká možnost. Přeci by na nás nezapomněli!?“

„Možná že ano. Tak se utáboříme tady a…..“

„Co je?“ zeptá se Rannyk, který celou tu dobu byl potichu.

Nesmin se otočila ve směru, kam se Veras díval a taky ztratila řeč.

Rannyk se tam otočil a hned se zeptal: „Kde se tady berete?“

Proti nim se objevili Eris ruku v ruce se Seanem. „Známe cestu, jak se tam můžete dostat. Tak

pojďte,“ vyzve Eris ostatní.

„Máme vzít i koně?“ zeptá se Veras.

„No jasně,“ řekne Sean.

Eris se otočila na podpatku a rázovala si to k puklině. Ostatní jí jen taktak stíhali. „Tak jsme tady,“ oznámí všem Eris a ukáže na puklinu.

„Tohle je ten průchod?“ zeptá se nevěřícně Veras.

„Ano brácho, to je.“ Eris vešla do pukliny a hned za ní Sean, ostatní se zdráhali a koně se chovali zvláštně.

„Ty koně tam nechtějí jít,“ řekne Rannyk.

„No neříkej. To bychom bez tebe nevěděli,“ řekne sarkasticky Nesmin.

„Nech si toho jo. Co jsem ti zase udělal?“

„Na to si přijdi sám.“

Eris zaslechla jejich hádku, vzala otěže koní a lehce je zavedla do pukliny.

Nesmin okamžitě přestala s hádkou a nevěřícně s podívala na Eris a koně.

„J-ja-jak jsi to....udělala?“ zakoktá se Rannyk.

Nesmin se mu začala smát: „To nedáš dohromady ani jednu větu?“

„Ano že dám, ale je to divný, že Eris zavedla rozrušené koně do té pukliny i bez svých kouzel.“

„Je to jasné. Konečně se spojila s přírodou.“

Eris se na ní podívala, pozvedla obočí a řekla: „Bohužel ne. Jenom jsem vzala koně a šla. Myslím, že uvítali příjemnou změnu, toho, že je vzal někdo jiný. Vás a vašich hádek si užili dost.“ Otočila se a šla hlouběji do jeskyně, až se jim ztratila z očí. ¨

„Tak pojďte,“ vyzve je Sean.

A tak vešli. Po nějaké době se ozvaly hlasy přátel.

„No to snad ne!“ vykřikne Rannyk.

„To není možné!“ přidá se Nesmin.

„Ale je,“ řekne jim Sean.

Dívali se na fosforující svět. Lítali tu kolibříci, motýli, včely a další hmyz. Květiny tu zářili a...... hýbali se?

„Ty kytky se hýbají?“ zeptá se Rannyk.

„To je nesmysl, jak by se mohly hýbat?“ zeptá se ho Nesmin. 

„Tak se koukni.“

Nesmin se zadívala na jednu kytku a vyjekla.

„Co je?!“ vykřikne Rannyk

„To nejsou kytky!“ vykřikne zděšením Nesmin.

„Tak co tedy?“

„Mowerdi!“

Rannyk se podíval na stejnou kytku jako Nesmin a vykřikl na všechny: „Utíkejte jako o život!“