Mozaika (1. střípek)

To bylo ovšem velice sychravé dopoledne a dul silný vítr, který ji zanášel do tváře snítka popela a ta ji nutila mhouřit oči. Na nádraží byla sama. Stála pod velikými hodinami bez vteřinové ručičky a šoupala nohama. Zpod podrážek se dral ošklivý zvuk, jak smetávaly po zemi příboje štěrku a drobných kamínků.
Nástupištěm se rozléhalo podezřelé ticho a Eira se cítila, jako by se probudila špatného rána do nesprávného světa. Stála v průvanu a zima se jí svůdně pokradmu obtáčela kolem prstů, páteře a klíčních kostí a vichr ji šeptal do ouška němá slova. Upírala svůj pohled na spletité dráhy kolejí, které ji připomínaly změť dlouhatánských hadů, jež nehybně obepínali zem.
Minutová ručička na hodinách se pohybovala líně a Eira podezřívala jejich výrobce, že jim nevěnoval vteřinovou ručičku jen proto, že jejich mechanismus se ve skutečnosti vůbec neřídil stálým rytmem, v jakém čas plyne, ale hýbal s ručičkami v náhodných intervalech.
Po tom, co nespočetněkrát přešla celé nádraží, snažíc se nešlápnout ani jedinkrát na čáru mezi kachličkami se vyčerpaně posadila na oprýskanou lavičku. Přísně stáhla kolena k sobě a na stehna si položila maličký kufříček. Její pozornost na chvilinku zaujali malí vrabci, zápasící o kus okoralé bagety.
Zašmátrala dlaní v jedné z kapes dlouhatánského kabátu, který ji sahal až po kotníky a krapet se pousmála, když pod jejím dotekem zachrastilo několik kovových mincí. Zabořila dlaň níže, mezi hladké oblázky, vyškrtané sirky a obaly od hašlerek a sevřela maličkatý papírek, který ze vší nudy před chvílí složila do miniaturního vějířku. Chvíli nechala špičky prstů, aby jej zkoumaly a pak jízdenku rozložila jako tahací harmoniku, odhodlaná si ji znova prohlédnout.

,,Věříš v Boha?"
Eira se polekala a jízdenka ji vyklouzla z prstů a přistála v kaluži, kterou jako moře lemovaly nedopalky z cigaret, co by pobřeží. Na hladině se roztančily kruhy.
,,Já...já" koktala, zatímco se shýbala pro papírek, který se již stihl sakumprásk promočit a písmena se pomalu rozpíjela na hladině, jako rozkvétající leknín. Zrakem však visela na podivínu, který nad ní shrbeně stál.
,, V Boha.. věříš v Boha?" v kolenou se třásl
,,Nejsem si jistá..." proč s ním vůbec mluvila. Jeho potrhlá přítomnost ji jaksi zvelebovala.
,,Budu-li dbát všech jeho příkazů, zahanben nikdy nebudu" a i jeho hlas se třásl
Vylovila z kaluže jízdenku a opatrně ji sušila v dlaních.
,,O milost prosím Tě celým srdcem svým, smiluj se nade mnou, jak jsi zaslíbil!" vykřikoval zoufale
,,Ale Bůh jistě není jen trestající..." odvětila. Jako by neslyšel
,,Kéž je mé srdce tvým zákonům oddané..." na studené dlažební kostky dopadlo několik dešťových kapek
,,Ale vždyť..." odrážely se od chodníku, jako by chtěly pršet zas vzhůru
,,...tehdy nebudu nikdy zahanben!" a jeho rozechvělý hlas zněl, a odrážel se s nimi
,,Já jen že..." a bez ustání
,,Umírám touhou po tvém spasení, tvé slovo je mou nadějí!" mu z úst pršela slova.
Zadýchal se.

Eira pomaličku rozkládala rozmočenou jízdenku, ze které dopadaly kapičky vody na její hnědý kufřík. Jízdenka byla celá rozpitá a písmena se slila v jedinou rozteklou kaňku, takže byla zcela nečitelná. Přisedl si k ní. Vzal do rukou onen nešťastný kousek papíru a bolestně se usmál. Na tváři se mu udělal ďolíček.
V tom nekonečném tichu si jej začala důkladně prohlížet. Pod nazrzlými vlasy se skrývaly šedavé nepřítomné oči. Nos měl posetý pihami a líce neštěstím. Vyzáblé paže se skvěly jizvami. Mluvil s ní směle, to ano, ale ani jedinkrát se ji nepodíval do očí. Co chvíli se záchvatovitě zatřásl.

,,Nic si z toho nedělej." a jeho hlas se nyní tak šeptavě třepotal. Jako mol v okapové rouře.
,,Tu máš." a odněkud ze svých kapes vytáhl maličký papírek, složený do malého vějířku.
,,Ale, to přece..." koktala a cítila se jako nemluvně. Nerozuměla.
,,Každý máme v tomto příběhu svou roli. Přijmi mou. Ber." a pohlédl skrze ni, pokoušeje se o úsměv. Křečovitě svíral její ledovou dlaň svou třesoucí se upocenou dlaní a v malé prohlubni jejich stisknu se krčila jeho jízdenka.
Nerozuměla. Nerozuměla absurditě tohoto dne a pocitu blouznění. Její zvědavost byla zapomenuta mezi hustými oblaky mračen, ze kterých mezitím začalo lít jako z konve.
Absurdita chlapce s kruhy pod očima ji byla vlastně příjemná a tak se neptala na důvody proč. Jeho dotek opustil její dlaň, ale vypálil to ní zvláštní pocit. Ukryla jízdenku do kapsy a omrzlé dlaně též. Pak se vlídně usmála a podala mu poslední nerozbalenou hašlerku.

,,Bůh ti žehnej!" jeho oči zářily dětskou radostí. Rozbalil si bonbon a zavládlo deštivé hašlerkové ticho.
,,Poslouchej." zašeptal trochu směšně, jak mu hašlerka ťukala o zuby. Kapky deště smetly jeho slova k zemi.
Nastražila uši a pak to uslyšela též. Houkání vlaku a jak drkotá o koleje. Vyměnila si s ním radostný pohled, a vyběhla vzrušeně vlaku naproti. Když ona i její nadšení zmizeli za rohem, žalostně se zakabonil.
Jeho směněná jízdenka vybledla a zbyl z ní jen mokrý prázdný papír, složený do harmoniky. Ani stopa po písmu a to znamenalo pouze...

Koleje hrozivě zaskřípaly, jak vlak stavil. Jako malá by si Eira zacpala uši. Polil ji zvláštní pocit, když se nádraží zaplnilo lidmi, kteří se ve vlnách vyvalili z vagónů a ona mezi nimi tančila v ohromném lijáku. Bylo ji krásně. Chtěla vyzvat chlapce k tanci, ale ten byl pryč.
Stála do poslední chvíle před vlakem, dlouho po tom, co se dav rozutekl, ale on byl pryč.
Promoklá a spasen nastoupila do vlaku a bylo jí líto. Nic netušila. Pevně sevřela v levé ruce svůj kufřík a podala průvodčímu jízdenku do Ráje. Naježil se, když viděl, jak je pomuchlaná a vrátil ji jí s káravým pohledem. Eira chvíli hladila její překládané křivky a pak ji zastrčila zpět do kapsy...

Mezi drobečky staré bagety a rozčepýřené vrabčí pírko.